ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1061.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1061/2014-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. září 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 6 To 55/2014, podaném v neprospěch obviněného JUDr. J. K. , v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 161/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 2 T 161/2010, byl obviněný JUDr. J. K. uznán vinným zločinem podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu profese advokáta na třicet měsíců. Podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání pánských ručičkových hodinek Carucci Automatic CA2134 s černým koženým páskem.
Obviněný se podle skutkových závěrů soudu I. stupně dopustil shora uvedeného zločinu tím, že od přesně nezjištěné doby v dubnu 2010 do 4. 8. 2010, v prostorách Věznice P. – R., pod příslibem úplatku ve výši 500.000 Kč, jako obhájce obžalovaného A. S., v rámci naplňování postupů při obhajobě obžalovaného, požadoval po odsouzeném D. Š., aby ve věci obžalovaného A. S. a spol., proti kterým bylo vedeno trestní stíhání pro trestné činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, jako svědek při hlavním líčení, které začalo u Městského soudu v Praze dne 21. 6. 2010 pod sp. zn. 41 T 4/2010, kromě toho, co slyšel od spoluvězně T. T., v průběhu pobytu na stejném oddělení ve Věznici P. – R. na počátku roku 2010, dále uvedl nepravdivé skutečnosti, zejména „těch pět nebo šest osob, které měly připravovat ty vraždy, byly na schůzce pohromadě“ a „T. sám poslal toho střelce, co zabíjel na V., že T. si to u něj sám objednal a zorganizoval“, které se měl od něj rovněž dozvědět, přičemž tyto nepravdivé skutečnost měly zásadním způsobem přispět k vyvinění a následnému zproštění obžaloby obžalovaného A. S., obžalovaného A. A., obžalovaného A. K., obžalovaného G. A., obžalovaného M. A., a obžalovaného R. M., kterým hrozily v projednávaném trestním řízení vysoké tresty odnětí svobody a dále aby u soudu uvedl, že svědek T. na cele řekl, že „dostal od pracovníků ÚOOZ částku 500.000 Kč za to, že bude svědčit proti obžalovanému G. A.“, což není pravda, čímž by znevěrohodnil svědka T. T., v trestním řízení a křivě obvinil policejní orgán Policie ČR ze spáchání trestného činu; dále požadoval po odsouzeném J. D., aby v té samé trestní věci u Městského soudu v Praze uvedl skutečnosti, které se dozvěděl od spoluvězně T. T., a dále to, že „za ním jezdili policajti, ovlivňovali ho a říkali mu, aby nevypovídal“, což není pravda, za což mu daroval hodinky zn. Carucci Padua v hodnotě 4.680 Kč a poskytl mu půjčku ve výši 30.000 Kč, o které řekl, že když to u soudu odsvědčí, nemusí půjčku vracet, a tohoto jednání se dopustil jako advokát – obhájce, při výkonu svých práv a povinností při vedení obhajoby.
Proti tomuto rozhodnutí si podal odvolání obviněný, v jeho prospěch i jeho dcery K. a nezl. V., a to proti výroku o vině i trestu. Kromě toho si podal odvolání i státní zástupce, který jej podal v neprospěch obviněného, a to jen do výroku o trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 6 To 55/2014, po zrušení rozsudku soudu I. stupně sám rozhodl ve věci, kdy obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro projednávaný skutek s tím, že tento skutek není trestným činem. Současně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce.
Proti rozsudku soudu II. stupně podal v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně označil zprošťující rozsudek soudu II. stupně za překvapivý, neboť v jeho předchozích dvou zrušovacích rozhodnutích sám nijak nezpochybnil právní kvalifikaci užitou v obžalobě. Podle státního zástupce soud II. stupně nesprávně užil judikaturu vydanou v době podstatně odlišných právních poměrů a nedostatečně přihlédl k významu svědecké výpovědi. Přestože je tato starší judikatura (4 Tz 13/81, Tpjf 28/87) bez připomínek zařazena do aktuálního komentáře k trestnímu zákoníku, nelze ji dle názoru státního zástupce přijmout bez výhrad, a to vzhledem ke zcela zásadní politicko-společenské transformaci po roce 1989. Zmiňovaný judikát devalvuje podání svědecké výpovědi za pomoci lakonického výkladu na akt splnění svědecké povinnosti, a tudíž sám o sobě nemůže představovat obstarávání věcí obecného zájmu. Autoři judikátu se nacházeli ve zcela jiné právní situaci, řešili jen otázku právní kvalifikace a vůbec se nezabývali možnou beztrestností postihu natolik společensky škodlivého jednání, jakým je nabídka úplatku svědkovi, aby podal nepravdivé svědectví. Ve spojitosti se zjišťováním skutkového základu sehrává svědecká výpověď nezastupitelnou roli. Její význam narostl exponenciálně po listopadu 1989, kdy soudní moc začala plnit svou ústavní roli při nalézání práva v rámci projednávání zcela jiných věcí než před rokem 1989. Nelze tedy podle státního zástupce udržet závěr o tom, že svědek ve spojitosti s plněním svědecké povinnosti neobstarává obecný zájem, respektive se na něm nepodílí. Došlo k dekriminalizaci přípravného jednání, kdy příprava zůstala trestná jen u zvlášť závažných trestných činů. Změnila se tím výchozí situace pro úvahu, jak má být kvalifikován skutek pachatele, který zaplatí svědkovi za konkrétní obsah jeho výpovědi. Stejná úvaha, ovšem za zcela jiných společenských poměrů vede k úplné beztrestnosti takového jednání, pokud se podplacený svědek alespoň nepokusí o křivou výpověď. Každý judikát je spojen s konkrétním právním stavem a nelze jej vytrhovat z historických souvislostí. Musí být znovu kriticky zkoumán i z hlediska svých praktických důsledků, které mohou být zcela nečekané a nezamýšlené jeho původním tvůrcem. Spojení starého právního názoru s novou právní úpravou vede podle státního zástupce k výsledku nechtěnému jak zákonodárcem, tak i autory starého judikátu, když zcela jistě jimi nebylo zamýšleno usnadnění korupce svědků. Obstarání věcí obecného zájmu ve spojitosti s podáním svědecké výpovědi se ve zmiňovaném judikátu redukuje jen na existenci obecného zájmu na splnění svědecké výpovědi s tím, že existence tohoto zájmu ještě ze svědka obstaravatele obecného zájmu nečiní. Tento závěr považuje státní zástupce za chybný, neboť existence obecného zájmu na splnění svědecké povinnosti nevylučuje to, aby se svědek podáním svědecké výpovědi na obstarávání obecného zájmu významně nepodílel. Dle znění ustanovení §332 tr. zákoníku je do popředí stavěna věc samotná a nikoli statut jejích protagonistů. Ústavní soud zdůraznil v nálezu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 537/2000, že souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu je objektivním kritériem, které má přednost před subjektivním kritériem vycházejícím z právní povahy subjektů daného právního vztahu. Mezi osoby obstarávající věci obecného zájmu zařadil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 396/2007, i asistenta fotbalového rozhodčího. Ve srovnání postavení svědka v trestním řízení s postavením asistenta fotbalového rozhodčího je minimum rozdílů a naopak vztah svědka k obstarávání věcí obecného zájmu je spíše výraznější. Jsou-li fotbalové zápasy záležitostí celé společnosti, jsou takovou záležitostí i vedená trestní řízení a konané soudní procesy, přičemž důležitý soudní proces vzbuzuje větší pozornost veřejnosti než fotbalový zápas. Svědectví svědka má k obecnému zájmu užší vztah než asistent fotbalového rozhodčího a dopadá více na obstarávání věcí obecného zájmu než pouhé sledování fotbalového zápasu asistentem fotbalového rozhodčího. Pro podporu nutné změny výkladu pojmu „souvislost s věcí obecného zájmu“ poukázal státní zástupce i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 4 Tdo 27/2013, ve kterém byla považována za obstarávání věcí obecného zájmu i reportáž o politikovi, který byl zvolen starostou městského obvodu, týkající se jeho minulosti, kdy jako příslušník VB měl neoprávněně užívat násilí. Tuto informaci považovaly soudy za obstarávání věci obecného zájmu, neboť šlo o informaci pro veřejnost důležitou. Podle státního zástupce je tedy již neudržitelné stanovisko, že svědek při podávání svědecké výpovědi neobstarává věc obecného zájmu, když i zmiňovaná judikatura shledává tuto souvislost v činnostech, které ze své podstaty nemohou mít takový společenský význam, jako spravedlivé rozhodování justice.
Za další vadu napadeného rozhodnutí považuje státní zástupce, že soud II. stupně zcela nevyčerpal celou právní kvalifikaci podstaty zločinu podplacení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku. Nezabýval se otázkou, zda jednání obviněného nenaplnilo i znaky 2. alinei, tedy „v souvislosti s podnikáním svým“. Obviněný totiž nabízel úplatek svědkům jako advokát, aby ovlivnil jejich výpovědi v trestní věci svého klienta, kterého obhajoval v trestním řízení. Výkon advokacie je podnikáním a každý advokát potřebuje být na trhu úspěšný mimo jiné tím, že svým klientům vyhrává soudní spory. Má tedy zájem na výsledku trestního řízení i jako podnikatel, neboť případný neúspěch jím vedené obhajoby je nejen neúspěchem klienta, ale i samotného advokáta a tento se může jevit jako „špatný“ advokát. Výpovědi svědků mají podstatný vliv na výsledek soudního řízení pro advokátova klienta a mohou zlepšit nebo poškodit advokátovu pověst. Otázka, co bude svědek vypovídat, tak přímo souvisí s popsaným podnikáním advokáta. Pokud tedy advokát ve snaze ovlivnit skutkový základ projednávané věci slíbí svědkovi za jeho výpověď úplatek, nejedná jen v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, ale i v souvislosti se svým podnikáním. Jednání obviněného v projednávané věci mělo tedy i další rozměr a zasáhlo do volné hospodářské soutěže vůči ostatním advokátům, kteří ve svých trestních věcech úplatky svědkům neslíbili. Podle státního zástupce tedy jednání obviněného naplnilo i znaky skutkové podstaty zločinu podplacení podle §332 odst. 1, alinea 2. tr. zákoníku, neboť jinému v souvislosti s podnikáním svým poskytl a slíbil úplatek.
Soud II. stupně sice učinil správná skutková zjištění, ale tato nesprávně posoudil, kdy podle státního zástupce je namístě jednání obviněného posoudit jako zločin podplacení podle §332 odst. 1 (alinea 1. i alinea 2.), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu II. stupně a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný ve svém vyjádření k podanému dovolání státního zástupce zrekapituloval závěry soudu II. stupně, kterými tento odůvodnil, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 26. 3. 1981, sp. zn. 4 Tz 13/1981, a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1988, Tpjf 28/1987, proč jednání obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podplacení podle §332 odst. 1, alinea 1. tr. zákoníku. Poukázal na to, že skutková podstata uvedeného trestného činu je v §161 zák. č. 140/1961 Sb. vymezena shodně v době publikování uvedené judikatury i v současné době v §332 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb. Nelze tedy přijmout závěry státního zástupce o změně právních poměrů posuzování úplatkářství. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani státním zástupcem zmiňovaná dekriminalizace přípravy trestného činu provedená od 1. 7. 1990 zákonem č. 175/1990 Sb., neboť tato ničeho nemění na tom, že svědecká výpověď svědka v trestním řízení není obstaráváním věcí obecného zájmu. Obdobně odmítl obviněný závěry státního zástupce o možném posouzení projednávaného skutku i podle §332 odst. 1, alinea 2. tr. zákoníku, neboť toto jednání se má dle důvodové zprávy k zák. č. 40/2009 Sb. vztahovat na korupční jednání úředních osob při obstarávání věcí obecného zájmu na jedné straně a osob v řídícím nebo jiném postavení, jednající pro subjekt činný v soukromém sektoru na straně druhé. Svědek přitom v trestním řízení nemůže být chápán jako subjekt či objekt soukromého obchodního práva.
Dále obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1245/2013, kde státní zástupce v dovolání užil shodnou argumentaci o neaktuálnosti zmiňovaného rozhodnutí 4 Tz 13/1981 a stanoviska Tpjf 28/1987, v případě nyní projednávanému podobném, kdy soud prvního stupně uznal obviněného advokáta vinným zločinem podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, odvolací soud změnil tuto kvalifikaci na přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku se zcela shodnou argumentací jako v napadeném rozsudku odvolacího soudu v nyní projednávané věci. Nejvyšší soud přitom v dovolacím řízení neakceptoval státním zástupcem uváděné námitky.
Závěrem tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání státního zástupce jako nedůvodné.
Jak vyplývá z obsahu dovolání státního zástupce, podstata jeho námitek spočívá v právní otázce, že jednání obviněného naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podplacení podle §332 odst. 1, alinea 1. i 2., odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Není tedy podle jeho názoru namístě zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř. Takováto námitka odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle skutkových závěrů soudů obou stupňů bylo provedenými důkazy spolehlivě prokázáno, že obviněný, jako obhájce činný v jiné trestní věci, jednomu svědkovi slíbil a druhému svědkovi i poskytl úplatek za to, že tito uvedou jako svědci nepravdivé skutečnosti, čímž by dosáhl znevěrohodnění dalšího důležitého svědka, který usvědčoval jeho klienta. Tento byl přitom stíhán pro trestné činy vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák. č. 140/1961 Sb. a obviněný se tímto jednáním snažil dosáhnout vyvinění svého klienta a jeho následné zproštění obžaloby. K podání křivých svědeckých výpovědí ze strany ani jednoho z těchto svědků nedošlo. Soud II. stupně přitom ve svém rozhodnutí (str. 11-12) podrobně rozvedl z jakého důvodu nelze jednání obviněného posoudit jako zločin podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Své závěry opřel mimo jiné i o stanovisko Nejvyššího soudu Tpjf 28/87, ze kterého vyplývá, že v dané situaci absentuje znak „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“, neboť výpověď svědka před soudem sice lze považovat za „věc obecného zájmu“, ale úplatek poskytnutý svědkovi v soudním řízení nemá souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu. Podstata svědka totiž není v obstarávání věcí obecného zájmu, ale je projevem jeho osobní povinnosti učinit svědeckou výpověď za splnění daných zákonných podmínek. S tímto závěrem soudu II. stupně se Nejvyšší soud ztotožnil.
Nelze přijmout námitku státního zástupce, že by se v této souvislosti natolik změnily společenské poměry od doby zmiňovaného stanoviska Nejvyššího soudu, jakož i další judikatury (4 Tz 13/81), aby to bylo důvodem pro nemožnost v současné době použít tam vyslovené právní názory a tudíž konstantní judikaturu. Tento právní názor byl bez jakýchkoli připomínek převzat i do aktuálního komentáře k současnému trestnímu zákoníku a nadále jej zastává i současná soudní praxe (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1245/2013). Význam svědecké výpovědi, jako důkazu v trestním řízení, je neměnný jak v době před rokem 1989, tak i v současné době. Výklad, k jakému přistoupil státní zástupce, nepřiléhavě směšuje změnu zákonné úpravy spočívající ve vyloučení trestnosti přípravy trestného činu podplácení od 1. 7. 1990, se změnou společenských podmínek po roce 1989 a vymezení pojmu „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ ve vztahu ke splnění osobní povinnosti učinit svědeckou výpověď. Zánik trestnosti přípravy zmiňovaného trestného činu nemůže ničeho změnit na tom, že výpověď svědka v trestním řízení není obstaráváním věcí obecného zájmu, ale projevem jeho osobní povinnosti. V této souvislosti nelze ani srovnávat postavení svědka v trestním řízení s postavením asistenta fotbalového rozhodčího, jak činí státní zástupce ve svém dovolání, neboť nelze směšovat zájem veřejnosti o fotbalová utkání, a zájem o soudní jednání a na základě toho hodnotit důležitost svědectví zúčastněných osob na těchto zcela rozdílných společenských procesech.
Obdobně nelze souhlasit ani s další námitkou státního zástupce, že by jednání obviněného naplnilo znaky i §332 odst. 1, alinea 2. tr. zákoníku za situace, kdy jako advokát, tedy v souvislosti se svým podnikáním, jednomu svědkovi slíbil a druhému poskytl úplatek za jejich výpovědi před orgánem činným v trestním řízení. Toto ustanovení chrání korupční jednání v soukromém sektoru, kdy má postihovat jednání spočívající v příslibu, nabídce nebo poskytnutí neoprávněné výhody osobě v řídícím nebo jiném postavení, jednající pro subjekt činný v soukromém sektoru. Svědek v trestním řízení přitom nesplňuje tento znak, neboť nemůže vystupovat jako subjekt či objekt soukromého obchodního práva.
Souhrnně lze tedy konstatovat, že soud II. stupně dospěl v tom směru ke správnému závěru, pokud uzavřel, že jednání obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť absentuje znak, že by se obviněný žalovaného jednání dopustil „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolací námitky státního zástupce neopodstatněnými, když tyto nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Státním zástupcem podané dovolání, s ohledem na konkrétní uplatněné námitky, nebylo podkladem pro možnost, aby se Nejvyšší soud mohl zabývat otázkou, zda projednávaný skutek nenaplňoval případně znaky jiného trestného činu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.