ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1109.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1109/2018-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 9. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný E. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 To 10/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný E. S., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, č. j. 1 T 4/2017-1445, byl obviněný uznán vinným v bodě 1) zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zločinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 3 písm. d) tr zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §198 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 tr. ř.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu jej Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 3 To 10/2018-1629, částečně zrušil, a to v bodě 1) výroku o vině, ve výrocích o trestu, náhradě škody, a nově obviněného ve zrušeném bodě uznal vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d), tr. zákoníku, zločinem (správně přečinem) omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil ho za tyto trestné činy a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek v bodě 2) nezměněn, podle §198 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O náhradě škody rozhodl podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 tr. ř.
Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně (v bodě 1) se obviněný uvedených trestných činů dopustil v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době od října 2015 do 12. 5. 2016 v M. nezvládal výchovu svých nezletilých dětí ve věku 6 let a 8 let, tyto surově bil rukama i řemenem do různých částí těla, vulgárně jim nadával a zavíral je v různých provozních místnostech penzionu, který provozoval a v němž s dětmi bydlel, zejména ve sklepní místnosti, bez denního světla a potmě, při teplotě 19°C a vlhkosti 75%, kde byla k dispozici na cihlové podlaze položená silně znečištěná matrace a potřísněný polštář, dále zanedbával jejich osobní hygienu a neposkytoval jim přiměřenou stravu, v důsledku čehož utrpěly různá mnohačetná povrchová zranění.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně (v bodě 2) se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v přesně nezjištěnou dobu až do dne 12. 5. 2016 měl vědomě pro svou potřebu ve své výpočetní technice a v paměťových zařízeních uloženy řádově nejméně tisíce souborů fotografií zobrazujících neustanovené chlapce, jejichž vzhled odpovídá věku osob mladších osmnácti let, kteří vyzývavě předvádějí intimní části svého těla v polohách skutečného nebo předstíraného pohlavního styku nebo provádějící autoerotické aktivity.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zopakoval svou dosavadní obhajobu a odvolací námitky. V případě čtení protokolu o výpovědi dříve utajené svědkyně M. M. došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to v důsledku procesních pochybení soudů, přičemž nebyly dány ani podmínky pro utajení její totožnosti. Dále bylo nezákonně provedeno ohledání místa činu a v důsledku vadného postupu při ustanovení opatrovníka nezletilým dětem, jejich nedostatečného poučení a absenci tlumočníka při jejich výsleších, nelze z těchto výpovědí činit jakákoli skutková zjištění. Kromě toho namítl absenci subjektivní stránky trestného činu výroby a nakládání s dětskou pornografií v bodě 2), ale nijak blíže tuto námitku neodůvodnil a jen odkázal na odůvodnění svého odvolání. Obdobně koncipoval i obecnou námitku týkající se nesprávné právní kvalifikace.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že se v zásadě jedná o opakování obhajoby, se kterou se soudy vypořádaly. S namítanou nezákonností výslechu dříve utajené svědkyně se zabýval odvolací soud a neshledal v tomto směru žádné pochybení. Nelze akceptovat ani námitky týkající se opatrovníka nezletilých dětí, jejich poučení a přítomností tlumočníka při výsleších, když s těmito se odvolací soud rovněž vypořádal. Na druhé straně lze přisvědčit námitce ohledně nezákonnosti ohledání místa činu, ale vina obviněného byla spolehlivě prokázána i bez tohoto důkazu, což uzavřel i odvolací soud. Tyto námitky vznesl obviněný nejen opakovaně, ale především je nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů. K ostatním námitkám, kde obviněný odkazuje na své odvolání, nelze v dovolacím řízení přihlížet.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněných proti skutkovým zjištěním soudů a hodnocení důkazů jsou námitkami, které obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní, navíc však ani ve věci nenaznal procesních pochybení takového charakteru, které by byly s to diskvalifikovat výsledky dokazování. K porušení práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpověďmi M. M., H. V., obou nezletilých dětí a dalších svědků, jakož i znaleckými posudky. Ačkoli se obviněný snažil výpovědi svědkyně M. M. a poškozených nezletilých dětí eliminovat námitkami stran jejich procesní neúčinnosti, neshledal ani Nejvyšší soud tyto námitky důvodnými. S dalšími námitkami stran nezákonnosti připuštění důkazu čtením protokolu o výpovědi dříve utajené svědkyně, ohledání místa činu, nezákonnosti ustanovení opatrovníka, absence tlumočníka a neúplnosti poučení nezletilých dětí o jejich procesních právech se dostatečně vypořádal soud prvního stupně a ještě podrobněji i odvolací soud.
Nejvyšší soud se nezabýval námitkami ohledně absence subjektivní stránky trestného činu pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně a nesprávné právní kvalifikace, neboť jejich podstatou je pouze odkaz na obsah odvolání. K takovému odkazu však nelze v dovolacím řízení přihlížet. Nejvyšší soud se totiž může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů nemůže obviněný svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stádiích řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
Obiter dictum je namístě uvést, že obviněný totožnou argumentaci uplatnil již před soudem prvního stupně a rovněž i v odvolání, přičemž soudy obou stupňů se touto obhajobou spolehlivě vypořádaly a svá rozhodnutí i v tomto směru řádně odůvodnily (str. 31 rozsudku soudu prvního stupně a str. 11 a násl. rozsudku odvolacího soudu).
Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů se tak na základě výše uvedeného zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu