ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1117.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1117/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. října 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné V. G. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 13 To 166/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 196/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 1 T 196/2006, byla obviněná V. G. uznána vinnou trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a byla odsouzena podle §257 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a), písm. b), odst. 3 a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. jí byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že trest zaplatí v měsíčních splátkách po 2.000,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněná spáchala trestný čin tím, že v době od 22. 12. 2005 do 2. 1. 2006 v R. , ul. U S., úmyslně poškodila budovu restaurace U B., kterou měla do 31. 12. 2005 v nájmu od obce R., a to tak, že ucpala potrubí montážní pěnou, odstříhala elektroinstalaci u vyústění ze zdiva a poškodila dlažbu u baru, čímž obci R. způsobila škodu v celkové výši 61.721,- Kč.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala obviněná odvolání proti všem výrokům. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, odvolání usnesením ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 13 To 166/2007, zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítala nedodržení a nerespektování principu subsidiarity trestní represe, neboť se v jejím případě jedná o standardní občanskoprávní vztah mezi ní jako nájemkyní a poškozeným jako pronajímatelem. Obviněná je přesvědčena, že se odvolací soud s touto její námitkou dostatečně nevypořádal. Rovněž se údajně nevypořádal s námitkou ohledně způsobu zjištění výše škody. Jak soud druhého stupně tak soud prvního stupně vycházely ze znaleckého posudku. Z něho však podle obviněné není vůbec patrné, zda byla poškozenému způsobena škoda a v jakém rozsahu, v jaké výši a kým byla škoda způsobena, když znaleckým posudkem je hodnocena cena práce provedené na majetku poškozeného. Práce posuzované znaleckým posudkem však nebyly podle obviněné jen pracemi potřebnými k nápravě tvrzené škody. Není tak zohledněno to, že se dělaly nové rozvaděče a požadovaná náhrada škody je tak náhradou za kompletní nově vytvořené elektroinstalační práce a materiál. Rovněž nebyla zohledněna míra opravy poškozené dlažby, když poškozeny byly snad jen čtyři dlaždice, čímž podle názoru obviněné nemohlo dojít ke škodě ve výši 23.850,- Kč. Navíc obviněná byla přesvědčena, že veškeré údajně poškozené věci byly v jejím vlastnictví, když tyto odkupovala společně s manželem od předchozího nájemce pana M. V dané věci byl navíc konstatován stav poškození věci pouze na základě údajů poskytnutých poškozeným v době ukončení nájemního vztahu s obviněnou a nebylo zjišťováno v jakém stavu se pronajímaná věc nacházela v době, kdy se nájemcem stala obviněná. Takové zjištění by podle ní mělo vliv na to, v jakém rozsahu a v jaké výši měla být poškozenému způsobena škoda. Zopakovala, že mělo být důsledně zváženo, zda vůbec od počátku byly dány podmínky pro použití tak krajního právního prostředku jakým je trestní právo. Obviněná je přesvědčena, že tato skutečnost nebyla řádně zjišťována a tím byl standardní občanskoprávní vztah řešen na úkor jednoho z účastníků přímo prostředky trestního práva. Obviněná dodala, že zjištěný skutkový stav nelze podřadit pod ustanovení trestního zákona, přičemž odkázala na některá rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu (5 Tdo 1038/2006 a IV. ÚS 469/04). Obviněná je přesvědčena, že trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné, v jejím případě však jiné prostředky ochrany práv čerpány nebyly vůbec a nelze dospět ani k závěru, že by byly neúčinné. Uvedla, že princip ultima ratio je třeba zohledňovat jak při posuzování formální stránky činu, tak při posuzování jeho konkrétní společenské nebezpečnosti. Obviněná si od počátku není vědoma žádného svého jednání, kterým by úmyslně poškodila věc ve vlastnictví poškozeného a ani nepředpokládala, že by nejednala po právu. Konkrétní společenská nebezpečnost jejího jednání podle jejího názoru nedosahuje takového stupně intenzity, aby toto jednání mohlo být považováno za trestný čin.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že za nedůvodnou je třeba označit námitku dovolatelky spočívající v tvrzení, že užití prostředků trestního práva je v jejím případě neoprávněné, protože nenastala situace, jež by vyžadovala, aby svou povahou občanskoprávní vztah byl řešen takovýmto krajním prostředkem. Podle něj to byla sama obviněná, kdo sporný vztah přenesl z roviny občanskoprávní do roviny trestní, protože vnitřní vybavení i stavební instalace v restauraci úmyslně poškodila. O subjektivní stránce s ohledem na povahu poškození nelze podle státního zástupce pochybovat. Poškodila především vnitřní instalace objektu do té míry, že náprava způsobených škod uvedením instalací do původního stavu (tj. do stavu, v němž by mohla být restaurace provozována) si od vlastníka objektu vyžádala náklady vyjádřené ve znaleckém posudku. Tento způsob stanovení výše škody je pro případy obdobného druhu jedině správný, neboť pouhá hodnota konečných výstupů, spotřebičů či ovládacích zařízení elektroinstalace, vodovodního a odpadního rozvodu nevyjadřuje náklady nutné k uvedení věci do původního (resp. uživatelného) stavu. Kdyby se obviněná svých tvrzených nároků domáhala např. žalobou na vydání bezdůvodného obohacení na straně pronajímatele, aniž by přikročila k násilným zásahům do zařízení objektu, nebylo by žádného důvodu k aplikaci norem trestního práva. Pokud však na objektu, který měla v nájmu při ukončení nájemní smlouvy očividně ze msty způsobila škody popsané v odsuzujícím rozsudku, čímž naplnila všechny znaky trestného činu popsaného ve zvláštní části trestního zákona, nelze se domáhat dalšího občanskoprávního řešení tohoto stavu, jak na to dovolatelka poukazuje. Podle státního zástupce nelze akceptovat výtku dovolatelky, že ze znaleckého posudku není patrno, zda, v jakém rozsahu a kým byla poškozenému způsobena škoda. Na takovéto otázky nenáleží odpovídat znalci, neboť se jedná o skutkové a potažmo i právní závěry, k nimž je oprávněn jedině soud, a to na podkladě komplexního dokazování provedeného v hlavním líčení. Namítané nedostatky znaleckého posudku navíc nelze považovat za výhradu týkající se právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, poněvadž se jedná o námitku skutkové povahy. Státní zástupce má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že shodné námitky obviněná uplatnila již v řízení o odvolání u soudu druhého stupně a tento soud se s nimi náležitě vypořádal. S ohledem na shora citované se dovolací soud nezabýval námitkami obviněné ohledně způsobu zjištění výše škody. Je zřejmé, že právní závěr o výši způsobené škody se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Obviněná v tomto směru uvádí, že soudy vycházely ze znaleckého posudku. Z něho však údajně není patrné, zda byla poškozenému způsobena škoda, v jakém rozsahu, v jaké výši a kým. Znaleckým posudkem je hodnocena cena práce provedené na majetku poškozeného. Práce posuzované znaleckým posudkem však nebyly podle obviněné jen pracemi potřebnými k nápravě tvrzené škody. Je zřejmé, že obviněná těmito námitkami směřuje prioritně proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů a zpochybňuje soudy zjištěnou a prokázanou skutečnost, když namítá způsob vyčíslení škody učiněný soudem prvního stupně s nímž se soud odvolací ztotožnil. Namítá, že měl být jinak zjištěn skutkový stav týkající se způsobu určení výše škody. Nejvyšší soud se tedy těmito námitkami nezabýval, neboť takové námitky jsou námitkami skutkového charakteru, které uplatněný dovolací důvod ani jiný dovolací důvod nenaplňují. Nad rámec dovolání je nutné podotknout, že závěr nalézacího soudu o výši způsobené škody, se kterým se soud druhého stupně ztotožnil, vyplývá nejen z obsahu tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale rovněž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a je zřejmé, že soudy stanovily výši škody na základě provedeného dokazování. Výše způsobené škody pak vyplývá nejen z výše faktur, které poškozený předložil a za opravy zaplatil, ale také ze znaleckého posudku, ve kterém jsou navíc vynaložené částky korigovány směrem dolů, tedy ve prospěch obviněné. Obviněná tak nenapadá správnost postupu při stanovení výše škody podle §89 odst. 12 tr. zák., ale zpochybňuje závěry soudu ohledně její výše a také znalecký posudek, jako podklad tohoto zjištění.
Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že touto námitkou, obviněná nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněná se touto námitkou domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněnou uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítla nedodržení a nerespektování principu subsidiarity trestní represe, neboť se v jejím případě údajně jedná o standardní občanskoprávní vztah mezi ní jako nájemkyní a poškozeným jako pronajímatelem a zjištěný skutkový stav nelze podřadit pod ustanovení trestního zákona. Jako hmotně právní Nejvyšší soud shledal také námitku obviněné, že si od počátku není vědoma žádného svého jednání, kterým by úmyslně poškodila věc ve vlastnictví poškozeného a výhradu, že konkrétní společenská nebezpečnost jejího jednání nedosahuje takového stupně intenzity, aby toto jednání mohlo být považováno za trestný čin. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Nejvyšší soud při rozhodování vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, a posoudil, zda popsané jednání obviněné naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.
Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo. Předmětem útoku je cizí věc. Škoda nikoli nepatrná musí být způsobena na cizím majetku. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu.
Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že při posouzení skutku obviněné se zabývaly jak otázkou naplnění formálních znaků trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily závěr, že jednání obviněné naplňuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Z důvodů rozvedených shora proto nelze obviněné přisvědčit v tom, že se v jejím případě nejedná o trestný čin. Na podporu závěrů učiněných soudy obou stupňů Nejvyšší soud poukazuje na skutečnosti vyplývající z obsahu spisu a z rozhodnutí obou soudů. Obviněná měla s obcí R. jako výlučným vlastníkem nemovitosti čp. 200 uzavřenou nájemní smlouvu na užívání nebytových prostor. Oprávněnou nájemkyní byla obviněná do 31. 12. 2005 s tím, že k předání nebytového prostoru zástupci obce mělo dojít dne 2. 1. 2006. K předání nemovitosti nedošlo a z protokolu o ohledání místa činu a z fotodokumentace ze dne 2. 1. 2006, jakož i z výpovědi svědkyně H. je zřejmé, že došlo ke značnému poškození uvedené nemovitosti. Z dalšího dokazování vyplývá, že poškození majetku způsobila svým jednáním obviněná, když z její strany šlo o cílenou snahu poškodit zařízení restaurace a tedy jednoznačně o jednání úmyslné. Ve vztahu k obviněné šlo o věci cizí a škoda na tomto majetku přesáhla částku 60.000, Kč.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že se neztotožnil ani s námitkou obviněné ohledně absence úmyslu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se soudy podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu a správně shledaly na straně obviněné zavinění ve formě úmyslu. Obviněná sama popsala, jak naložila v době ukončení nájemní smlouvy s cizím majetkem, přičemž jí muselo být zřejmé, že takovým způsobem jednání porušuje zájem chráněný trestním zákonem. Obviněná navíc doznala, že dlažbu pobouchala sama, neboť byla vzteklá, a tak ji sama poškodila. Námitka obviněné ohledně absence úmyslu je tedy zjevně neopodstatněná.
Obviněná namítá také absenci materiální stránky uvedeného trestného činu, Nejvyšší soud konstatuje, že také tato námitka je zjevně neopodstatněná. Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, jímž byla uznána vinnou, tj. zda v jejím případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Porovná-li se skutkový stav, který v posuzované věci zjistily soudy, s hledisky §3 odst. 4 tr. zák. je jasné, že čin obviněné měl vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Závěr o tom, že čin nemá takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, se musí opírat o zjištění, že v konkrétním posuzovaném případě nedosahuje ani té nejnižší úrovně, kterou se jinak obvyklé případy daného typu vyznačují. V dané věci však nevykazuje jednání obviněné nic, co by mohlo být důvodem úsudku, že se nějak vymyká z rámce typové nebezpečnosti vyjádřené zákonnými znaky stanovenými ve zvláštní části trestního zákona a že nedosahuje ani její minimální hranice. Nejvyšší soud proto shledal, že tato hmotně právní námitka je zjevně neopodstatněná.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že hmotně právní námitky obviněné jsou zjevně neopodstatněné, že v tomto konkrétním případě jsou dány formální i materiální podmínky trestnosti činu a obviněná jako pachatelka musí nést trestní odpovědnost za skutek, kterého se svým jednáním dopustila. Okolnosti případu a úmyslná forma zavinění přitom vylučují názor obviněné, že se jedná výhradně o občanskoprávní vztah nevyžadující řešení prostředky práva trestního, jako krajního prostředku. Nejvyšší soud sdílí názor Nejvyššího státního zastupitelství, že to byla právě sama obviněná, kdo sporný vztah ohledně kompenzace od obce za tvrzené zhodnocení zařízení restaurace, přenesla úmyslným poškozením zařízení restaurace z roviny občanskoprávní do roviny trestní. Proto se v daném případě nemůže uplatnit závěr vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1038/2006, kde se jednalo o případ neprokázání formálního znaku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (využití něčího omylu) a o pouhé porušení ustanovení smlouvy jednou ze smluvních stran. Nejedná se ale ani o případ řešený Ústavním soudem ve věci IV. ÚS 469/04, kde byl základem občanskoprávní spor o existenci užívacího práva k domu mezi manžely a nebylo prokázáno alespoň srozumění pachatele s protiprávností jeho jednání, což vzhledem k zjištěnému jednání V. G. nelze v tomto případě konstatovat.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy dospěly u jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné V. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněné vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněná přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že její námitky také vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš