ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1194.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1194/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. října 2014 v Brně dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného V. Č. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 67 To 159/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 32/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 67 To 159/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 43 T 32/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 43 T 32/2013, byl obviněný V. Č. (dále zpravidla jen: „obviněný“) podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 2 Zt 298/2013, kterou mu bylo kladeno za vinu, že od července 2012 do září 2013 včetně, v P. a jinde úmyslně, vědom si své zákonné povinnosti podílet se na výživě svých dětí, neplatil vůbec výživné na M. Č., ve výši 3.000,- Kč, A. Č., ve výši 2.500,- Kč a J. Č., ve výši 2.500,- Kč měsíčně, jak vyplývá ze zákona o rodině a bylo stanoveno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 234/2012, a za uvedené období tak dlužil k rukám matky oprávněných, P. Č., částku 120.000,- Kč, ačkoli byl schopen výživné na nezletilé děti pravidelně platit, čímž měl spáchat přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle soudu prvního stupně v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze, ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 67 To 159/2014 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení soudu druhého stupně napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání označil závěry soudů obou stupňů za liché, zejména ve vztahu k uváděné absenci naplnění zákonných znaků žalovaného přečinu. Právní závěry soudů obou stupňů jsou podle státního zástupce v rozporu se skutkovými zjištěními a tento nesoulad označil za extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný je otcem tří nezletilých dětí a s jejich matkou, P. Č., žil až do 1. 7. 2012 ve společné domácnosti. Vzhledem k neshodám mezi manžely se svědkyně P. Č. odstěhovala i s nezletilými dětmi ze společné domácnosti, našla si podnájem, kam se i s dětmi nastěhovala. Aby byla schopna platit nájemné, přistěhovala se do bytu i její matka, která jí dílem pomáhala i s péčí o děti. Kromě toho podala svědkyně P. Č. i návrh na rozvod manželství. Od jejího odchodu ze společné domácnosti obviněný nepřispíval žádným způsobem na výživu svých dětí a péči o ně v omezené míře saturoval osobní péčí a tím, že se podílel na hrazení nákladů některých jejich potřeb. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 2. 2013, sp. zn. 25 Nc 234/2012, byly nezletilé děti svěřeny do péče matky a otci (obviněnému) bylo stanoveno výživné na děti v celkové výši 8.000,- Kč. Tento rozsudek byl z podnětu odvolání obviněného, který se domáhal střídavé péče, zrušen a následně soud prvního stupně ve věci znovu rozhodl shodně dne 15. 10. 2013 a kromě toho rozhodl i o nedoplatku na výživném za období od 1. 7. 2012 do 30. 9. 2013 ve výši 120.000,- Kč, které je obviněný povinen uhradit ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozsudku; ta nastala dne 7. 1. 2014. Svědkyně P. Č. podala dne 8. 10. 2013 na obviněného trestní oznámení pro neplnění vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem za období od 1. 7. 2012 do září 2013. K zanedbání povinné výživy obviněný uvedl, že výživné nehradil, neboť čekal na rozhodnutí soudu o stanovení výživného a styku s dětmi. Děti u něj trávily asi polovinu prázdnin v roce 2012. Kromě toho jim kupoval různé věci a také musel hradit exekuce kvůli dluhům v souvislosti s neplacením nájmu bytu a služeb, které vznikly ještě v době vedení společné domácnosti se svědkyní P. Č.
Státní zástupce namítl, že se soudy nezabývaly podstatnými skutečnostmi, ale soustředily se pouze na hodnocení chování manželky obviněného, na to, že se obviněný nemohl podílet na osobní péči o děti, jakož i na její podíl na dluzích vzniklých neplacením nájmu a služeb za dříve společně obývaný byt. Tyto otázky přitom podle státního zástupce si měly soudy vyřešit jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. v souvislosti s tím, v jaké výši byl obviněný schopen v předmětném období hradit výživné. Na straně druhé rozhodnutí soudů obou stupňů postrádá hodnocení těch důkazů, které jsou podstatné pro posouzení trestní odpovědnosti za přečin zanedbání povinné výživy. Soudy se nevypořádaly se skutečností, že obviněný nehradil výživné úmyslně, byl zdráv, práce schopen, měl finanční prostředky, z nichž mohl výživné hradit, byť hradil dluhy vzniklé z doby vedení společné domácnosti s matkou jejich společných nezletilých dětí. Dále soudům vytkl, že nevzaly v úvahu judikaturu, která poukazuje na to, že vyživovací povinnost rodičů vůči dětem není založena rozhodnutím soudu, neboť vyplývá přímo ze zákona (§85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, účinného v předmětném období) a trvá po celou dobu, po kterou děti nejsou samy schopny se živit. Za splnění dalších podmínek lze proto neplacení výživného posoudit jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku i za situace, že mezi rodiči probíhá soudní řízení o úpravě jejich práv a povinností k nezletilým dětem. Současně státní zástupce poukázal i na skutečnost, že obviněný nehradil výživné soustavně po dobu delší jednoho roku. Nelze tedy přijmout argumentaci obviněného, že neplatil výživné na nezletilé děti, protože čekal na rozhodnutí soudu, neboť jeho vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona a tohoto si musel být vědom. Jestliže kvůli rozchodu rodičů nemůže jeden z rodičů poskytovat osobní péči dětem, je třeba, aby na jejich výživu přispíval finanční formou tomu z rodičů, který o nezletilé děti (byť i proti vůli druhého z rodičů) osobně a řádně pečuje. Rozpad vztahu rodičů nemůže vést k tomu, aby ten z rodičů, který neposkytuje dítěti osobní péči, se v relevantní míře nepodílel na jeho vyživovací povinnosti a tuto vůči němu de facto neměl. Nesoulad rodičů při řešení otázky, v jaké formě bude výživné poskytováno, nemůže vést k situaci, kdy dítěti není výživné vůbec poskytováno. Smyslem výživného je zachovat životní úroveň dítěte v případě rozchodu rodičů a transformuje se do povinnosti hradit výživné v penězích ze strany toho rodiče, který o dítě nepečuje osobně. Vymezení výživného přitom nelze odlišovat od další povinnosti podílet se na nákladech školy v přírodě, úhrady sportovních a kulturních aktivit, nákupu nákladnějšího oblečení apod. Výživné lze plnit i v naturáliích (úhradou studijních nákladů, nákupy potřebných věcí apod.), což se následně zohlední při vyčíslení nedoplatku na výživném.
Z výsledků dokazování vyplývá, že obviněnému nebránily žádné okolnosti v tom, aby svou vyživovací povinnost do doby soudního uspořádání péče o děti plnil placením pravidelných peněžních příspěvků matce, která o děti v příslušném období řádně pečovala. Ani rozhodnutí opatrovnického soudu nedospělo k závěru, že by v rozhodném období bylo namístě obviněnému započítat nějakou relevantní dobu, po kterou o děti pečoval. Jeho podíl na uspokojování všech potřeb dětí nedosáhl takové míry, aby jej bylo možné zohlednit a uskutečněná osobní péče mohla být nanejvýš vyjádřena nižší dlužnou částkou výživného za dotčené období. Stejně tak bylo možné zohlednit v rámci řešení předběžné otázky i otázku dluhů vzniklých neplacením nájmu a služeb za byt a podíl svědkyně P. Č. na jejich úhradě a z toho vyplývající schopnost obviněného kromě úhrady těchto dluhů platit i výživné v určité výši. Tyto okolnosti ovšem nezakládají beztrestnost obviněného s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přestože obviněný ve větší míře než svědkyně P. Č. hradil zmiňované dluhy, vzniklé v souvislosti s chodem společné domácnosti, je třeba zdůraznit, že výživné na nezletilé děti je pohledávkou zásadně nezapočitatelnou, a tudíž tímto způsobem nemohl toto výživné saturovat. Proto nelze ani přijmout jeho obhajobu, že hrazením dluhů saturoval výživné pro děti, neboť uchránil před exekucí byt, v němž jej děti navštěvují. Z provedeného dokazování nevyplývá závěr o nevině obviněného, a proto úvahy soudů, které k takovému závěru dospěly, vykazují znaky libovůle.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil k dovolání státního zástupce a odkázal na správnost závěrů soudů obou stupňů. Namítl, že státní zástupce v dovolání polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, ale není úlohou dovolacího řízení přezkoumávat skutkový stav. Tyto námitky měl tedy státní zástupce podle obviněného vznést v odvolacím řízení. Dále poukázal na princip právní jistoty pravomocného zprošťujícího rozsudku, který je podle obviněného bez vad hmotného práva a proti tomuto brojí státní zástupce nesouhlasem se skutkovým, hmotně právním posouzením projednávaného skutku. Obviněný závěrem navrhl, aby dovolání státního zástupce bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce z důvodů uvedených v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. a dospěl k závěru, že uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly námitkami nejvyššího státního zástupce naplněny a dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Dovolací soud v rámci své přezkumné činnosti musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výrocích přezkoumávaných rozhodnutí. Je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku, v tomto případě posouzení, že v žalobním návrhu označený skutek podle soudů obou stupňů není trestným činem, je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, který byl v projednávaném skutku spatřován obžalobou, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně skutkového stavu tak, jak byl zjištěn na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně, a s nímž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také soud druhého stupně, nejsou žádné pochybnosti. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Podle §196 odst. 1 tr. zákoníku kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
Nejvyšší soud shledal námitky státního zástupce důvodnými. Soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a hodnocení důkazů právní závěr, že v jednání obviněného nelze spatřovat naplnění znaků přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. S tímto závěrem se v odvolacím řízení ztotožnil i soud druhého stupně. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i napadeného usnesení soudu druhého stupně je zřejmé, že absenci naplnění znaků uvedeného přečinu u obviněného shledaly soudy v chování svědkyně P. Č. a finančních závazcích spojených s původně společně obývaným bytem. Tyto skutečnosti ovšem soudy přecenily, neboť mohou být brány v úvahu pouze v rámci řešení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., v jaké výši byl obviněný schopen v předmětném období hradit výživné. Stejně tak v tomto směru by mohla být zohledněna i skutečnost častějšího pobytu nezletilého M. Č. u obviněného, což i svědkyně P. Č. připustila, že se jednalo o úpravu styku obdobnou střídavé péči. Pro posouzení naplnění znaků uvedeného přečinu nejsou ovšem tyto skutečnosti rozhodující. Naopak podstatné je, že obviněný nehradil výživné úmyslně, měl pravidelné příjmy, z nichž výživné mohl hradit. Této zákonné povinnosti jej nemohla zbavit ani skutečnost, že hradil jiné dluhy, související s provozem dříve společné domácnosti. Na úhradě těchto dluhů se byť v menší části, ale přece jen, podílela i svědkyně P. Č. Je třeba zdůraznit, že dluh na výživném na nezletilé děti je přednostní pohledávkou. Výživné, které má platit ten z rodičů, který svou zákonnou povinnost vyživovat a zaopatřovat nevykonává osobní péčí o děti a slouží jako finanční částka určená pro uspokojování základních potřeb dětí, které mají ze zákona nárok na výživu a zaopatření ze strany obou rodičů. Přitom je zřejmé, že ten z rodičů, který osobně pečuje o děti, tuto svou zákonnou povinnost plní právě osobní péčí a druhý z rodičů, který o děti osobně nepečuje, má plnit tuto svou zákonnou povinnost formou placení pravidelných měsíčních finančních částek.
Nelze přijmout ani obhajobu obviněného, že nehradil výživné po dobu patnácti měsíců proto, že čekal na soudní rozhodnutí, kterým mu bude stanoveno, neboť vyživovací povinnost vůči dětem vyplývá přímo ze zákona, trvá po celou dobu, po kterou děti nejsou schopny se samy živit. Kromě toho obviněnému byla vyživovací povinnost stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 8. 2. 2013, č. j. 25 Nc 234/2012-83, byť byl tento rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Přesto obviněný ani nadále, a to až do konce září 2013 výživné na děti neplatil. Příležitostné úhrady oblečení či sportovních aktivit nelze považovat za hrazení výživného, když navíc svědkyně P. Č. uvedla, že se za dotčené období souhrnně mohlo jednat o částku přibližně 5.000,- Kč. Ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně spolehlivě vyplývá, že obviněný po dobu patnácti měsíců úmyslně neplatil výživné na tři nezletilé děti, ačkoli k tomu měl finanční prostředky, tato povinnost mu vyplývala ze zákona o rodině a věděl, že děti nejsou schopny samy se živit, čímž naplnil znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, a přesto soudy toto jednání posoudily tak, že se nejedná o trestný čin.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a je dán uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože byl dán tento dovolací důvod již v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 67 To 159/2014 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 43 T 32/2013. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí je vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.