ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1214.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1214/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného L. B. , obviněného P. O. , a obviněné Z. M. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2009, sp. zn. 23 To 427/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 30/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. B. a Z. M. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 1 T 30/2009, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný L. B. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obvinění P. O. a Z. M. byli tímto rozsudkem uznáni vinnými trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný P. O. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná Z. M. byla odsouzená podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Prachaticích podali obvinění odvolání proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 6. 2009, sp. zn. 23 To 427/2009, odvolání obviněných zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2009, sp. zn. 23 To 427/2009, podali obvinění dovolání prostřednictvím svých obhájců.
Obviněný L. B. opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Popřel, že by se dopustil trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neboť mu údajně nebylo prokázáno, že se dopustil jednání, za něž byl odsouzen. Poukázal na zásadní rozpornost výpovědi poškozeného K. S. , a proto nemělo být k této výpovědi přihlíženo jako k usvědčujícímu důkazu. Obviněný zpochybnil závěry soudu prvního stupně, že by vzbudil se svými spoluobviněnými v poškozeném důvodnou obavu o jeho zdraví, neboť tomuto závěru podle něj odporuje skutečnost, že poškozený se je pokusil obelstít nepravdivým tvrzením, že u sebe nemá bankovní kartu, aby mohl u bankomatu vybrat jimi požadované peníze, a že tuto kartu zanechal v autě na vzdáleném parkovišti, odkud byl odvezen. Podle obviněného se soudy také nedostatečně vypořádaly s tvrzením poškozeného K. S. , že mu bylo vyhrožováno nožem. Namítl, že se v řízení nepodařilo zajistit řadu důkazů, a to zejména výpověď svědka, který zavolal policii, a výpověď řidiče autobusu, který s poškozeným mluvil bezprostředně po incidentu. Obviněný rovněž vytkl soudům, že nebyl zohledněn důkaz záznamem kamerového systému, z něhož je zřejmé, že setkání poškozeného s obviněnými bylo poklidné bez známek výhrůžek a úmyslu zmocnit se majetku poškozeného. Ve vztahu k pokusu trestného činu poškozování cizí věci a trestného činu krádeže obviněný uvedl, že byl proveden jediný usvědčující důkaz, a to výpovědí svědkyně Z. V. , kterou však považuje za nevěrohodnou.
Obviněný L. B. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení, jakož i rozsudek mu předcházející, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. O. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že soudy dospěly k nesprávným závěrům o tom, že požadoval po poškozeném spolu se spoluobviněnými vydání finanční hotovosti, a že bylo poškozenému vyhrožováno nožem. Tyto závěry podle něj nevyplývají z žádného důkazu provedeného v trestním řízení. Obviněný je přesvědčen, že nebyla prokázána existence subjektivní stránky trestných činů, a že jde podle něj o pouhou domněnku soudu. Míra účasti na posuzovaném jednání byla u jednotlivých spoluobviněných zcela rozdílná. S poukazem na znění tzv. skutkové věty namítl, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože pohrůžky násilím v úmyslu zmocnit se cizí věci použil pouze spoluobviněný L. B. Poukázal na to, že neovládá německý jazyk, a tudíž nemohl komunikovat přímo s poškozeným, a byl odkázán na překlad svědkyně Z. V. Zmíněná svědkyně však podle něj mohla záměrně nesprávně překládat. Vzhledem k neuspokojivé důkazní situaci je obviněný toho názoru, že měla být uplatněna zásada in dubio pro reo.
Obviněný P. O. z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení, a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná Z. M. na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že z původní výpovědi poškozeného není zřejmé, kdo mu ve skutečnosti vyhrožoval ve vozidle cestou k bankomatu. Je proto podle ní s podivem, že při hlavním líčení si byl poškozený jist, že mu bylo vyhrožováno právě z její strany. Obviněná poukázala na celou řadu dalších nesrovnalostí ve výpovědi poškozeného. Ze záznamu kamerového systému města V. podle ní jasně vyplývá, že v inkriminovaném místě se k bankomatu blíží tři osoby, po chvíli odcházejí běžným krokem, přičemž poškozený poté podal zbývajícím dvěma osobám ruku a spontánně odchází pryč. Podle obviněné je zjevné, že ze záznamu kamerového systému nevyplývá nic, že by šlo o loupežené jednání. Pokud jde o výpověď svědkyně Z. V. , tu považuje obviněná za zcela nevěrohodnou. Namítla, že se nedopustila jednání, které by v poškozeném vzbudilo důvodnou obavu o své zdraví. Svým jednáním nemohla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť z provedeného dokazování nelze dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Z těchto důvodů obviněná Z. M. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Uvedla, že obviněný L. B. zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozeného K. S. , stejně tak namítl nevěrohodnost výpovědi svědkyně Z. V. , a vytkl soudům, že nebyli vyslechnuti svědci, kteří by se mohli vyjádřit k chování poškozeného bezprostředně po činu. Na základě této polemiky s hodnocením důkazů soudy a s úplností provedeného dokazování, prosazuje skutkovou verzi, podle které se trestných činů nedopustil, resp. jejich spáchání mu nebylo prokázáno. Podle nejvyšší státní zástupkyně obviněný nevznesl jedinou námitku, která by se alespoň částečně týkala nesouladu skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestných činů a pokusu trestného činu, jimiž byl uznán vinným. Konstatovala, že námitky obviněného L. B. směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu. Obviněný L. B. dovolání formálně opřel též o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., k tomuto dovolacímu důvodu však neuvedl žádnou konkrétní argumentaci. Podle nejvyšší státní zástupkyně při rozhodování o dovolání tudíž nelze přihlížet ani k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K dovolání obviněného P. O. nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že rovněž uplatnil především námitky skutkového charakteru, když zpochybnil skutková zjištění soudů nejen ve vztahu ke své vlastní osobě, ale i k dalším spoluobviněným, poukázal na „chybějící důkaz úmyslného zavinění“, odkázal na procesní a nikoli hmotně právní zásadu „in dubio pro reo“ a dokonce uplatnil zjevné spekulace ohledně úlohy svědkyně Z. V. Z důvodů výše uvedených jsou tyto námitky z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez významu. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky, ve kterých obviněný s odkazem na znění tzv. skutkové věty namítá, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože pohrůžky násilím v úmyslu zmocnit se cizí věci použil pouze spoluobviněný L. B. Tuto námitku považuje za nedůvodnou. Spolupachatelem na trestném činu loupeže podle §234 tr. zák. je i ten z pachatelů, který se sám vůči poškozenému nedopouští násilí ani nehrozí jeho bezprostředním použitím, ale svou přítomností na místě činu zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžek násilím a současně poskytuje psychickou podporu dalšímu spolupachateli, a to po předchozí dohodě s ním, nebo i bez takové dohody, avšak s vědomím, že s ním druhý pachatel počítá a jedná stejně jako on v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obvinění zablokovali vozidlo poškozeného na parkovišti, určitou dobu zde s ním komunikovali, přičemž obviněný B. držel v ruce nůž, a následně odvezli poškozeného k bankomatu do V. Pokud po celou tuto dobu obviněný P. O. „asistoval“ obviněnému L. B. , je vyloučeno, aby mu nebyla jasná podstata jednání obviněného L. B. a aby stejně jako on nejednal v úmyslu zmocnit se za použití pohrůžky násilím cizí věci.
Taktéž obviněná Z. M. vznesla podle nejvyšší státní zástupkyně námitky směřující do oblasti skutkových zjištění. Obviněná zpochybnila naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže, zejména jeho subjektivní stránky, avšak na rozdíl od obviněného P. O. tato její námitka ani částečně nevychází ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě, ale výlučně z jejich vlastních skutkových konstrukcí. Její námitky jsou tedy primárně skutkového charakteru a obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně závěrem konstatovala, že obviněný L. B. a obviněná Z. M. uplatnili výlučně skutkové námitky, které obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný P. O. sice částečně uplatnil právní námitky, které lze pod tento dovolací důvod podřadit, jde však o námitky zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného L. B. a obviněné Z. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., a dále navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. O. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných L. B. a Z. M. byla podána z jiných důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. V případě dovolání obviněného P. O. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování apod.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný L. B. a obviněná Z. M. neuplatnili žádnou námitku v tom směru, že by skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nenaplňoval znaky trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. Naopak oba obvinění učinili obsahem svých dovolacích námitek jen námitky skutkové, tedy námitky, které směřují proti učiněným skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů. Takové námitky však nenaplňují jimi uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Obvinění tak sice formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinili tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné.
Obviněný L. B. napadl skutková zjištění soudů nižších stupňů zejména tím, že zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozeného K. S. a svědkyně Z. V. Stejně tak namítl nedostatečný rozsah dokazování, když uvedl, že nebyli vyslechnuti svědci, kteří by se mohli vyjádřit k chování poškozeného bezprostředně po činu. Stejně tak námitky obviněné Z. M. je nutno považovat za námitky výhradně skutkového charakteru, když zpochybnila hodnocení výpovědi poškozeného soudy nižších stupňů, namítla nevěrohodnost výpovědi svědkyně Z. V. a nabídla vlastní hodnocení důkazu záznamem kamerového systému. Její námitky nevycházejí ze skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě, ale snaží se zvrátit skutková zjištění, která ve věci učinily soudy nižších stupňů.
Tímto postupem se však oba obvinění snaží prosadit odlišný a pro ně příznivější průběh skutkového děje, který by vycházel z jiného a podle nich správného hodnocení provedených důkazů. Dovolací soud je však vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Z hlediska zákonného vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je povinností Nejvyššího soudu zabývat se otázkami právního posouzení skutku nebo otázkami jiného nesprávného hmotně právního posouzení za předpokladu, že obvinění v rámci tohoto důvodu dovolání uplatní právní námitky. Obvinění L. B. a Z. M. ve skutečnosti uplatnili pouze skutkové námitky, jimiž napadli skutková zjištění soudů.
Obviněný L. B. rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je tedy skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání obviněného L. B. nevyplývá žádná námitka, z níž by bylo patrno, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., natož aby šlo dovodit, v které alternativě obviněný shledává existenci uvedeného dovolacího důvodu. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněné dovolací námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Nejvyšší soud se z těchto důvodů nezabýval posouzením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný P. O. rovněž v dovolání uplatnil z převážné části skutkové námitky, jimiž napadl učiněná skutková zjištění. Jde zejména o tvrzení, že jeho vina nevyplývá z žádného důkazu provedeného v trestním řízení, že v komunikaci s poškozeným mu bránila jazyková bariéra, a že vzhledem k neuspokojivé důkazní situaci měla být soudy uplatněna zásada in dubio pro reo. Tímto obviněný uplatnil pouze skutkové námitky, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak za námitku právního charakteru lze považovat námitku obviněného, že ze znění tzv. skutkové věty vyplývá, že pohrůžky násilím v úmyslu zmocnit se cizí věci použil pouze spoluobviněný L. B. , a tudíž on sám nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku zcela neopodstatněnou, neboť k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jenž je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. Bulletin Nejvyššího soudu České republiky č. 2/1980 – 12 – I.). Obviněný P. O. byl bezprostředně přítomen jednání obviněného L. B. , a je zjevné, že mu zcela zřejmě byla známa podstata jeho jednání, a že měl úmysl zmocnit se cizí věci za použití pohrůžky násilím.
Nejvyšší soud shledal, že uplatněné námitky obviněných L. B. a Z. M. nenaplňují důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. Proto dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Protože obviněný P. O. uplatnil částečně právní námitky, které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, které však Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek