ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1222.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1222/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. října 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 12 To 27/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 185/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 2 T 185/2012, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, a §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 12 To 27/2014, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Po upřesnění pouze časového vymezení jednání,na základě stejných skutkových zjištění pak podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku ve znění účinném do 14. 1. 2013, a za to ho odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, a §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že ve Věznici Jiřice, okr. Nymburk, v přesně nezjištěné době nejméně od června roku 2009 do 14. 9. 2010, záměrně neoprávněně prodal nejméně v průběhu 6 měsíců roku 2009 J. D. ve třech případech metamfetamin v celkovém množství 1,5 g za částku 3.000 Kč, a v jednom případě heroin v množství 1,5 g rovněž za 3.000 Kč, v průběhu roku 2010 bezúplatně předal J. J. ve třech případech metamfetamin v celkovém množství 0,15 g, v období od prosince 2009 do 14. 9. 2010 záměrně neoprávněně prodal L. K. 0,25 g metamfetaminu za 500 Kč, přičemž minimálně v době od 1. 6. 2010 do 30. 7. 2010 ve Věznici Jiřice opakovaně používal při výkonu trestu odnětí svobody mobilní telefon nezjištěné značky se SIM kartou k účastnickému číslu …, jehož pomocí se kontaktoval s dalšími osobami mimo věznici a účastnil se aktivní telefonické komunikace, jejímž předmětem byla též nedovolená distribuce omamných a psychotropních látek ve Věznici Jiřice, a tím porušil §28 odst. 3 písm. b) zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění, přestože metamfetamin je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a heroin jako diacetylmorfin je uveden v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách jako omamná látka, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona odsouzen ve skutkové větě uvedeným rozsudkem k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, který v té době vykonával a vykonal dne 18. 7. 2011.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že krajský soud se při svém rozhodování zabýval pouze důkazy, které svědčily v jeho neprospěch a jeho návrhy na doplnění dokazování zamítl. Soud podle něj vycházel zejména z výpovědí svědků J. D., J. J. a L. K., přičemž svědek L. K. své výpovědi měnil, takže jsou podle obviněného nevěrohodné, navíc údajně doznal, že v minulosti vypovídal pod vlivem diazepamu. K výpovědi svědka J. J. by podle obviněného neměl soud vůbec přihlížet, neboť byla motivována dopisem policisty T. K., který mu údajně ulehčoval cestu z výkonu trestu. Také výpověď svědka J. D. považuje obviněný za zcela nevěrohodnou, neboť tento byl ve věznici známý tím, že je ochoten udělat cokoli, aby se dostal z vězení. Obviněný namítal, že soudy vůbec nezohlednily, že se ze strany uvedených svědků jednalo o komplot proti jeho osobě. Navíc v jeho prospěch svědčí fakt, že se u něj nikdy nenašel žádný mobilní telefon, žádná SIM karta a ani drogy, proto je v jeho případě třeba respektovat zásadu in dubio pro reo. Dále podotýká, že k jeho tíži nemůže jít konstatování krajského soudu, že dosud nebyly vynalezeny takové mechanizmy, které by primárně vyloučily přítomnost drog ve věznici, u něj ale žádná droga nikdy nalezena nebyla, neboť o tom neexistuje žádný záznam v referátu prevence a stížností. Nebyly zjištěny ani žádné návštěvy, které by takovou drogu do věznice přinesly, přičemž obviněný uvádí, že měl vždy návštěvy za sklem, čímž je znemožněn fyzický kontakt a převzetí čehokoli. Dále uvedl, že v jeho prospěch vypovídal svědek P. H., který popřel, že by mu obviněný někdy nějaké drogy prodával a nikdy u něj žádný pervitin neviděl. Také svědek M. H. uvedl, že mu o přístupu obviněného k drogám není nic známo. Svědek M. P., vychovatel ve Věznici Jiřice, který kontroloval 3 roky balíky odsouzených, si nepamatuje, že by u obviněného v balíku byly nalezeny drogy. Obviněný uvedl, že také k těmto důkazům, které svědčí v jeho prospěch, je třeba v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. přihlížet a hodnotit je. Obviněný dále uvedl, že nalézací soud nevyhověl jeho návrhu na výslech svědkyně R. M., bez odůvodnění nevyhověl žádosti jeho tehdejšího obhájce o nahlédnutí do karet vězňů o jejich chování a soud si tyto karty sám nevyžádal. Tím byla podle obviněného porušena zásada materiální pravdy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, vyhověl jeho dovolání, zrušil rozhodnutí soudu II. stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně a obviněný tak dovolání, ač jde o mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 555 a násl. tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když výlučně směřují proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný v dovolání především namítá, že mu jeho jednání nebylo prokázáno, brojí proti věrohodnosti svědků J. D., J. J. a L. K. s tím, že on sám je obětí komplotu ze strany uvedených svědků a domáhá se, aby bylo vycházeno z výpovědí svědků, kteří podle jeho názoru svědčí v jeho prospěch. Soudy podle něj pochybily, když veškeré provedené důkazy hodnotily jen a pouze v jeho neprospěch, čímž porušily ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i zásadu in dubio pro reo. Namítá, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz výpovědí svědkyně R. M. a osobními kartami vězňů.
Obviněný tak nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, resp. s provedenými důkazy a s jejich hodnocením soudy, čímž zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. V dovolání se tak domáhá v podstatě toho, aby soud uvěřil jeho verzi průběhu skutkového děje.
Nejvyšší soud přitom nesouhlasí s námitkami obviněného, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Nejprve je nutno uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). V daném případě však obviněný namítal, že soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědkyně R. M., přičemž z obsahu trestního spisu i z rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že tato svědkyně byla vyslechnuta u hlavního líčení dne 18. 12. 2012 (č. l. 331 a násl. tr. spisu). Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že soud nevyhověl žádosti jeho obhájce Mgr. Z. Honzíka o nahlédnutí do karet vězňů (obviněný neuvedl konkrétně kterých). Z trestního spisu je zřejmé, že jmenovaný obhájce obviněného skutečně v rámci hlavního líčení dne 16. 7. 2013 (č. l. 492 tr. spisu) učinil návrh na doplnění důkazů nahlédnutím do osobních karet vězňů J. D., M. B., L. K. a J. S. ohledně jejich hodnocení a pohybu po věznici. Z trestního spisu dále vyplývá, že nalézací soud v podstatě této žádosti vyhověl, když si dne 17. 7. 2013 (č. l. 492 tr. spisu) na návrh obhájce vyžádal zprávu z Věznice Jiřice týkající se hodnocení uvedených vězňů, jejich pohybu v prostorách věznice atd. Pak byly tyto vypracované zprávy čteny jako důkaz při hlavním líčení dne 14. 8. 2013 (č. l. 511 tr. spisu). Soud II. stupně pak neshledal žádná pochybení soudu I. stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného.
Pokud jde o námitku, že bylo porušeno pravidlo „in dubio pro reo“, Nejvyšší soud podotýká, že jde o pravidlo procesní, nikoli práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.
Jak tedy vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání, a dovoláním se nelze zásadně úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný pro to, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze a provedenými důkazy nejedná. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný výslovně nenamítá. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, neboť vyslechly řadu svědků, kteří ve věci mohli podat potřebné informace. Soudy posléze všechny ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, a proto Nejvyšší soud považuje dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Pro stručnost lze proto s ohledem na jeho správnost odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který podrobně uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil průběh skutkového děje, jakož i to, jak tyto důkazy hodnotil a proč některé důkazy neprovedl. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů, následně potvrdil také odvolací soud, který částečně také dokazování doplnil a velmi podrobně a přesvědčivě své rozhodnutí také odůvodnil. Obviněným namítané skutečnosti (svědek od něj drogu nekoupil, neviděl u něj pervitin, druhý svědek o jeho vztahu k drogám nic neví, atd.) ještě neznamenají, že se obviněný dané trestné činnosti nedopustil a nijak nezpochybňují zcela opačné usvědčující výpovědi dalších svědků.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Proto bylo dovolání obviněného J. S. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš