ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1254.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1254/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. listopadu 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 8 To 344/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 T 26/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 3 T 26/2005, byl obviněný M. Š. uznán vinným ad 1. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zákona a ad 2. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zákona, §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro další v rozsudku popsané skutky.
Trestných činů se obviněný dopustil tím, že ad 1. dne 28. 5. 2004 ve večerních hodinách kolem 19:00 hod., před hlavním vstupem na vlakové nádraží v R., vytrhl z ruky poškozenému L. F. peněženku, z níž mu následně odcizil bankovku v hodnotě 100,- Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl pro trestný čin krádeže v minulosti, tj. v posledních třech letech odsouzen a potrestán, a to rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 4 T 39/2002, kdy byl mj. uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d) tr. zákona, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13-ti měsíců a tento trest vykonal dne 3. 4. 2003, ad 2. dne 11. 6. 2004 kolem 20:30 hod. na náměstí T. G. M. v R., požadoval po J. S. finanční hotovost za údajně poskytnutou marihuanu, anebo přímo marihuanu, J. S. mu na to odpověděl, že v drogách nejede a žádné peníze nikomu nedluží a odmítal vydat finanční hotovost, následně obviněný M. Š. opětovně po J. S. požadoval již jen vydání finanční hotovosti, přičemž říkal, že když mu ty peníze nedá, tak mu dá pěstí, až hodí salto vzad, J. S. přes uvedené výhrůžky obviněnému M. Š. peníze nedal a z místa odešel.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 8 To 344/2011, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., obviněný má za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, neboť o konání veřejného zasedání o odvolání nařízeného na den 19. 12. 2011 od 8:30 nebyl ze strany Krajského soud v Plzni vyrozuměn. O konání veřejného zasedání se nedozvěděl, ačkoli odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že o termínu jednání věděl. Obviněný je přesvědčen, že tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Poukázal na to, že veřejné zasedání o odvolání lze konat pouze v případě, že by byl včas a řádně vyrozuměn, případně předvolán, což se nestalo. Zdůraznil, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto jeho právo bylo porušeno, neboť u veřejného zasedání chtěl být přítomen a svého práva se předem nevzdal.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný u skutku popsaného v bodě 1 výroku o vině uvedl, že se v tomto případě jednalo o půjčku, když sám poškozený údajně v hlavním líčení uvedl, že již neví, zda šlo o půjčení peněz nebo zda si obviněný peníze vzal. V trestním řízení tedy nebylo podle něj nade vší pochybnost zjištěno, že by se zmocnil cizí věci a sám poškozený tomu nepřikládal žádnou váhu. Tato skutečnost podle obviněného snižuje stupeň společenské nebezpečnosti a nejednalo se o trestný čin ani přestupek, ale o uzavření občanskoprávní smlouvy o půjčce. Obviněný dále uvedl, že nelze mít ani za to, že by se jednalo o věc, kterou měl poškozený při sobě, když poškozený vytáhl peněženku dobrovolně a teprve poté mu jí vytrhl, vzal z ní hotovost a peněženku poškozenému opět vrátil. Obviněný zopakoval, že se jednalo o půjčku. Ke skutku popsanému pod bodem 2 výroku o vině obviněný znovu zpochybnil výsledky dokazování. Zdůraznil, že poškozenému pouze domlouval, aby jeho bratranci C. L. vrátil peníze. Poškozený připustil, že dluh se mohl týkat jiné osoby, a proto není vyloučeno, že pouze důraznějšími slovy poškozeného žádal, aby vrátil dluh této třetí osobě. Podle obviněného opět nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se svým jednáním dopustil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Nejednalo se o trestný čin, nýbrž o vymáhání práva na vrácení dluhu ze smlouvy o půjčce či jiné občanskoprávní smlouvy. Závěrem obviněný zdůraznil, že společenská nebezpečnost obou činů, které mu jsou kladeny za vinu, je nepatrná, a proto se nemůže jednat o trestné činy. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu II. stupně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že o konání veřejného zasedání nebyl vůbec vyrozuměn. Uvedené tvrzení stojí v protikladu k tvrzení odvolacího soudu v odůvodnění jeho usnesení, ze kterého vyplývá, že obviněný byl jako osoba, jejíž účast nepovažoval soud za nezbytnou, o konání veřejného zasedání vyrozuměn s tím, že vyrozumění mu mělo být doručeno uložením. Odvolací soud dále zdůraznil, že ohledně výroku o vině nebyly prováděny žádné důkazy, ani žádné důkazy, které by měly význam pro napadené rozhodnutí ve vazbě na výrok o trestu. Veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti obviněného při náhradním doručení také s přihlédnutím k přítomnosti jeho obhájkyně, která zaručovala jeho právo na obhajobu. S popsaným postupem soudu druhého stupně souvisí podle státní zástupkyně zásadní otázka, zda bylo obviněnému doručeno vyrozumění řádně, přičemž se domnívá, že nedošlo k doručení zákonem předepsaným způsobem. Podle ní soud vyšel z právní úpravy doručování do vlastních rukou podle §64 tr. ř. Vyrozumění o konání veřejného zasedání však nepatří mezi zásilky, které by bylo nutné s odkazem na toto ustanovení doručovat do vlastních rukou a je přitom zřejmé, že předseda senátu takové doručení z důležitých důvodů nenařídil. Vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo podle státní zástupkyně třeba doručovat s odkazem na §63 odst. 1 tr. ř. resp. §50 občanského soudního řádu. Krajský soud v Plzni měl proto vyrozumění o konání veřejného zasedání doručit nikoliv uložením, nýbrž vhozením do domovní nebo jiné schránky, eventuelně vyvěšením na úřední desce soudu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má státní zástupkyně za to, že obviněný svou argumentaci zaměřil v převážné míře na řešení otázek procesního charakteru, kdy nastínil svou odlišnou vizi skutkového děje, kterou by měl dovolací soud vzít za svou. Uplatněné výhrady nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, ani jiný důvod uvedený v §265b tr. ř. V dané věci ani nebyla zjištěna existence extrémního rozporu skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy. Státní zástupkyně uvedla, že uplatněnými výhradami obviněného se vypořádal patřičným způsobem již soud odvolací, který reagoval na obdobnou argumentaci obviněného uplatněnou v podaném odvolání, včetně výhrady nedostatečného stupně společenské nebezpečnosti činu.
Státní zástupkyně považuje dovolání obviněného za důvodné, neboť nebyl zákonným způsobem vyrozuměn o konání veřejného zasedání, a proto nebylo možné veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti konat. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. 8 To 344/2011 a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Tomuto dovolacímu důvodu odpovídají námitky obviněného, že nebyl ze strany krajského soudu o konání veřejného zasedání dne 19. 12. 2011 vyrozuměn a o jednání se nijak nedozvěděl. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak přísně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002 ).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení ( §202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř.
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (o takový případ se však v této věci nejedná).
Nejvyšší soud předně konstatuje, že postup soudu II. stupně při doručování písemností bude nutno posuzovat podle zákona – trestního řádu – účinného v době konání veřejného zasedání dne 19. 12. 2011, tedy ve znění účinném do 31. 12. 2011.
V daném případě je z referátu založeného na č. l. 763 spisu patrné, že Krajský soud v Plzni o veřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2011 obviněného pouze vyrozumíval. Ačkoli trestní řád v případě vyrozumění o veřejném zasedání o odvolání nevyžaduje doručení zásilky do vlastních rukou, z obálky založené na č. l. 772 je patrné, že odvolací soud takto postupoval (zřejmě v zájmu ochrany práv obviněného). Pokyn předsedy senátu Krajského soudu v Plzni na č. l. 763 tr. spisu (vyrozumět obálkou typ I., tj. do vlastních rukou), řadí doručované vyrozumění o veřejném zasedání mezi písemnosti uvedené v §64 odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. mezi písemnosti doručované do vlastních rukou. Na tomto místě je nutno uvést, že s odkazem na ustanovení §63 odst. 1 tr. ř., má trestní řád svou vlastní úplnou úpravu tohoto způsobu doručování v §64 tr. ř., a neužije se ustanovení občanského soudního řádu, jak se domnívá státní zástupkyně. Neodpovídá skutečnosti rovněž její tvrzení, že ze spisu nevyplývá nařízení doručení do vlastních rukou.
Při tomto způsobu doručování je přípustné, aby nastala tzv. fikce doručení, avšak musí pro to být splněny zákonné předpoklady stanovené v §64 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout, přičemž nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Soud doručoval zásilku obviněnému do vlastních rukou a na adresu H., kterou obviněný uvedl jako adresu pro doručování (viz úřední záznam na č. l. 762 tr. spisu) a obviněný ji nepřevzal, ani si ji nevyzvedl u poskytovatele poštovních služeb. Z obálky uložené na č. l. 772 je zřejmé, že dne 24. 11. 2011 nebyl adresát zastižen, písemnost byla uložena a připravena k vyzvednutí téhož dne a adresátu byla zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl. Zásilka byla uložena od 24. 11. 2011 do 6. 12. 2011. V souladu s ustanovením §64 odst. 2 tr. ř. nastala dne 5. 12. 2011 fikce doručení, i když se obviněný o uložení zásilky nedověděl. Smyslem ustanovení §64 odst. 2 tr. ř. je bezpochyby zajistit adresátovi zásilky možnost seznámit se s jejím obsahem a relevantně procesně reagovat i v případě, že není ihned zastižen, protože se v místě bydliště krátkodobě nezdržuje, současně má ale toto ustanovení zabránit možným průtahům trestního řízení. Zákonodárce proto neklade na soud další povinnost ověřit, zda se adresát s obsahem zásilky také skutečně seznámil.
Doručoval-li Krajský soud v Plzni obviněnému vyrozumění o veřejném zasedání jako zásilku určenou do vlastních rukou, pak bylo v rozhodnutí soudu II. stupně na str. 8 správně konstatováno, že byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, neboť obviněnému bylo doručeno uložením v souladu s ustanovením §64 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2011, a to dne 5. 12. 2011, přičemž také byla zachována pětidenní lhůta pro přípravu na veřejné zasedání, když se veřejné zasedání konalo dne 19. 12. 2011. Tuto námitku obviněného tedy shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný uplatnil v podstatě totožné námitky, jaké jsou obsahem jeho odvolání (č. l. 700 a násl. tr. spisu), soud II. stupně se jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Obviněný v dovolání sice namítal správnost uplatněné právní kvalifikace jeho jednání ad 1. jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zákona, ad 2. jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, v odůvodnění však především namítal, že skutkový stav byl soudy nesprávně zjištěn, že veškeré prokázané okolnosti nelze mít podle něj za prokázané, předkládá opětovně svou verzi, že se v obou případech jednalo o půjčku, což údajně nebylo nikým vyvráceno. Obviněný tak ve skutečnosti pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. V dovolání popisuje zjištěné jednání, provedené důkazy pak hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
Jako skutkové námitky posoudil Nejvyšší soud také, u skutku popsaného pod bodem ad 1., výhradu obviněného, že se nejednalo o cizí věc a výhradu, že se nejednalo o věc, kterou by měl poškozený při sobě. Obviněný obě tyto námitky postavil na tom, že mělo být podle jeho názoru prokázáno, že se jednalo o půjčku a nikoli o cizí věc, když soudy nesprávně posoudily, že poškozený peněženku vytáhl dobrovolně, teprve poté mu jí obviněný vytrhl a vzal si z ní 100 Kč, což ani nebyl celý obsah peněženky, ale jen polovina z částky, kterou tam poškozený měl. Nejvyšší soud na tomto místě pouze nad rámec dovolání uvádí, že trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zákona se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Provedeným dokazováním bylo nepochybně zjištěno, že se jednalo o peníze v hodnotě 100,- Kč, které měl ve své dispozici poškozený L. F. Z výpovědí poškozeného a vyslechnutých svědků (C. L., L. E., V. M.) vyplynulo, že se o půjčku rozhodně nejednalo, a že obviněný poškozeného o peníze „obral“. Ve vztahu k osobě obviněného šlo tedy jednoznačně o cizí věc. Čin byl evidentně spáchán na věci, kterou měl poškozený při sobě, neboť poškozený držel peněženku v ruce a obviněný mu ji z ruky vytrhl (což bylo prokázáno a obviněný tuto skutečnost ani nenamítá). Pokud jde o výklad znaku „při sobě“, je zřejmé, že pod něj lze podřadit i skutečnost, že měl poškozený peněženku v ruce (když by k naplnění tohoto znaku postačilo, kdyby se jí obviněný zmocnil ve chvíli, kdy ji poškozený např. odložil bezprostředně do své blízkosti např. v souvislosti s placením). To že poškozený peněženku z kapsy vyndal dobrovolně, je zcela irelevantní. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu popsaného pod bodem ad 1.
Jako skutkovou námitku Nejvyšší soud posoudil rovněž obecnou hmotně právní námitku u skutku popsaného pod bodem ad 2., že se obviněný nedopustil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, neboť to podle obviněného nebylo prokázáno. Uvádí, že je možné, že se jednalo pouze o dluh, jehož vrácení obviněný pouze důraznějšími slovy požadoval. Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona se obviněný dopustil tím, že proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem ochrany tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda a jednak majetek, kterého se pachatel chce zmocnit. Trestný čin je dokonán již užitím pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci. Provedeným dokazováním, především konzistentní výpovědí poškozeného, bylo zjištěno, že obviněný po poškozeném (kterému v té době bylo 15 let) požadoval vydání finanční hotovosti nebo marihuany, poté co poškozený odmítl, obviněný mu začal vyhrožovat, že mu dá pěstí, přičemž žádal vydání finanční hotovosti. Obviněný tak svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu.
Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný M. Š. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem, neshledal existenci jakéhokoliv, natož pak extrémního nesouladu, který ostatně ani nebyl obviněným namítán.
Pokud jde o hmotně právní námitku obviněného, že společenská nebezpečnost obou skutků je nepatrná a nedosahuje takové míry, aby mohly být skutky pokládány za trestné činy, Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Také na tomto místě je nutné upozornit, že shodnou námitkou se zabýval již soud II. stupně v řízení o odvolání obviněného.
Podle §3 odst. 1 tr. zákona trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zákona čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že materiálně je podmínkou trestného činu takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný.
Hlediska určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou v §3 odst. 4 tr. zákona stanovena tak, že jimi jsou zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka.
Porovná-li se s těmito hledisky skutkový stav, který v posuzované věci zjistily soudy, je jasné, že činy obviněného měly vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Již stanovením zákonných znaků určité skutkové podstaty vyjadřuje zákon to, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech je dán i potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tj. takový stupeň, který je vyšší než nepatrný. Závěr o tom, že čin nemá takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, se tudíž musí opírat o zjištění, že v konkrétním posuzovaném případě nedosahuje ani té nejnižší úrovně, kterou se jinak obvyklé případy daného typu vyznačují (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V dané věci nevykazuje žádný z činů obviněného nic, co by mohlo být důvodem úsudku, že se nějak vymyká z rámce typové nebezpečnosti vyjádřené zákonnými znaky stanovenými ve zvláštní části trestního zákona a že nedosahuje ani její minimální hranice. Obviněný v dovolání formuloval svou námitku ohledně materiální podmínky trestnosti činů jen obecně a neuvedl žádné významné skutkové okolnosti zjištěné soudy, které by měly snižovat stupeň nebezpečnosti jeho činů pod minimální hranici typové nebezpečnosti. Naopak z výpovědí obou poškozených je zřejmé, že z obviněného měli strach, znali jeho trestní minulost, u skutku popsaného pod bodem ad 2. se navíc obviněný dopustil trestného činu vůči poškozenému, kterému v té době bylo 15 let. Nejvyšší soud se proto nemohl s námitkou obviněného vypořádat jinak než obecným odkazem na nedostatek takových okolností, které by snižovaly stupeň společenské nebezpečnosti až a její minimální hranici.
Nejvyšší soud tedy zjistil, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z velké části tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají a hmotně právní námitku považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou. Námitku uplatněnou pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného M. Š. a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš