ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1288.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1288/2011-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. listopadu 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného B. D. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 7 To 195/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 3 T 6/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud, jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 7 To 195/2007, k odvolání státního zástupce a obviněného tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 3 T 6/2002, pouze ve výroku o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §250 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem. Podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil způsobenou škodu a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítá, že soud I. stupně jednání v bodech 3 a 4 výroku o vině nesprávně posoudil jako součást pokračujícího trestného činu podvodu. Podle obviněného se ale tyto útoky vymykají ostatním, a jeho jednání mělo být rozděleno na několik samostatných trestných činů, což by mělo vliv na výrok o trestu i o náhradě škody. Po vrácení věci měl podle obviněného odvolací soud také přihlédnout k tomu, že o věci rozhodoval již za účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., který v ustanovení §12 odst. 2 hovoří o zásadě subsidiarity trestní represe. Protože účel trestního řízení byl vzhledem k tomuto ustanovení zákona splněn, mělo být trestní stíhání zastaveno z důvodů §172 odst. 2 tr. ř. Uložení přísnějšího trestu, byť podmíněného, po dalších třech letech řízení, považuje za odporující vymezení, které ve věci dal Ústavní soud ČR. Obviněný také uvedl, že uložený trest již nelze zrušit samostatně, protože mezitím byl již zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 55 To 350/2010, který by ale dospěl při ukládání souhrnného trestu k jiným závěrům o jeho výši, pokud by jej ukládal na základě trestu mírnějšího.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a postupem podle §265m tr. ř. sám zastavil jeho trestní stíhání podle §223 odst. 2 tr. ř. per analogiam.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že o vině již bylo ve věci pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu I. stupně, když předchozí dovolání směřovalo výlučně proti výroku o trestu a další řízení se týkalo výlučně tohoto výroku. Pokud obviněný nyní napadá výrok o vině, je proto nutno dovolání považovat za nepřípustné. Státní zástupce ale poznamenal, že nová právní úprava, na kterou obviněný poukazuje, není pro něj příznivější. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nelze vykládat tak, že by v důsledku delší doby trvání trestního řízení přestal být skutek trestným činem, a zastavení trestního stíhání, pro které soudy jako ke fakultativnímu rozhodnutí neshledaly podmínky, se obviněný nemůže domáhat cestou dovolání. Ohledně výroku o trestu státní zástupce rovněž uvedl, že tento byl zrušen, proto již právně neexistuje a jeho přezkum dovolacím soudem tak nepřichází v úvahu. Proto i v této části je podle státního zástupce dovolání nepřípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud rozhodoval rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 7 To 195/2007, o odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného pouze proti výroku o trestu, a dále o odvolání obviněného, které bylo podáno rovněž proti výroku o trestu a také proti výroku o náhradě škody. Protože výrok o vině, jako oddělitelný výrok rozsudku soudu I. stupně, nebyl napaden odvoláním, nabyl tak právní moci, a předmětem přezkumu odvolacím soudem se stal pouze výrok o trestu o náhradě škody, jak to také bylo výslovně uvedeno v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (viz též protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu – č. l. 1102 tr. spisu). Pokud tedy obviněný omezil přezkumnou povinnost odvolacího soudu pouze na uvedené výroky, a následně podal dovolání také proti výroku o vině, je dovolání proti této části rozsudku nepřípustné.
Pokud obviněný napadá výrok o trestu s tím, že uložení přísnějšího trestu je v rozporu s „vymezením, které dal Ústavní soud“, je nutno uvést, že podstatnou skutečností je, že výrok o uložení trestu z napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, byl v rámci ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 55 To 350/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v jiné trestní věci obviněného, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 101/2007. V této další trestní věci, kde byl obviněný pravomocně uznán vinným dalším pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců nepodmíněně. Lze doplnit, že dovolání obviněného proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, bylo ještě před rozhodnutím v této trestní věci odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, usnesením Nejvyššího soudu rovněž ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1238/2011.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) - h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání mimo jiné proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření.
Ve smyslu těchto zákonných podmínek je proto dovolání nepřípustné také tehdy, směřuje-li proti již zrušenému rozhodnutí. Nejvyšší soud již v jiné věci uvedl, že pokud po podání dovolání došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák., pak dovolací soud takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí odmítne podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4, č. T 683.).
Totéž platí i v případě, že je v rámci ukládání souhrnného trestu soudem v jiném řízení zrušen pouze celý výrok o trestu postupem podle §35 odst. 2 tr. zák. Obviněný tak dovoláním napadl výrok rozsudku o trestu, který již právně neexistuje a jeho dovolání je tak i v tomto směru nepřípustné.
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš