ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1338.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1338/2014-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. listopadu 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné K. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 To 150/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 81/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 41 T 81/2013, byla obviněná K. V. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byla odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 365 denních sazeb po 300,- Kč (tj. celkem 109.500,- Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl stanoven, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu výkonu zaměstnání spojených s hmotnou odpovědností zaměstnance na dobu 3 let.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 To 150/2014, podle §258 odst. 1 písm. b, d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí uložil peněžitý trest zahrnující 300 denních sazeb po 300,- Kč (tj. celkem 90.000,- Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí stanovil, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu výkonu zaměstnání spojených s hmotnou odpovědností zaměstnance na dobu 3 let. Dále podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněnou obžaloby pro skutky (12 skutků) popsané ve zprošťujícím výroku.
Obviněná se přečinu dopustila tím, že (zkráceně uvedeno) jako zaměstnankyně společnosti DLH Czech, s. r. o., se sídlem Praha 6, na Hůrce č. 1091/8, na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 10. 2010, pracující na pozici Junior Sales Assistant, kde měla mimo jiné za úkol vystavování a evidenci faktur a vedení pokladny, v době od 13. 6. 2011 do 13. 6. 2012, postupně dodatečně měnila níže uvedené faktury a pokladní doklady, a to tím způsobem, že za prodané zboží snižovala již vyúčtované částky a rozdíly ve finančních prostředcích z takto provedených operací si ponechala pro vlastní potřebu, eventuálně vydávala opravný daňový doklad (dobropis) a finanční prostředky, na něž dobropis zněl, si ponechávala, konkrétně se tak jednalo o 37 případů podrobně uvedených ve skutkové větě, čímž způsobila společnosti DLH Czech, s. r. o., celkovou škodu ve výši 66.444,- Kč.
Proti odsuzující části rozsudku soudu II. stupně podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že extrémním nedodržením procesních předpisů byla porušena její práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, soudy obou stupňů údajně rozhodovaly výhradně na základě procesně nepřípustných důkazů, svá rozhodnutí neodůvodnily a současně podle ní došlo k opomenutí klíčového důkazu. Obviněná v této souvislosti poukázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zabývající se restriktivním výkladem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tzv. opomenutými důkazy a extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů na straně jedné a právním hodnocením na straně druhé. Obviněná se v další části dovolání zabývala popisem průběhu řízení, popřela spáchání činu a zdůraznila, že odvolací soud ji pro část skutků zprostil obžaloby. Zůstalo však ještě 37 dílčích útoků, které jsou podle ní stále zatíženy vadami procesu dokazování (opatření důkazů nezákonným postupem) a nedostatečným odůvodněním trpí rozhodnutí odvolacího soudu. Bylo tak podle obviněné porušeno její právo na řádný proces. V další části svého dovolání brojila proti způsobu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Zdůraznila, že jednou ze základních povinností soudu je odůvodnit svůj rozsudek, napadené rozhodnutí však podle ní této povinnosti nedostálo (pokud jde o usvědčující část). Obviněná poté citovala z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a konstatovala, že valná část odůvodnění jsou jen prázdné fráze nenesoucí žádné informace. V odůvodnění není podle ní dostatečně konkretizován proces dokazování a rozhodnutí odvolacího soudu je tak nepřezkoumatelné a neurčité. V této souvislosti citovala z rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývajících se otázkou odůvodnění rozhodnutí. Nedostatečným odůvodněním podle ní došlo k porušení ústavního práva na řádný proces.
Obviněná se dále zabývala procesem získávání důkazů v její trestní věci. Uvedla, že orgány činné v trestním řízení prováděly dokazování porovnáváním tří sad údajů (přehledu faktur dle výkazů odběratelů, přehledu faktur dle výkazů zaměstnavatele, pokladní knihy od zaměstnavatele). Žádná z těchto sad důkazů však nebyla podle obviněné získána zákonem předvídaným způsobem. Přehled faktur od odběratelů získal policejní orgán dotazníkovým korespondenčním šetřením, které však trestní řád jako způsob opatřování důkazů neupravuje. Jde tedy podle obviněné o způsob opatřování důkazů extra legem, a proto o důkaz neplatný. Takto získané dokumenty nelze podle ní pokládat za přípustnou a zákonem předvídanou náhradu výslechu svědka. Uvedla, že s výjimkou datových zpráv ani nelze ověřit, kdo zprávu odeslal. Správným postupem by podle ní bylo předvolání zástupce odběratele a jeho vyslechnutí. Ani přehled faktur od zaměstnavatele nebyl podle obviněné zajištěn zákonným způsobem. Tento přehled byl podle ní převzat z přílohy k trestnímu oznámení a trestní oznámení se podle ustálené judikatury jako procesně použitelný důkaz nepřipouští. Uvedený seznam pozměněných faktur navíc opatřil zástupce zaměstnavatele, o jehož technické způsobilosti zajistit seznam pozměněných faktur, obviněná pochybuje. Správným měl být podle obviněné ten postup, že znalec provede stažení dat z účetního systému a ve spolupráci se specialistou na účetní systémy kvalifikovaně ověří správnost exportované sady dat včetně zodpovězení otázky, zda může s těmito údaji někdo manipulovat. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nepřibraly k zajištění a správné interpretaci elektronických dat znalce a spoléhaly se na laické názory, vedla podle obviněné k porušení zákazu svévole. Obviněná zpochybňuje spolehlivost a zákonnost také třetí sady dat – pokladní knihy, která byla podle obviněné zaslána policii obyčejným e-mailem bez elektronického podpisu a tím není zajištěno, že nebyla po cestě nebo jindy pozměněna. Ani pokladní knihu tak nelze podle obviněné použít v řízení jako důkaz. Přitom porovnání výše uvedených sad dat bylo podle obviněné jediným usvědčujícím důkazem, když ostatní důkazy jsou jen podružné. Celé dokazování je podle obviněné stiženo existencí další vady, a to opomenutým důkazem. Od počátku poukazovala na nespolehlivost a nevěrohodnost údajů z účetního systému jejího zaměstnavatele, přičemž bylo v průběhu trestního řízení také prokázáno, že významné procento faktur bylo zcela fiktivní (odběratelé obchody popřeli), což nabízí otázku, jakou spolehlivost mělo celé účetnictví zaměstnavatele. Otázkou věrohodnosti tohoto důkazu se však soudy nezabývaly a obviněná tuto skutečnost považuje za opomenutý důkaz. Obviněná uvádí, že námitku věrohodnosti uvedených dat vznášela od počátku a navrhovala vyslechnout další svědky ze společnosti jejího zaměstnavatele, čímž by se podle ní otázka věrohodnosti důkazu objasnila. Oba soudy však návrhům nevyhověly. K otázce tzv. opomenutých důkazů obviněná citovala z rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu. Má za to, že postup Městského soudu v Praze byl v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně dala podnět k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265o tr. ř. o přerušení výkonu rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se vzhledem k obsahu dovolání k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obdobnými námitkami obviněné se již zabýval a vypořádal se s nimi soud II. stupně v rámci reakce na odvolací námitky obviněné (odvolání na č. l. 870 a nás. tr. spisu), jakož se jimi zabýval soud I. stupně, neboť obdobné námitky byly z velké části součástí obhajoby obviněné od počátku trestního řízení (což ostatně i obviněná sama v dovolání uvádí). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněné dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně vědoma, když hned v úvodu dovolání poukazuje na nálezy Ústavního soudu o restriktivním výkladu tohoto důvodu dovolání Nejvyšším soudem a na nutnost přihlížet i k vadám založeným na zpochybnění skutkového stavu. V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Podstatou dovolání obviněné je její snaha znevěrohodnit veškeré ve věci provedené důkazy. Obviněná ve svém dovolání popírá svou trestnou činnost, považuje skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování za nesprávná, přičemž v dovolání sama navrhuje, jakým způsobem mělo dokazování v její trestní věci probíhat, včetně závěrů, které měly z takového dokazování vyplynout. Dokazování zůstalo podle obviněné neúplné, opatřené důkazy považuje za nevěrohodné, získané protiprávním způsobem (zejména přehled faktur dle výkazů odběratelů, přehled faktur dle výkazů zaměstnavatele, pokladní kniha) a tedy za neplatné. Obviněná nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, přičemž odvolacímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí s tím, že opakuje vady rozsudku soudu I. stupně.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněná svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy obvodní soud a městský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů obsáhle polemizuje, věrohodnost všech důkazů zpochybňuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejprve považuje Nejvyšší soud za potřebné obecně se vyjádřit k námitce obviněné, že důkazy v jejím případě byly získány zákonem nepředvídaným způsobem a jsou tak podle ní nepřípustné.
Důkazem se rozumí výsledek činnosti orgánu činného v trestním řízení při dokazování (např. obsah výpovědi vyslýchané osoby, obsah listiny, výsledek znaleckého zkoumání – odpověď znalce na položené otázky, výsledek získaný ohledáním atd.). Jde tedy o přímý poznatek získaný orgánem činným v trestním řízení o existenci či neexistenci určité okolnosti, která se má dokazovat (o předmětu dokazování). Jen o důkazy v tomto smyslu pak může orgán činný v trestním řízení opřít svá skutková zjištění, která jsou podkladem pro jeho rozhodnutí. Důkazním prostředkem je procesní činnost orgánu činného v trestním řízení nebo oprávněné strany trestního řízení, která slouží k poznání skutečnosti, jež má být zjištěna. Důkazní prostředek je tedy nástroj k tomu, aby mohl orgán činný v trestním řízení dospět k přímému poznatku o předmětu dokazování, tj. k důkazu určité relevantní skutečnosti. V tomto smyslu jsou důkazními prostředky např. výslech obviněného, svědka, znalce, ohledání osoby nebo věci, čtení listiny atd. Okruh důkazních prostředků výslovně uvedených v §89 odst. 2 tr. ř. může být v konkrétních případech doplněn i dalšími výslovně zde nezmíněnými, což zákon umožňuje nejen tím, že jde pouze o demonstrativní výčet vyjmenovaných důkazních prostředků, ale i obecnou formulací, podle které za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Trestní řád nepovažuje obecně některý druh důkazních prostředků nebo jeden z nich za průkaznější než jiný. Důkazní význam každého důkazního prostředku je závislý na okolnostech konkrétní trestní věci, na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních ve věci získaných důkazních prostředků a na tom, jak sám o sobě a ve spojení s ostatními důkazy potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost. V zásadě lze použít každého důkazního prostředku k dokazování jakékoli skutečnosti důležité pro trestní řízení, protože zákon zpravidla nepředepisuje, kterým důkazním prostředkem by měla být určitá relevantní skutečnost dokazována. Jen výjimečně je stanoveno použití určitého důkazního prostředku. Žádný druh důkazního prostředku nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností. Český trestní řád však neobsahuje kromě §89 odst. 3 žádné další tzv. vylučovací klauzule, v nichž by byl výslovně stanoven výčet všech případů nepřípustných (zakázaných, neúčinných či nepoužitelných) důkazních prostředků, postupů a úkonů. O přípustnosti určitého důkazního prostředku rozhoduje výlučně soud, a to na základě zásady volného hodnocení důkazů, tak, že každý důkaz posuzuje z hlediska zákonnosti, věrohodnosti a vztahu k dokazování skutečnosti (závažnosti) a rovněž posuzuje důkazy ve svém celku, tedy jak jednotlivé důkazy potvrzují či vyvracejí určité trestněprávní relevantní skutečnosti (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád I. §89. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1308 a násl.). Nejvyšší soud shledal, že k porušení těchto zásad v trestní věci obviněné nedošlo, a nepřisvědčil ani její námitce o nezákonném opatření listinných důkazů, z čehož dovozuje jejich nepoužitelnost.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, s nimiž se v napadeném rozsudku v podstatném rozsahu ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor. Skutková zjištění odvolacího soudu mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích svědků. Zejména pracovníků společnosti DLH Czech, s. r. o, (I. R., P. Š., O. F., O. H.), kteří se vyjadřovali k běžnému chodu společnosti, k možnostem přístupu k PC a práce v systému Notia, k vystavování faktur a jejich změnám, jakož i k možnostem pracovníků přijímat hotovost a vkládat ji do pokladny. Jako svědek vypovídal rovněž klient společnosti DLH Czech, s. r. o, A. D., který kontrolou svých faktur s účetnictvím společnosti DLH Czech, s. r. o, u šesti ze svých faktur zjistil, že se částky na nich rozcházejí, přičemž on měl faktury znějící na vyšší částky než společnost DLH Czech, s. r. o, a také fakticky tyto vyšší částky společnosti zaplatil, když platil vždy v hotovosti k rukám obviněné. Dalšími neméně významnými důkazy, o něž soudy opřely své závěry o vině obviněné, byly listinné důkazy, které soudy po řádném zhodnocení (zejména v odůvodnění nalézacího soudu) shledaly věrohodnými. Pokud obviněná zpochybňuje jejich důkazní hodnotu, věrohodnost těchto listin je potvrzována také vzájemně tím, že v jednotlivých případech fakturám poškozené společnosti odpovídaly faktury od odběratelů, jakož i následné změny a příjmové doklady. Pouze v těchto případech proto také byla obviněná uznána vinnou. Z obsahu spisu i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že dospěly k závěru o vině obviněné na základě dostatečného zjištění skutkového stavu. Pokud obviněná namítá nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, je nutno i přes zrušení rozsudku soudu I. stupně vycházet z odůvodnění obou rozsudků, když ohledně jednání, jímž byla uznána vinnou soudem I. stupně, se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry tohoto soudu a bylo by nadbytečné jeho argumenty opakovat. I když si lze jistě představit i pečlivější, podrobnější a přesvědčivější argumentaci v odůvodněních obou soudů, je z nich nepochybné, že za vinu jsou obviněné kladeny ty útoky, v nichž se podařilo od odběratelů společnosti DLH Czech, s. r. o, zjistit, že ve společnosti odebrali zboží a zaplatili cenu uvedenou na faktuře. Když tato faktura byla následně bez vědomí dotyčného odběratele změněna, přičemž operaci v systému provedl uživatel KZ (označení obviněné), aby zněla na nižší částku, přičemž tato nižší upravená částka byla vložena do pokladny. To vše za stavu, kdy faktury vystavovala obviněná pod značkou KZ. Bylo vyloučeno, aby v uvedených případech na jejím PC, a v systému Notia, mohla pracovat pod heslem obviněné jiná osoba než jen obviněná, a také nikdo jiný nemohl vkládat peníze do pokladny. Nejvyšší soud nemá důvod pochybovat o správnosti postupu soudů ve věci.
Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněné, jíž poukazovala na údajně opomenuté důkazy, a to výslechem jí navržených svědků, jakož i údajným opomenutím soudů hodnotit věrohodnost klíčových důkazů. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů, odůvodnil proč také nepovažoval za nutné doplňovat dokazování (str. 17), a zejména nalézací soud ve svém rozhodnutí (str. 26, 29) odůvodnil, proč odmítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědků (V. G., J. Č., V. V. a P. Ch.). Pokud jde o namítanou věrohodnost provedených důkazů, bylo již uvedeno, že tuto posuzovaly soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (viz. výše), přičemž listinné důkazy shledaly věrohodnými.
S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší soud takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněné neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, bylo dovolání obviněné K. V. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš