ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1529.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1529/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. února 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných JUDr. V. K., Mgr. I. Č. a P. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 7 To 37/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 8/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání všech obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 54 T 8/2008, byli obvinění JUDr. V. K., Mgr. I. Č. a P. B. uznáni vinnými přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a byli odsouzeni podle §219 odst. 2 tr. zák. všichni shodně k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli pro výkon trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obvinění spáchali trestný čin tím (zkráceně), že v P., v Č. L. a jinde v období od poloviny měsíce října 2006 do 11. 11. 2006 z podnětu obviněného JUDr. K., který celou akci finančně a hmotně zajišťoval, po vzájemné dohodě s úmyslem usmrtit Ing. J. S., aby mu zabránili v dalších výpovědích, které by mohly případně způsobit nebezpečí trestního stíhání obv. JUDr. K., na pokyn obv. K., obv. Mgr. Č. na fyzickou likvidaci poškozeného S. najmul F. H., jemuž za to slíbil částku 500.000,- Kč a poněvadž H. požadoval polovinu této částky předem, včetně zbraně a fotografie poškozeného Ing. S., souhlasil s částkou 150.000,- Kč poté, co tuto částku po telefonickém rozhovoru obv. Č. s obv. K., obv. K. odsouhlasil, neboť ji měl k dispozici, na to H. od obv. Č. dostal pokyn, aby jel domů, kde se má připravit a čekat, když shodného dne obv. Č. H. odvezl do M. B. s tím, že se zde setká s dalším mužem, který mu vysvětlí vše potřebné a současně na H. požadoval předání občanského průkazu poškozeného S. poté, co bude s prací hotov, zde v M. B. mu obv. B. předal částku 150.000,- Kč a mobilní telefon, prostřednictvím kterého spolu komunikovali, následně ho dovezl do obce B. v blízkosti T. k rekreační chalupě, kde poškozený S. často přebývá, sdělil mu i další podrobnosti o oběti, jeho jméno a příjmení, typ a barvu osobního vozidla, které vlastní a upozornil ho, že přítomnost poškozeného S. v objektu pozná podle toho, že vozidlo bude mít zaparkované u chalupy a poněvadž zde poškozeného S. nenalezli přesto, že k objektu opakovaně přijeli, obv. B. odvezl H. do K. n. V. s tím, že pro něj následující den přijede, následně mu obv. B. předal podrobnější informace o poškozeném S., jeho adresu, data narození, registrační značku jeho osobního vozidla, poskytl mu velmi podrobný popis jeho osoby, včetně toho, že má bílého psa rasy asi špice, kterého chodí venčit, v P. mu ukázal bydliště poškozeného S. a další místa, kde by se mohl též nacházet, předal mu na lístku jména a příjmení otce poškozeného S., dále jeho manželky včetně dat jejich narození a adres bydlišť a sdělil mu, že mu předá zbraň, kterou má k dispozici, přičemž se jedná o zbraň neregistrovanou a kvalitní, neboť ji prohlížel odborník, když dalšího dne v P. obv. B. H. předal osobní vozidlo zn. Felicie z majetku obv. K., zbraň se zásobníky a další finanční hotovost ve výši 50.000,- Kč, když v dalších dnech byl obv. B. hlídán a pozorován, následně se H. setkal s obv. Č., který mu sdělil, že osobní vozidlo zn. Felície musí vrátit a dostane jiné auto a jinou zbraň s tlumičem, neboť s tou, kterou H. obdržel, nejsou spokojeni, když na likvidaci poškozeného S. má čas jednoho týdne, ať je k dispozici na telefonu, poté po uplynutí několika dnů obv. Č. dal H. pokyn, aby se připravil a vzápětí ho odvezl do M. B., kde ho předal obv. B., který H. převezl do P., kde mu i ukázal, kde bydlí dcera poškozeného S. a sdělil mu, že následujícího dne ho v ranních hodinách odveze do bydliště poškozeného S., neboť v té době odváží dítě do školy, aby poškozeného S. poznal, H. z K. n. V., kde měl přespat, však odjel do svého trvalého bydliště, když příštího dne poté, co se obv. Č. od obv. K. dověděl, že prodlužuje termín fyzické likvidace poškozeného S. do soboty dne 11. 11. 2006 a zvyšuje cenu o „sto a pak je konec“, obv. Č. H. telefonicky sdělil, že do soboty 11. 11. 2006 „chce mít hotovo“ a jakmile si stav ověří, vyplatí mu doplatek dohodnuté částky a prémii a pokud tak neučiní, bude chtít vrátit telefon a zbraň, neboť na tuto práci má další dva lidi, když H. celou situaci oznámil dne 7. 11. 2006 policistům a předtím zbraň, kterou získal od obv. B., zahodil.
Proti tomuto rozhodnutí podali všichni obvinění odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 7 To 37/2009, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která všichni shodně formálně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o dovolání JUDr. V. K., v úvodu vyjádřil nesouhlas se závěry soudu odvolacího i soudu I. stupně. Dále konstatoval předchozí průběh řízení a citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu o dříve podaných dovoláních. Má za to, že vady vytknuté Nejvyšším soudem nebyly odstraněny, když navíc došlo i k procesním pochybením. Pokud jde o procesní pochybení, obviněný se domnívá, že vrácením věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí se věc dostala do stadia po podání obžaloby a mělo být proto provedeno znovu celé hlavní líčení včetně všech důkazů. K nápravě vady vytknuté Nejvyšším soudem má obviněný za to, že soud prvního stupně neprovedl dostatečné důkazy, které by mu umožnily upravit skutkovou větu tak, jak to učinil, když pouze vsunul mezi skutková zjištění pasáž o jeho úmyslu usmrcením poškozeného zabránit mu v dalších výpovědích, které by mu případně mohly způsobit nebezpečí trestního stíhání. Obviněný se domnívá, že se jedná o důkazně nepodloženu a vágní formulaci, která nemůže být podkladem pro posouzení skutku ve smyslu §219 odst. 2 písm. h) tr. ř., že jde o jinou zvlášť zavrženíhodnou pohnutku. V odůvodnění rozhodnutí si pak soud podle něj vypomáhá toliko nepřímými důkazy (informace z obchodního rejstříku), avšak úvahy v tomto směru považuje obviněný za irelevantní, nekonkrétní a v rozporu s provedenými důkazy. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je navíc podle něj v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. Soud I. stupně tedy neposoudil věc v souladu se zákonem, pouze upravil skutková zjištění bez náležitých důkazních podkladů. Obviněný rovněž odkázal na svoji již dříve uplatněnou obhajobu, podle níž se skutku, jenž je mu kladen za vinu, nedopustil, neměl důvod objednávat si usmrcení poškozeného a se spoluobviněným Mgr. I. Č. se domlouval pouze na pomoci při vymáhání dluhů, přičemž proti němu použité důkazy byly nesprávně hodnoceny. Popis skutku je podle obviněného v rozporu s použitou právní kvalifikací, že čin byl připravován ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Zjištěný skutek podle něj ani nevykazuje okolnosti, které by svědčily o naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Obviněný uzavřel, že pokud je vadný výrok o vině, je vadný rovněž výrok o trestu. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek soudu I. stupně a aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.
Obviněný Mgr. I. Č. v rámci své dovolací argumentace uvedl, že podle jeho mínění přetrvává absence skutkových zjištění naplňující formální znak kvalifikované skutkové podstaty přípravy trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Dokazování, které bylo po vrácení věci Nejvyšším soudem provedeno, považuje obviněný za ryze formální a skutková zjištění nedoplnilo. Odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně je podle něj nejasné a stejné platí i o rozhodnutí soudu odvolacího, kde lze podle obviněného nalézt nesprávné a nesmyslné závěry. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, aby zrušil i jemu předcházející vadné řízení a aby věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný P. B. v rámci odůvodnění svého dovolání uvedl, že soudy dříve činné ve věci podle pokynů Nejvyššího soudu nedoplnily ani neosvětlily své závěry týkající se motivu činu obviněných. K dokazování údajně využily pouze výpisy z obchodního rejstříku, z nichž podle mínění obviněného vyplývá, že nikdo ze spoluobviněných nepodnikal společně s poškozeným. Konečný právní závěr o naplnění kvalifikační okolnosti uvedené v ustanovení §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. tak podle obviněného nemá oporu v provedeném dokazování a je v rozporu i s formální logikou. Nalézací soud údajně zcela účelově pomíjí, že poškozený S. byl ve své trestní věci odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, zatímco K. a V. byli již dříve zproštěni. Obviněný K. v tomto řízení měl postavení svědka. Pro určení pohnutky je podle něj důležitý vztah K. – S., když obvinění Č. ani B. ke S. žádný vztah neměli a obviněný K. nebyl ve věci Ing. S. vůbec stíhán ani obviněn a ostatní údajní spolupachatelé S. byli obžaloby zproštěni.
Odůvodnění:odvolacího soudu má dále obviněný za rozporné v části, kde uvádí, že o vraždu v úmyslu získat majetkový prospěch jde i tehdy, jestliže hlavní pachatel jednal v zištném úmyslu, o čemž ostatní účastníci věděli. S ohledem na akcesoritu účastenství je dostatečná existence takového motivu na straně hlavního pachatele. Obviněný se domnívá, že popsané tvrzení je v rozporu s ustanovením §89 odst. 1 písm. b) tr. ř., které stanoví pohnutku jako samostatný předmět dokazování. Obviněný má také zato, že v jejich případě zůstal čin ve stadiu přípravy, a to ještě nezpůsobilé, když svědek H. nikdy neměl vážný úmysl čin dokonat.
Obviněný se dále zabýval otázkou účastenství a akcesority účastenství, přičemž je podle něj třeba přihlédnout k právnímu názoru vyjádřenému v rozhodnutí 2 Tzn 33/95 ve vztahu k pozitivnímu omylu účastníka, když hlavní pachatel ve skutečnosti trestný čin spáchat nechtěl a ani nemohl, takže se trestná činnost odehrála pouze v představě účastníka.
Obviněný na závěr uvedl, že o žádném motivu spoluobviněného JUDr. V. K. nevěděl, a vědět nemohl a tudíž právní závěry týkající se jeho zavinění jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Obviněný tedy uzavřel, že pokud soudy i u něj shledaly „jinou zvlášť zavrženíhodnou pohnutku“, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze v části týkající se jeho osoby, rovněž tak i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný JUDr. V. K., a do jisté míry i obviněný P. B., v části svých námitek napadají učiněná skutková zjištění, když tvrdí, že se jednání, jež je jim kladeno za vinu, nedopustili, resp. zpochybňují úplnost dokazování a správnost provedených důkazů. Dovoláním se ale podle státního zástupce nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování a zmíněné námitky proto nelze podle něj považovat za relevantně uplatněné.
Stejný závěr je namístě i ve vztahu k tvrzení obviněného JUDr. V. K., že soud prvního stupně pochybil, pokud po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, neopakoval celé dokazování, ale pouze provedl některé důkazy další. Podstatou této námitky (o níž státní zástupce uvedl, že ani není důvodná) není zpochybnění právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení, proto k ní není možné přihlédnout.
Jako právně relevantní uplatněnému dovolacímu důvodu shledal státní zástupce námitku uplatněnou shodně všemi obviněnými, podle níž údajně přetrvává nedostatečný skutkový podklad pro posouzení jejich jednání jako přípravy kvalifikovaného trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. V této souvislosti státní zástupce zrekapituloval závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1253/2008, s tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a následně i Vrchní soud v Praze, postupovaly v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, když provedly v podstatě již jen částečné doplnění dokazování (Nejvyšší soud přitom ani požadavek např. širšího okruhu potřebných konkrétních důkazů nestanovil či neurčil), a poté zejména uvedly do souladu učiněné skutkové a právní závěry tak, že již učiněná a Nejvyšším soudem akceptovaná skutková zjištění, týkající se úmyslu obviněných, vyjádřily ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a těmto zjištěním přiřadily zcela odpovídající právní kvalifikaci. Státní zástupce se tedy domnívá, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze (resp. i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci) je namístě akceptovat, jinými slovy toto rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
K námitce obviněného B. jíž polemizoval s názorem odvolacího soudu, který považoval jednání obviněných za přípravu i trestného činu vraždy v úmyslu získat majetkový prospěch, a to s ohledem na zištný úmysl (obviněnými předpokládaný) na straně hlavního pachatele, státní zástupce uvedl, že zmíněný závěr Vrchní soud v Praze vyjádřil v podstatě jen nad rámec zásadního posouzení věci, bez dopadu na závaznou hmotně právní kvalifikaci skutkového děje (bez odrazu ve výroku kteréhokoli z rozhodnutí), a tudíž má za to, že v tomto rozsahu není dovolání jmenovaného obviněného pro závěry řízení relevantní a směřuje jen do odůvodnění napadeného usnesení.
Státní zástupce tedy námitky všech obviněných hodnotil jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud všechna dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že obvinění svá dovolání shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaných dovolání je však zřejmé, že námitky zejména obviněných JUDr. V. K. a P. B. uplatněné pod tímto dovolacím důvodem z velké části výše uvedeným požadavkům neodpovídají, a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti úplnosti dokazování, proti hodnocení důkazů provedeného soudy, a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně.
Pokud jde o dovolání obviněného JUDr. V. K. jde o námitky, jimiž obviněný odkázal na svou obhajobu a zopakoval, že neměl důvod objednávat usmrcení poškozeného Ing. J. S. a rozhodně si svědka F. H. na usmrcení poškozeného neobjednal. Zpochybnil dále úplnost provedeného dokazování a správnost provedených důkazů. Takové námitky však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Popíráním viny obviněný ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Nutno připomenout, že dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Nejvyšší soud se dále nezabýval ani námitkami, že poté, co byla věc po zrušení vrácena soudu I. stupně nebyly odstraněny vytýkané vady, přičemž došlo také k procesnímu pochybení, neboť nebylo provedeno celé hlavní líčení znovu. Ani tato námitka nespočívá ve zpochybnění právního posouzení skutku, nelze ji tudíž považovat za relevantně uplatněnou. Pouze na okraj je nutno připomenout, že Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1253/2008, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně všech obviněných rozhodnutí soudu odvolacího i soudu I. stupně, přičemž podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu I. stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nestanovil přitom požadavek na opakování dokazování v celém rozsahu, ale toliko na provedení dalšího dokazování, když nezrušil řízení těmto rozhodnutím předcházející. Na obsah tohoto rozhodnutí pak Nejvyšší soud v plném rozsahu odkazuje.
Pokud jde o námitky obviněného JUDr. V. K. stran způsobu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, který je podle něj v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř., když se soudy údajně nevypořádaly s celou jeho obhajobou, nevyjádřily jakými právními úvahami se řídily a jejich úvahy obviněný považuje za irelevantní a nekonkrétní, Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 2009). Jestliže tedy obviněný soudům vytýká nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, pak tyto výhrady nejenže nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. podřadit, ale především je nelze označit za přípustné, čehož si je ostatně obviněný sám vědom. Shodné platí rovněž ohledně námitek obviněných Mgr. I. Č. a P. B. proti způsobu odůvodnění rozhodnutí soudu I. i II. stupně, že odůvodnění rozhodnutí soudů jsou rozporná a nejasná.
Pokud jde o dovolání obviněného P. B. také on postavil své dovolání zejména na námitkách proti úplnosti a správnost provedeného dokazování. Má za to, že soudy skutková zjištění nedoplnily dostatečným způsobem a své závěry neosvětlily. Jejich závěry považuje za zcela v rozporu s provedeným dokazováním, jakož i v rozporu s formální logikou.
Je tedy zřejmé, že obvinění takto uplatnili námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojili proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Jako právně relevantní a tedy odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal shodnou námitku všech obviněných, podle níž je popis skutku v rozporu s použitou právní kvalifikací, neboť pro posouzení jejich jednání jako trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., že byl čin připravován ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, neměly soudy dostatečný skutkový podklad. Zjevná neopodstatněnost této námitky vyplývá z té části skutkové věty, kde je uvedeno, že obvinění jednali po vzájemné dohodě s úmyslem usmrtit Ing. J. S. „aby mu zabránili v dalších výpovědích…“.
Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Existence zmíněného nesouladu byla ostatně také výslovně namítnuta v dovolání obviněného P. B.
K tomu je namístě v určitém rozsahu zmínit závěry výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1253/2008. Nejvyšší soud zde uvedl, že soudy dříve činné ve věci jednání obviněných posoudily jako učiněné v úmyslu získat majetkový prospěch podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. K tomu však bylo v dovolacím řízení zjištěno, že popis skutkového děje, uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, žádné okolnosti, které by bylo možné takto kvalifikovat, neobsahuje. Současně ovšem Nejvyšší soud s ohledem na skutková zjištění soudů obou stupňů obsažená v odůvodněních jejich rozhodnutí konstatoval, že ze strany zejména obviněného JUDr. V. K. existovala obava, že poškozený by mohl v souvislosti s dalším vedeným trestním řízením učinit výpovědi, které by mohly jmenovaného obviněného či další osoby spjaté pochybnými obchody poškodit, a proto bylo rozhodnuto nepohodlného poškozeného odstranit. Zmíněné skutečnosti však, jak dále konstatoval Nejvyšší soud, byly uvedeny toliko v odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně (ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně absentovaly), tudíž se nemohly stát podkladem pro právní posouzení jednání obviněných. V rámci závazného právního názoru potom Nejvyšší soud uvedl, že tyto skutečnosti nesvědčí o úmyslu na straně obviněných jednat s cílem získat majetkový prospěch, ani není zřejmé, zda motivem byl úmysl zakrýt jiný trestný čin (protože není zřejmé, zda se jiný trestný čin stal). Shledal však možným posoudit jednání obviněných za takových podmínek jako učiněné z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Podle právní věty rozhodnutí soudu I. stupně obvinění naplnili znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy, a to jinou zvlášť zavrženíhodnou pohnutku podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Znak zvlášť zavrženíhodné pohnutky není v trestním zákoně přesně definován. Tento znak je vykládán na základě soudní praxe, podle níž se ustálilo, že za ni lze považovat pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morálním úpadku, bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu. Může sem patřit bezohledná snaha o parazitní způsob života nebo snaha vyhnout se trestní odpovědnosti za předchozí trestnou činnost i za cenu zmaření lidského života (např. svědka trestné činnosti, zneužitého dítěte, znásilněné ženy, oloupené oběti apod.) nebo pomstychtivost např. za zákonný zákrok policejního orgánu, za rozhodnutí veřejného činitele apod. Není též vyloučeno spatřovat takovou pohnutku v sexuální zvrhlosti či zvrácenosti, nepatří sem ovšem pohnutka, která má podklad v přirozených citech člověka např. žárlivost, jednání v afektu, v dlouhodobě stresové situaci apod. Zvlášť zavrženíhodná pohnutka je v takových případech jednou z hlavních příčin spáchání trestného činu (srov. rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Pohnutka (obdobně i motiv) je vnitřní psychický podnět, který vede pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin. Právě se zřetelem na to, že pohnutka je projevem lidské mysli, nelze se o ní dovědět dříve, než je tato idea realizovaná ve skutečném životě. Proto až tímto momentem, když pachatel uskuteční to, k čemu byl svou myslí pohnán, lze z okolností takového činu usuzovat na to, co touto pohnutkou bylo (pokud ji pachatel sám nevyjeví).
Na základě provedených důkazů (zejména výpovědí obviněných provedených při hlavních líčeních, viz. např. č. l. 520 a násl. tr. spisu) bylo nepochybně zjištěno, že všichni tři obvinění spolu byli vzájemně podnikatelsky či osobně spjati a znají se již řadu let. Obvinění JUDr. V. K. a Mgr. I. Č. spolupracovali při obchodu s nemovitostmi a obviněného P. B. pojí s obviněným JUDr. V. K. nejen přátelství, ale také obchodní zájmy. Pokud jde o obviněného JUDr. V. K. bylo dále zjištěno, že tento má úzké vazby na podnikatele J. K., který ho doporučil poškozenému Ing. J. S. jako správce areálu v Č. V souvislosti s provozováním tohoto areálu bylo vedeno u Městského soudu v Praze trestní řízení proti obviněným Ing. J. S., J. K. a V. V. JUDr. V. K. byl v této věci, jakožto správce objektu, vyslýchán jako svědek. Dalšími důkazy vztahujícími se k motivu a pohnutce obviněných byla zejména výpověď F. H., který po celou dobu trestního řízení ve všech jeho fázích konstatoval, že důvodem fyzické likvidace poškozeného Ing. J. S., který mu byl obviněnými (Mgr. I. Č. a P. B.) sdělen, byla obava obviněných ze soudního procesu, který se má konat ohledně osoby Ing. J. S., obava obviněných či jiných osob z toho, aby nebyli odsouzeni, neboť by Ing. J. S. mohl vypovídat proti nim. Z výpovědí F. H., který byl obviněnými najat na vraždu Ing. J. S., dále vyplývá, že zejména od obviněného P. B. dostával zcela konkrétní informace týkající se stavu a průběhu vyšetřování trestní věci Ing. J. S., které pak korespondují nejen s výpovědí samotného poškozeného Ing. J. S., ale jsou potvrzovány rovněž výsledky nařízených odposlechů telefonních hovorů a výpisy telekomunikačního provozu. Období, ve kterém byla plánována realizace fyzické likvidace poškozeného se totiž kryje s obdobím, ve kterém probíhalo přípravné řízení v trestní věci Ing. J. S. F. H. tak vypovídal o obavách obviněných z výslechu Ing. J. S. konaného dne 7. 11. 2006. Tato výpověď je potvrzována rovněž výpovědí Ing. J. S. Rovněž v výpisů telefonních hovorů je zřejmá nervozita obviněných ve dnech 5. 11. 2006 a následujících. Z těchto všech uvedených skutečností zcela zjevně vyplynul motiv obviněných spáchat trestný čin vraždy, neboť měli obavu z toho, že Ing. J. S., který byl trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost, ve které figurovali i jiné osoby, včetně spoluobviněného J. K., jako blízkého osobního přítele JUDr. V. K., vzájemně propojené různými obchody, by mohl ve svých výpovědích odhalit pozadí těchto obchodů a rozkrýt tak případnou trestnou činnost i jiných osob.
Podnět k celé akci přitom vyšel od obviněného JUDr. V. K., který plánovanou vraždu hmotně zajišťoval. Obviněný Mgr. I. Č. najal k realizaci vraždy F. H. a obviněný P. B. sloužil jako bezprostřední kontakt F. H., předával mu peníze, vozidlo a konkrétní informace. Tento motiv vedený snahou zabránit Ing. J. S. ve výpovědi i za cenu zmaření lidského života, je nutno zcela jistě podřadit pod znak „jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky“, která byla dostatečně popsána také v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně a dostatečně objasněna také v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Není přitom podstatné, že se nepodařilo zjistit žádné konkrétní skutečnosti, které by Ing. J. S. mohl ve své výpovědi objasnit. Rozhodující je snaha obviněných zabránit mu v dalších výpovědích tím, že jej usmrtí, což vyplývá z výpovědí F. H. z přípravného řízení, kdy mu bylo P. B. sděleno, že se má „uskutečnit soud, je to důležité pro ty lidi, …..aby nebyli odsouzeni, protože vypovídá proti nim“ (č. l. 180 tr. spisu). Pravdivost této výpovědi z 13. 11. 2006 F. H. potvrdil u hlavního líčení, kde také uvedl, že podle sdělení Mgr. I. Č. i P. B., se chtěli poškozeného zbavit, protože začíná mluvit (č. l. 526 p. v. tr. spisu). Námitky obviněných v tomto směru shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného extrémního nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Soudy přesvědčivě vyložily, proč obhajobě obviněných neuvěřily a jaké důkazy k potvrzení jejich viny vzaly za prokázané.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani obecné hmotně právní námitce obviněného P. B., že nevěděl ani nemohl vědět o motivu obviněného JUDr. V. K., čímž zpochybňoval existenci svého zavinění ve vztahu k okolnosti podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Tato námitka byla spolehlivě vyvrácena zejména výpověďmi F. H., že to byl právě P. B., kdo ho informoval o důvodech nutnosti fyzické likvidace poškozeného Ing. J. S. a je tedy zřejmé, že o motivu plánované vraždy musel vědět. Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud se dále zabýval rovněž obecnou hmotně právní námitkou obviněného JUDr. V. K., že zjištěný skutek nevykazuje skutkové okolnosti, které by po subjektivní stránce naplňovaly znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Také tu však shledal zjevně neopodstatněnou. Z popisu skutku, jak je uveden ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně vyplývá, že obvinění po vzájemné dohodě s úmyslem usmrtit Ing. J. S., najali na realizaci svého záměru F. H., jemuž za to přislíbili částku 500.000,- Kč. Nejvyšší soud konstatuje, že ze shora popsaných skutkových okolností zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Obviněný si totiž počínal jak uvedeno v tzv. skutkové větě výroku o vině a věděl, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, čehož také chtěl dosáhnout. V podrobnostech lze zcela odkázat na přiléhavou argumentaci soudů nižších stupňů.
Pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud uvádí, že se nezabýval námitkou obviněného P. B. uvedenou v jeho dovolání týkající se účastenství a akcesority účastenství. Tato otázka se netýká tohoto případu, neboť obvinění nebyli uznáni vinnými účastenstvím (§10 tr. zák.) na uvedeném trestném činu, ale přípravou (§7 tr. zák.) daného trestného činu. Vztah akcesority je atributem poměru mezi účastenstvím na straně jedné a dokonaným trestným činem nebo jeho pokusem na straně druhé. Pokud však bylo jednání obviněných přípravou k trestnému činu, a to pro nedostatek dokonání trestného činu i jeho pokusu, požadavek akcesority odpadá a organizování je za takové situace přípravou k trestnému činu i tehdy, pokud najatý vrah čin nevykoná.
Pokud jde o námitku obviněného P. B., že v jejich případě údajně mělo jít o nezpůsobilou přípravu k trestnému činu, neboť F. H. nikdy neměl vážný úmysl čin dokonat, Nejvyšší soud konstatuje, že ani tuto námitku neshledal důvodnou.
Jako příprava k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. byl posouzen skutek, jehož podstatou bylo to, že obvinění v uvedené době na uvedených místech objednali usmrcení Ing. S., za tím účelem najali F. H., slíbili mu částku 500.000,- Kč a veškeré potřebné informace (jak je popsáno ve výroku rozhodnutí soudu I. stupně), avšak k usmrcení poškozeného nedošlo, protože F. H. celou situaci oznámil dne 7. 11. 2006 policistům.
Přípravu k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustí jednání pro společnost nebezpečného, které záleží v organizování trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jestliže nedojde k pokusu ani dokonání trestného činu. Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. pak spočívá v tom, že pachatel jiného úmyslně usmrtí.
Skutkem, jak ho zjistil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, byly zákonné znaky přípravy k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. evidentně naplněny. Podkladem pro tento závěr je jednání obviněných ve vztahu k F. H. Toto jednání mělo charakter organizování zvlášť závažného trestného činu proto, že obvinění opatřovali prostředky a nástroje k jeho spáchání a směřovalo k tomu, aby F. H. mohl realizovat usmrcení poškozeného. Okolnost, že tento trestný čin vraždy nevykonal, případně ani nikdy vykonat nechtěl, je z hlediska právní kvalifikace jednání obviněných bezvýznamná. Jednání obviněných ve vztahu k F. H. mělo charakter přípravy k trestnému činu právě proto, že F. H. se pokusu ani dokonání trestného činu nedopustil.
Nezpůsobilost přípravy tu podle obviněného P. B. spočívá v tom, že F. H. nikdy neměl vážný úmysl čin dokonat. V této souvislosti je nutné připomenout, že obvinění naplnili zákonné znaky přípravy k trestnému činu vraždy jednáním ve vztahu k F. H. Jejich jednání, které sledovalo záměr dosáhnout usmrcení poškozeného, spočívalo v tom, že poskytli (slíbili) vysokou peněžní částku, s jejímž použitím mělo být sledovaného cíle dosaženo, poskytli další hmotné zajištění akce (automobil, zbraň) a potřebné informace o osobě poškozeného. Za této situace byla nezbytná míra angažovanosti obviněných na celé akci v podstatě vyčerpána, a z hlediska obviněných již nebylo nezbytné, aby sami v zájmu jejího zdárného provedení činili cokoli dalšího. Je zcela zřejmé, že o žádnou nezpůsobilou přípravu nešlo, protože toto jednání obviněných naopak bylo způsobilé vytvořit mu podmínky pro spáchání uvedeného trestného činu. Okolnost, že F. H. čin nespáchal, nijak necharakterizuje způsobilost přípravy, které se dopustili obvinění ve formě organizování zvlášť závažného trestného činu a tudíž nijak necharakterizuje ani stupeň nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost ve smyslu materiální podmínky trestnosti přípravy. Uvedená okolnost pouze dokresluje to, že trestný čin nebyl dokonán a nedospěl ani do stadia pokusu, což je formálním znakem přípravy. Dokonání činu bylo přitom objektivně možné, bylo závislé nikoli na vůli obviněných ale F. H., který trestný čin spáchat mohl. Trestná činnost se tak neodehrála jenom v představě pachatele jak namítá obviněný P. B., protože byla reálně uskutečnitelná. Pozitivní omyl obviněných o úmyslu F. H. čin nevykonat, tedy omyl skutkový, nezbavuje pachatele trestní odpovědnosti.
Protože námitky obviněných z části neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ostatní námitky byly Nejvyšším soudem shledány zjevně neopodstatněnými, byla dovolání všech obviněných odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš