ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1551.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1551/2017-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o dovolání obviněného J. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 2 To 59/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 12/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 68 T 12/2016, byl obviněný J. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 9 let. Pro výkon trestu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku ve výši 63 954 Kč a poškozené J. M. na nemajetkové újmě částku ve výši 80 460 Kč.
O odvolání obviněného , jímž byl rozsudek soudu prvního stupně napaden ve výroku o vině, trestu a zařazení do konkrétního typu věznice, nikoli ve výroku o uložení ochranného léčení, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 2 To 59/2017, tak, že se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá.
Trestných činů se obviněný dopustil tím, že (zkráceně uvedeno):
I. dne 7. 4. 2016 kolem 21:00 hodin v interiéru společně obývaného bytu činžovního domu na ulici U P., v U. B., v podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři úmyslně, bezdůvodně, brutálně fyzicky napadl svou družku poškozenou J. M. (dále také jen poškozená), a to opakovanými údery pěstí a kopáním do hlavy a celého těla, čímž jí způsobil sdružené kraniocerebrální poranění s komocí mozkovou s těžkým poraněním obličeje, tříštivou zlomeninu nosních kostí s posunem, zlomeninu horní čelisti, prolomení přední strany levé čelistní dutiny s krvácení do levé čelistní dutiny, zlomeninu spodiny levé očnice s prolapsem měkkých tkání očnice do levé čelistní dutiny, zlomeninu prvního zubu vpravo nahoře a ztrátu druhého zubu vpravo nahoře, podvrtnutí krční páteře, tržné rány v obličeji, podlitiny kolem obou očí, otok rtů a další ve výroku o vině uvedené tržné rány, otoky a podlitiny v obličeji a jiných částech hlavy a krku, kdy poranění si vyžádala nezbytný operační zákrok na oddělení ústní a čelistní chirurgie nemocnice ve Z. Poškozená byla výrazně omezena v obvyklém způsobu života po dobu 5 týdnů a 5 dnů. Obviněný se činu dopustil přesto, že byl, mimo jiné i za pokus úmyslného ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zákona, odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 2 T 79/2002, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, který vykonal 5. 3. 2007.
II. Dne 7. 4. 2016, kolem 21:20 hodin na chodbě obytného domu č. p. … na ulici U P. v U. B., v době, kdy na toto místo byla přivolána uniformovaná hlídka Policie ČR a byl proti obviněnému, v souvislosti s výše uvedeným napadením, prováděn služební zákrok, nerespektoval pokyny policejní hlídky, snažil se zabránit zdravotníkům ve výkonu jejich činnosti, následně se prudce otočil a pěstí pravé ruky udeřil do obličeje službu vykonávajícího policistu pprap. Petra Šimka, který instinktivně uhnul pohybem hlavy, aby se tak vyhnul přímému fyzickému dopadu útoku, avšak i tak došlo u poškozeného k lehkému pohmoždění v oblasti lícní kosti pod levým okem bez vyžádání si lékařského ošetření. Obviněný byl následně pomocí hmatů, chvatů a slzotvorného prostředku sveden na zem, byla mu přiložena pouta a tím bylo zabráněno v dalším fyzickém napadání.
II
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný J. D. a v něm uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Uvedl, že věc nebyla správně právně posouzena. Soud se nevypořádal s některými skutkovými tvrzeními poškozené a s obsahem znaleckého posudku MUDr. M. Votavy. Poškozená uvedla, že do zaměstnání nastoupila po třech týdnech a uvedla, že po této době nebyla omezena v obvyklém způsobu života. Soudní znalec uvedl, že pracovní neschopnost trvala pět týdnů a pět dnů. Tento rozpor nebyl v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dostatečně objasněn. Rovněž nebylo prokázáno, že by do poškozené kopal. Znalec uvedl, že předpoklad kopání je 50% na 50%. Nejednal v úmyslu přímém ani nepřímém spáchat těžkou újmu na zdraví poškozené, nepoužil žádný nástroj jako zbraň. Skutek měl být podle něj posouzen jako ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku a v případě, že by byl prokázán vznik těžké újmy, pak by byla na místě kvalifikace podle §146 odst. 3 tr. zákoníku. Uvedl, že k naplnění skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví musí pachatel jednat v úmyslu přímém, případně alespoň eventuálním. V daném případě nelze ale mít za prokázané, že by jednal v úmyslu způsobit těžkou újmu, a to i s přihlédnutím k požitému alkoholu. Sama poškozená byla pod vlivem alkoholu a tím zvýšila riziko možného konfliktu. Dále namítl, že odvolací soud se nevypořádal s rozporem mezi dobou léčby a omezením v obvyklém způsobu života poškozené. Rovněž nedošlo k poškození zraku ani trvalým následkům tak, jak je oba soudy uvádějí. Nelze vycházet pouze z fotografické dokumentace, jelikož vizuální vjem nemusí odpovídat skutečnému rozsahu poškození. Odvolací soud tak pochybil, když přejal nesprávné právní posouzení soudu prvního stupně, aniž by změnil právní kvalifikaci, čímž je podle obviněného naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Rovněž uvedl, že v řízení existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jedná se o takové nedostatky, které svědčí o zásadním a zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž se má v trestním řízení postupovat. Jedná se především o rozpory mezi závěry soudů, výpovědí poškozené a znaleckým posudkem MUDr. M. Votavy. Soudy kvalifikovaly jednání jako těžké ublížení na zdraví, ale tento názor je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Názor soudů, že vzhledem k tomu, že útok byl veden na hlavu, mohlo dojít k poškození důležitého orgánu, je podle obviněného absurdní, protože pak by byl každý útok směřovaný na hlavu kvalifikován jako těžké ublížení na zdraví, byť ve fázi pokusu. Prioritní však je, jaký následek vznikl. Rozpory nebyly objasněny a naopak byly umocněny výpovědí poškozené, která uvedla, po jakou dobu byla omezena v obvyklém způsobu života. Soudy protiprávně dovodily, že se jedná o těžkou újmu, přičemž úmysl shledávaly v tom, že již v minulosti poškozené způsobil těžkou újmu. Je toho názoru, že soudy pouze improvizovaly. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžké ublížení na zdraví nestačí, že pachatel jednal úmyslně, ale musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení těžšího následku. Útok byl výsledkem jeho momentálního selhání, kdy poškozená se na vzniku konfliktu sama podílela. Jednalo se tedy o problém vzájemných mezilidských vztahů, kdy se na útok nijak předem nepřipravoval a byl k němu vyprovokován.
K přečinu násilí proti úřední osobě uvedl, že při absenci jakéhokoliv poškození zdraví policisty, je třeba se zabývat mírou intenzity jeho působení, jeho jednání nedosáhlo intenzity trestného činu a mělo jít spíše o přestupek. Uložený trest odnětí svobody, vycházející z nesprávné právní kvalifikace, považuje za nepřiměřeně přísný, a i přes použitou právní kvalifikaci, že existují důvody pro jeho zařazení do mírnějšího typu věznice, když podle znalce jsou u něj dány možnosti nápravy, sám souhlasí s protialkoholním léčením, uvědomuje si problém s užíváním alkoholu a jeho agresivitou a pokouší se poškozené finančně kompenzovat její újmu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 2 To 59/2017 i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 68 T 12/2016 zrušil.
Dne 24. 1. 2018, tedy po skončení lhůty pro podání dovolání, byl nalézacímu soudu doručen přípis obviněného, ve kterém se vyjadřuje ke svému podanému dovolání. Uvádí, že ve věci existuje extrémní rozpor týkající se napadení policisty, kdy ze svědeckých výpovědí napadení nevyplývá. K tomuto přípisu Nejvyšší soud uvádí, že i případná doplnění dovolání musí být podána prostřednictvím obhájce v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., tudíž i kdyby byl přípis obviněného doručen v průběhu zákonné lhůty pro podání dovolání, nelze na něj brát zřetel. Obsahově však nepřináší nic nového, než konkretizaci rozporů, které obviněný spatřuje ve výpovědích svědků ohledně skutku v bodě II. výroku o vině.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že se nelze domáhat přezkumu správnosti soudy provedeného dokazování ani opravy skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán. Část námitek obviněného tak stojí mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu, neboť se jedná o pouhou polemiku s provedenými důkazy. Námitky, které lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit pak jsou neopodstatněné. Obviněný nesouhlasí s tím, že by následkem jeho jednání byla těžká újma na zdraví. Rovněž zpochybnil úmysl způsobit těžkou újmu. Z dokazování však plyne, že obviněný brutálně poškozenou napadl a opakovanými údery a kopy jí způsobil poměrně rozsáhlá zranění. Zůstaly jí jizvy na obličeji, měla zlomenou čelist atd. Rovněž musela užívat antidepresiva. Omezení v obvyklém způsobu života s ohledem na kvalitní lékařskou péči a absenci komplikací nedosáhlo hranice šesti týdnů, ale zranění bylo soudy důvodně posouzeno jako těžká újma na zdraví. Úmysl lze dovodit i z toho, že v napadání poškozené pokračoval i na chodbě přede svědky a na hlavu útočil opakovaně a velkou intenzitou. Pokud takto brutálně útočí pachatel, nepotřebuje lékařské vzdělání na to, aby věděl, že útokem může způsobit závažné, až život ohrožující zranění. Jeho jednání bylo důvodně posouzeno jako zločin těžké ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Pokud jde o skutek pod bodem II., pak ze skutkových zjištění vyplývá, že napadl poškozeného policistu úderem do obličeje, kdy k závažnému zranění nedošlo, jelikož poškozený uhnul hlavou. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě však není podstatný vznik zranění. Rozhodné je, že napadl poškozeného v souvislosti se zákrokem, který byl vůči němu vykonáván, a tím byly naplněny znaky skutkové podstaty daného přečinu. Z tvrzení obviněného, že mělo jednání být posouzeno spíše jako přestupek, lze dovodit, že namítá nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Tuto zásadu však v tomhle řízení uplatnit nelze vzhledem k osobě obviněného a okolnosti, které napadení policisty předcházely. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak tento obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě. Rozhodnutí odvolacího soudu však není ve smyslu tohoto důvodu vadné.
Státní zástupce navrhl , aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především považuje Nejvyšší soud k samotné podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku za potřebné uvést, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v §265b tr. ř. ani k procesním otázkám. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V daném řízení obviněný uplatnil tento důvod správně v jeho druhé alternativě.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným.
Některé námitky obviněného však mají skutkovou povahu a jako takové je nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Jde o námitky ohledně bodu I. výroku o vině, kdy nesouhlasí se soudy zjištěnou délkou omezení poškozené v obvyklém způsobu života s tím, že podle výpovědi poškozené do zaměstnání nastoupila již po 3 týdnech a poté již nebyla omezena v obvyklém způsobu života. Pokud podle soudně znaleckého posudku znalce MUDr. M. Votavy její pracovní neschopnost trvala 5 měsíců a 5 dnů, tak soudy nesprávně převzaly tento hypotetický závěr znalce. Skutkovou je i námitka, že nebylo prokázáno, že by do poškozené kopal. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. pak jde o skutkovou námitku, pokud obviněný popírá, že by poškozeného policistu udeřil, když u něj ani nevzniklo poškození zdraví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Obviněný ve svém dovolání namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spočívající v rozporu délky pracovní neschopnosti podle poškozené a podle znalce MUDr. M. Votavy (z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství) a s tím související délky omezení poškozené v běžném způsobu života. Z tohoto rozporu vyvozuje, že jeho jednání v bodě I. výroku o vině bylo nesprávně kvalifikováno jako těžké ublížení na zdraví a mělo být kvalifikováno pouze jako ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, když podle znalce zranění spadalo ze soudně lékařského hlediska do kategorie středně těžkých zranění, nebylo život ohrožující a soudy tak podle obviněného nevzaly v potaz §122 tr. zákoníku, kterému neodpovídá způsobený následek. Nejvyšší soud v dané věci však žádný extrémní rozpor ve smyslu provedených důkazů a skutkových závěrů soudů neshledal, jelikož nalézací soud se pečlivě zabýval hodnocením důkazů a své závěry dostatečně odůvodnil. S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožnil, a proto na něj odkazuje.
Ke skutkovým námitkám ohledně jednání pod bodem I. rozsudku Nejvyšší soud pouze na doplnění uvádí, že znalec MUDr. M. Votava ve své výpovědi u hlavního líčení konaného dne 2. 3. 2017 (č. l. 558 trestního spisu) toliko uvedl, že útok byl veden buď pěstí, nebo kopem, ale nedá se na jisto určit způsob útoku. Dále uvedl, že poškozená měla ke konci léčby problémy se zuby a byla jí doporučena kašovitá strava. Pokud jde o její zaměstnání, tak mohla vykonávat fyzicky nenáročnou práci. Uvedl, že útok byl natolik intenzivní, že mohlo dojít ke ztrátě zraku poškozené. Ve znaleckém posudku pak uvedl, že léčba nebyla do doby jeho vypracování (19. 9. 2016) ukončena, poškozená neměla opraveny zuby. Ze znaleckého posudku rovněž plyne, že konstantní léčba poškozené trvala od 7. 4. 2016 do 16. 5. 2016, dále dne 14. 7. 2016 navštívila stomatoložku za účelem naplánování opravy zubů (č. l. 374 a násl. trestního spisu) a v obvyklém způsobu života byla omezena po dobu 5 týdnů a 5 dnů do 16. 5. 2016, do kdy musela ošetřovat rány a jíst měkkou stravu.
Pokud jde o skutkovou námitku obviněného týkající se jednání pod bodem I. výroku o vině, že nebylo prokázáno, že by do poškozené kopal, pak se také touto námitkou, v rozporu s uplatněnými důvody dovolání, domáhá jiného hodnocení důkazů, když soudy toto zjištění vzaly za prokázané nejen s ohledem na závěr znalce, ale i s ohledem na krevní stopy na kalhotách obviněného. Kopnutí obviněného do poškozené na chodbě domu před bytem, bylo pak prokázáno rovněž výpovědí svědkyně J. H. u hlavního líčení konaného dne 20. 12. 2016 (č. l. 525 trestního spisu), která uvedla, že kopl také do ní. Na základě těchto důkazů tak soudy učinily důvodný závěr, že obviněný do poškozené rovněž kopal. S ohledem na zjištěné opakované útoky velké intenzity a utrpěná zranění, by přitom ani takovéto útoky pouze pěstí nic na věci neměnily.
Ohledně skutkové námitky týkající se jednání pod bodem II. výroku o vině, kde obviněný popírá, že by poškozeného policistu udeřil a namítá, že u něj ani nevzniklo poškození zdraví, Nejvyšší soud uvádí, že toto fyzické napadení bylo prokázáno jak přímo výpovědí napadeného zakročujícího policisty pprap. P. Šimka, tak také další zakročující policistky nstržm. Bc. M. Svobodové, záznamem o použití donucovacích prostředků a také výjezdovými záznamy Zdravotnické záchranné služby, z nichž vyplývá existence malého zarudnutí pod levým okem poškozeného policisty. O konfliktu mezi obviněným a zakročujícími policisty pak vypovídali i další svědci a proto také toto skutkové zjištění má spolehlivou oporu v provedených důkazech. S touto námitkou se přitom zabýval již soud prvního stupně, své úvahy a závěry řádně odůvodnil na str. 24 až 25 rozsudku a i ohledně dalších námitek obviněného lze v podstatě odkázat na toto řádné odůvodnění. Nejvyšší soud považuje za nutné rovněž uvést, že v podstatě všechny tyto skutkové námitky byly uplatněny již v řízení před nalézacím soudem i v odvolacím řízení, a soudy se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry. Z nich pak vychází právní kvalifikace skutku.
Rovněž nelze pod deklarované dovolací důvody, ani pod žádné jiné dovolací důvody, podřadit námitku týkající se přísnosti trestu odnětí svobody a zařazení k jeho výkonu. Obviněný byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí 5-12 let. Nalézací soud pečlivě zvážil polehčující i přitěžující okolnosti a své rozhodnutí o uložení trestu 9 let odnětí svobody řádně odůvodnil. Přitěžující okolnosti v dané věci převažovaly, obviněný se jednání dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění, dopustil se dvou trestných činů, přitěžovala mu rovněž jeho trestní minulost. Lítost nad daným jednáním hodnotil soud jako pouze slovně proklamovanou. Po zhodnocení všech okolností případu pak soud uložil trest odnětí svobody mírně nad polovinou trestní sazby, což zejména vzhledem k závažnosti jednání obviněného a jeho osobě nelze nepovažovat za trest, který by bylo nutno korigovat až v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku.
V souvislosti s namítaným extrémním rozporem jde ale i o námitku hmotně právní a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž v podstatě namítá i nesprávné právní posouzení skutku ad I. výroku o vině, které opírá sice i o odlišné tvrzení ohledně délky pracovní neschopnosti poškozené oproti závěru znalce, ale považuje za nesprávný závěr o posouzení zranění poškozené jako těžké újmy na zdraví a z toho vyplývající právní posouzení daného jednání jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, s ohledem na §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Tuto námitku ale Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Pracovní neschopnost poškozené a její omezení v běžném způsobu života jsou dvě zcela rozdílné věci. To, že již byla schopna vykonávat práci, neznamená, že již nebyla omezena v běžném způsobu života. V souvislosti s tím nelze pominout, že samotná poškozená v hlavním líčení (č. l. 523 p.v. a násl. tr. spisu) svůj nástup do práce již po 3 – 4 týdnech odůvodnila tím, že potřebovala peníze pro děti. Znalec ve znaleckém posudku uvedl, že pracovní neschopnost by trvala až do kontroly dne 16. 5. 2016, tedy 5 týdnů a 5 dnů (viz č. l. 374 tr. spisu), stejně jako její omezení v obvyklém způsobu života a u hlavního líčení uvedl, že fyzicky nenáročnou práci mohla poškozená vykonávat ještě v průběhu léčby. Obviněný tupým násilím velké intenzity přitom poškozené způsobil mj. otřes mozku a těžké poranění obličeje (tříštivou zlomeninu nosních kostí s posunem, zlomeninu horní čelisti vlevo, zlomeninu spodiny levé očnice). Ještě v době konání hlavního líčení dne 20. 12. 2016 neměla udělanou zubní náhradu a uvedla, že ji nadále zranění bolí při změnách počasí. Ve své výpovědi v hlavním líčení sice také uvedla, že „normálně“ žila i jedla, stravu si nemixovala, jedla spíš něco co je měkčí (pozn. doporučeno také lékaři), třeba vajíčko, ale taková je prý její běžná strava v životě. Oproti její výpovědi v přípravném řízení dne 25. 5. 2016 (č. l. 251 a násl. tr. spisu), tedy téměř 7 týdnů od jejího napadení obviněným, ve které uváděla, že „nyní již mohu zkoušet kousat, ale jen měkčí potraviny, zuby se mi stále ještě kývají, chodím k psychiatrovi a beru antidepresiva“, je u poškozené v její výpovědi v hlavním líčení zjevná změna v hodnocení závažnosti celé události, jejího vztahu k obviněnému, zmírňování popisu potíží a ještě výrazněji se to projevilo, až v bagatelizaci následků utrpěných zranění, v jejím dopise zaslaném odvolacímu soudu (viz str. 5 usnesení vrchního soudu).
Zároveň je nutné uvést, že je sice obecně soudní praxí uznávaná hranice delší dobu trvající poruchy zdraví v délce šesti týdnů, nicméně tato není neprolomitelná a to především s ohledem na pokrok lékařské vědy, individuální stav pacienta a možné komplikace při léčení. U poškozené se poranění dobře hojila a jen náhodou neutrpěla taková zranění, která by byla již nevratná s ohledem na razanci útoku a fakt, že útok byl veden na hlavu. Shodně pak uvádí komentář k trestnímu zákoníku a jím uváděná judikatura: „díky pokročilému stupni lékařské vědy trvá sice stav, který lze označit za vážnou poruchu zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé; bylo by však v rozporu se smyslem §122 odst. 2 písm. i) tak závažné zásahy do života poškozeného považovat jen za prosté ublížení na zdraví“ (srov. R 16/1988, s. 76, dále R II/1965, R 13/1966, R 18/1969 Sb. rozh. tr., ŠÁMAL, Pavel. §122, Ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví, v literatuře ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie, Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1314). Stejný závěr obsahuje rovněž Zhodnocení praxe soudů při rozhodování o trestných činech proti životu a zdraví č. j. Tpjf 24/85, ze dne 31. 10. 1985, uveřejněné pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.
Vedle námitky obviněného, že jeho jednáním nebyla způsobena těžká újma na zdraví poškozené ve smyslu skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině, lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit i námitku o nedostatku úmyslné formy zavinění u tohoto zločinu. I tato námitka je ale zjevně neopodstatněná. Vznik těžké újmy byl zhodnocen výše a k nedostatku subjektivní stránky Nejvyšší soud uvádí, že obviněný zjevně jednal s úmyslem způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, což jednoznačně vyplývá z velké intenzity útoku, opakování úderů resp. kopů a faktu, že útočil především na hlavu poškozené. Není přitom podstatné, že při útoku nepoužil žádný předmět jako zbraň, který by jeho útok učinil účinnějším, jak namítá v dovolání. Pokud tedy obviněný v dovolání uvádí, že v případě těžkého ublížení na zdraví musí být prokázáno, že pachatel jednal s úmyslem způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku, tak tato podmínka vztahující se na základní skutkovou podstatu, byla splněna. K naplnění této základní skutkové podstaty přitom není třeba přímého úmyslu, jak zjistily oba soudy, ale postačí i úmysl nepřímý (eventuální), tedy že pachatel věděl, že svým jednáním může těžkou újmu na zdraví způsobit a s tímto byl srozuměn (z aktuální judikatury viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1139/2016). Relevantní není ani námitka, že se na útok nijak předem nepřipravoval a jednal nepromyšleně v reakci na momentální situaci, přičemž i samotná poškozená byla pod vlivem alkoholu a zvýšila riziko konfliktu s ním.
Ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině pak obviněný v zásadě relevantně namítl, že jeho jednání vůči zasahujícímu policistovi nedosáhlo takové intenzity, aby se jednalo o trestný čin a věc měla být posouzena jako přestupek. Namítá tak v podstatě nenaplnění znaku „užje násilí“, skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný nezpochybňuje, že jednal v souvislosti se zákrokem policie, tedy útočil v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, ale poukazuje pouze na intenzitu tohoto útoku. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že obviněný, v souvislosti se služebním zákrokem proti němu, zaútočil pěstí na policistu pprap. P. Šimka a tímto svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Násilím ve smyslu §325 tr. zákoníku je mimo jiné jednání proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví (viz rozhodnutí publikované pod R 22/1966-I. Sb. rozh. tr.).
K naplnění skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tedy postačí, že pachatel užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a není nutný vznik následku, tedy ublížení na zdraví poškozené úřední osoby. Ublížení na zdraví je až součástí kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kde pachateli také hrozí přísnější trest odnětí svobody od 6 měsíců až do 6 let, kterým ale obviněný nebyl uznán vinným. Svým fyzickým útokem na zasahujícího policistu tak obviněný naplnil všechny obligatorní znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu, jelikož pěstí zaútočil na policistu, který byl na místě z důvodu jeho útoku na poškozenou a snažil se jej s kolegyní zpacifikovat. Přitom pouze v důsledku včasné reakce napadeného policisty nedošlo k poškození jeho zdraví, jelikož úderu pěstí ze strany obviněného se mu podařilo do značné míry včas uhnout a utrpěl tak jen drobnější zranění.
Námitkou, že jeho jednání vůči zasahujícímu policistovi nedosáhlo takové intenzity, aby se jednalo o trestný čin a věc měla být posouzena jako přestupek, obviněný v postatě také namítá, že se jednalo o bagatelní delikt, s čímž ale Nejvyšší soud nesouhlasí. Bagatelním činem je takový protiprávní čin, který sice naplňuje znaky trestného činu uvedené v trestním zákoně, nicméně nedosahuje takové společenské škodlivosti, aby bylo nutné jej trestat v intencích trestního práva. S ohledem na tyto činy byla do našeho právního řádu v §12 odst. 2 tr. zákoníku zakotvena zásada subsidiarity trestní represe. Podle trestního zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Princip „ultima ratio“ je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny.
Dané jednání obviněného se ale nijak nevymyká běžným útokům na úřední osobu, kdy podstatou přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je samotný útok a nikoli vznik následku. Posouzení jednání v bodě II. výroku o vině pouze jako přestupek proto není na místě, jelikož dosahovalo naopak dostatečně vysokého stupně společenské škodlivosti, zejména vzhledem ke způsobu provedení a okolnostem, za jakých k útoku došlo.
Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem trestných činů popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku. Část dovolacích námitek dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možné pod uvedený důvod podřadit, přičemž ve věci není namítaný extrémní rozpor a námitky, které byly uplatněny relevantně, jsou zjevně neopodstatněné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu