ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1139.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1139/2016 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněného L. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 7 To 138/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 201/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 92 T 201/2015, byl obviněný L. R. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 27. 3. 2015 ve 14.50 hod. v B. na hlavním schodišti budovy v ulici K., v přítomnosti J. D., a dcery poškozené „X. Y.“ *), částečně pod vlivem předem dobrovolně požitého alkoholu s obsahem okolo 2,11 promile alkoholu v dechu, po vzájemné slovní rozepři s poškozenou A. K., tuto fyzicky napadl tak, že ji uchopil za oděv a následně ji trhem shodil ze schodů, čímž zapříčinil pád poškozené na tvrdou podlahu schodiště, při němž utrpěla jím způsobené zranění v podobě nitrokloubní zlomeniny dolního konce kosti vřetenní s posunem úlomků na pravé ruce, v důsledku čehož měla pravou horní končetinu znehybněnu od prstů po loket sádrovou fixací po dobu do 27. 4. 2015 a následně po dobu dalších dvou týdnů po sejmutí sádry byla i nadále jako pravačka citelně omezena v mnoha běžných činnostech včetně úkonů osobní hygieny, bolestivým rozcvičováním ztuhlého zápěstí, bez možnosti vyloučení trvalých následků.
2. Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací unesením ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 7 To 138/2016, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž výslovně jen proti zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku namítal, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť na základě provedeného dokazování není možné dospět k právním závěrům o prokázání subjektivní stránky trestného činu. Obviněný poukazoval na nesprávnost závěru o zavinění ve formě úmyslu, který soudy dovodily s ohledem na jeho tělesnou konstituci, pro kterou si musel být vědom, že shozením poškozené z prudkých schodů jí může způsobit zranění, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. K soudy zjištěnému skutkovému stavu uvedl, že byl v době příchodu na ubytovnu pod vlivem alkoholu a chtěl jít do svého pokoje, přičemž byl na schodišti zastaven poškozenou, která celý konflikt vyvolala, neboť jej osočila, že měl v autobuse osahávat její nezletilou dceru. Pokud podle popsaných skutkových zjištění měl poškozenou uchopit za oděv a shodit ze schodů, z provedeného dokazování nevyplynulo, že by jednal v úmyslu způsobit jí těžkou újmu na zdraví, protože pro takový závěr není dostatek podkladů. Lze dospět toliko k závěru, že byl na cestě do svého pokoje a vzniklá situace jej překvapila, a proto uchopil poškozenou za oděv a odhodil ji. Učinil tak však s úmyslem dostat se do svého pokoje, chtěl poškozenou pouze odstrčit stranou ke zdi, a tedy lze spíše dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že daný následek nenastane. V této souvislosti poukázal na zásadu in dubio pro reo, z níž vyplývá, že existují-li pochybnosti ohledně míry zavinění obviněného, měl by soud vždy rozhodnout v jeho prospěch, což však soudy činné v této trestní věci nerespektovaly. I přes zásadu volného hodnocení důkazů se podle jeho názoru žádný ze soudů nevypořádal se zjevně rozpornými výpověďmi poškozené a zejména svědkyně J. D. i samotného obviněného, na něž od počátku trestního řízení poukazoval.
5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v souladu s §265l odst. 1 tr. ř.
6. K podanému dovolání se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně konstatovalo, že na podkladě hodnocení provedených důkazů, jak je popsáno v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, mohl soud ve shodě se zákonnou úpravou dospět k přiléhavé právní kvalifikaci jednání obviněného. Skutkový stav tak, jak byl nalézacím soudem zjištěn a ve výroku o vině v rozsudku popsán, svědčí o naplnění znaků zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to i po subjektivní stránce, neboť obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za správné státní zástupkyně považovala, že soudy závěr o vině obviněného opřely mimo jiné o to, že obviněný je na rozdíl od poškozené mohutné fyzické konstituce, a pokud ji strčil ze strmých dlouhých schodů, musel přinejmenším předpokládat, že může poškozené takto způsobit závažné poranění a pro případ, že k tomu dojde, být s tím srozuměn. Za relevantní výhradu nepovažovala ani tvrzení dovolatele, že nebylo soudem postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů, a proto není způsobilá naplnit obviněným zvolený dovolací důvod, stejně jako obviněným předkládaná jeho vlastní verze incidentu nebo poukaz na rozpory ve výpovědích poškozené a svědkyně J. D. Vzhledem k tomu, že neshledala vady obviněným namítané, navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
8. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
9. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
IV. K námitkám obviněného
10. Obviněný v dovolání extrémní nesoulad ani porušení spravedlivého procesu nenamítal, nýbrž v zásadě vytýkal, že se nemohl dopustit zločinu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku pro nedostatek subjektivní stránky, neboť tvrdil, že jeho úmysl nesměřoval ke způsobení těžké újmy, a to ani v nepřímém úmyslu. Tuto svou výhradu založil v zásadě na dvou alternativních argumentech – jednak na podkladě skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, spočívajících na závěru, že poškozenou shodil ze schodů, a jednak na podkladě vlastní verze průběhu činu, podle níž poškozenou chtěl odstrčit stranou ke zdi, aby se mohl dostat do svého pokoje, v rámci čehož namítal také rozpornost svědeckých výpovědí. Ve vztahu k oběma těmto alternativám uváděl, že nejednal v úmyslu poškozené přivodit těžké zranění.
11. Pokud jde o argumentaci obviněného založenou na vlastním popisu průběhu skutku, v rámci níž poukazoval na to, že soudy učiněná skutková zjištění neskýtají dostatečný podklad pro závěr o subjektivní stránce jemu za vinu kladeného činu, anebo pokud poukazoval na způsob, jakým soudy vyhodnotily ve věci provedené důkazy, zejména se zřetelem na rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích, jde o výhrady, které nemají samy o sobě právní povahu, ale obviněný se jimi domáhá jiného skutkového závěru, odpovídajícího jeho obhajobě, nikoli tomu, co soudy objektivně zjistily. Takto rozvedené námitky směřují výhradně proti postupům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a jde tedy o výhrady skutkové, nikoli právní povahy.
12. Nejvyšší soud z obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností. Za tím účelem vyslechl především poškozenou A. K., svědkyni J. D., která byla celému incidentu osobně přítomna, a svědky I. A. a P. O., kteří část konfliktu rovněž zaznamenali. Kromě těchto výpovědí soud provedl důkaz i listinnými důkazy (úředním záznamem Policie České republiky o zásahu na místě činu inkriminovaného dne, lékařskou zprávou MUDr. J. B., znaleckým posudkem MUDr. Vladimíra Pokorného, CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací úrazová chirurgie), jež následně vyhodnotil nejen jednotlivě, ale i ve vzájemném kontextu, způsobem plně korespondujícím s §2 odst. 6 tr. ř., přičemž náležitou pozornost věnoval rovněž odstranění případných drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích poškozené a svědkyně J. D., k nimž přistupoval při respektu k principu in dubio pro reo, a zabýval se též věrohodností verze o průběhu skutku prezentované obhajobou (viz strany 4 až 7 rozsudku soudu prvního stupně).
13. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že zásada in dubio pro reo, jejíž aplikace se obviněný též dovolává, je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a tudíž ji nelze vztahovat na závěry právní, jak obviněný požadoval.
14. Správnost soudem prvního stupně učiněných skutkových i z nich vyvozených právních závěrů následně potvrdil také odvolací soud, který na podkladě obdobných výhrad, jaké obviněný uplatnil i v nyní podaném dovolání, přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně i jemu předcházející řízení. Při tom měl na zřeteli jak zásadu volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., tak i nároky kladené trestním řádem na soudy v souvislosti s odůvodněním jejich rozhodnutí v §125 a §134 tr. ř.
15. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy pečlivě hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností. Naopak je patrné, že pečlivě posuzovaly všechny okolnosti, za kterých poškozená utrpěla zjištěná a popsaná zranění.
16. Jen pro úplnost lze k obviněným zpochybňované správnosti postupů soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. konstatovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně též druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
V. K námitkám proti právnímu posouzení
17. Na základě těchto závěrů bylo možné dospět k závěru o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na ně posuzovat námitku obviněného o nedostatku zavinění dokládanou tvrzením, že nenaplnil znaky zločinu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ani na podkladě skutkových okolností, jež soud prvního stupně popsal ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, spočívajících v zásadě v tom, že obviněný částečně pod vlivem předem dobrovolně požitého alkoholu s obsahem okolo 2,11 promile alkoholu v dechu, po vzájemné slovní rozepři s poškozenou A. K. tuto fyzicky napadl tak, že ji uchopil za oděv a následně ji trhem shodil ze schodů, čímž zapříčinil její pád na tvrdou podlahu schodiště, při němž utrpěla ve výroku o vině popsané zranění.
18. Nejvyšší soud k této hmotněprávní námitce obviněného, z jejíhož podnětu mohl s ohledem na soudy zjištěné skutkové okolnosti posuzovat její opodstatněnost, připomíná, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
19. Z obsahu spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy nižších stupňů s ohledem na učiněná skutková zjištění, zejména na to, za jakých okolností k činu došlo, a v důsledku jakého mechanizmu u poškozené vzniklo utrpěné zranění, konkretizovaly povahu subjektivní stránky jako nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Rozvedly, že obviněný, byť určitou měrou, nikoli však eliminující jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, ovlivněný alkoholem, je muž s tělesnou konstitucí představovanou výškou 174 cm a hmotností 97 kg, a tedy jednoznačně silnější než subtilní poškozená coby žena měřící 164 cm a vážící 60 kg. Svědeckými výpověďmi vzaly dále za prokázané, že poté, co obviněný poškozenou shodil z prudkých schodů, kdy stál na schodišti nad poškozenou, která se nacházela o tři schody níž. Po pádu zůstala ležet na zemi pod nimi, obviněný k ní přistoupil, začal ji znovu slovně napadat a chtěl do ní i kopnout, čemuž zabránil svědek I. A. (viz stranu 3 rozsudku soudu prvního stupně a shodně č. l. 91 až 93, 108 až 110, 118 až 120 spisu). Podle výsledků dokazování, zejména lékařských zpráv (č. l. 26 až 29 spisu) a ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, znalce MUDr. Vladimíra Pokorného, CSc., (č. l. 22 až 24 spisu), poškozená utrpěla zranění vykazující z lékařského hlediska znaky těžké újmy na zdraví spočívající v omezení v obvyklém způsobu života po dobu čtyř týdnů pro znehybnění poraněné pravé končetiny sádrovou fixací, a poté po dobu dalších nejméně dvou týdnů v důsledku ztuhlosti a bolestivosti této končetiny, pro něž poškozená navštěvovala léčebnou rehabilitaci, to vše i se zřetelem na to, že je pravačka, a tudíž poranění pravé ruky pro ni bylo značně limitující. Znalec nevyloučil ani možné trvalé následky.
20. Nejvyšší soud s ohledem na námitky uplatněné dovolatelem připomíná, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice zavinění (§15, 16 tr. zákoníku). Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225.).
21. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
22. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63 (uveřejněné pod č. 16/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
23. Nejvyšší soud mající na zřeteli tato východiska, se zcela ztotožnil se závěry, které učinily soudy nižších stupňů, neboť jsou logické a plně korespondují se skutkovými zjištěními i obecnými právními vymezeními a zásadami. Pokud totiž obviněný v posuzované věci poškozenou uchopil za oděv a odhodil ji, aktivním, razantním jednáním přímo aktivoval a předurčil její pád ze schodů dolů, v takovém případě musel vědět, že v důsledku tohoto nekoordinovaného pádu poškozené, který chtěně aktivoval, ze strmého schodiště čítajícího asi 12 schodů, může poškozená utrpět mnohá, mimo jiné i velmi vážná zranění, a nelze vyloučit ani možné trvalé následky, a pro případ, že takový následek v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku svým jednáním způsobí, byl s ním srozuměn. Nelze totiž vycházet pouze z povahy utrpěných zranění a vlastního mechanismu jeho vzniku, nýbrž z celkové situace, za níž k útoku došlo, a tudíž je třeba zvažovat i chování obviněného bezprostředně po pádu poškozené ze schodiště, kdy namísto snahy pomoci jí a alespoň částečně eliminovat škodlivý následek, který svým jednáním způsobil, ji dále napadal nejen slovně, ale i fyzicky.
24. Soudy nižších stupňů v potřebné míře zvážily všechny zmíněné rozhodné skutečnosti a posuzovaly je správně a logicky ve vztahu k subjektivní stránce. V požadované míře hodnotily i povahu zranění ve výroku o vině popsaných, jež posoudily jako těžkou újmu na zdraví. Byť to ve svých rozhodnutích výslovně neuvedly, ze slovního vyjádření jejich závěrů je zřejmé, že jde o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně), neboť zjištěná a popsaná porucha zdraví představovala delší dobu trvající poruchu zdraví [srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 10. 1968, sp. zn. 7 Tz 64/68 (uveřejněný pod č. 18/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
25. Ze všech těchto důvodů soudy dospěly ke správnému závěru, že jednání obviněného směřovalo nejen po objektivní, ale i po subjektivní stránce k následkům předpokládaným v §145 odst. 1 tr. zákoníku, a že se tohoto činu obviněný dopustil ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť primárně způsobení těžké újmy nezamýšlel, avšak s ohledem na mechanismus jeho útoku a místo kde k němu došlo, tato reálně hrozila a také skutečně nastala.
26. S ohledem na všechny zjištěné a popsané okolnosti je správný právní závěr, že obviněný spáchal zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž obviněný dovolání podal, neboť se jeho výhrady právní kvalifikace činu jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku netýkaly.
27. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů považuje závěry, jež soudy obou stupňů v posuzované věci učinily, za správné a dovolání obviněného jako celek za neopodstatněné. Protože tato zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.