ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.394.2010.2
sp. zn. 8 Tdo 394/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010 o dovolání obviněného P. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 4 To 240/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 9. 7. 2008 v době kolem 11:30 hod. v O., na ulici B., jako vrchní asistent odboru dopravní policie, Policie ČR – Správy severomoravského kraje O., v rámci výkonu služby provedl kontrolu vozidla VW Caddy, řízeného M. V., kterému za přestupek v silniční dopravě udělil blokovou pokutu ve výši 1.000,- Kč, tuto finanční částku od jmenovaného převzal, přičemž v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch spočívající v získání finanční částky pro svou vlastní potřebu, vypsal do pokutového bloku jako celkovou výši uložené pokuty pouze částku ve výši 200,- Kč, zbývajících 800,- Kč však nijak nevykázal a ponechal si ji, čímž způsobil České republice – Ministerstvu vnitra, Policie ČR - Správě severomoravského kraje v O. škodu ve výši 800,- Kč, a takto jednal v rozporu s čl. 3 odst. 3, odst. 5, čl. 5 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 204 ze dne 31. 12. 2007, kterým se upravuje postup příslušníků a zaměstnanců Policie České republiky při manipulaci s bloky k ukládání pokut, bloky na pokutu na místě nezaplacenou a finančními prostředky vybranými v blokovém řízení, čl. 1 odst. 1, odst. 3 Závazného pokynu policejního prezidenta čl. 85 ze dne 26. 6. 2006, kterým se upravuje postup příslušníků Policie České republiky při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu a šetření dopravních nehod, a to v návaznosti na §2 odst. 1 písm. i), k) zák. č. 283/1991 Sb. o Policii ČR v platném znění.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §158 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie České republiky na dobu tří let. Obviněný byl též podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 3 KZV 62/2008 v bodech 1 a), b).
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, jež Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 4 To 240/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Kausty proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nesprávné právní posouzení věci s tím, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., tj. jeho úmysl špatně vyplnit bloky s cílem získat majetkový prospěch. Obviněný nepopíral, že se skutek stal a uváděl, že nejednal úmyslně, neboť k záměně bloků došlo z nepozornosti. Omylem místo dvou bloků v nominální hodnotě 500,- Kč, vypsal dva bloky v celkové hodnotě 200,- Kč, když vytáhl z tašky, kterou měl v policejním autě špatné bloky. Neztotožnil se tak se závěrem soudů, že záměna bloku je pro barevné odlišení pruhů na blocích nanejvýš nepravděpodobná. Obviněný tuto úvahu považuje za nepřípustnou, jelikož soudy by neměly rozhodovat na základě svého subjektivního přesvědčení. Poté, co obviněný shrnul obsah svých výpovědí v přípravném řízení a před soudem, považoval za prokázané pouze to, že jako veřejný činitel špatně vyplnil bloky a od M. V. vybral hotovost ve výši 1.000,- Kč, aniž by bylo prokázáno, že by tak činil záměrně. Dále obviněný namítl, že svědci M. a A. V. nemluvili pravdu ani ohledně podpisu na bloku, a pokud bylo vypracováno odborné vyjádření, neodpovědělo na zásadní otázky, zda podpis učinil pravák nebo levák, vzhledem k tomu, že svědek M. V. je levák. Podle obviněného soudy porušily princip presumpce neviny, a pokud se nesnažily zjistit objektivní stav věci pomocí důkladného dokazování, porušily tím princip objektivní pravdy a neuplatnily zásadu in dubio pro reo. Na podkladě těchto výhrad obviněný shledal, že nelze učinit právní závěr, že jednal úmyslně, a tedy že spáchal trestný čin podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 4 To 240/2009, zrušil.
Nejvyšší státní zastupitelství, ačkoli mu byl opis dovolání obviněného řádně doručen, do doby konání neveřejného zasedání své písemné vyjádření nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval, zda námitky obviněného dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto podaným dovoláním je tedy možné vytýkat výlučně vady právní, tj, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Nejvyšší soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního nebo druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž učiněná skutková zjištění nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Posoudí-li se výhrady obviněného, jež pod označeným dovolacím důvodem v dovolání uplatnil, jejich převážná většina neodpovídá shora uvedeným zákonným hlediskům, a není tak pod označený důvod podřaditelná. Zejména se jedná o námitky, jimiž obviněný brojil proti nesprávně posouzeným a zhodnoceným výpovědím svědků M. a A. V., o nichž tvrdil, že nejsou věrohodné, nebo pokud vytýkal nedostatky ve zpracování odborného vyjádření z oboru písmoznalectví, či odůvodnění napadeného rozhodnutí považoval za nepřesvědčivé. V důsledku těchto vad shledal porušení principů in dubio pro reo, spravedlivého procesu nebo zákonnosti, což jsou zásady procesní povahy a s právními otázkami nesouvisejí. Nejvyšší soud z podnětu těchto výhrad, jež nekorespondují s žádným z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., správnost napadených rozhodnutí nemohl přezkoumat.
Nad rámec konstatovaného je však vhodné zdůraznit se zřetelem na námitky obviněného ohledně subjektivní stránky, které byly podány v souladu s označeným dovolacím důvodem a Nejvyšší soud mohl z jejich podnětu zkoumat, zda je dovolání opodstatněné, že ze všech ve věci provedených důkazů vyplynulo, že obviněný záměrně vyplnil bloky nikoli v hodnotě 500,- Kč, ale v hodnotě 100,- Kč, ač přestupci avizoval pokutu ve výši 1.000,- Kč. Obhajobě obviněného, který záměnu prezentoval jako důsledek nepozornosti a roztržitosti po celou dobu trestního řízení a namítal tuto skutečnost i v mimořádném opravném prostředku, soudy obou stupňů neuvěřily a v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně jasně a výstižně vysvětlily, proč nevycházely ve svých závěrech o vině obviněného pouze ze záměny bloků, ale i z toho, jak obviněný jednal poté. Zejména, že kontaktoval svědka Ing. A. V. a chtěl celou záležitost vyřešit tak, aby nebyli informováni jeho nadřízení. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že i z odborného vyjádření z oboru písmoznalectví vyplývá, že podpis přestupce na částech bloku, které měl obviněný odevzdat, byl padělaný, a že se nejedná o podpis M. V. Je tak zřejmé, že podpis mohl napodobit pouze dovolatel, který pokutu uložil. Rovněž obviněný obdržel celou výši pokuty, ač dokladoval její uložení v podstatně nižší částce. Na základě těchto skutečností tak bylo soudem správně vzato za prokázané, že ze strany obviněného nedošlo k nevědomé záměně, jak po celou dobu tvrdil, ale že zcela záměrně vypsal bloky na pokutu v hodnotě 200,- Kč, přičemž si nechal vyplatit 1.000,- Kč. Ze všech uvedených skutečností nevyplývají žádné objektivní podklady pro to, aby byla výpověď jmenovaných svědků považována za nepravdivou, ale naopak není důvod nevěřit M. V., že na bloky, které obdržel, se podíval až později, kdy kvůli tomu kontaktoval i svého otce, který se o zjištěný nesoulad začal zajímat.
Ze všech rozvedených skutečností, které byly oběma soudy pečlivě zváženy, nevznikají pochybnosti o tom, že skutek, jak byl popsán, je učiněn na základě postupů, které odpovídají všem zákonem vymezeným procesním zásadám. Nejvyššímu soudu proto nic nebránilo, aby námitky obviněného vztahující se k subjektivní stránce posuzoval se zřetelem na uvedená skutková zjištění a na ně navazující příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí a rozhodné části spisového materiálu.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
K takto vymezeným znakům uvedené skutkové podstaty lze konstatovat, že obviněný nezpochybnil, a i z výsledků provedeného dokazování to jednoznačně vyplývá, že obviněný jednal jako veřejný činitel (srov. §89 odst. 9 tr. zák.), protože se činu dopustil jako vrchní asistent odboru dopravní police v rámci výkonu služby, když prováděl kontrolu vozidla řízeného M. V. Dostatečně bylo též prokázáno, že při plnění služebních povinností obviněný vykonával svou pravomoc způsobem, který odporoval §2 odst. 1 písm. i), k), zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění platném v době činu, s ním korespondujícím zák. č. 200/1990, o přestupcích, či dalšími vnitřními předpisy stanovícími správný postup při manipulaci s bloky a při ukládání pokut.
Za rozhodující vadu však obviněný považoval neprokázání zavinění ve formě úmyslu, který by směřoval ke způsobení škody či získání neoprávněného prospěchu, a proto je lze uvést, že úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu se zákonem.
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Protože uvedený trestný čin lze spáchat jen úmyslně (§3 odst. 3 tr. zák.), pak podle §4 písm. a) tr. zák. jde o přímý úmysl, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a o nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. U tohoto trestného činu k naplnění subjektivní stránky postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Z obsahu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že se subjektivní stránkou trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, oba soudy v potřebné míře zabývaly. Je vhodné poukázat zejména na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (viz str. 6, 7), který se obdobnou námitkou uplatněnou obviněným v odvolání zabýval a věnoval jí dostatečnou pozornost, a jenž shledal, že obviněný čin spáchal úmyslně a ze všech skutečností ve věci prokázaných dovodil, že tak obviněný činil v úmyslu přímém [§4 písm. a) tr. zák.].
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil, a pro úplnost jen doplňuje, že s ohledem na obsah skutkových zjištění vyplývajících z výsledků provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný předmětného dne svědkovi M. V. uložil pokutu ve výši 1.000,- Kč, což shodně uvedli jak obviněný, tak i jmenovaný svědek. Poté však obviněný v rozporu s takto anoncovanou a vybranou výši pokuty, vyplnil dva bloky, které byly vypsány v nominální hodnotě pouze 100,- Kč každý. Přestupci byla vydána část B těchto bloků, a část A si ponechal dovolatel, aniž by ji přestupce podepsal. Svědek Ing. A. V. tento postup netoleroval a událost ohlásil. Poté byl kontaktován obviněným, který chtěl záležitost vyřešit a vrátit mu 800,- Kč, což však tento odmítl. Odborné vyjádření z oboru kriminalistické expertizy ručního písma (č. l. 78) potvrdilo, že podpisy přestupce na částech bloku A nejsou pravými spontánními podpisy svědka M. V. a ani nebylo prokázáno, že by je svědek napsal záměrně zkomoleným způsobem.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud považuje za správné, pokud soudy nižších stupňů shledaly, že obviněný, při vědomí, že činí úkony, které jsou v rozporu s jeho služebními povinnostmi tak vykonával svou pravomoc způsobem, který odporuje zákonu, když tímto jednáním chtěl sobě opatřit neoprávněný prospěch v podobě finančního obohacení ve výši 800,- Kč, když záměrně vyplnil bloky na pokutu v hodnotě nižší, než kterou poté od svědka vybral. Na takto vědomé chtěné jednání soudy správně usuzovaly i z následného chování obviněného, když byl jeho čin odhalen, a on se snažil záležitost vyřídit soukromě tím, že by uvedenou částku 800,- Kč vrátil. Takto činil opět mimo své služební pravomoci a povinnosti.
S ohledem na všechny výše rozvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s tím, jak se s těmito otázkami již vypořádaly soudy nižších stupňů, shledal, že obviněný se uvedeného činu dopustil v přímém úmyslu, a naplnil tudíž všechny znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Vzhledem k tomu, že soudy v dovoláním napadených rozhodnutí v potřebné míře rozvedly všechny důležité skutečnosti a jejich závěry jsou správné, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. L. posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr.MiladaŠámalová