ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.281.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 281/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 3. 2014 dovolání obviněného Ing. J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 6 To 766/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 91/2002 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. l tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 6 To 766/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. l tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 6 T 91/2002, byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. l písm. d) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §247 odst. l tr. zák., §53 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 5 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na dva týdny. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Ústí nad Labem v tom, že obviněný dne 20. 10. 2000 kolem 14,50 hodin v Ú. n. L. na parkovišti u hotelu Máj po předchozích dohadech ohledně parkování odcizil poškozené M. H. sedící ve vozidle zn. Peugeot 206 otevřeným okénkem dioptrické brýle, které měla na nose, a kromě toho jí poškodil řetízek a náušnici, čímž jí způsobil škodu minimálně ve výši 1 816 Kč (z odůvodnění rozsudku vyplývá, že tato částka představuje hodnotu brýlí).
O odvoláních obviněného a jeho manželky J. H., která byla podána proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 6 To 766/2010. Podle §258 odst. l písm. d), odst.2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §59 odst. l tr. zák. stanovena na dvě léta, podle §53 odst. l tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 5 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na dva týdny a podle §55 odst. l písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to plynové pistole BBM model 315 auto, ráže 8 mm, Knall, výr. č. ..., a čtyř nábojek specifikovaných ve výroku o souhrnném trestu, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2009, sp. zn. 6 T 135/2006, a další obsahově navazující rozhodnutí.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. a), b), c), d), e), g), h), l) tr. ř. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. l písm. a), b) tr. ř. obviněný uvedl, že ve věci rozhodl jiný soudce, než kterému byla věc původně přidělena podle rozvrhu práce Okresního soudu v Ústí nad Labem, a že u Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodl o odvoláních senát, jehož předsedou byl soudce, který předtím u Okresního soudu v Ústí nad Labem přidělil věc jinému než původnímu soudci. Jako dovolací důvod podle §265b odst. l písm. c) tr. ř. obviněný bez bližší konkretizace uplatnil námitku, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. S dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. obviněný spojil námitky zaměřené proti tomu, že jak v hlavním líčení, tak ve veřejném zasedání o odvoláních bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, resp. též v nepřítomnosti jeho manželky jako odvolatelky, ačkoli svou nepřítomnost předem řádně omluvili. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. se obviněný bez bližších námitek vyjádřil tak, že jeho „trestní stíhání ... bylo objektivně nepřípustné“. Pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky, jimiž označil skutkový stav za nedostatečně zjištěný, dokazování za neúplné, hodnocení důkazů soudy za jednostranné, přičemž konstatoval, že rozhodnutí „neobsahuje konkrétní skutkové okolnosti, jimiž je naplněn zákonný znak trestného činu krádeže“. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. obviněný označil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty za nepřípustný druh trestu, neboť pistoli nevlastnil. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. obviněný vyvozoval z předcházejících dovolacích důvodů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné jen z hlediska ustanovení §265b odst. l písm. c), 1) tr. ř.
K důvodům dovolání podle §265b odst. l písm. a), b) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Podle §265b odst. l písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
V posuzované věci konal v prvním stupni řízení samosoudce v souladu s ustanovením §314a odst. l tr. ř. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem rozhodl samosoudce JUDr. Lubomír Hrbek. Původně po podání obžaloby u Okresního soudu v Ústí nad Labem věc připadla podle rozvrhu práce tohoto soudu samosoudkyni Mgr. Romaně Vlachové. Tato samosoudkyně nařídila hlavní líčení, které bylo celkem třináctkrát bez jednání odročeno z důvodu nepřítomnosti obviněného. Samosoudci JUDr. Lubomíru Hrbkovi byla věc přidělena dne 7. 3. 2007 podle §44 odst. l zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a podle §2a odst. l vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. Toto opatření učinil v zastoupení předsedkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem tehdejší místopředseda soudu Mgr. Tomáš Plha. Ke změně v osobě samosoudce Okresního soudu v Ústí nad Labem došlo zákonným postupem, z něhož nelze vyvozovat, že by tento soud ve věci rozhodl jako soud, který nebyl náležitě obsazen. Z okolnosti, že ve věci rozhodl samosoudce, jemuž byla věc zákonným postupem přidělena poté, co předtím podle rozvrhu práce soudu připadla jiné samosoudkyni, není možné vyvozovat ani to, že samosoudce, který rozhodl, byl vyloučen. Důvody vyloučení, které by v posuzované věci přicházely v úvahu, stanoví §30 odst. 1, 2 tr. ř., avšak ve vztahu k samosoudci JUDr. Lubomíru Hrbkovi evidentně není dán žádný z nich. Obviněný ostatně v dovolání neuvedl nic, co by odpovídalo některému z důvodů vyloučení podle §30 odst. 1, 2 tr. ř.
V odvolacím řízení rozhodl senát Krajského soudu v Ústí nad Labem složený ze tří soudců, což bylo náležité obsazení soudu v souladu s ustanoveními §31 odst. 1, 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích. Předsedou odvolacího senátu byl Mgr. Tomáš Plha, který se mezitím stal soudcem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jeho vyloučení nelze vyvozovat z okolnosti, že v době, kdy předtím byl místopředsedou Okresního soudu v Ústí nad Labem, přidělil věc samosoudci, který rozhodl v prvním stupni. Podle §30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. V řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem jako soudem prvního stupně se Mgr. Tomáš Plha nijak nezúčastnil na rozhodování ve věci. Nejenže o podané obžalobě nerozhodl jako samosoudce výrokem o vině, trestu a náhradě škody, ale neučinil vůbec žádný úkon trestního řízení, natož pak úkon, který by byl podkladem meritorního rozhodnutí. Opatření o přidělení věci samosoudci, který ve věci rozhodl rozsudkem, nebylo úkonem trestního řízení, tj. řízení podle trestního řádu. Mgr. Tomáš Plha učinil toto opatření v zastoupení předsedkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem jako orgán státní správy soudu. Obsahem státní správy soudů je činnost, jejímž úkolem podle §118 odst. l zákona o soudech a soudcích je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Přitom podle §118 odst. 2 zákona o soudech a soudcích výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů. Opatření, jehož obsahem bylo přidělení věci samosoudci, který posléze ve věci rozhodl, nijak nevybočilo z mezí řádného výkonu státní správy soudu a žádným způsobem nezasahovalo do nezávislého soudního rozhodování. Uvedeným opatřením nebylo předurčeno či jinak ovlivněno to, jak má být ve věci rozhodnuto. Smyslem ustanovení §30 odst. 3 tr. ř. je vyloučit z rozhodování u vyššího soudu soudce, který si účastí na rozhodování u soudu nižšího stupně již vytvořil či mohl vytvořit určitý názor na věc a který by mohl být tímto názorem předem ovlivněn. O nic takového se v posuzované věci nejedná. Přidělení věci podle §44 odst. l zákona o soudech a soudcích, §2a odst. l vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy je organizačním aktem státní správy soudu, a nikoli rozhodováním ve věci, jaké je má na mysli ustanovení §30 odst.3 tr. ř. Mgr. Tomáš Plha tedy nebyl vyloučen z rozhodování senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem o odvoláních podaných proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem.
Ve věci rozhodly v prvním i druhém stupni soudy, které byly náležitě obsazeny. Žádný ze soudců, kteří ve věci rozhodovali, nebyl vyloučen.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
V řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem jako soudem prvního stupně nebyl v posuzované věci dán žádný z důvodů nutné obhajoby, takže obviněný nemusel mít obhájce. Pokud obviněný v řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem neměl obhájce, nebylo tím porušeno žádné zákonné ustanovení.
V řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem jako soudem odvolacím vyvstal důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení koná-1i se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce.
Krajský soud v Ústí nad Labem usoudil, že po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2009, sp. zn. 6 T 135/2006, jímž byl obviněný pravomocně odsouzen pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., je třeba v posuzované věci Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 T 91/2002 obviněnému uložit souhrnný trest za trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným jak ve věci sp. zn. 6 T 91/2002, tak ve věci sp. zn. 6 T 135/2006. Řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, které bylo završeno uložením souhrnného trestu, tím pádem bylo řízením i o trestném činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným ve věci sp. zn. 6 T 135/2006. Na tento trestný čin stanoví §235 odst. 2 tr. zák. sazbu odnětí svobody od dvou let do osmi let.
Řízením o trestném činu uvedeném v §36 odst. 3 tr. ř. je i řízení, v kterém se nerozhoduje o vině tímto trestným činem a které se tohoto trestného činu týká jen potud, že je v něm obviněnému za tento trestný čin uložen souhrnný trest. Proto i v takovém řízení musí mít obviněný obhájce, byť jinak jde o řízení na podkladě obžaloby pro trestný čin, z jehož povahy důvod nutné obhajoby nevyplývá (totéž platí v případě ukládání společného trestu podle §37a tr. zák., resp. podle §45 odst. l tr. zákoníku - viz přiměřeně č. 35/2006 Sb. rozh. tr.).
Těmito zásadami se Krajský soud v Ústí nad Labem neřídil a provedl odvolací řízení bez obhájce. Obviněný neměl v tomto řízení obhájce, ač ho podle §36 odst. 3 tr. ř. mít měl. Bez obhájce byl obviněný zejména ve veřejném zasedání, v němž bylo o odvoláních rozhodnuto napadeným rozsudkem.
Z hlediska ustanovení §265b odst. l písm. c) tr. ř. je dovolání obviněného důvodné, což vedlo ke zrušení napadeného rozsudku.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
V posuzované věci Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl v hlavním líčení konaném v nepřítomnosti obviněného, a to za situace, kdy obviněný byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán a kdy mu byla řádně a včas doručena obžaloba. Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného usnesením podle §202 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení v nepřítomnosti obviněného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. l tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. l tr. ř.). Z citovaného ustanovení je patrno, že hlediskem pro rozhodnutí o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného není důvod jeho nepřítomnosti ani okolnost, zda se omluvil. Obviněný v dovolání zdůrazňoval v podstatě jen to, že se řádně a včas omluvil, což je z hlediska ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. irelevantní. Jinak obviněný neuvedl nic, co by se vztahovalo k podmínkám hlavního líčení konaného v jeho nepřítomnosti, jak jsou jako zákonná kritéria takového postupu stanovena v citovaném ustanovení.
Vyvstává jedině otázka, zda Okresní soud v Ústí nad Labem neporušil ústavně garantované základní právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Okresní soud v Ústí nad Labem toto ustanovení neporušil. Ve stadiu po podání obžaloby (14. 3. 2002) a poté, co byl původně vydaný trestní příkaz Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2002 zrušen v důsledku podaného odporu obviněného, bylo trestní stíhání provázeno průtahy, které nastaly z důvodů stojících výlučně na straně obviněného. Jasně o tom svědčí okolnost, že před tím, než bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem, bylo hlavní líčení osmnáctkrát odročeno. Přitom k odročení došlo vždy pro nepřítomnost obviněného, zejména proto, že se nepodařilo doručit mu předvolání na žádnou ze známých adres jeho pobytu, což nakonec vyvolalo nutnost zatčení, z něhož byl obviněný po zjištění adresy pobytu a doručení příslušné obsílky propuštěn. Již to samo o sobě jasně ukazuje na vyhýbavý vztah obviněného k probíhajícímu řízení. Porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny by byl postup, při němž by obviněný byl nepřípustně zbaven možnosti vystupovat před soudem za situace, kdy měl k nepřítomnosti vážný důvod, kdy mu tento důvod objektivně a fakticky znemožňoval dostavit se k soudu a být přítomen jednání a kdy měl a projevil vážný zájem být přítomen soudnímu jednání. V posuzované věci obviněný bezprostředně před hlavním líčením konaným v jeho nepřítomnosti zaslal soudu podání, jehož obsahem bylo sdělení, že se z účasti na jednání omlouvá, že je ve stavu pracovní neschopnosti (s odkazem na rozhodnutí lékaře o dočasné pracovní neschopnosti) a že žádá o odročení. K tomu lze jen dodat, že samotná pracovní neschopnost ještě neprokazuje skutečnou a objektivní nemožnost přítomnosti obviněného při hlavním líčení. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nic takového nevyplývá, obviněný nepředložil žádný jiný doklad, z jehož obsahu by bylo patrno, že zdravotní stav mu skutečně znemožňuje přítomnost při hlavním líčení, a obviněný ve svém podání nic takového ostatně ani netvrdil. Za tohoto stavu nelze Okresnímu soudu v Ústí nad Labem jako porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny vytýkat postup, při kterém považoval omluvu obviněného za nedostatečnou, nepokládal ji za důvod pro odročení a přikročil k provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti.
Ustanovení upravující přítomnost obviněného při hlavním líčení nebyla porušena.
Námitkami, které obviněný uplatnil ohledně své nepřítomnosti při veřejném zasedání konaném o odvoláních před Krajským soudem v Ústí nad Labem, se Nejvyšší soud již nezabýval vzhledem k nutnosti zrušit napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. l písm. c) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. l tr. ř. znamená, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody nepřípustnosti jsou stanoveny v §11 odst. l písm. a) až j) tr. ř., §11a tr. ř. (ve znění účinném v době rozhodnutí obou soudů). V podaném dovolání obviněný neuvedl žádný z těchto zákonných důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, který by měl být podle jeho názoru dán v posuzované věci. Paušální konstatování obviněného, že „není žádných pochyb o tom, že ... bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo objektivně nepřípustné“, neodpovídá žádnému ze zákonných důvodů nepřípustnosti ve smyslu citovaných ustanovení. Z celkového obsahového kontextu dovolání lze usuzovat na to, že obviněný spojoval představu nepřípustnosti trestního stíhání s namítanou meritorní neopodstatněností obvinění a následného odsouzení. V tomto ohledu se ovšem nejedná o nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu §11 odst. l tr. ř., §11a tr. ř. Namítaná věcná neopodstatněnost trestního stíhání nezakládá jeho nepřípustnost podle těchto ustanovení.
Trestní stíhání obviněného nebylo nepřípustné.
K důvodům dovolání podle §265b odst. l písm. g), h) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud se nezabýval námitkami, které byly v dovolání uplatněny ve vztahu k těmto dovolacím důvodům, neboť ke zrušení napadeného rozsudku musel přikročit již z dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. c) tr. ř. Obviněný může uplatněné námitky učinit obsahem své obhajoby v novém řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem jako soudem odvolacím a tento soud se s nimi musí vypořádat.
K důvodu dovolání podle §265i odst. l písm. l) tr. ř.
Tento dovolací důvod byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Stav, kdy byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ponechán nedotčen výrok o vině a výrok o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, je obsahově srovnatelný se stavem, kdy odvolání proti těmto výrokům bylo zamítnuto.
Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. je v této variantě konstruován tak, že je vázán na některý jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. l písm. a) až k) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání obviněného důvodné z hlediska ustanovení §265b odst. l písm. c) tr. ř., pak je důvodné i z hlediska ustanovení §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. c),1) tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem. Zároveň Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ústí nad Labem odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne o odvoláních podaných proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 6 T 91/2002.
V souladu s ustanovením §265r odst. l písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu rozhodnutí o dovolání obviněného od vyhlášení napadeného rozsudku pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že ve stavu umožňujícím rozhodnout o podaném dovolání mu věc byla předložena dne 25. 2. 2014. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k námitce obviněného, že napadený rozsudek se týká přezkumu takového prvostupňového rozsudku, který neexistuje. Tuto námitku obviněný opíral o zjevnou písařskou chybu, ke které došlo ve vyhotovení a opisech rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, v jehož záhlaví je uvedeno, že tento soud přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 6 T 91/2002-22, ačkoli správně jde o rozsudek ze dne 10.12.2007, č.j. 6 T 91/2002-222 (jak je ostatně uvedeno v úvodu odůvodnění napadeného rozsudku). Věcně není žádných pochyb o tom, jaký rozsudek byl Krajským soudem v Ústí nad Labem přezkoumáván. Zjevná písařská chyba v identifikaci rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem číslem jednacím je snadno opravitelná postupem podle §131 odst. l tr. ř., nehledě na to, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl zrušen z jiného důvodu.
Podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 6 To 766/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 91/2002, obviněný zároveň označil také jako dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 5 To 517/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 135/2006. O dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 5 To 517/2009, již bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011, a to tak, že toto dovolání bylo podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud se proto v nynější věci sp. zn. 7 Tdo 281/2014 nezabýval tou částí dovolání, která byla označena jako dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 5 To 517/2009.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec