ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.35.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 35/2019-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 11 To 287/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 111/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 31. 5. 2018, č. j. 2 T 111/2017-975, byl obviněný uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že jako jednatel společnosti KB sport JC, spol. s r. o., postupně převzal v období od 1. 7. 2003 do 24. 6. 2010, na své prodejně v XY, XY, od V. A. zboží v celkové hodnotě 355 878 Kč, a to na základě komisionářské smlouvy ze dne 1. 7. 2003 uzavřené mezi společností KB sport JC, spol. s r. o., zastoupenou obviněným a V. A. podnikajícím jako fyzická osoba, podle které je zboží do okamžiku prodeje třetí osobě a jeho zaplacení ve vlastnictví V. A., přičemž si takto převzaté zboží ponechal, včetně tržby za část prodaného zboží ve výši 117 033 Kč a zbytek převzatého zboží v hodnotě 238 935 Kč majiteli nevrátil, čímž poškozenému V. A. způsobil škodu v celkové výši 355 878 Kč,
a dále jako jednatel společnosti KB sport JC, spol. s r. o., postupně převzal v období od 16. 3. 2009 do 11. 3. 2011 ve své prodejně v XY, XY, od společnosti DERMATEX, spol. s r. o., zboží v celkové hodnotě 159 911,14 Kč, a to na základě komisionářské smlouvy ze dne 5. 3. 2009, uzavřené mezi společností KB sport JC, spol. s r. o., zastoupenou obviněným a společností DERMATEX, spol. s r. o., zastoupenou prokuristou V. K., podle které je zboží do okamžiku prodeje třetí osobě a jeho zaplacení ve vlastnictví společnosti DERMATEX, spol. s r. o., přičemž si takto převzaté zboží ponechal, včetně tržby za část prodaného zboží ve výši 136 986,14 Kč a zbytek převzatého zboží v hodnotě 22 925 Kč majiteli nevrátil, čímž poškozené společnosti DERMATEX, spol. s r. o., způsobil škodu v celkové výši 159 911,14 Kč,
a tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši 515 789,14 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 9. 2018, č. j. 11 To 287/2018-1009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně posoudily smluvní vztah mezi společností obviněného a poškozenými, neboť k vypořádání mezi nimi mělo dojít až na základě vyúčtování a následné fakturace. Z tohoto důvodu nemohl spáchat zločin zpronevěry ponecháním si prostředků utržených za zboží. Při následném vyúčtování poškozeným se již nejednalo o předání týchž peněžních prostředků, které jeho společnost od zákazníků za zboží získala, ale jen o zaplacení ekvivalentu tržeb z vlastních zdrojů. Dále zdůraznil, že společnost převedl v prosinci roku 2013 na K. T. včetně zboží a z provedeného dokazování nevyplývá, že by toto zboží bylo zpronevěřeno ještě před převodem společnosti. Namítl, že soudy neodůvodněně vyšly z nevěrohodné výpovědi svědka K. T., přičemž sporným zůstal také objem nevráceného zboží. Soudy pochybily v otázce určení výše škody, pokud vyšly z původních cen zboží a zamítly návrh obviněného na vypracování znaleckého posudku, což může mít vliv na právní kvalifikaci. V rozsudku není dostatečně určitě uvedeno, kdy a jaké zboží si měl přisvojit a pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu, nemůže obstát právní hodnocení a opravňuje Nejvyšší soud zasáhnout i do skutkových závěrů. Kromě toho se soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda žalovaným jednáním obohatil sebe nebo svoji společnost. K výroku o náhradě škody namítl, že pasivně legitimována by měla být společnost KB sport JC, spol. s r. o., a nikoli on jako fyzická osoba, když jeho postavení ve společnosti bylo obdobné postavení zaměstnance.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal příslušnému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že obviněný v podstatných bodech opakuje svoji obhajobu uplatněnou před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s ní spolehlivě vypořádaly. Nelze přisvědčit jeho snaze přesunout trestněprávní odpovědnost na právnickou osobu. Zdůraznil, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy k náležitému objasnění věci v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a tyto pak hodnotil řádně v smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný se snaží interpretovat obsahové náležitosti komisionářské smlouvy ve svůj prospěch. V těchto smlouvách ale byla mimo jiné sjednána povinnost společnosti obviněného zajišťovat pro poškozené odborný prodej zboží a za něj utržené prostředky následně odvést poškozeným, což obviněný ve vytýkaném rozsahu neučinil a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, a to částečně v úmyslu přímém, částečně v úmyslu nepřímém. K námitce obviněného stran výše škody státní zástupce uvedl, že škoda na cizím majetku je představována újmou majetkové povahy, přičemž jde nejen o zmenšení majetku poškozeného, ale i o to, o co by, nebýt protiprávního jednání pachatele, byla jinak hodnota tohoto majetku důvodně zvětšena. Z hlediska objektivní stránky trestného činu zpronevěry byly peníze utržené za prodej zboží ve vztahu k obviněnému svěřenou cizí věcí. Pokud obviněný namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, pak k takovému rozporu v tomto případě nedošlo, a je proto zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů soudů obou stupňů. Napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející nevykazuje obviněným vytýkané nedostatky.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného směřující proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., v rámci čehož se náležitě vypořádaly i s obhajobou obviněného. Ta byla spolehlivě vyvrácena především výpověďmi poškozeného V. A., svědků J. H., K. T., komisionářskými smlouvami, dodacími listy a fakturami. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitky obviněného stran naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a vysvětlení obsahu komisionářských smluv, byť jsou tyto postaveny spíše na skutkovém základě. Je namístě uvést, že obviněný se těmito námitkami snaží interpretovat obsah uzavřených komisionářských smluv odlišně od jejich skutečného obsahu. Touto otázkou se dostatečně zabýval soud druhého stupně, Nejvyšší soud se s jeho závěry stran obsahu smluv a porušení povinností ze strany obviněného plně ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje (viz str. 3 – 4, odst. 9 usnesení odvolacího soudu). K námitce obviněného, že se nemohl dopustit zpronevěry ponecháním si peněz z prodeje svěřených věcí, neboť až po vyúčtování měl z vlastních zdrojů uhradit prodané zboží, je namístě doplnit, že za svěřenou věc ve smyslu §206 tr. zákoníku je nutné považovat i výtěžek, který byl za prodej svěřené věci získán, neboť výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001). Relevantním tak nelze shledat ani odkaz obviněného na rozhodovací praxi civilních soudů, neboť obviněným uvedené rozhodnutí se týká žaloby na vydání věci v civilním řízení, a jde o skutkově zcela jiný případ, jehož závěry nejsou na nyní projednávaný případ aplikovatelné. V otázce právní kvalifikace pak nehraje roli ani zjištění, jaký byl osud neprodaného zboží, neboť k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry není rozhodné, jak pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2010). Nejvyšší soud proto shledal tyto námitky zjevně neopodstatněnými.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je s to naplnit rovněž námitka obviněného stran nesprávně určené výše škody. Obviněný k této námitce především uvedl, že soudy nesprávně vyšly z původních cen zboží a odmítly vypracování znaleckého posudku k určení aktuální hodnoty zboží. U trestného činu zpronevěry je škoda na cizím majetku představována újmou majetkové povahy (tj. újmou vyčíslitelnou v penězích). Jde přitom nejen o zmenšení majetku poškozeného v důsledku činu pachatele, ale za škodu lze pokládat i to, o co by – nebýt protiprávního jednání pachatele – byla jinak hodnota tohoto majetku důvodně zvětšena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1483/2014). K určení výše způsobené škody je pak podstatná doba spáchání trestného činu zpronevěry, nikoli hodnota věcí v době pozdější, např. v průběhu soudního řízení. Obviněný měl povinnost se zbožím naložit podle smlouvy, tedy zboží prodat a odevzdat poškozeným utržené peníze, nebo vrátit zboží v případě, že by se mu jej nepodařilo prodat. Této povinnosti však nedostál, zboží si ponechal, případně prodal a ponechal si utržené peníze. V určení výše škody soudy nelze shledat pochybení a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze i v této otázce odkázat (srov. str. 10, odst. 14 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4, odst. 10 usnesení odvolacího soudu). Rovněž k námitce obviněného, že by měla být k náhradě škody pasivně legitimována společnost KB sport JC, spol. s r. o., a nikoli sám obviněný, lze odkázat na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu (viz str. 3 – 4, odst. 9 usnesení odvolacího soudu), se kterou se Nejvyšší soud ztotožnil. Nejvyšší soud proto shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněným i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu