ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.419.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 419/2020-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný L. H. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 3 To 444/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 85/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2019, č. j. 11 T 85/2019-101, byl obviněný L. H. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě tím, že od července 2016 do února 2018 ve vztahu k synovi a do května 2019 ve vztahu k dceři v Brně ani jinde nepřispíval na výživu svých dětí AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), oba nar. XY, jak mu to ukládá §910 a násl. občanského zákoníku, přičemž výživné bylo stanoveno soudem v občanskoprávním řízení ve výši 2 000 Kč měsíčně na každé z dětí a měl je hradit k rukám matky N. H. a od 12. 2. 2018 k rukám zletilé dcery. Své povinnosti si byl vědom, přesto hradil pouze 400 Kč měsíčně do doby zletilosti dětí a na podzim 2018 zaplatil jednorázově na každé z dětí částku 1 000 Kč. Matka dětí byla v dané době odkázána na dávky pomoci v hmotné nouzi v podobě příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení, neboť příjmy její domácnosti byly pod hranicí životního minima. Obviněný tak dluží za předmětné období k rukám matky dětí N. H. celkem 69 800 Kč a AAAAA celkem 30 000 Kč.
Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 1. 2020, č. j. 3 To 444/2019-139, podle §256 tr. ř. (tj. jako nedůvodné) zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvedl, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu je extrémní nesoulad a ve věci jsou také tzv. opomenuté důkazy, a to zejména obviněným opakovaně navrhovaný výslech a konfrontace s matkou dětí. Se čtením její výpovědi obviněný sice souhlasil, ale nebyl řádně poučen. Následně se mu již výslech nepodařilo prosadit.
Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna podmínka použití vyšší trestní sazby, a to vydání dětí nebezpečí nouze. Děti měly nadprůměrnou životní úroveň, neboť obviněný hradil dceři každoroční studijní pobyty v ceně 15 000 Kč, nakupoval oblečení, v případě syna značkové, pořídil jim chytré telefony v hodnotě 25 000 Kč, hradil jim telefonní paušál, každoročně jim také ukládal každému 20 000 Kč na stavební spoření. To bylo založeno již před deseti lety, tedy není pravda, že by děti neměly k penězům přístup. O naplnění znaku vydání nebezpečí nouze rozhodl soud zcela bez důkazů.
Další pochybení spatřuje obviněný v posouzení jeho schopnosti hradit výživné. Zde soudy opět rozhodly bez důkazů. Výše výživného byla stanovena v civilním řízení podle tzv. výdělkové potencionality. Soud zde konstatoval, že pobyt obviněného ve vězení není důvodem pro snížení vyživovací povinnosti. V projednávané věci přitom soudy obviněným uváděné platby ve prospěch dětí hodnotily na jednu stranu jako nereálné s odůvodněním, že na ně nemohl mít finanční prostředky, na druhou stranu pak jeho tvrzení měla prokazovat, že objektivně měl peníze k dispozici a výživné nehradil úmyslně.
S odkazem na obsah svého odvolání obviněný namítl, že celý proces nebyl spravedlivý, byť připouští, že svou obhajobu podcenil. Soudy však měly provést další dokazování vzhledem k tomu, že si důkazy jednoznačně odporují. Ačkoli souhlasil se čtením výpovědi své dcery AAAAA z přípravného řízení, má za to, že ji soudy měly následně vyslechnout. Stejně tak měla být za jeho přítomnosti znovu vyslechnuta matka dětí a mělo být přistoupeno ke konfrontaci.
V závěru dovolání obviněný odkázal také na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a z dovolání obviněného je zřejmé, že nesouhlasí především s hodnocením důkazů ze strany soudů. Má za to, že důkazy byly rozporné a dokazování bylo třeba doplnit. Z napadeného rozhodnutí a rozsudku soudu prvního stupně je však zřejmé, že provedené důkazy spolu naopak navzájem korespondovaly, a v zásadním rozporu s nimi byla pouze výpověď obviněného, které však soudy neuvěřily. Učinily tak přitom zcela odůvodněně.
Obviněný opakovaně tvrdil, že veškeré výživné uhradil, a to formou nákupů věcí a úhradou dalších potřeb dětí, měl také dokonce každoročně spořit každému z dětí dvacet tisíc korun (přičemž lze pozorovat, že v průběhu řízení postupně přidával další a další údajné platby i nad rámec výše výživného), na druhou stranu však uváděl, že jeho roční příjem v roce 2019 je do 100 000 Kč a měsíční náklady minimálně 5 000 Kč. Opakovaně také orgány činné v trestním řízení ujišťoval, že úhradu výživného, resp. konkrétní platby může doložit účtenkami a potvrzeními, za celou dobu řízení však předložil pouze jeden doklad, který soudy hodnotily jako zfalšovaný, a posléze u odvolacího soudu nekvalitní fotografie výpisů ze stavebního spoření za rok 2018, z nichž je patrné, že účty jsou vedeny na jména dětí, vklad ve výši 20 000 Kč však učinila O. L., což je jméno matky obviněného. Její jméno je uvedeno také na místě adresáta výpisu pod jménem každého z dětí. Z těchto fotografií tak ani nevyplývá, že by měl obviněný se stavebním spořením cokoli společného. Doklady o platbách ve výši 400 Kč měsíčně na obě děti do února 2018 předložila v přípravném řízení matka dětí. Ta také v rámci své výpovědi výslovně vyloučila, že by byla s obviněným dohodnuta na úhradě výživného formou nákupu věcí pro děti. Připustila pouze, že v předmětném období obviněný občas něco koupil, ale velmi málo.
V posuzované věci tak nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Nalézacímu soudu, respektive oběma soudům lze vytknout pouze některé nedostatky v odůvodnění jejich rozhodnutí. Například z těchto odůvodnění nevyplývá, na základě jakého důkazu soudy dospěly k závěru o placení právě částky 400 Kč měsíčně obviněným, k závěru o dluhu na výživném k rukám matky právě ve výši 69 800 Kč (podle samotného znění výroku rozsudku by se přitom mělo jednat o částku 70 000 Kč, odchylka je však nepatrná, navíc ve prospěch obviněného). Nejde však o takové nedostatky, které by měly vést ke kasaci rozhodnutí v řízení o dovolání.
Další důkazní návrhy obviněného, tzn. opakování výslechu matky zletilých dětí N. H., která byla vyslechnuta soudem bez přítomnosti obviněného poté, co se k prvnímu nařízenému hlavnímu líčení obviněný nedostavil (se čtením této výpovědi obviněný souhlasil), výslech dcery AAAAA (se čtením úředního záznamu o jejím podání vysvětlení obviněný rovněž souhlasil) a výslech syna BBBBB (který v přípravném řízení k věci prakticky nic neřekl), soudy důvodně zamítly, neboť bylo vzhledem k výše uvedenému zřejmé, že by k objasnění věci nemohly více přispět. Nejde tedy ani o případ tzv. opomenutých důkazů. Za podstatné Nejvyšší soud považuje, že nejdůležitější svědkyně N. H. byla vyslechnuta soudem, což je významné z hlediska zásady quod non est in foro, non est in mundo („co není před soudem, není na světě“).
Ohledně rozsahu, v jakém obviněný uhradil výživné za posuzované období, neměly soudy žádné pochybnosti. Lze doplnit, že podle soudní judikatury nejsou příležitostná plnění v podobě dárků hrazením výživného (viz např. č. 17/1997 Sb. rozh. tr.). Totéž platí o spoření ve prospěch dětí, pokud tato povinnost není rodiči uložena soudem v rámci stanovení výživného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3429/2008, podle něhož – zjednodušeno – stavební spoření je dar dítěti uskutečněný v okamžiku vkladu na příslušný účet, se všemi z toho plynoucími právními důsledky). V této souvislosti lze připomenout, že výživné slouží k okamžitému uspokojování potřeb dítěte, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1835/2011, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2922/2010).
Když obviněný v dovolání uvedl, že v souvislosti se svým souhlasem se čtením výpovědí N. H. a dcery AAAAA nebyl řádně poučen, nevysvětlil, jaké poučení má na mysli. O možnosti zvolit si obhájce a o řadě dalších práv byl řádně, standardně poučen. Obhájce si nezvolil a ve věci nebyl dán důvod nutné obhajoby (ani z důvodu případných pochybností o způsobilosti obviněného se náležitě hájit). V opisu rejstříku trestů má obviněný navíc již celkem pět záznamů, je tedy poměrně zkušeným recidivistou a jen stěží lze uvěřit tomu, že by nepochopil důsledky svého souhlasu se čtením výpovědí svědků v hlavním líčení. Lze mu tak dát za pravdu jen v tom směru, že svou obhajobu (z jeho hlediska) podcenil. To nicméně nijak nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces ze strany soudů.
V další části dovolání obviněný napadl stanovení rozsahu vyživovací povinnosti v rámci trestního řízení, k němuž dle jeho názoru došlo zcela bez důkazů. S touto námitkou se nelze ztotožnit, navíc není právně odůvodněna a vychází v podstatě ze skutkových námitek.
V trestním řízení si soudy byly vědomy toho, že otázka výše výživného, jehož neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy, je předběžnou otázkou, kterou podle §9 odst. 1 tr. ř. posuzují samostatně. Protože jde o předběžnou otázku, která je významná pro posouzení viny obviněného, nebyly soudy v trestním řízení podle §9 odst. 1 tr. ř. vázány pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v občanském soudním řízení. Nalézací soud v trestním řízení se zřetelem k odůvodněným potřebám dětí a jejich majetkovým poměrům na straně jedné a zároveň se zřetelem k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům obviněného na straně druhé (§913 odst. 1 o. z.) dospěl k přijatelnému závěru, že za trestný čin lze považovat neplacení výživného obviněným v částce 2 000 Kč měsíčně na každé z dětí (a placení pouze částky 400 Kč měsíčně). Částky 2 000 Kč v zásadě odpovídají zákonným hlediskům pro stanovení rozsahu výživného a nijak nevybočují z rámce, v němž je výše výživného ve srovnatelných případech běžně stanovena. Skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí soudů vykazují i v tomto směru určitý deficit (který však není tak zásadní, aby dosahoval ústavněprávní roviny a odůvodňoval kasační zásah Nejvyššího soudu pro porušení základního práva obviněného na spravedlivé řízení), není s to zvrátit závěr o celkové přiměřenosti výše výživného, z níž bylo v trestním řízení vycházeno a jejíž neplacení bylo posouzeno jako trestný čin.
Je sice pravda, že soud prvního stupně zcela nepatřičně zahrnul posouzení předběžné otázky výše výživného do výroku svého rozhodnutí, načež v odůvodnění již pouze poukázal na některé skutečnosti bez dalšího hodnocení a vysvětlení, proč se přiklonil k výši stanovené rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 84 P 44/2015, který nabyl právní moci dne 11. 8. 2016. Samotný závěr soudu je však třeba považovat za správný a rozhodně nebyl učiněn bez důkazů. Naopak bylo dostupnými prostředky od příslušných orgánů zjištěno, že obviněný nemá žádný legální příjem a v evidenci uchazečů o zaměstnání byl veden pouze po krátkou dobu z inkriminovaného období, tedy o legální příjem ani neusiloval. Nalézací soud zjistil, že obviněný pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná při tvorbě internetových reklamních textů. Obviněný sám svoje příjmy nijak nedoložil, nejprve tvrdil, že jejich výši nezná, poté u odvolacího soudu uváděl čísla, která byla zmíněna výše. Soudy tak neměly prakticky žádnou jinou možnost, než ve shodě s opatrovnickým soudem vycházet z výše příjmu, jehož obviněný dosahoval před nástupem výkonu trestu, tedy cca 20 tisíc korun měsíčně. Obviněný v řízení uvedl, že má středoškolské vzdělání strojní a manažerské a s tímto lze nepochybně uvedené výše příjmu dosáhnout. Výživné v celkové výši 4 000 Kč měsíčně na obě děti není vzhledem k takovému příjmu nikterak přemrštěné.
Obviněný byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy spáchaným úmyslně, konkrétně soudy dovodily přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný proti tomu konkrétní hmotněprávní námitky neuplatnil. Když zmínil subjektivní stránku činu, tak opět v souvislosti s výše uvedenými námitkami ohledně plnění vyživovací povinnosti, tj. se skutkovou obhajobou, kterou soudy výslovně odmítly jako nevěrohodnou. Postačí tudíž dodat, že úmyslné zavinění obviněného vyplývá ze zjištění nalézacího soudu uvedených ve skutkové větě výroku o vině a rovněž v souvislosti s odůvodněním rozsudku.
Námitkou, která částečně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, je tvrzení obviněného, že své děti nevydal nebezpečí nouze ve smyslu §196 odst. 3 tr. zákoníku. Tato námitka je ovšem také z velké části založena na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým ve věci soudy dospěly, neboť obviněný v souvislosti s ní uvádí řadu svých údajných plateb ve prospěch dětí. Současně ale také argumentuje, že děti nouzi vystaveny nebyly. Podmínkou aplikace předmětného ustanovení přitom není to, že by nouze musela fakticky nastat, postačí, že je zde přítomno toto nebezpečí. Jak zjistily soudy v projednávané věci, byla matka dětí v předmětném období jako nezaměstnaná nucena pobírat dávky hmotné nouze, čímž toto nebezpečí odvracela. Částku ve výši 400 Kč měsíčně, kterou po dobu nezletilosti dětí obviněný jejich matce zasílal, lze z tohoto hlediska v poměru k potřebám dvou dospívajících osob považovat za zcela marginální. Nebezpečí nouze děti vystaveny byly, ač stav nouze nenastal. Uvedená námitka je zjevně neopodstatněná.
Z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tudíž dovolání zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatel citoval v dovolání celé toto zákonné ustanovení, zjevně však tento dovolací důvod uplatnil v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže však dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti vůbec neodpovídá jeho zákonnému vymezení a zčásti je zjevně neopodstatněné, plyne z logiky věci, že stejný závěr (tj. závěr o zjevné neopodstatněnosti) platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného L. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu