ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.419.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 419/2021-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněného P. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 13 To 42/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 148/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 12. 2019, č. j. 3 T 148/2019-193, byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (bod I.) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod II.). Za to byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 18 měsíců a podle §229 odst. 1 bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že:
I. dne 16. 9. 2019 v době od 03:00 hod. do 04:00 hod. v Pardubicích v XY ulici společně se samostatně stíhaným D. F. vnikli neuzamčenou vstupní brankou na zahradu domu čp. XY, kde odcizili pánské horské jízdní kolo zn. Kellys, černé barvy se žlutým nápisem v hodnotě 7 000 Kč, čímž způsobili poškozenému P. J. škodu v celkové výši 7 000 Kč, a dále přešli na pozemek u domu čp. XY, kde odcizili jízdní horské kolo zn. Specialized Comp Epic, bílé barvy, v hodnotě 60 000 Kč a horské jízdní kolo zn. Specialized Chisel, modré barvy, v hodnotě 20 000 Kč, čímž způsobili poškozenému O. K. škodu v celkové výši 80 000 Kč, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 2 T 15/2017, mimo jiné i za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 20 měsíců, přičemž trest vykonal 11. 3. 2019;
II. dne 1. 11. 2019 v době kolem 01:20 hod. v Pardubicích nejméně v ulici XY, kde byl kontrolován hlídkou Policie ČR, řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Rapid, modré barvy, RZ: XY, přestože mu byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 8. 2019, č. j. 1 T 113/2019-86, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2019, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců, přičemž uvedené vozidlo navíc řídil po požití metamfetaminu.
3. Tento rozsudek následně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích nejprve usnesením ze dne 3. 3. 2020, č. j. 13 To 42/2020-210, podle §256 tr. ř. zamítl. Proti zmíněnému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. a tvrdící procesní pochybení při konání veřejného zasedání. Předložená argumentace byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 782/2020, shledána důvodnou, a proto bylo rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeno, stejně jako podle §265k odst. 2 tr. ř. další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Jmenovaný soud nově rozhodl o odvolání obviněného rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 13 To 42/2020-307, jímž napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem I., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného uznal (na shodném skutkovém základě, s ohledem na novelu trestního zákoníku, provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., účinnou od 1. 10. 2020) vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, stran kterého zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn, byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 1 rok, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 18 měsíců a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
5. Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podal obviněný v celém jejich rozsahu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř. V první části namítl existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Okresní soud vycházel pouze z jeho údajného úplného doznání, které učinil v přípravném řízení, takový důkaz však nebyl při hlavním líčení řádně proveden. Soud totiž místo přečtení protokolu o dřívější výpovědi obviněného podle §207 odst. 2 tr. ř., k čemuž v tomto případě navíc nebyly splněny podmínky, pouze zkonstatoval protokoly o jeho podání vysvětlení a výslechu. Číst ani konstatovat protokol o podání vysvětlení bez souhlasu stran není možné. I kdyby však soud vycházel z protokolu o jeho výpovědi, nemohl učinit takové skutkové závěry, jaké byly uvedeny v jeho rozsudku. Obviněný totiž uvedl, že pouze D. F. vnikl neuzamčenou brankou do zahrady a postupně přišel s několika jízdními koly. Vzhledem k tomu, že tato výpověď byla jediným provedeným důkazem (vyjma listinných důkazů, které nic neprokazovaly), nemohl soud prvního stupně dospět k závěru, že oba pachatelé byli v zahradách cizích domů a oba odtud společně odcizili jízdní kola. V druhé části dovolání obviněný namítl, že bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces, a to pro nedostatečná skutková zjištění. Soudy mohly mít k dispozici řadu důkazů, které neprovedly, ačkoliv je to v obdobných případech obvyklé. Vůbec nebyl vyslechnut D. F., byť měl být hlavním pachatelem, nebyly přehrány záznamy z kamer, o nichž mluvil při podání vysvětlení M. T., nebyli vyslechnuti ani další svědci (např. M. T., O. K.). Soudy tedy neprovedly řádné dokazování, přičemž nerespektovaly základní zásadu zakotvenou v §2 odst. 5 tr. ř., a zcela nekriticky přistoupily k závěru o jeho vině. K této námitce obviněný odkazoval i na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se zejména principu presumpce neviny a extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z toho učiněnými skutkovými zjištěními. Další (třetí) v dovolání tvrzenou vadou bylo porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. V den konání hlavního líčení, tj. 11. 12.2019, se krátce po zahájení hlavního líčení, k němuž se nedostavil, telefonicky omluvil a sdělil soudu, že je připraven se hlavního líčení účastnit, a současně požádal o posečkání s konáním hlavního líčení o jednu hodinu, protože si špatně přečetl předvolání. Soud následně měl hlavní líčení přerušit a vyčkat, až se dostaví, poté měl v hlavním líčení pokračovat, případně mělo být hlavní líčení odročeno, což se nestalo.
6. Ve čtvrté části dovolacích námitek obviněný uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukázal na svoji výpověď a měl za to, že nebyla prokázána žádná dohoda s D. F., neplnil funkci ani hlídače, pouze čekal na jmenovaného. S ohledem na skutečnost, že u veřejného zasedání přiznal, že věděl, že kolo, které převzal, je kradené, lze jeho jednání posoudit maximálně jako přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V páté části dovolání obviněný namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Odeslal totiž soudu návrh na delegaci ve smyslu §25 tr. ř., o němž bylo soudem druhého stupně rozhodnuto při veřejném zasedání, avšak nikoliv jako o takovém návrhu, ale jako o námitce podjatosti. Ve věci tak bylo rozhodnuto předčasně, neboť soud měl nejprve návrh postoupit nadřízenému soudu k rozhodnutí. Jako poslední (šestou) námitku obviněný ve svém dovolání uvedl, že z důvodu pochybení Vazební věznice v Hradci Králové mu nebyl umožněn kontakt s obhájcem před veřejným zasedáním, které se konalo dne 20. 10. 2020. Obhájce obviněnému zaslal kontaktní dopis, který obviněnému nebyl doručen, protože na obálce byla chyba v jeho příjmení (namísto „T.“ zde bylo „T.“), a to přestože ve věznici věděli, komu dopis směřuje. Dopis se vrátil obhájci až po veřejném zasedání, tedy nevěděl, že se obviněný chtěl před veřejným zasedáním poradit. Obviněný pak obhájci poslal také dopis, který však nebyl vězeňskou službou předán k přepravě, protože nebyl opatřen známkou. Pochybením vazební věznice bylo porušeno právo obviněného na obhajobu i na spravedlivý proces. Soud druhého stupně měl navíc obviněnému u veřejného zasedání vyhovět a ustanovit k jeho žádosti obhájce jiného. Měl také při ukládání trestu vyžádat zprávu o výkonu trestu a k jejímu obsahu přihlédnout, neboť měl z trestu odnětí svobody vykonáno již 6 měsíců.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích i předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích zrušil a následně přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že dovolání může být podáno pouze z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Námitky uvedené v poslední, šesté části, žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají a lze je bez dalšího označit za bezpředmětné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, obviněný netvrdil žádné okolnosti, které by mohly založit některý z důvodů vyloučení v zákoně uvedených (§30 odst. 1 až 4 tr. ř.). Jeho argumentace se týkala výlučně údajně nesprávného postupu soudu druhého stupně při rozhodování o návrhu na delegaci (§25 tr. ř.). Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného, podle kterých hlavní líčení dne 11. 12. 2019 nemělo být konáno v jeho nepřítomnosti, nejsou však důvodné. Nebylo jimi vytýkáno porušení žádného konkrétního ustanovení trestního řádu týkajícího se přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Podmínky pro takový postup navíc nejsou vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Soud není povinen vyhovět každé žádosti obviněného o odročení hlavního líčení. V případě, že by obviněný svoji neúčast řádně a včas omluvil, projevil zájem se hlavního líčení osobně zúčastnit a požádal o jeho odročení, bylo by nutno zvažovat, zda konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nebylo porušeno jeho ústavně garantované právo na projednání věci v jeho přítomnosti jako součást práva na spravedlivý proces. Omluvu obviněného učiněnou až v průběhu hlavního líčení z důvodů údajného omylu o termínu konání hlavního líčení však nelze považovat za řádnou a včasnou. Soud proto v žádném případě nebyl povinen ji akceptovat a hlavní líčení odročit.
9. Podstatná část argumentace opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se pak podle státního zástupce nacházela mimo rámec jeho zákonného vymezení, neboť spočívala v odmítání soudy učiněných skutkových zjištění a v polemice s rozsahem provedeného dokazování. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídala ani námitka týkající se postupu soudu prvního stupně při provádění důkazu výpovědí obviněného. V případě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného není přečtení protokolu o jeho dřívější výpovědi podmíněno souhlasem stran a neplatí zde ani omezení uvedené v §202 odst. 3 tr. ř. Je však pravdou, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí připustil poněkud jiný průběh skutkového děje, než jak je vymezen v tzv. skutkové větě ve výroku o vině. Do určité míry tedy lze přisvědčit tvrzením, podle nichž skutková zjištění vymezená ve výroku o vině jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, že by obviněný fyzicky vstoupil na pozemky uvedené ve výroku o vině a bral tam do své dispozice cizí jízdní kola. Pokud obviněný po předchozí (minimálně konkludentní) dohodě s D. F. vyčkával v blízkosti místa činu, aby od něj převzal část odcizených věcí a podílel se na jejich dopravě z místa činu, pak šlo o jednání, které podporovalo D. F. při páchání obou v jednočinném souběhu spáchaných přečinů, samo však jejich skutkovou podstatu nenaplňovalo. Soud druhého stupně měl proto skutková zjištění uvedená v odůvodnění jeho rozhodnutí promítnout též do skutkové věty a jednání obviněného právně posoudit jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinům krádeže a porušování domovní svobody. Námitky uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno považovat za částečně důvodné. Na trestní odpovědnost účastníka se ovšem ve smyslu §24 odst. 2 tr. zákoníku použijí ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele. Trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku pak byl uložen hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby uvedené v §205 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž byl ukládán jako trest úhrnný též za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. O náhradě škody bylo rozhodnuto výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. Za této situace by změna soudních rozhodnutí ve shora naznačeném směru nemohla vést k uložení výrazně mírnějšího trestu a neměla by na postavení obviněného výraznější praktický dopad.
10. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout.
11. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byť je nutné doplnit, že je obviněný směřoval i proti rozsudku soudu prvního stupně, což by již podmínky přípustnosti nesplňovalo], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.). Je možné i poznamenat, že obviněný uvedl v úvodu dovolání souhrnně tvrzené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř., aniž by je následně k jednotlivým (šesti) skupinám námitek přiřazoval. Nicméně náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. byly splněny a podle označení dílčích částí argumentace a jejich podstaty bylo zřejmé, existence kterého dovolacího důvodu se obviněný mohl v kterém případě domáhat.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se uplatní, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, anebo že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
14. Obviněný v podaném dovolání žádný z důvodů uvedených v §30 tr. ř., z nichž by mohlo takové vyloučení vyplývat, neuvedl. Nestalo se tak ani v páté části svých námitek, kde výslovně tvrdil, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a to proto, že jeho podání, předložené soudu druhého stupně, tento soud obsahově neposoudil podle jeho představ, tj. jako žádost o delegaci ve smyslu §25 tr. ř. Pouhý nesouhlas s procesním postupem soudu druhého stupně totiž bez dalšího důvod vyloučení orgánu činného v trestním řízení podle §30 tr. ř. založit nemůže. V podstatě pouze obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že podle obsahu podání obviněného (viz č. l. 300 spisu, ústně doplněného v rámci veřejného zasedání) se o žádost o odnětí věci Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích podle §25 tr. ř. ani nejednalo. Jeho podstatou byl především nesouhlas s postupem soudu prvního stupně a pochybnost o jeho podjatosti, stran krajského soudu obviněný sice také vyjádřil určitou nedůvěru, nicméně delegace věci jinému krajskému soudu se zjevně nijak nedomáhal. Soud druhého stupně proto návrh správně vyhodnotil jako námitku podjatosti (ve vztahu ke členům jeho senátu) ve smyslu §30 tr. ř. a řádně o ní podle §31 tr. ř. rozhodl, přičemž zmíněný závěr Nejvyšší soud zcela akceptuje, což současně znamená, že podmínky vyloučení osob činných u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích správně shledány nebyly.
15. Lze tedy uzavřít, že námitka obviněného, uvedená v části 5. jeho dovolání a opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zjevně neopodstatněná.
16. Dále obviněný tvrdil, že byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K tomu dochází, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
17. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod ve vztahu k hlavnímu líčení, v němž Okresní soud v Pardubicích rozhodl rozsudkem v jeho nepřítomnosti, ač se v jeho průběhu telefonicky omluvil s tím, že si špatně přečetl předvolání. Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že Okresní soud v Pardubicích v trestní věci obviněného nařídil hlavní líčení (ve kterém byl vyhlášen i odsuzující rozsudek) na den 11. 12. 2019, k němuž se obviněný nedostavil, ačkoli byl řádně a včas předvolán (předvolání mu bylo doručeno dne 3. 12. 2019, viz č. l. 171 spisu). Soud prvního stupně tedy toto hlavní líčení konal v nepřítomnosti obviněného, neboť shledal splnění podmínek podle §202 odst. 2 tr. ř. Obviněný až po zahájení hlavního líčení telefonicky kontaktoval příslušnou trestní kancelář a sdělil, že si spletl hodinu hlavního líčení a dostaví se později. Právě na základě této omluvy se obviněný domníval, že na něj mělo být vyčkáno či mělo dojít k odročení hlavního líčení.
18. Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). V ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. je pak stanoveno, ve kterých případech hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, a to i kdyby podmínky uvedené v §202 odst. 2 tr. ř. jinak byly splněny, což ale nedopadá na tuto věc.
19. Současně je namístě připomenout, že soud nemůže porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže svou nepřítomnost předem řádně omluvil, protože zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002 nebo ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 408/2013). Byť je totiž právo obviněného účastnit se hlavního líčení důležitou součástí jeho práva na spravedlivý proces, nelze je chápat absolutně v tom smyslu, že by bylo povinností soudů mu tuto možnost zajistit tak, aby to vyhovovalo jeho potřebám. Úprava ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. vymezuje právní rámec, který je soud povinen dodržet. Mezi jeho povinnosti tak nepatří např. zjišťování, kde se obviněný mohl zdržet, či snaha jej kontaktovat. Je pouze na obviněném, jaké kroky učiní, aby svého práva účastnit se hlavního líčení využil.
20. Pokud se pak jedná o konkrétní okolnosti nyní posuzované věci, Nejvyšší soud především konstatuje, že byly splněny formální i materiální podmínky §202 odst. 2 tr. ř., a tedy ani nebylo porušeno právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti. Ani v dovolání přitom nebylo označeno porušení žádného z vyjmenovaných zákonných předpokladů pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného (vyjma obecného konstatování) a Nejvyšší soud neshledal nic, co by takovému postupu soudu prvního stupně bránilo. Pro úplnost je pak namístě doplnit, že i s přihlédnutím k předchozím obstrukčním postupům obviněného (srov. odstavec 2. rozsudku soudu prvního stupně) zjevně nelze v případě jeho telefonického kontaktu s příslušnou trestní kanceláří, uskutečněného po zahájení hlavního líčení, hovořit o řádné omluvě, jestliže tvrdil, že si špatně přečetl čas konání úkonu uvedený v předvolání, a již vůbec o omluvě včasné, pokud, jak již bylo řečeno, kontaktoval trestní kancelář až po zahájení hlavního líčení, tedy v průběhu jeho konání. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s postupem okresního soudu, jenž nepovažoval zmíněnou omluvu za podklad pro odročení věci a který s ohledem na popsané okolnosti nemohl porušit ústavně garantovaná práva obviněného, zakotvená v čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod.
21. Předmětná námitka obviněného tak byla shledána zjevně neopodstatněnou.
22. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
23. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). K žádnému takovému pochybení však ve věci nedošlo.
24. Obviněný v dané souvislosti především namítl (část 1. dovolací argumentace), že protokol o jeho výslechu z přípravného řízení byl v rámci hlavního líčení (kterého se nezúčastnil a v něm tudíž jeho výslech proveden nebyl) pouze konstatován, a nikoliv přečten, jak vyžaduje §207 odst. 2 tr. ř. Ze zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 11. 12. 2019 je však zřejmé, že soud prvního stupně pouze nezkonstatoval existenci protokolu o výpovědi obviněného, ale výpověď obviněného popsal, přičemž, byť se nejednalo o úplné a výslovné čtení, uvedl všechny její podstatné body. Výpověď obviněného učiněná v přípravném řízení byla navíc, i s ohledem na nekomplikovanost popisovaného děje, poměrně stručná. Tato výpověď byla následně obsahově zcela odpovídajícím způsobem vtělena i do odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je tedy očividné, že s ní (tedy s tím, co obviněný skutečně vyslovil) soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů pracoval. Krom výše uvedené výpovědi obviněného byla ještě obdobně provedena jeho výpověď jako osoby podezřelé z původně samostatně vedené věci pod sp. zn. 3 T 170/2019, vztahující se ke skutku popsanému pod bodem II. skutkové věty ve výroku o vině. K dalším námitkám uvedeným v této souvislosti v dovolání Nejvyšší soud ve stručnosti doplňuje, že v případě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §207 odst. 2 tr. ř. není přečtení protokolu o jeho dřívější výpovědi podmíněno souhlasem stran, protokol o podání vysvětlení (stran kterého by již podmínky byly jiné – srov. §211 odst. 6 tr. ř.) pak čten nebyl. Lze tak uzavřít, že protokoly o výpovědích obviněného z přípravného řízení byly v posuzované věci provedeny v souladu se zákonem.
25. Z výpovědi obviněného učiněné ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I. ve skutkové větě potom zřetelně vyplynulo, že jednal společně s D. F., s nímž obcházel v noci zahrady a následně po vniknutí D. F. na jednu z nich rovněž vešel, poté od něj přebíral jednotlivá jízdní kola, z toho jedno pro zjištěné uzamčení lankem schoval do příkopu, a následně s tímto obviněným na dalších dvou kolech odjeli pryč.
26. Soudy obou stupňů při dovozování skutkových zjištění vycházely zejména z této výpovědi a z listinných důkazů, což shledaly dostatečným, přičemž nelze přehlédnout, že ani obviněný žádné návrhy na doplnění dokazování nepředložil, a to ani ve veřejném zasedání konaném v odvolacím řízení, kterého se zúčastnil, ve kterém sice obecně zmínil svůj záměr navrhnout výslech (nekonkretizovaných) svědků, avšak pro případ zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu (viz dovolací argumentace v části 2.). Mimo zmíněný dovolací důvod je potom i tvrzení (viz závěr části 6. dovolání), ve smyslu kterého byl soud druhého stupně povinen vyžádat si zprávu o výkonu jeho trestu.
27. Učiněná skutková zjištěná pak byla soudem prvního stupně a po částečném zrušení jeho rozhodnutí soudem odvolacím vyjádřena v příslušné (bod I.) skutkové větě výroku o vině. K její formulaci lze připustit, že neobsahuje zcela detailní popis celého skutku a bylo by patrně případně možné ji naformulovat precizněji, zejména co se týče přesnějšího odlišení úkonů obou pachatelů, nejedná se však o vadu, která by měla za následek nesprávné právní posouzení skutku. Obsahuje totiž, zejména při zohlednění dalších konkretizací uvedených v odůvodnění rozhodnutí, dostatečný popis všech rozhodných okolností, potřebných pro hmotněprávní kvalifikaci, a to navazující na provedené důkazy a spočívající ve vyjádření společné činnosti obou aktérů na místě činu (viz dále). V tomto směru je možné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, podle něhož nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá. Na uvedené rozhodnutí pak bylo navázáno taktéž v rámci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 731/2019.
28. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání (v 2. části) v daných souvislostech namítal také porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, je možné doplnit, že takové námitky rovněž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod, obdobné závěry pak platí pro zásadu presumpce neviny (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
29. Pokud jde tedy o skutkové závěry soudů obou stupňů, je nutné je označit za učiněné v dostatečném rozsahu, důvodné, logické a navazující na provedené důkazy, což značí nemožnost dovození jakéhokoli, natož extrémního, rozporu mezi nimi a na základě nich učiněnými právními závěry.
30. Ve vztahu k právnímu posouzení jednání, vysloveného (v konečném důsledku) v bodu I. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, obviněným do jisté míry rovněž napadenému (v prvních dvou částech dovolání), což je již argumentací podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud uvádí následující. Obviněný měl za to, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako spolupachatelství výše zmíněných deliktů. Spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním spolupachatelů a k tomu směřující společný úmysl. Ve vztahu k jednání platí, že může nabýt podoby, v níž všichni spolupachatelé naplní všechny znaky skutkové podstaty, nebo každý spolupachatel naplní jen některé znaky, v souhrnu naplňující skutkovou podstatu, nebo jednání spolupachatelů tvoří články řetězu, jež ve svém celku (ve svém spojení) naplňují skutkovou podstatu a působí současně, anebo se o společné jednání spolupachatelů může jednat i v případě, že některý ze spolupachatelů sice nenaplní žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu, avšak jeho zapojení v posuzovaném případě zjevně překročilo meze účastenství (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 409 až 411).
31. Jak již bylo výše konstatováno, obviněný jednal společně s D. F., a to od počátku do konce celého útoku, neboť společně v noci obcházeli zahrady, D. F. do nich svítil baterkou a díval se přes ploty. Na jednu zahradu, tedy na soukromý pozemek, kam potom vnikl, s ním vstoupil (byť pouze na krátko) i obviněný. Odtud D. F. vzal nejprve jedno kolo, které převzal obviněný, zjistil, že je zajištěno zámkem, tak je schoval do příkopu, následně D. F. přivezl další dvě kola, na kterých společně odjeli. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný i D. F. realizovali ve vzájemném souladu úkony, které na sebe navzájem navazovaly, a ve svém důsledku naplňovaly skutkové podstaty obou shora citovaných trestných činů. Lze akceptovat, že obviněný sice do skutkového děje vstoupil méně intenzivním a invazivním způsobem, což ovšem není v případě spolupachatelství výjimkou a zejména to ničeho nemění na závěru, že tvořil zřetelný článek zmíněného řetězce a zvyšoval pravděpodobnost úspěchu celého útoku, a to ingerencí zjevně překračující meze účastenství, ale naplňující již znaky spolupachatelství. V takovém případě na distribuci podílu každého ze spolupachatelů na trestné činnosti v zásadě nezáleží (viz již v přechozím odstavci citovaný komentář k trestnímu zákoníku).
32. Současně, vedle společného jednání, oba aktéři od počátku očividně postupovali ve společném úmyslu předmětné trestné činy spáchat. Pokud spolu v noci obcházeli kolem soukromých pozemků, kam nahlíželi, a následně i vyzkoušeli (fyzicky tak činil pouze D. F.), zda se na některý z nich nebude možné dostat, což se jim následně podařilo, přičemž z něj společnou činností postupně odcizovali jízdní kola, nelze učinit jiný závěr, než že tomuto jejich jednání musela předcházet minimálně konkludentní dohoda. Její zjevnou a jedinou podstatou pak bylo právě porušení domovní svobody a v konečném důsledku porušení vlastnického práva jiných osob.
33. Souhrnně řečeno, přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle 178 odst. 1 tr. zákoníku byly spáchány společným jednáním a společným úmyslem dvěma trestně odpovědnými subjekty. Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný spáchal předmětné trestné činy ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným D. F.
34. Námitkou, kterou lze rovněž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, je pak i tvrzení obviněného (část 4. dovolání), že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin podílnictví podle §214 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu především připomíná, že ustanovení §214 tr. zákoníku, v němž byl trestný čin podílnictví upraven, bylo k 1. 2. 2019 zrušeno (srov. novelu trestního zákoníku, provedenou zákonem č. 278/2018 Sb.), jeho jednání by podle tohoto ustanovení tedy nebylo možné posoudit v žádném případě. Vzhledem k tomu, že jednání postihované v rámci této skutkové podstaty bylo (od 1. 2. 2019) včleněno do skutkové podstaty trestného činu postihujícího úmyslnou legalizaci výnosů z trestné činnosti upravené v §216 tr. zákoníku, zabýval se Nejvyšší soud otázkou, zda by bylo možné posoudit jednání obviněného podle této skutkové podstaty. Podle tohoto ustanovení však jednání obviněného taktéž není možné kvalifikovat, neboť (ve shodě s názorem státního zástupce i s obviněným připomenutým rozhodnutím, publikovaným pod č. 58/1995 Sb. rozh. tr.) by se tak mohlo za daných okolností stát pouze v případě, pokud by obviněný odcizená jízdní kola převzal bez jakékoli předchozí dohody s D. F. Z učiněných skutkových zjištění však plyne existence minimálně konkludentně před útokem uzavřené dohody mezi oběma aktéry.
35. Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal předmětnou argumentaci obviněného zjevně neopodstatněnou.
36. Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že v části 6. obviněný uplatnil námitky, které nejsou podřaditelné pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Jednalo se především o problematiku korespondence mezi jím a jeho obhájcem, zejména že mu nebyl doručen přípis jeho obhájce před konáním veřejného zasedání. Zcela stručně a obecně lze jen konstatovat, že hodnocení průběhu a akceschopnosti obhajoby Nejvyššímu soudu nepřísluší, soud druhého stupně potom umožnil obviněnému a jeho obhájci poradu ihned po zahájení veřejného zasedání. Dále obviněný tvrdil, že mu mělo být odvolacím soudem vyhověno, pokud požadoval ustanovení jiného obhájce, a to ač, jak také výslovně doplnil, má nadále důvěru v obhájce nyní jej zastupujícího. Jinak řečeno, obviněný byl v danou fázi řízení zastupován obhájcem, přičemž pokud k němu měl určité výhrady (či z jakéhokoliv jiného důvodu), mohl si zvolit obhájce jiného postupem podle §37 odst. 2 tr. ř., což neučinil.
37. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé, v níž bylo námitky obviněného pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř. možné podřadit, jim není možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu