ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.438.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 438/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. května 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 446/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 95/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 90 T 95/2013, byl obviněný P. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že dne 25. 1. 2013 v přesně nezjištěné době kolem 20.00 hodin v B., v domě číslo ....... na I. n., ve chvíli, kdy poškozená E. P., otevřela dveře z domu do dvora, vtlačil ji, maskován kuklou, zpět do domu, kde ji srazil na zem, rukama ji škrtil a přitom po ní, pod pohrůžkou zabití jí i jejího psa, požadoval vydání peněz, když povolil sevření, poškozená vstala a šla do kuchyně, kde vzala z linky zde ležící nůž, kterým mířila na útočníka, avšak P. H. vzal ze sporáku těžký kastrol, který po poškozené hodil, přičemž ji zasáhl do pravé strany hlavy, a když viděl, že poškozená vzala z boční pracovní desky kuchyně svůj mobilní telefon, vzal znovu stejný kastrol zn. Zepter, kterým poškozenou uhodil přes nataženou pravou ruku, ve které držela mobilní telefon, a tímto úderem jí zlomil střední části pravé loketní kosti, kdy potom jí mobilní telefon vytrhl z ruky a hodil ho na zem, kde se tento rozpadl, přitom jí strhl z krku dva řetízky ze žlutého kovu se dvěma přívěsky, avšak jeden z řetízků s přívěskem upadl na zem, kde zůstal ležet, nato běžel P. H. do obývacího pokoje, přičemž v obývacím pokoji a v kuchyni vytrhl ze zdi zásuvky pevné telefonní linky a poté poškozené v obývacím pokoji odcizil z kabelky finanční hotovost nejméně 1.000 Kč, poté mu E. P., aby ho vystrašila, řekla, že je venku plno policistů, proto P. H. běžel k vratům z domu do ulice, poškozená mu tato vrata musela otevřít a on poté z domu utekl, svým jednáním tak způsobil E. P. škodu odcizením ve výši nejméně 1.000 Kč a dále jí napadením způsobil tržnou ránu na hlavě a frakturu pravého předloktí, která si vyžádala operační zákrok v anestezii s následnou hospitalizací a poškozenou tato zranění omezila v běžném způsobu života po dobu cca 30 dnů.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 446/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou, zda dovolání skutečně bylo v souladu s ustanovením §265a odst. 1 tr. ř. podáno proti rozhodnutí soudu druhého stupně v této trestní věci, když je v něm uvedeno, že je podáno proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ve věci č. j. 6 To 575/2012, ze dne 12. 12. 2013, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Zjevně se tedy jedná o zcela jiné rozhodnutí odvolacího soudu, než v této trestní věci. Protože se ale v popisu dosavadního průběhu řízení uvádí také správné označení rozsudku odvolacího soudu, který je přes zjevnou písařskou chybu uveden také v konečném návrhu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o řádné dovolání v této trestní věci. V dovolání obviněný upozornil, že námitky proti právnímu hodnocení svého jednání uplatnil již ve svém odvolání a uvedl, že s právním hodnocením provedeným oběma soudy nesouhlasí, neboť se jednání popsaného v obžalobě nedopustil. Obviněný poté citoval ze svého odvolání, poukázal zejména na skutečnosti týkající se jeho zdravotního stavu. Uvedl, že dva lékaři znalci u něho diagnostikovali bipolární afektivní poruchu (MUDr. I. Weinberger, MUDr. J. Bezecný). Znalkyně MUDr. M. Hamplová a MUDr. L. Prchalová ale u něho diagnostikovaly pouze smíšenou poruchu osobnosti, tedy stav forenzně nevýznamný. Diagnóza bipolární afektivní poruchy se podle obviněného objevila v dokumentaci obviněného VV a ÚPVZD Brno z roku 2012 a v dokumentaci Fakultní nemocnice u Svaté Anny z března 2013. Podle obviněného se tedy měly soudy více zaměřit na otázku jeho příčetnosti a detailně ji zkoumat. Obviněný v dovolání vypsal listiny, které obhajoba ve věci opatřila. Poukázal na to, že navrhl jako důkaz znalecký posudek MUDr. J. Bezecného ze Slovenské republiky. Soud si však tento posudek nevyžádal, ačkoli bylo zjevné, že byl ve znaleckém posudku tohoto znalce před deseti lety shledán nepříčetným. Nevyžádáním tohoto posudku je tak podle obviněného dokazování neúplné. Soudům také vytýká, že nesprávně vyhodnotily důkaz výslechem svědkyně M. S., když naprosto přehlédly, že skutečnosti uváděné k jeho zdravotnímu stavu jsou objektivně prokazatelné. Obviněný dále navrhl výslech svědka J. R., který ho zná, zná průběh jeho soužití s M. S. a měl se navíc podle obviněného pohybovat v domácnosti poškozené v jeho oblečení. Také navrhoval výslech svědka L. K., který se mohl vyjádřit k jeho zdravotnímu stavu jak dlouhodobě tak i v den, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu. Největší výhrady obviněný vyjádřil ke znaleckému posudku MUDr. L. Prchalové. Její posudek je podle něj nepřezkoumatelný a není tedy zřejmé, jak znalkyně dospěla ke svým závěrům, že nejde o bipolární afektivní poruchu. Mezi podklady ke znaleckému zkoumání podle obviněného chybí protokol z hlavního líčení, v němž byla vyslechnuta ohledně jeho zdravotního stavu svědkyně M. S. a nebyla dostatečně zjištěna ani jeho anamnéza ke znaleckému zkoumání. Proto posudek této znalkyně považuje za neúplný, neboť neměla k dispozici všechny podklady a dalšímu doplnění dokazování ohledně jeho zdravotního stavu nebylo vyhověno. Podle názoru obviněného tak dokazování zůstalo kusé, což podle něj nelze akceptovat. Obviněný v této souvislosti citoval z nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 299/06 ohledně způsobu hodnocení znaleckých posudků soudy. Dále nesouhlasí s argumentací soudu v tom smyslu, že psychiatrické onemocnění probíhající před deseti lety není pro současnost již relevantní. Obviněný se také domnívá, že soudy neodůvodnily, proč byly odmítnuty jím navržené důkazy (opětovným výslechem M. S., výslechem J. R. a L. K.). V této souvislosti poukázal na kategorii tzv. opomenutých důkazů. Soud podle něj pochybil, pokud si sám nevyžádal rozsudek o jeho dřívějším odsouzení ve Slovenské republice a nevyžádal si znalecký posudek slovenského znalce MUDr. J. Bezecného, když tyto důkazy si podle obviněného nikdo jiný vyžádat nemohl. Obviněný dále poukázal na to, že veškeré provedené důkazy byly pouze nepřímé, když se dokazování opíralo zejména o pachové stopy. Výskyt pachových stop na místě činu ale podle jeho názoru vysvětlil, a má za to, že důkaz pachovými stopami byl soudy obou stupňů nesprávně hodnocen. Přitom poukázal na související judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že pachová identifikace nemůže být jediným rozhodujícím důkazem o vině. Na závěr se obviněný obsáhle zabýval výkladem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž citoval z rozhodnutí Ústavního soudu ohledně restriktivního výkladu tohoto ustanovení Nejvyšším soudem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, a přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby jej sám podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně . Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 293 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně vědom, když v dovolání poukazuje na nálezy Ústavního soudu o restriktivním výkladu tohoto důvodu dovolání Nejvyšším soudem a na nutnost přihlížet i k vadám založeným na zpochybnění skutkového stavu. V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Podstatou dovolání obviněného je především námitka, že se trestného činu nedopustil a dále námitky týkající se hodnocení jeho zdravotního stavu. Brojil proti úplnosti provedeného dokazování s tím, že soudy řádně neodůvodnily, proč nepřipustily provedení důkazů, které v průběhu trestního řízení navrhoval (doplnění dokazování dalším zkoumáním jeho zdravotního stavu, opětovným výslechem svědkyně M. S., výslechem J. R. a L. K.). Dokazování zůstalo podle obviněného neúplné, a soudy nesprávně hodnotily zejména důkazy týkající se jeho zdravotního stavu, který je podle jeho názoru důvodem, pro který by neměl být za daný čin trestně odpovědný. Své výhrady směřoval proti závěrům znaleckého posudku MUDr. L. Prchalové, jakož i proti způsobu jakým znalkyně znalecký posudek vypracovávala. Znalecký posudek týkající se jeho zdravotního stavu považuje obviněný za neúplný a nepřezkoumatelný a domnívá se, že znalkyně nevzala při jeho zpracovávání v úvahu všechny rozhodné skutečnosti. Na závěr brojí obviněný proti tomu, že veškeré ve věci provedené důkazy byly pouze nepřímé, přičemž se dokazování podle něj opíralo zejména o pachové stopy, které nemohou být jediným rozhodujícím důkazem viny.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy městský a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené, kterou soudy po pečlivém hodnocení shledaly věrohodnou, neboť během celého trestního řízení vypovídala podrobně, logicky a neměně o průběhu útoku i o tom, jak se později od M. S. dověděla, že pachatelem uvedeného činu mohl být P. H. Popis osoby pachatele jak ona jej mohla v danou chvíli vnímat (měl kuklu a byl celý v tmavém) se shoduje s postavou obviněného (vysoký cca 165 cm, hubený). Její výpověď také nestála osamoceně, ale byla podpořena rovněž dalšími provedenými důkazy, a to protokolem o ohledání místa činu, při němž byly zajištěny stopy (č. l. 83 a násl. tr. spisu) a dále výsledky odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace (č. l. 117 a násl. tr. spisu). Z tohoto odborného vyjádření vyplývá, že na třech předmětech (ze čtyř odebraných vzorků), a to konkrétně na klíčích, kterými si pachatel zkoušel odemknout branku, když utíkal, na mobilním telefonu, který pachatel vytrhl poškozené z ruky a mrštil jím o zem a dále na telefonním přístroji pevné linky, který pachatel vytrhl ze zdi, byly nalezeny pachové stopy náležející obviněnému P. H. Tato místa jsou v souladu z výpovědí poškozené ohledně předmětů, které pachatel měl v ruce. Nejde navíc o jedinou pachovou stopu, ale o několik pachových stop.
Obecně nutno souhlasit s námitkou obviněného, že pachová stopa je pouze nepřímým důkazem, který nemůže být jediným důkazem viny, protože na základě tzv. pachové zkoušky (resp. pachové identifikace) je možno dospět pouze k závěru, že se obviněný v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel, nelze z něj ale jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se právě obviněný dopustil trestného činu, za který je trestně stíhán. Tato námitka je ostatně v souladu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu ČR. V daném případě je ale důkazní situace odlišná. Z výpovědi poškozené totiž vyplývá, že obviněný P. H. u ní předtím v domě nikdy nebyl. Tato informace koresponduje s další částí výpovědi poškozené, ve které popisuje útok pachatele s tím, že při útěku pachatel vyběhl do předsíně, kde se nemohl zorientovat, nakonec vyběhl ven, pokoušel se odemknout vrata, které mu nakonec musela otevřít sama poškozená. Podaná výpověď svědčí o skutečnosti, že pachatel se v prostoru domu poškozené dříve nepohyboval. Pokud obviněný v souvislosti s jeho pachovými stopami velice neurčitě namítá, že tyto se na místo činu mohly přenést z jeho oblečení, které údajně půjčil J. R., a ten se v něm měl pohybovat v domácnosti poškozené, když u ní pracoval (č. l. 275), Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že poškozená sice uvedla (č. l. 270 a násl. tr. spisu), že J. R. zná a v době, kdy žil její manžel za ním chodil a např. u nich maloval. Také ale uvedla, že od smrti manžela (cca 2 měsíce před útokem) ho již do domu nepustila, přičemž již z povahy pachové stopy vyplývá, že s odstupem času postupně slábne, až se zcela vytratí. Místa, ze kterých byly sejmuty pachové stopy, přitom nepřicházely do styku s oblečením pachatele, ale tento je přímo držel v ruce. Za této situace zajištěné pachové stopy nejsou jediným důkazem viny, a spolu s dalšími uvedenými důkazy vyvrací obhajobu obviněného, že na místě činu nebyl. Pokud je spolehlivě zjištěno, že se na místě činu předtím nikdy nezdržoval, musel tam být v době činu jako jeho pachatel. S tímto závěrem pak plně korespondují i další skutečnosti zjištěné soudem I. stupně, že obviněný byl nezaměstnaný, a tedy bez legálního zdroje finančních prostředků, již v minulosti byl odsouzen převážně za majetkovou trestnou činnost, a v roce 2012 i za loupeže spáchané obdobným způsobem.
Největší část námitek obviněného směřovala proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl dne 18. 6. 2013 vypracován MUDr. L. Prchalovou ke zdravotnímu stavu obviněného (č. l. 136 a násl. tr. spisu) a proti znaleckým závěrům v něm uvedeným. Obviněný se domnívá, že znalecký posudek není úplný, že znalkyně při něm nepracovala se všemi podklady rozhodnými pro zhodnocení jeho zdravotního stavu. Nutno podotknout, že také touto námitkou se dostatečně podrobně zabývaly již oba soudy činné ve věci, když se obviněný od počátku trestního stíhání snažil prezentovat jako osoba, která není trestně odpovědná, neboť trpí závažnou psychickou poruchou, bipolární afektivní poruchou osobnosti. Znalkyně byla k vyšetření duševního stavu obviněného přibrána v souladu s §116 odst. 1 tr. ř. S ohledem na její vzdělání, praxi a po poučení znalkyně podle příslušných ustanovení zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, jakož i podle ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (č. l. 135 tr. spisu) neměl soud důvod pochybovat o její odborné způsobilosti k vypracování uvedeného znaleckého posudku.
Podle §116 odst. 1 tr. ř. pouze znalec z odvětví psychiatrie je povolán k tomu, aby se vyjádřil, zda a jakou duševní poruchou trpěl pachatel v době činu, a aby určil její vliv na rozpoznávací a ovládací schopnosti pachatele. Ze znaleckého posudku pak jednoznačně vyplývá, že obviněný P. H. v době spáchání trestného činu žádnou duševní poruchou netrpěl a jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány. Nejvyšší soud nebude podrobně rozebírat uvedený znalecký posudek, neboť tak již dostatečně učinily soudy obou stupňů ke shodným námitkám obviněného a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje. Pouze na okraj považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ze znaleckého posudku je zřejmé, že znalkyně při jeho vypracovávání vzala v úvahu všechny podklady rozhodné pro dané vyšetření včetně těch, které obviněný namítá. Znalkyně v tomto směru za účelem co nejobjektivnějšího vyšetření a co nejpřesnějšího určení diagnózy obviněného pečlivě analyzovala všechny dostupné odborné nálezy ohledně zdravotního stavu obviněného (včetně těch na které poukazuje obviněný v dovolání), informace ze strany matky obviněného a jeho přítelkyně M. S., včetně studia dvou znaleckých posudků z roku 2012 vypracovaných k duševnímu stavu obviněného. Vzala tedy v úvahu znalecký posudek MUDr. I. Weinbergera i znalecký posudek MUDr. M. Hamplové. Nebyl opomenut ani zmiňovaný nález znalce MUDr. J. Bezecného ze Slovenska, který se však ani předchozím znalcům nepodařilo zajistit, neboť MUDr. J. Bezecný nemohl již k osobě P. H. po tak dlouhé době dohledat žádnou zdravotnickou dokumentaci. Znalkyně ve věci provedla rovněž důkladnou anamnézu (viz č. l. 142 a násl. tr. spisu). V neposlední řadě byla znalkyně soudem vyslechnuta také v hlavním líčení (č. l. 272 a násl. tr. spisu), kde se vyjadřovala ke způsobu vypracovávání znaleckého posudku a setrvala na svých závěrech, že znaleckým zkoumáním nebylo prokázáno, že by obviněný trpěl duševní poruchou. Tyto závěry považuje Nejvyšší soud za věrohodné a dostačující a nemá ani námitek proti způsobu hodnocení tohoto důkazu soudy obou stupňů. V podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Pokud přitom obviněný v dovolání k hodnocení znaleckého posudku soudem obsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu (III. ÚS 299/06), je nutno uvést, že také v tomto nálezu je povinnost soudu postupovat podle pravidla „in dubio pro reo“, tj. rozhodnout ve prospěch obviněného, jakož i povinnost soudu obstarat další důkazy, založena na situaci, že o správnosti znaleckého posudku vyvstanou pochybnosti. V této trestní věci ale nejsou žádné pochybnosti o správnosti daného znaleckého posudku, kterému odpovídá i jednoznačně promyšlené jednání obviněného.
Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného, jíž poukazoval na údajně chybějící odůvodnění, proč byly jak soudem I. stupně, tak soudem II. stupně, odmítnuty jím navržené důkazy. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (jak obviněný v dovolání naznačoval) považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného. Oba soudy ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč odmítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování, ať již ohledně jeho zdravotního stavu (když byl vypracován znalecký posudek MUDr. L. Prchalové), nebo opětovným výslechem svědkyně M. S. (která byla v hlavním líčení řádně vyslechnuta), nebo výslechem J. R. a L. K. (když tyto návrhy byly odmítnuty pro nadbytečnost, neboť požadované skutečnosti byly již prokázány jinými důkazy). K důvodu nevyhovění návrhu na zajištění znaleckého posudku vypracovaného na osobu obviněného MUDr. J. Bezecným, a to ještě v době, kdy obviněný žil ve Slovenské republice, se již Nejvyšší soud zmínil výše.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud obviněný namítá, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná, tyto navíc nejsou důkazy jedinými, jak bylo konkrétně uvedeno výše, a proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině P. H.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného P. H. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš