ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.599.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 599/2019-3670
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 10. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. N. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2018, sp. zn. 11 To 47/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen „městský soud“ nebo „soud prvního stupně“) ze dne 1. 6. 2018, č. j. 49 T 9/2014-3413, byl obviněný F. N. uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, 2 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným J. J. Za tento zločin byl obviněný F. N. odsouzen podle §234 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 5 T 126/2010, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 5 To 412/2013, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 24 T 72/2013, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 5 To 5/2015, jakož i dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci (v rozsudku uvedených peněžních částek) a bylo rozhodnuto o náhradě škody. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 49 T 9/2014, bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněného J. J., dále o zproštění obžaloby obviněného F. N. podle §226 písm. c) tr. ř. pro dílčí skutek a také o zproštění obžaloby obviněných L. U., a M. Z.
2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění F. N. a J. J., a v neprospěch všech obviněných státní zástupce. Všechna odvolání Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“) usnesením ze dne 3. 12. 2018, sp. zn. 11 To 47/2018, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
3. Obviněný F. N., společně s obviněným J. J., se uvedeného zločinu dopustil jednáním podrobně uvedeným ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, které v podstatě spočívalo v tom, že (zkráceně uvedeno) celkem ve 4 případech v letech 2011 a 2012, v bodech ad. 1 a 2 obviněný F. N., v bodě ad. 3 obviněný J. J. a v bodě ad. 4 obviněný M. Z., udali u Městského soudu v Praze jako pravé směnky, které byly opatřeny pravými podpisy A. H., P. O., a v případě dvou směnek T. V., které byly od nich vylákány nezjištěným způsobem nezjištěnou osobou a k těmto podpisům bylo nezjištěnou osobou dopsáno směnečné prohlášení údajných výstavců směnek (poškozených) na směnečný peníz v částkách 1 450 000,- Kč, 2 500 000,- Kč, 500 000,- Kč a 1 500 000,- Kč, původně splatných na řad P. B., M. D., P. I. a P. H., zemřelých v Ústřední vojenské nemocnici v Praze (pozn. dále též jen „ÚVN“), jejichž osobní údaje získal obviněný F. N. nezjištěným způsobem a tyto byly neztotožněnou osobou vypsány na směnky, a následně obvinění J. J. (v bodě ad 1, 2, 4) a F. N. (v bodě ad 3) na rub směnky dopsali text blankoindosamentu „za mně na řad majiteli“, resp. „za mně na řad komukoli“, který byl opatřen nezjištěným způsobem nezjištěnou osobou za nezjištěných okolností napodobeninou podpisů zemřelých P. B., M. D., P. I. a P. H.
II
4. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný F. N. dovoláním, s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., na jejichž existenci pak založil i důvod dovolání podle písm. l) tohoto zákonného ustanovení.
5. Existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. opřel o námitku, že ve věci samé rozhodovala vyloučená soudkyně, předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. M. Křikavová (dále též jen „předsedkyně senátu“ nebo „soudkyně“). Již v hlavním líčení i odvolání, že namítal její podjatost a uvedl, že soudkyně lživě předstírala, že neexistenci údajně falešných směnek zjistila až u hlavního líčení dne 24. 6. 2015, přestože danou skutečnost zjistila již dne 6. 1. 2015. V jiné části dovolání pak obviněný k tomu uvedl, že soudkyně předstírala po celou dobu, že směnky jsou součástí přílohy trestního spisu, což bylo odhaleno dne 24. 6. 2015 v hlavním líčení při výslechu svědka, poškozeného P. O., kdy mu měl soud předložit originál směnky. Dále poukázal na formulace v odůvodnění rozsudku, kde se jmenovaná soudkyně zabývá úvahou, že obvinění měli zájem na zmizení údajně padělaných směnek. Proto lze mít podle obviněného za to, že byla o vině všech obviněných přesvědčena od počátku bez ohledu na důkazní situaci. Záměrně, že se také uvedená soudkyně nezabývala skutečností, že na likvidaci originálů pravých směnek měly zájem orgány činné v trestním řízení, aby nemohly být přezkoumány dalšími znalci, kteří by dospěli k závěru, že některým znalcům byly možná předkládány i jiné směnky. V další části dovolání pak obviněný poukazuje na další důvod, na jehož základě rovněž dovozuje pochybnosti o podjatosti uvedené soudkyně, a to v souvislosti s nedodržením zákonné pětidenní lhůty k přípravě na hlavní líčení, z čehož dovozuje porušení práva na spravedlivý proces (pozn. viz bod 10. tohoto usnesení).
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný F. N. uvedl, že skutky, jimiž byl uznán vinným, nevykazují znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Namítl, že nebylo prokázáno, že by vyhotovil padělanou směnku a tuto použil jako pravou. V řízení bylo naopak znalcem RNDr. M. Musilem zjištěno, že směnka výstavce T. V. na částku 1 500 000,- Kč je prvopisem, tedy nejprve byl na tiskárně vyhotoven tisk a poté byl do podpisové doložky T. V. umístěn jeho vlastnoruční podpis kuličkovým perem, jak zjistila znalkyně z odvětví ručního písma Mgr. J. Straková. Tyto znalecké závěry vyvracejí, že by se jednalo o padělky směnek a samotné dopsání textu bez podpisu pod blankoindosament není možné kvalifikovat jako trestné jednání. Ani jeden ze znalců, kteří zkoumali směnky, zda se nejedná o padělky, toto nepotvrdili a naopak potvrdili, že se o padělky směnek nejedná.
7. Jelikož v dané věci jde o úmyslný trestný čin, musel by vědět, že jde o padělaný platební prostředek. Soudy se ale nevypořádaly s jeho námitkou vznesenou v hlavním líčení, že se jedná o pravé směnky a bylo to potvrzeno i Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 372/2016, kde byl učiněn právní závěr, že T. V. nemá právo namítat materiální vadu, že podpis indosanta není jeho pravým podpisem a zejména nebyla v usnesení žádným způsobem řešena otázka zfalšování směnky a o její pravosti tak nejsou pochybnosti. Obviněný také namítl, že nebylo ani prokázáno, že podpis pod blankoindosamentem, jehož měl být pisatelem, je jeho podpisem a soud prvního stupně nerespektoval rozhodnutí jiného soudu ve smyslu §159a odst. 1, 3 OSŘ (pozn. Občanský soudní řád), podle kterého byl vázán již pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Cm 500/2011 (pozn. na č. l. 2612 tr. spisu), kdy obviněnému J. J. byl přiznán nárok proti poškozenému T. V., když v uvedeném řízení bylo jednoznačně prokázáno, že u vystavené směnky se nejedná o padělek a podpis výstavce je pravým vlastnoručním podpisem T. V.
8. Dále obviněný F. N. namítl, že soudy pochybily v otázce kvalifikace skutku jako spáchaného ve spolupachatelství. Z provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by s obviněným J. J. společným jednáním padělali nějakou směnku, že by některý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu a jednání každého ze spolupachatelů bylo článkem řetězu, přičemž by jednotlivé činnosti působily současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a jen ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu. Nebyl prokázán úmysl ani jednání u něj a dalších obviněných, naopak vyšlo najevo, že J. J. se nezná s M. Z. a svědek T. V. nezná M. Z. ani J. J. Nebylo ani prokázáno, že by vymyslel a vypracoval plán trestné činnosti, rozděloval úkoly a vystupoval jako organizátor trestné činnosti, jak podle něj nesprávně zjistil soud prvního stupně, který tyto své závěry vyvodil ze svého subjektivního dojmu a z domněnky o jeho jakési mimořádné intelektové kapacitě, která však nebyla nijak znalecky zkoumána.
9. Obviněný F. N. vytkl oběma soudům také nerespektování jiného právního předpisu, konkrétně zákona směnečného a šekového (zák. č. 191/1950 Sb.; dále též jen „ZSŠ“), kdy s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 683/08, v souvislosti s čl. I. §7 ZSŠ uvedl, že i kdyby za indosanta podepsala směnku neoprávněná osoba, nic to nemění na závazku směnečného dlužníka a soud nemohl provádět dokazování k podpisu jednotlivých blankoindosamentů, neboť ho může psát jakákoliv osoba. K tomu poukázal na čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, (každý může činit, co není zákonem zakázáno, …atd.). Ve světle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ZSŠ, že je naprosto nerozhodné, kdo a jak vyhotoví indosament, dokonce i v případě, že jej podepíše za něj jiná osoba jeho jménem, je směnečný závazek výstavce směnky vlastní dán a směnečný dlužník je povinen plnit.
10. Další námitky obviněného se pak týkají porušení procesních ustanovení. Obviněný F. N. uvedl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jelikož nebyla dodržena zákonná pětidenní lhůta k přípravě na hlavní líčení. Žádal z tohoto důvodu o odročení jednání, což však nebylo předsedkyní senátu soudu prvního stupně respektováno s odůvodněním, že není zapotřebí lhůtu dodržet, pokud se nejedná o první hlavní líčení ve věci. K tomu poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 1/2007 Sb. rozh. tr., podle kterého je třeba lhůtu k přípravě na hlavní líčení ve smyslu §198 odst. 1 tr. ř. zachovat i v případě, že se hlavní líčení koná po zrušení původního rozhodnutí odvolacím soudem a vrácení věci soudu prvního stupně. Tento názor soudu prvního stupně podle obviněného rovněž svědčí o podjatosti předsedkyně senátu městského soudu, která se sama při odůvodnění rozsudku dne 1. 6. 2018 vyjádřila tak, že mu doporučuje podat proti ní námitku podjatosti, kdy subjektivně pociťuje jistou podjatost vůči jeho osobě. Proto obviněný F. N. opětovně vznesl v dovolání námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. M. Křikavové.
11. Dále namítl porušení procesních ustanovení, předně §177 písm. d) tr. ř., protože seznam důkazů v obžalobě neodpovídal obsahu trestního spisu, neboť chyběly cenné papíry, což muselo být předsedkyni senátu zřejmé, přičemž k tomu v podstatě zopakoval argumentaci uvedenou již k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz bod 4. tohoto usnesení). Porušení ustanovení §220 odst. 2 tr. ř. pak spatřuje v tom, že soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že provedl důkaz směnkami na č. l. 548, 549, 584 a 632, což ale neučinil, jelikož to není součástí ani protokolu o hlavním líčení ani zvukového záznamu z hlavního líčení. Ve spise, že se nacházejí pouze „nějaké kopie čehosi“, kopie údajných směnek, které ale neodpovídají velikostně a nejsou označeny značkou jednotlivých znalců, kteří směnky zkoumali, jak tito potvrdili při svém výslechu v hlavním líčení. Obviněný proto namítá, že tyto kopie mohly být vytvořeny jakkoliv, např. technickým paděláním, přeneseném textu i indosamentu, ale soud se tím nezabýval.
12. V souvislosti s porušením práva na spravedlivý proces a presumpce neviny namítl také porušení ustanovení §2 odst. 1, 5 a 6 tr. ř., protože soud prvního stupně podle obviněného chybně hodnotil provedené důkazy, odmítl se zabývat hodnověrností svědků (poškozených) a prověřovat informace z jejich výpovědí jinými důkazními prostředky, jak navrhovala obhajoba. Porušení zákona spatřuje i v provedení domovní prohlídky před zahájením trestního stíhání jako neodkladného nebo neopakovatelného úkonu a nikoli až po zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 tr. ř., přičemž nesouhlasí s argumentací soudu, že se jednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Protože v usnesení o zahájení trestního stíhání se policejní orgán neopírá o žádný věcný nebo listinný důkaz zajištěný při domovní prohlídce, shledává v tomto postupu obviněný F. N. obcházení zákona.
13. V řízení, že také došlo k opomenutí důkazu, kdy soudu prvního stupně předložil anglickou verzi rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ve věci Georgios Papageorgiou proti Řecku ze dne 9. 5. 2003 (pozn. pravomocný dne 9. 8. 2003), č. 59506/00, který se zabýval kopiemi šeků jako stěžejních důkazů, které nebylo možno zkontrolovat, zda odpovídají originálům (pozn. na č. l. 3263 a násl./sv. č. 17 tr. spisu), navrhl soudu, aby byl přeložen do českého jazyka, ale nalézací soud to odmítl, v odůvodnění rozsudku se tímto důkazem vůbec nezabýval, a to přesto že následně zajistil překlad rozsudku sám a v rámci posledního slova navrhl soudu provést jej jako listinný důkaz. Odvolací Vrchní soud v Praze, že postupoval v podstatě stejně s tím, že neshledal paralelu projednávané věci s uvedeným rozhodnutím ESLP, protože není pochyb o pravosti směnek, neboť znalci měli k dispozici jejich originály. K tomu obviněný uvedl, že z výslechu znalců JUDr. J. Straky, PhDr. V. Musilové a dalších ale vyplynulo, že znalecky zkoumané originály směnek byly znalci označeny, aby nedošlo k jejich záměně, a proto bez předložení označených směnek nelze podle obviněného verifikovat, zda konkrétní znalecký posudek byl vypracován na konkrétní směnku.
14. V souvislosti s výše uvedeným obviněný F. N. uvedl, že prvním znalcem RNDr. M. Musilem označené směnky (č. 1/1933 a č. 1/1937 předáno dne 20. 1. 2013) musí být převzaty dalším znalcem s již vyznačeným číslem prvního znalce, a nikoliv aby další znalec zkoumající směnku ji opět opatřoval svým číslem (Ing. D. Šilhová zpracovala dne 10. 2. 2014 a označila č. 40/8-14). Proto napadl proces znaleckého zkoumání předmětných směnek, kdy podle něj lze dovodit, že znalci PhDr. M. Musil a Ing. D. Šilhová zkoumali každý jiný cenný papír a lze pochybovat, zda znalkyně Ing. D. Šilhová vůbec pracovala s originálem směnky, jak uvádí soudy.
15. Obviněný F. N. proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2018, č. j. 11 To 47/2018-3554, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2018, č. j. 49 T 9/2014-3413, a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Dále podle §265o odst. 1 tr. ř. navrhl přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
16. Lze doplnit, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 49 T 9/2014, je již druhým rozhodnutím městského soudu ve věci, když první rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016, č. j. 49 T 9/2014-2520, byl zrušen v celém rozsahu usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 To 63/2016-2572, a věc byla vrácena městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v úvodu vyjádření k dovolání obviněného shrnul dovolací argumentaci, kterou obviněný uplatnil. K námitkám obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že ve věci nerozhodoval vyloučený orgán, protože důvod, ve kterém obviněný shledává podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, je její procesní postup. Důvodem pro vyloučení soudce nemůžou být námitky procesních stran proti rozsahu dokazování a postupu při provádění důkazů, které jsou svou povahou ryze procesní. Předsedkyně senátu neměla žádný osobní poměr k věci, měla pouze odlišný názor na procesní postup než obviněný.
18. Dále státní zástupce uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodně neplyne, že by byla soudkyně jakkoli podjatá nebo snad byla o vině přesvědčena od počátku řízení. Nejlépe o tom vypovídá skutečnost, že polovina z obviněných byla obžaloby zproštěna a ohledně jednoho skutku také obviněný F. N. Ke zmizení originálů směnek ze spisu soudkyně uvedla, že nelze říci, kdy a kdo je ze spisu odstranil a v nejmenším neoznačila obviněného, za osobu, která se listin zmocnila.
19. K námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že většinu námitek pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Jde o námitky, kterými obviněný napadá oblast dokazování, jeho úplnost a hodnocení důkazů. Na této podobě námitek založil obviněný i své výtky vůči závěru o společném jednání spolupachatelů. Společným jednáním L. U. a M. Z. je bezpředmětné se zabývat, neboť tyto osoby byly obvinění zproštěny. Polemikou se závěry soudu stran jeho role v celé věci pak zdánlivě uplatňuje hmotněprávní vady, nicméně argumentací fakticky překračuje meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o závěr soudu o tom, že obviněný s J. J. jednal ve spolupachatelství, pak státní zástupce odmítá názor obviněného, že by tento závěr neodpovídal obsahu provedeného dokazování. Neztotožnil se s názorem obviněného, že by rozdělení rolí mezi obviněného F. N. a spoluobviněného, a jejich společný úmysl směřující k dosažení zisku, nebyl prokázán, což lze vztáhnout i na závěr o jeho vůdčí roli, když to byl právě obviněný F. N., kdo bez jakéhokoliv smysluplného opodstatnění disponoval seznamy pacientů ÚVN v Praze, z nichž osobní údaje některých zemřelých osob byly pachateli bez jejich vědomí využity k označení osob remitentů a následně i indosantů směnek.
20. Podle státního zástupce lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky, které směřují do naplnění zákonného znaku objektivní stránky trestného činu v podobě padělání směnky jako platebního prostředku. V ustanovení čl. I §7 ZSŠ, na který obviněný poukázal, je zakotvena jedna ze zásad směnečného a šekového práva, zásada samostatnosti směnečných prohlášení. Aby bylo možno listinu považovat za platnou směnku, postačuje, aby obsahovala náležitosti stanovené v čl. I §1, 2 ZSŠ a jiné podmínky tento zákon pro platnost řádně emitované směnky nepředepisuje. Nevyžaduje, aby obsah směnky byl pravdivý, nebo aby jednotlivé účastníky zavazoval. Směnka tedy může být i výsledkem neplatného či zdánlivého právního jednání emitenta. Od této formální platnosti směnky nebo příslušného prohlášení, se ale striktně odlišuje otázka pravdivosti obsahu směnky a zejména skutečné závaznosti prohlášení pro jednotlivé účastníky (výstavce, akceptanta, avala, indosanta aj.). Jednotlivé projevy na směnce, formálně vyhovující předpisům směnečného práva, mohou být postiženy různými vadami (byly učiněny osobou nezpůsobilou ke směnečným úkonům, směnka byla podepsána dlužníkem, který byl k podpisu násilně donucen, podpisy byly padělány, účastník neexistuje). Takové vady vyúsťují v to, že domnělý dlužník nebude ze směnky zavázán, v teorii směnečného práva se v této souvislosti hovoří o materiální neplatnosti, která na rozdíl od neplatnosti formální není v zásadě ve směnečném a šekovém řízení rozpoznatelná z listiny. Pro majitele směnky je v těchto případech klíčové, jaký vliv mají materiální vady (neplatnost či zdánlivost právního jednání podepisující osoby) na ostatní směnečná prohlášení. Ustanovení čl. I §7 ZSŠ to řeší zásadou, podle níž existence podpisů, které z nějakého důvodu nezavazují osoby, které se na směnku podepsaly, nebo jejichž jménem byla směnka podepsána, nemá vliv na platnost závazků ostatních osob podepsaných na směnce. Případné materiální vady u podpisů směnečných dlužníků, včetně podpisu výstavce, je tedy třeba posuzovat izolovaně.
21. Z hlediska ZSŠ by bylo možné dané směnky, vzhledem k pravým podpisům údajných výstavců, považovat za formálně platné, neboť obsahují náležitosti dané tímto zákonem, ale z materiálního pohledu jde o směnky zcela neplatné, které nezavazují vůbec nikoho. Jednoznačné je to v případě údajných indosantů, za něž byly na směnkách deklarovány zemřelé osoby, jež byly spojeny tím, že před svým úmrtím prošly evidencí ÚVN. Podle skutkových zjištění byly jejich podpisy nepravé, padělané, a jde tedy o vadu podpisů, kterou ZSŠ v čl. I §7 výslovně zmiňuje. Státní zástupce dále podotkl, že výčet vad podpisů v zákoně směnečném a šekovém není taxativní a na směnce se mohou objevit i jiná vadná prohlášení, například podpisy nesvobodné či nevážné. Jen ten dlužník, který přičitatelně vyvolal zdání cenného papíru, tj. vědomě se podílel na tvorbě listiny, byť tím sledoval jiné motivy, odpovídá dalším nabyvatelům směnky, kteří směnku nabyli v dobré víře. Podle většinového teoretického mínění směnečný vztah vzniká buď vystavením směnky a jejím řádným uvedením do oběhu (smlouvou o vydání směnky uzavřenou s prvním majitelem), nebo (pokud taková smlouva chybí nebo je neplatná) na základě nabytí směnky třetí osobou v dobré víře. V posuzovaném případě nenastala ani jedna z naznačených situací. V dané věci mezi údajnými výstavci směnek (A. H., P. O., T. V.) a údajnými prvními majiteli směnek (zemřelí P. B., M. D., P. I., P. H.) nebyla uzavřena žádná smlouva o vydání směnky, ani jedna z údajných stran takové smlouvy o vystavení listiny deklarované jako směnka nevěděla. Předmětné směnky následně žádná osoba nenabyla v dobré víře. Dobrou víru nelze přičíst ani osobám, které směnky následně uplatnily u Městského soudu v Praze.
22. Výše uvedené úvahy ohledně práva směnečného a šekového tak podle státního zástupce nic nemění na tom, že padělání směnky se dopustí ten, kdo úmyslně doplní údaje či chybějící náležitosti do směnky, ač není povolán být nositelem takového vyplňovacího práva. Nelze odkazovat na fakt, že civilní soudy vydaly rozhodnutí, která nesvědčila údajným výstavcům směnek, neboť civilní soudy postupovaly výhradně v mezích ZSŠ a navíc pravděpodobně neměly k dispozici důkazy, které vyšly najevo v průběhu trestního řízení. Poukázal také na ustanovení §9 odst. 1, 2 tr. ř., že orgány činné v trestním řízení jsou povinny posuzovat předběžné otázky samostatně. Ani pravomocné rozhodnutí soudu, vydané v občanskoprávním řízení, nejde-li o rozhodnutí o otázce týkající se osobního stavu, není pro tyto orgány závazné co do posouzení viny obviněného.
23. Zcela mimo uplatněný dovolací důvod se podle státního zástupce obviněný dostal v těch výtkách, v nichž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se o námitky procesního charakteru. Tyto námitky obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a oběma soudy na ně bylo reagováno. Uvedl k nim proto pouze následující.
24. V námitce nezachování lhůty k přípravě na hlavní líčení obviněný neuvedl, ke kterému termínu jeho výtka směřuje. Lze se domnívat, že jde o první hlavní líčení po vrácení věci vrchním soudem, které se konalo dne 21. 9. 2017. V tomto případě nebylo nedodržení lhůty takovým zásahem do práv obviněného, že by se to mělo odrazit na zákonnosti a správnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 49 T 9/2014. Jak také avizovala předsedkyně senátu, toho dne byly prováděny pouze důkazy ke skutku pod bodem I. obžaloby, v němž obviněný nefiguroval. Žádná ze skutečností zaznamenaných na tomto hlavním líčení se také nestala podkladem pro výrok o vině a trestu ve vztahu k obviněnému.
25. K údajnému porušení §177 písm. d) tr. ř., kdy měly být v obžalobě důkazy, které neodpovídaly obsahu spisu, není možno tento rozpor potvrdit. Z obsahu spisu je totiž patrné, že cenné papíry měly být (byť procesně chybně) přiloženy jako příloha k trestnímu spisu, který byl předložen Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
26. V závěru svého vyjádření k dovolání státní zástupce uvedl, že mimo dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř. jsou také námitky směřující do rozsahu dokazování, které spadá do výlučné kompetence zejména nalézacího soudu. Jedná se o námitky nepřipuštění důkazů, postupu před zahájením trestního stíhání atd. Vzhledem k průběhu trestního řízení i charakteru listin, které byly při domovní prohlídce zajištěny, je zjevné, že domovní prohlídku bylo nezbytné vykonat před zahájením trestního stíhání, neboť existovalo aktuální nebezpečí zejména možnosti ztráty nebo zničení listinných důkazů. Listiny zajištěné při domovní prohlídce se také staly součástí úvah soudu o vině obviněného a musely mít podstatný význam i na zvážení, zda ve věci bude zahájeno trestní stíhání. Žádné obcházení zákona v daném postupu státní zástupce nespatřuje.
27. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
28. V replice, k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, obviněný prostřednictvím svého obhájce vyjádřil nesouhlas s právním názorem státního zástupce, který státní zástupce dovodil z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1576/2010, že se v tomto případě jedná o padělání nebo pozměnění směnky za situace, když obviněný úmyslně doplní tzv. blankoindosament na rub směnky, pokud není nositelem vyplňovacího práva. K tomu uvedl, že vyhotovení textu „za mě na řad majiteli“ na bianco listině ještě nemůže naplnit skutkovou podstatu zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, 2 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když samotný text blankoindosamentu, resp. listina která byla znalecky zkoumána, nebyla směnkou. Nesplňovala totiž náležitosti směnky, když neobsahovala směnečné prohlášení ani podpis výstavce, jak vyplynulo ze znaleckého posudku znalkyně z oboru kriminalistika, specializace expertizy ručního písma, PhDr. V. Musilové. Samotný text „za mě na řad majiteli“ je na volné listině, kterou vůbec nelze považovat za směnku, protože neobsahuje formálně blankoindosament, neboť podpis indosanta není jeho podpisem (pozn. obviněného), neobsahuje směnečné prohlášení a podpis výstavce, které jsou podstatnou náležitostí směnky. Odkaz na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažuje za přiléhavý, protože se nejedná o blankosměnky s právem jejich vyplnění, především splatnosti a částky, ale jde čistě o blankoindosament, který měl vyhotovit na rubu směnky. Obviněnému není také zřejmé, z jakých důkazů konkrétně lze dospět ke skutkovému závěru, který neučinil ani soud, že on a spoluobviněný J. J. vyplnili blankoindosament na rubu již vyhotovené směnky, když závěry znaleckého zkoumání nic o těchto skutečnostech neuvádí. Pokud tedy vznikla formálně platná směnka, tj. vyhotoveno směnečné prohlášení výstavce směnky vlastní včetně pravého podpisu (zjištěna pravost podpisu T. V., směnečné prohlášení je prvopisem), pak nebylo soudy zjištěno, zda byl vyhotoven dříve blankoindosament nebo směnečné prohlášení a zda obě skutečnosti byly vyhotoveny na jedné a téže originální listině. Podle obviněného musel vzniknout směnečný vztah již v okamžiku podpisu výstavce T. V., nebylo tak potřeba žádných dalších skutečností, jako např. blankoindosamentů a nelze uvažovat o trestní odpovědnosti osoby, jíž nesvědčilo právo nositele vyplnit směnku, která nebyla v tomto případě vystavena jako tzv. blankosměnka s jejím právem na vyplnění.
29. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně, podle obviněného u něj také postrádá znaky subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným ve spolupachatelství, protože si nemohl být vědom, že bianco listina bude vyhotovena jako směnka a bude uplatněna u soudu. Ve směnečném sporu ani u jednoho případu u soudu nikdy nevystupoval v pozici vlastníka směnky, nikdy na jeho osobu nebyla ani jedna směnka rubopisována. Podle skutkových zjištění pouze vyhotovil na bianco listinu text „za mě na řad majiteli“, což ale od počátku popírá, který byl následně vyhodnocen jako blankoindosament. Opět poukázal na rozsudek ESLP (věc Georgios Papageorgiou proti Řecku) s tím, že soud měl podle něj postupovat obdobně, když se ve spise nachází pouze prosté kopie nějakých směnek a o pravosti těchto kopií má vážné pochybnosti. Závěrem repliky obviněný F. N. navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, aby byl Nejvyšším soudem poté zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., přičemž vyjádřil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
31. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
32. Nejprve se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného ohledně existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., protože v případě důvodnosti těchto námitek, a tedy vyloučení dané soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení, by již tato okolnost byla bez dalšího důvodem zrušení rozhodnutí soudů ve věci. Tento důvod dovolání opřel obviněný o tvrzení, že ve věci samé rozhodovala vyloučená soudkyně, a to předsedkyně senátu soudu prvního stupně.
33. Podle §265b odst. l písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
34. Podle §30 odst. 1 tr. ř. důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, které ve věci ze všech důvodů uvedených v §30 tr. ř. přichází v úvahu, jsou pochybnosti o jeho podjatosti pro poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů. Pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 odst. 1 tr. ř., které mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, a to zejména poměru příbuzenského, švagrovského, druha a družky, popř. spočívají ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském.
35. Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného nezakládají žádné důvody, jež by měly za následek vyloučení jmenované soudkyně z projednávané věci. Jedná se o námitky, které obviněný uplatňoval již v řízení před městským soudem a následně i odvolacím vrchním soudem, kdy opakovaně namítal její podjatost.
36. V trestním spise je písemné podání obviněného ze dne 9. 9. 2017 (č. l. 2756/sv. č. 15 tr. spisu), označené jako „Námitky podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Moniky Křikavové“, ve kterém obviněný jmenované soudkyni m. j. vytýkal zejména nedostatečné vypořádání se s výpověďmi svědků, s jeho návrhem na provedení důkazu (rozsudku ESLP ve věci Georgis Papageorgiu proti Řecku ze dne 9. 5. 2003, č. 59506/00), neprovedení navržených listinných důkazů, vyhotovení protokolu o hlavním líčení neodpovídajícího jeho průběhu (nepoučení procesních stran o právech, lživé uvádění, že po dotazu byli všichni obvinění bez vyjádření), že nepřihlížela k jeho zdravotnímu stavu, kdy je invalidní a požívající statut ZTP, popírala jeho zdravotní stav z důvodu jeho etnicity, kdy jeho otec je arabské národnosti, což zopakoval i ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, že podle něj je soudkyně antiarabistka a on je arab a muslim. Obavu o její nestrannosti, že vyvolává i její názor v rozsudku ze dne 21. 3. 2016, č. j. 49 T 9/2014-2520, že ke ztrátě směnek ze spisu došlo pravděpodobně při nahlížení do spisu a je zřejmé, komu to prospívá atd. Usnesením městského soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 49 T 9/2014-2779 (sv. č. 15 tr. spisu), vyhlášeným v rámci konaného hlavního líčení, bylo o této námitce podjatosti rozhodnuto tak, že předsedkyně senátu JUDr. M. Křikavová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. V odůvodnění písemného vyhotovení uvedeného usnesení městský soud uvedl, že předsedkyně senátu nemá ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. poměr ani k věci ani k tam uvedeným osobám, požadavek odvolacího soudu na doplnění dokazování (konkrétně viz str. 20 až 21 zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 To 63/2016-2572) a jeho názor o předčasnosti rozhodnutí městského soudu je standardní situace a dedukce obviněného o podjatosti předsedkyně senátu jsou liché.
37. Vrchní soud v Praze stížnost obviněného proti usnesení městského soudu o nevyloučení dané soudkyně zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením ze dne 20. 10. 2017, č. j. 11 To 151/2017-2826. V jeho odůvodnění uvedl, že námitku podjatosti obviněný v zásadě opřel o skutečnosti spojené s procesním postupem soudu ve věci (neprovedení navržených důkazů, hodnocení důkazů …), které uvedl již v odvolání proti rozsudku městského soudu, jenž byl vrchním soudem zrušen a které byly také předmětem rozhodnutí o odvolání. Nebylo přisvědčeno ani tvrzení obviněného o popírání jeho negativního zdravotního stavu předsedkyní senátu z důvodu jeho etnicity. Důvodnou pak nebyla shledána ani námitka obviněného o porušení práva na zákonného soudce, protože věc byla u Městského soudu v Praze přidělena v souladu s rozvrhem práce, a konečně ani námitka obviněným uváděnými konkrétními rozhodnutími ESLP, kde vrchní soud neshledal paralelu mezi nimi a projednávanou věcí.
38. Protože s předchozími rozhodnutími soudů o námitce podjatosti uvedené soudkyně (předsedkyně senátu) obviněný nesouhlasí, opětovně i v dovolání namítá, že soudkyně lživě předstírala, že směnky jsou součástí přílohy trestního spisu a neexistenci údajně falešných směnek, že zjistila až u hlavního líčení dne 24. 6. 2015, ač tuto skutečnost zjistila již dne 6. 1. 2015. Pokud poukázal na formulace v odůvodnění rozsudku, kde se soudkyně zabývá úvahou, že obvinění měli zájem na zmizení údajně padělaných směnek, a proto lze mít podle obviněného za to, že byla o vině všech obviněných přesvědčena od počátku bez ohledu na důkazní situaci, tak naopak vyplývá z jejího sdělení na č. l. 2608/sv. č. 14 tr. spisu, ze dne 22. 12. 2015, že předsedkyně senátu sice zjistila již dne 6. 1. 2015, že se v příloze spisu směnky nenachází, ale předpokládala, že byly dány do soudní úschovy. Ničím nepodloženou spekulací je pak argumentace obviněného, že se záměrně nezabývala skutečností, že na likvidaci originálů pravých směnek měly zájem orgány činné v trestním řízení, aby nemohly být přezkoumány dalšími znalci, kteří by podle obviněného dospěli k závěru, že některým znalcům byly možná předkládány i jiné směnky. Obviněný přitom dne 14. 7. 2016 zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v této souvislosti také oznámení o možném spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku. Již dne 30. 6. 2015 ale Městské státní zastupitelství podalo na Policii ČR podnět týkající se podezření ze spáchání přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, a to právě v souvislosti se zjištěním odcizení směnek u Městského soudu v Praze. Policejní orgán následně trestní věc podezření ze spáchání přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel, dne 15. 1. 2016 odložil podle §159 odst. 5 tr. ř., neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání (viz č. l. 2604 a 2606/sv. č. 14 tr. spisu). Je zřejmé, jak uvedl již vrchní soud v usnesení o zamítnutí stížnosti ze dne 20. 10. 2017, č. j. 11 To 151/2017-2826, že námitku podjatosti obviněný zakládá na skutečnostech spojených v podstatě s procesním postupem městského soudu ve věci. Dále také na svých vlastních dedukcích o jakémsi úmyslném zatajování a záměrném postupu předsedkyně senátu v přesvědčení o vině od počátku bez ohledu na důkazní situaci. Tyto námitky, byly obsaženy již v odvolání obviněného proti prvnímu rozsudku městského soudu ze dne 21. 3. 2016, č. j. 49 T 9/2014-2520, jenž byl Vrchním soudem v Praze zrušen usnesením ze dne 4. 5. 2017, č.j. 4 To 63/2016-2572.
39. Jak již bylo výše uvedeno, za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů. Nic také nesvědčí pro vyloučení dané soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení, když ve věci nejde o žádný případ osobního vztahu dané soudkyně k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, který by spočíval zejména poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském.
40. Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zjevně neopodstatněnými a tento důvod dovolání proto nebyl těmito námitkami naplněn.
41. Další námitky obviněný F. N. podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
42. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze tedy namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky procesní, resp. skutkové.
43. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
44. Nejvyšší soud především shledal, že podané dovolání je ve své podstatě založeno na shodných argumentech jako podané odvolání (na č. l. 3512/sv. č. 19 tr. spisu) proti v pořadí již druhému rozsudku městského soudu a vypořádal se s nimi tedy již odvolací vrchní soud v usnesení ze dne 3. 12. 2018, č. j. 11 To 47/2018-3546, který své závěry řádně a dostatečně odůvodnil. Nejvyšší soud se ztotožnil s jeho závěry, stejně jako s podrobnou a správnou argumentací již městského soudu, a proto obecně na odůvodnění rozhodnutí obou soudů v podrobnostech odkazuje.
45. V podaném dovolání uplatnil obviněný řadu procesních námitek, které nelze pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Většinu těchto procesních námitek přitom v dovolání opakuje, když je uplatnil již předtím v odvolání, vrchní soud se jimi jednotlivě zabýval a správně vypořádal v bodech 18 až 22 napadeného usnesení, přičemž již tehdy z důvodu opakování námitek obviněným odkazoval i na svoje předchozí rozhodnutí ve věci (k tomu viz rekapitulace městského soudu na str. 49 až 51 rozsudku ze dne 1. 6. 2018).
46. V případě námitky o porušení ustanovení §220 odst. 2 tr. ř., které obviněný F. N. spatřuje v tom, že soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že provedl důkaz směnkami na č. l. 548, 549, 584 a 632, což ale neučinil, jelikož to není součástí ani protokolu o hlavním líčení ani zvukového záznamu z hlavního líčení, se jedná právě o opakování námitky, kterou uplatnil již v odvolání proti rozsudku Městského soudu ze dne 21. 3. 2016, č. j. 49 T 9/2014-2425 (viz č. l. 2520/sv. č. 13 tr. spisu), tedy proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku, který byl ale zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 To 63/2016-2572. Obviněnému ale nelze přisvědčit ani věcně. Na uvedených číslech listů se jedná o kopie směnek, které byly v hlavním líčení provedeny podle §213 odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 2323/sv. č. 12 tr. spisu).
47. Nejvyšší soud k procesním námitkám obviněného F. N. souhrnně uvádí, že ne každé porušení procesních pravidel je závažným zásahem do práv obviněné osoby, ale v každém konkrétním případě je třeba zkoumat, nakolik byl jejich nedodržením obviněný reálně zkrácen na svých právech, zda toto zkrácení bylo následně v řízení nějakým způsobem kompenzováno a zejména pak, zda řízení nikoliv v jednotlivostech ale jako celek nepozbylo charakter spravedlivého procesu. Nutnost posuzování spravedlivosti řízení jako celku, ostatně obviněný sám uvedl ve svém obsáhlém vyjádření k věci v hlavním líčení, před vyhlášením rozsudku městským soudem. Nejvyšší soud se proto zaměřil pouze na ta namítaná procesní pochybení, která by v případě důvodnosti námitek mohla být posouzena jako významná z hlediska práva na spravedlivý proces.
48. Jde zejména o porušení ustanovení §198 odst. 1 tr. ř., kterého se týká námitka obviněného F. N. o porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že nebyla dodržena zákonná pětidenní lhůta k přípravě na hlavní líčení. Žádal z tohoto důvodu o odročení jednání, což však nebylo předsedkyní senátu soudu prvního stupně akceptováno s odůvodněním, že není zapotřebí lhůtu dodržet, pokud se nejedná o první hlavní líčení ve věci. Obdobnou námitkou uvedenou v odvolání obviněného ve vztahu k hlavnímu líčení zahájenému dne 25. 5. 2015, se vrchní soud zabýval na str. 12 usnesení ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 To 63/2016-2572, jímž byl zrušen první rozsudek městského soudu ve věci. Nyní v dovolání uplatněná stejná námitka se ale vzhledem k obviněným uváděným okolnostem týká dalšího hlavního líčení. Jak totiž vyplývá z trestního spisu, hlavní líčení ve věci bylo po zrušení prvního rozsudku městského soudu v neveřejném zasedání, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 To 63/2016-2572, nařízeno na den 21. 9. 2017 opatřením předsedkyně senátu již dne 19. 7. 2017 (č. l. 2637/sv. č. 14 tr. spisu). Obviněnému F. N. bylo opakovaně doručováno na dvě adresy (XY a XY), přičemž celkem čtyři zásilky, a to s předvoláním k hlavnímu líčení, zrušujícím usnesením vrchního soudu a s upozorněním na možnou změnu právní kvalifikace, byly opakovaně uloženy do dne 7. 8. 2017, 11. 8. 2017, 1. 9. 2017 a 4. 9. 2017 a jako nevyzvednuty obviněným v úložné době pak vráceny zpět Městskému soudu v Praze. Městský soud následně dne 6. 9. 2017 dotazem z elektronické databáze vězněných osob zjistil, že obviněný F. N. je ve výkonu trestu odnětí svobody od 29. 8. 2016 až do 11. 4. 2019, a to ve věci sp. zn. 24 T 72/2013 Obvodního soudu pro Prahu 7. Na základě tohoto zjištění bylo obviněnému předvolání k hlavnímu líčení (včetně dalších příloh) zasláno do věznice Pardubice a zde mu doručeno dne 18. 9. 2017. JUDr. M. Rothová, obhájkyně obviněného F. N., e-mailem doručeným Městskému soudu v Praze dne 18. 9. 2017 sdělila městskému soudu, že obviněný doposud neobdržel předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na den 21. 9. 2017, nebyla tak u něj zachována pětidenní lhůta k přípravě na hlavní líčení stanovená v 198 tr. ř., přičemž obviněný nebude souhlasit s jejím zkrácením a žádá o odročení hlavního líčení (č. l. 2754/sv. č. 15 tr. spisu).
49. Formálně tak nutno přisvědčit námitce obviněného ohledně nedodržení pětidenní lhůty k přípravě na první hlavní líčení, nařízené po zrušení rozsudku městského soudu odvolacím soudem na den 21. 9. 2017. K tomu obviněný správně poukázal na rozhodnutí publikované pod č. R 1/2007 Sb. rozh. tr., podle kterého je třeba lhůtu k přípravě na hlavní líčení ve smyslu §198 odst. 1 tr. ř. zachovat i v případě, že se hlavní líčení koná po zrušení původního rozhodnutí odvolacím soudem a vrácení věci soudu prvního stupně. O konání tohoto hlavního líčení se neformálně dověděl dne 15. 9. 2017, kdy je datováno jeho podání zaslané poštou městskému soudu s žádostí o odročení tohoto hlavního líčení a zrušení nařízené eskorty, o které jej téhož dne informoval pracovník vězeňské služby, a to právě z důvodu nedodržení uvedené lhůty pěti pracovních dnů k přípravě. V tomto podání obviněný také uvedl, že doposud mu nebylo doručeno usnesení odvolacího soudu ani předvolání k hlavnímu líčení. Řádně bylo obviněnému předvolání k hlavnímu líčení (včetně dalších příloh) doručeno až dne 18. 9. 2017.
50. Jak již bylo výše uvedeno, ne každé porušení procesních pravidel je závažným zásahem do práv obviněné osoby, ale v každém konkrétním případě je třeba zkoumat, nakolik byl jejich nedodržením obviněný skutečně zkrácen na svých právech, zda toto zkrácení bylo následně v řízení nějakým způsobem kompenzováno a zejména pak, zda řízení, nikoliv v jednotlivostech ale jako celek, nepozbylo charakter spravedlivého procesu. V tomto případě je z protokolu o hlavním líčení (č. l. 2761/sv. č. 15 tr. spisu) zřejmé, že obviněný F. N. se po zrušení prvního rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016, č. j. 49 T 9/2014-2520, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 To 63/2016-2572, prvního hlavního líčení dne 21. 9. 2017 osobně zúčastnil (pozn. byl předveden eskortou vězeňské služby). Po vyhlášení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti předsedkyně senátu (konkrétně viz bod 35. tohoto usnesení), proti němu obviněný ihned podal stížnost a poté mu bylo předáno usnesení vrchního soudu, jímž byl zrušen předchozí rozsudek městského soudu. Následně bylo prováděno doplnění dokazování výslechy řady svědků, ale pouze k bodu I. obžaloby ohledně jednání obviněného L. U., přičemž tento bod se obviněného F. N. přímo netýkal. Hlavní líčení pak bylo opakovaně odročeno a nově městský soud rozhodl až rozsudkem ze dne 1. 6. 2018, č. j. 49 T 9/2014-3413. Byť tedy u obviněného F. N. nebyla zachována v ustanovení §198 odst. 1 tr. ř. uvedena pětidenní lhůta k přípravě na hlavní líčení konané dne 21. 9. 2017, v dalších termínech jeho konání měl dostatečný prostor k uplatnění svých procesních práv a obhajoby a toto formální procesní pochybení nemělo na zkrácení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces jako celku v podstatě žádný vliv. V souvislosti s tím nelze také pominout, že JUDr. M. Rothová, obhájkyně obviněného F. N., obdržela všechny příslušné listiny již dne 26. 7. 2017.
51. Dalšími procesními námitkami obviněný brojí proti způsobu hodnocení důkazů, namítá nevěrohodnost svědků, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, čímž bylo podle něj rovněž porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K tomu je třeba předně uvést, že námitky ohledně porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. neodpovídají žádnému důvodu dovolání. Tvrzení o nezjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností by mohlo být v řízení o dovolání významné pouze v případě, že ve věci existuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž existence má za následek porušení práva na spravedlivý proces a odůvodňuje zásah nadřízeného soudu z důvodu vad skutkových zjištění. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Obviněný, kromě toho, že spáchání jakékoliv trestné činnosti zcela popírá, žádný takový rozpor v dovolání výslovně nenamítá, a proto ani nijak nespecifikuje, v čem konkrétně by takový rozpor měl spočívat. Nejvyšší soud proto pouze obecně konstatuje, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z výše uvedených skupin. Mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také vrchní soud a provedenými důkazy, neshledal Nejvyšší soud žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů, přes složitou důkazní situaci, mají odpovídající obsahový základ v provedených důkazech, znaleckých posudcích, listinných důkazech a ve výpovědích svědků, které soud prvního stupně po pečlivém hodnocení shledal důvodně věrohodnými.
52. V řízení nedošlo ani k opomenutí důkazu, pokud městský soud nevyhověl návrhu obviněného na provedení důkazu rozsudkem ESLP (věc Georgios Papageorgiou proti Řecku, rozsudek ze dne 9. 5. 2003, č. 59506/00), který se zabýval kopiemi šeků jako stěžejních důkazů, které nebylo možno zkontrolovat, zda odpovídají originálům. Aplikaci závěrů uvedeného rozsudku ESLP i na tuto trestní věc se obviněný F. N. domáhal již v původním řízení před městským a následně také vrchním soudem. Jedná se rovněž o námitku, kterou obviněný uplatnil již v odvolání proti prvnímu a následně zrušenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016, č. j. 49 T 9/2014-2520, a to s tím, že soud prvního stupně toto rozhodnutí ESLP pominul. Pokud obviněný nyní v dovolání namítá, že nalézací soud tento návrh odmítl a v odůvodnění rozsudku se tímto důkazem vůbec nezabýval, tak k této námitce již odvolací Vrchní soud v Praze na str. 14 (bod č. 20) napadeného usnesení uvedl, že stejně jako nalézací soud neshledal paralelu projednávané věci s uvedeným rozhodnutím ESLP, protože podle jeho názoru v této trestní věci není pochyb o pravosti směnek. Znalci totiž ještě před ztrátou směnek z trestního spisu měli k dispozici jejich originály, tuto skutečnost také potvrdili, přičemž namítaný rozsudek ESLP se týká případu, kdy se jako stěžejní důkazy objevily pouze kopie šeků a elektronických záznamů banky.
53. Nejvyšší soud se s tímto závěrem vrchního soudu ztotožnil a argumentace obviněného, který dovozuje z označování zkoumaných originálů směnek znalci, že bez předložení takto označených směnek nelze verifikovat, zda konkrétní znalecký posudek byl vypracován na konkrétní směnku, je v podstatě jen dodatečnou konstrukcí obhajoby vycházející ze skutečnosti, že se originály směnek po podání obžaloby ze spisu ztratily v důsledku jednání nezjištěné osoby. Nijak se tím ale nezpochybnila znalci uvedená skutečnost, která vyplývá také z listin potvrzujících předání originálů směnek znalcům ke zkoumání, že měli při svém zkoumání k dispozici jejich originály. Podstata námitky obviněného ohledně odmítnutí, resp. neprovedení navrženého rozsudku ESLP tak spočívá v tom, že soudy v jeho případě neposoudily absenci originálů směnek v důsledku jejich ztráty stejně, jak tomu bylo v případě absence originálů šeků v namítaném rozsudku ESLP, který v případě nepředložení originálů padělaných šeků uzavřel, že „předložení originálů šeků bylo zásadní pro obhajobu stěžovatele, neboť by mu to umožnilo, jak sám stěžovatel uvedl, ukázat, že dané platební příkazy vydali jiní zaměstnanci banky, což by přinutilo soudce dojít k závěru, že obvinění z podvodu je nepodložené. …S ohledem na skutečnost, že ani přes opakované žádosti stěžovatele nebyly řádně předloženy a v přítomnosti stěžovatele během soudního řízení projednány zásadní důkazy…dotčené řízení jako celek nesplnilo požadavky spravedlivého řízení…došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy“ (pozn. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
54. K obviněným namítanému rozsudku ESLP (věc Georgios Papageorgiou proti Řecku, rozsudek ze dne 9. 5. 2003, č. 59506/00), Nejvyšší soud poznamenává, že jeho originální znění včetně překladu do českého jazyka bylo městskému soudu doručeno dne 28. 5. 2018 (podle podacího razítka osobně - viz č. l. 3259/sv. č. 17 tr. spisu), tedy mezi hlavním líčením konaným dne 16. 4. 2018 a odročeným na 1. 6. 2018 pouze za účelem posledního slova obviněných a vyhlášení rozhodnutí ve věci.
55. Ústavní soud uvedl např. v nálezu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, že „v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy ČR). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími a do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená jako č. 209/1992 Sb. (pozn. dále jen „Úmluva“). Aplikovatelnost mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k interpretaci těchto smluv příslušnými mezinárodními tribunály jako orgány povolanými autoritativně se vyslovovat k interpretaci mezinárodních smluv. To se vztahuje též na interpretaci Úmluvy ESLP, přičemž relevance rozhodnutí ESLP dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality. Rozhodnutí ESLP jsou pro Českou republiku a orgány veřejné moci na jejím území závazná v individuální věci, což vyplývá též z článku 46 odst. 1 Úmluvy, který deklaruje závaznost rozhodnutí ESLP v jednotlivé věci jako vlastnost „res judicata“ těchto rozhodnutí. Orgány veřejné moci mají obecnou povinnost přihlížet k interpretaci Úmluvy prováděné ESLP, jehož rozhodnutí představují významné interpretační vodítko pro aplikaci Úmluvy. Orgány veřejné moci, na prvém místě pak soudy, jsou proto povinny přihlížet k judikatuře ESLP jak ve věcech, kde rozhodovaly v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se sice týkají jiného členského státu Úmluvy, pokud tyto věci mají, podle své povahy, význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu“.
56. V souladu s výše uvedeným, že soudy, jsou povinny přihlížet k judikatuře ESLP, pokud jeho rozhodnutí ve věci mají, podle své povahy, význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu, bylo postupováno také ve věci obviněného F. N.. Možnost aplikace obviněným namítaného rozsudku ESLP nebyla pominuta, ale soudy k ní nepřistoupily, když v podstatě dospěly k závěru, že tento rozsudek nemá význam pro interpretaci Úmluvy ve věci obviněného, protože se jedná o jinou situaci, než byla v namítaném rozsudku ESLP řešena. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil.
57. Z obsahu namítaného rozsudku ESLP totiž vyplývá správnost závěru vrchního soudu, že se tento rozsudek nevztahuje na tuto trestní věc obviněného F. N., když „neshledal paralelu“ projednávané věci s uvedeným rozsudkem ESLP, protože ve věci obviněného F. N. není pochyb o pravosti směnek, neboť znalci ještě před ztrátou směnek měli k dispozici jejich originály a tuto skutečnost také potvrdili. Protože vrchní soud svůj shora uvedený závěr podrobněji neodůvodnil, Nejvyšší soud vzhledem k opakovaným námitkám obviněného považuje za vhodné blíže konkretizovat důvody, proč namítaný rozsudek ESLP nelze na nyní projednávaný případ obviněného F. N. aplikovat a nemůže proto pro něj znamenat příznivější rozhodnutí ve věci. Z namítaného rozsudku totiž vyplývají odlišné okolnosti případu, když ESLP konstatoval, že podle tvrzení stěžovatele „se jeho odsouzení opíralo o sedm padělaných šeků, jejichž originály nebyly bankou (žalobcem v uvedeném případě) nikdy předloženy jako důkaz u soudů projednávajících tento případ. Stěžovatel požádal všechny dotčené soudy, aby nařídily předložení originálů šeků, nebo kopií ověřených samotnou bankou, ale jeho žádosti byly pokaždé zamítnuty… Dokumenty, jež byly předloženy, byly soudy považovány za věrohodné a autentické pouze na základě prohlášení vedoucích pracovníků banky, která si však navzájem odporovala. Stěžovatel argumentoval tím, že pokud by soudy nařídily předložení originálů šeků, byl by důkaz, že nebyl za podvod odpovědný… Během soudního procesu mu vnitrostátní soudy úmyslně bránily v účinném zpochybnění důkazů, které žalobci měli povinnost předložit; mělo být provedeno účinné posouzení autentičnosti a relevantnosti těchto důkazů, …všechny ostatní důkazy si protiřečily a nepředstavovaly dostatečný základ pro odsouzení. Přestože jeho odsouzení bylo omezeno na podvod, z argumentace soudů je zřejmé, že trestný čin měl být spáchán prostřednictvím padělaných šeků“. ESLP také uvedl, že „základním aspektem práva na spravedlivé řízení stanoveného v čl. 6 odst. 1 (pozn. Úmluvy) je, že trestní řízení by mělo být projednáváno kontradiktorním způsobem, což znamená, že v trestní věci musí dostat obžaloba i obhajoba příležitost se seznámit s předloženými zjištěními a důkazy a uvést připomínky k předloženým zjištěním a důkazům druhé strany“.
58. V trestní věci obviněného F. N. ale nejde o případ, že by originály směnek nebyly nikdy v řízení k dispozici. Byly naopak předmětem znaleckého posouzení v přípravném řízení a byly také součástí spisu při podání obžaloby, ale následně, za okolností, které se nepodařilo objasnit, došlo v důsledku jednání neznámé osoby k jejich ztrátě. Nejedná se o stejnou situaci, jak tomu bylo ve věci řešené rozsudkem ESLP, kde nebyly k dispozici originály ale pouze fotokopie šeků, tyto byly soudy považovány za věrohodné a autentické pouze na základě prohlášení vedoucích pracovníků banky a žádosti stěžovatele o opatření originálů šeků byly pokaždé soudy zamítnuty. Ve věci obviněného F. N. soudy neodmítly opatřit a provést důkaz originály směnek, ale z objektivního důvodu (jejich ztráty) tak nemohly učinit. V celém přípravném řízení i při podání obžaloby byly ale k dispozici originály směnek. Zdůraznil-li ESLP v daném rozsudku jako základní aspekt práva na spravedlivé řízení kontradiktornost řízení a rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou, kdy obhajoba musí dostat příležitost seznámit se s předloženými zjištěními a důkazy a uvést připomínky k nim a státní zastupitelství musí obhajobě zpřístupnit veškeré věcné důkazy, tak tyto důkazy byly obviněnému zpřístupněny k účinnému posouzení autentičnosti a relevantnosti těchto důkazů, protože obviněný F. N. měl již v přípravném řízení možnost seznámit se s originály předmětných směnek a vznést k nim připomínky, jejich autentičnost nezpochybnil a byla potvrzena i znalci. V dovolání obviněný ani nezpochybňuje pravost směnek, které byly zajištěny a byly tak jako součást trestního spisu v přípravném řízení k dispozici. Ostatně se jednalo o směnky, které předtím byly, a to také obviněnými F. N. J. J., uplatněné u soudu ve směnečném řízení. Argumentací, že se ve spise „pouze nacházejí nějaké kopie čehosi (údajných směnek, které neodpovídají ani velikostně a nejsou ani označeny značkou jednotlivých znalců, kteří předmětné směnky zkoumaly)“, obviněný F. N. zpochybňuje závěry znaleckých posudků tvrzením, že podle něj znalci zkoumali každý jiný cenný papír, resp. směnku a lze pochybovat, zda znalkyně Ing. D. Šilhová pracovala s originální směnkou. Pochybnosti obviněného ale nemají žádný reálný základ, přičemž zkoumání originálu směnky a jednoznačnost závěru této znalkyně, podrobně popsal městský soud na str. 39 až 40 odůvodnění rozsudku. Ze spisu také vyplývá, že orgány činnými v přípravném řízení byly vyžadovány za účelem jejich znaleckého zkoumání originály směnek (viz např. č. l. 1727/sv. č. 9 tr. spisu). Závěry znalců obviněný také zpochybňuje selektivně, protože vůči jejich závěrům o pravých podpisech výstavců směnek nenamítá nic a naopak to považuje za důkaz, že se o padělané směnky nejedná.
59. V rozsudku ESLP bylo také konstatováno, že soudy nebyly schopné prozkoumat výpis z protokolového souboru počítače banky ani originály šeků a zkontrolovat, zda kopie, které jim byly předložené, odpovídají originálům, přičemž počítač byl nezbytný k pozměnění údajů z centrálního počítače banky (pozn. stěžovatel také namítal, že se padělání mohli dopustit jiní zaměstnanci banky), a proto byly originály šeků zásadní pro obhajobu stěžovatele. V případě obviněného F. N. ale nejde ani o uvedenou vzájemnou podmíněnost důkazů, jako v případě řešeném ESLP.
60. Soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy, které jim strany navrhnou, avšak jsou povinny svůj postup náležitě odůvodnit, což v této věci odvolací vrchní soud učinil na str. 14 napadeného usnesení, přičemž ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí ve věci uložil městskému soudu doplnit dokazování, což tento soud také učinil, a to i nad rámec pokynů vrchního soudu. Z rozhodnutí odvolacího soudu je tak zřejmé, že za stávající důkazní situace považoval již za nadbytečné provádět další důkazy.
61. Procesní povahy je také námitka obviněného, že soudy nerespektovaly ani zásadu „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Nejvyšší soud již dlouhodobě v řadě svých rozhodnutí uvádí, že zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly. Obviněný prosazoval svoji verzi skutkového děje, která však byla soudy vyvrácena a bylo jasně zdůvodněno, proč k takovým závěrům soudy dospěly.
62. Procesní povahy je i námitka obviněného, že soud prvního stupně nerespektoval rozhodnutí jiného soudu ve smyslu §159a odst. 1, 3 OSŘ, podle kterého byl vázán již pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2014, sp. zn. 7 Cm 500/2011, (pozn. rozsudek založen na č. l. 2612/sv. č. 14 tr. spisu; řízení ohledně další směnky na částku 1 500 000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 173/2012-396, pak bylo uvedeným soudem podle §109 o. s. ř. přerušeno až do pravomocného skončení nyní projednávané trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 9/2014)), jímž byl obviněnému J. J. přiznán nárok proti poškozenému T. V., v uvedeném řízení bylo prokázáno, že u vystavené směnky se nejedná o padělek a podpis výstavce je pravým vlastnoručním podpisem T. V.
63. Pokud obviněný poukazuje na §159a odst. 1, 3 OSŘ s tím, že soud byl vázán již pravomocným rozsudkem v civilním řízení (směnečném), tak postup soudu v trestním řízení je upraven trestním řádem, který otázku vázanosti rozhodnutím soudu upravuje v ustanovení o posuzování předběžných otázek. Podle §9 odst.1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle §9 odst. 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání.
64. Předběžnou otázkou může být toliko otázka právní, s výjimkou uvedenou v §9 odst. 2 tr. ř. z jakéhokoli právního oboru, hmotněprávní nebo procesněprávní, může se jednat o otázky, zda určitý znak skutkové podstaty trestného činu, jehož obsah určuje případně i jiný právní předpis, je v konkrétním případě naplněn.
65. Jak vyplývá z námitky obviněného F. N., že soud prvního stupně byl vázán pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2014, sp. zn. 7 Cm 500/2011, kterým byl přiznán J. J. nárok proti poškozenému T. V. a bylo prokázáno, že podpis výstavce u vystavené směnky není padělkem ale pravým podpisem T. V., namítá v podstatě, že soud v trestním řízení se otázkou pravosti směnky a podpisů nemohl již zabývat, protože podle namítaného rozhodnutí směnka obsahuje všechny náležitosti, jde o směnku platnou a nemohl se tak dopustit daného trestného činu. Znakem skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, 2 tr. zákoníku, ohledně kterého byla na obviněné J. J. a F. N. podána obžaloba a jímž byli také pravomocně uznáni vinnými, je m. j. padělání nebo pozměnění platebního prostředku. Existenci těchto znaků si ale řeší soud v trestním řízení sám. Navíc z hlediska zjištění pravosti podpisu výstavce směnky T. V. jsou závěry městského soudu v trestním řízení shodné se závěry v namítaném rozhodnutí v řízení směnečném, ve kterém se přitom soud nezabýval řadou dalších skutečností významných a zjištěných až v řízení trestním. To ostatně vyplývá i z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2014, sp. zn. 7 Cm 500/2011, kde je uvedeno, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, jimiž jedinými se mohl v námitkovém řízení zabývat, nejsou důvodné (pozn . žalovaný T. V. uvedl námitky, že panu P. I. nic nedluží a jeho podpis na směnce není jeho podpisem), přičemž konstatoval, že podle čl. I §7 ZSŠ lze namítat pouze nepravost vlastního podpisu na směnce a nelze se dovolávat nepravosti podpisů jiných osob na směnce.
66. Pokud tedy ve vztahu ke směnce v bodě 3) výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 49 T 9/2014, obviněný M. N. namítal nerespektování rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2014, sp. zn. 7 Cm 500/2011, a nevypořádání se s ním z hlediska trestní odpovědnosti, když spoluobviněnému J. J. byl uvedeným rozsudkem přiznán nárok proti poškozenému T. V. a bylo prokázáno, že směnka není padělek a je opatřená vlastnoručním podpisem výstavce T. V., tak zjevně nerozlišuje mezi směnečným a trestním řízením, která se ale řídí zcela odlišnými pravidly. Nejvyšší soud také zjistil, že namítaným rozsudkem bylo rozhodnuto o ponechání v platnosti směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze dne 21. 6. 2012, č. j. 7 Cm 500/2011-27, kterým bylo m. j. uloženo T. V. (žalovanému) zaplatit J. J. (žalobci) směnečný peníz 500 000,- Kč. Z odůvodnění tohoto rozsudku je pak také zřejmé, že soud ve směnečném řízení rozhodoval o námitkách žalovaného T. V. již se znalostí podané obžaloby a probíhajícího trestního řízení v této nyní projednávané trestní věci, přičemž uvedl, že v případě pravomocného odsouzení obviněných se může jednat o důvod způsobilý pro obnovu řízení.
67. Na nerozlišování mezi směnečným a trestním řízením, je založena také námitka obviněného F. N., kterou vytkl oběma soudům nerespektování ZSŠ, když s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 683/08, v souvislosti s čl. I. §7 ZSŠ uvedl, že i kdyby za indosanta podepsala směnku neoprávněná osoba, nic to nemění na závazku směnečného dlužníka a soud nemohl provádět dokazování k podpisu jednotlivých blankoindosamentů, neboť ho může psát jakákoliv osoba. K tomu poukázal na čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, (každý může činit, co není zákonem zakázáno, …atd.) s tím, že ve světle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ZSŠ je naprosto nerozhodné, kdo a jak vyhotoví indosament. Dokonce i v případě, že jej podepíše za něj jiná osoba jeho jménem, je směnečný závazek výstavce směnky vlastní dán a směnečný dlužník je povinen plnit.
68. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podřadit námitku obviněného v souvislosti s tím, že soudy nerespektovaly jiný právní předpisu (ZSŠ), když ve světle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ZSŠ je naprosto nerozhodné, kdo a jak vyhotoví indosament. Obviněný s touto námitkou totiž spojuje hmotněprávní námitku, že vzhledem k tomu nemůže být trestné vyhotovení indosamentu tak, jak je popsáno ve skutkové větě. Hmotně právní povahu mají i námitky, že nebyl prokázán jeho úmysl, který musí zahrnovat, že jde o padělaný platební prostředek, když směnky byly pravé a stejně tak nebylo prokázáno ani spáchání činu ve spolupachatelství. Obecně hmotněprávní námitky o absenci subjektivní stránky a spolupachatelství, ale obviněný F. N. do značné míry zakládá i na námitkách skutkové povahy, tedy nikoliv hmotněprávních. Jde o námitky, kdy vedle toho, že nebylo prokázáno, že by společně s J. J. padělali nějakou směnku a dopsali směnečné prohlášení, což ale i podle závěru soudů na počátku učinila nezjištěná osoba. Namítá také neprokázání, že by uskutečnili alespoň některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, a nebylo tedy prokázáno jejich společné jednání ani společný úmysl. Skutkové povahy je i námitka, že nebylo prokázáno, že by vše organizoval, protože je to v tomto případě výhradně otázka hodnocení důkazů a navíc nemá ani žádný vliv na právní posouzení skutku. Nejvyšší soud námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale shledal zjevně neopodstatněnými.
69. Pokud jde o zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, lze jej spáchat dvěma různými jednáními. Podle alinei první pachatel padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný a podle alinei druhé pachatel padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný. V případě podle §234 odst. 3 alinea druhá pachatel tedy vykoná jakékoliv jednání, jehož důsledkem je zneužití takového platebního prostředku ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, a to aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel tento platební prostředek padělal nebo pozměnil. Z hlediska trestní odpovědnosti u tohoto ustanovení tr. zákoníku je proto bez významu námitka obviněného F. N., že nebylo prokázáno, že by společně s J. J. padělali nějakou směnku, protože padělání je znakem trestného činu podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. Obviněný F. N. byl společně s obviněným J. J. uznán vinným trestným činem podle §234 odst. 3 alinea první i druhá tr. zákoníku, které jsou však alternativní a nenaplnění jedné z nich nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele za tento trestný čin spáchaný podle jiné alternativní alinei. V případě trestného činu podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku jde tedy o veškerá jednání, která jsou významná z právního hlediska, jímž se padělky platebních prostředků používají podle povahy svého konkrétního určení. Padělanými platebními prostředky se rozumí platební prostředky české nebo jiné než tuzemské, které byly padělány, tedy vyrobeny, vyhotoveny nebo vyplněny bez oprávnění, aby vypadaly jako pravé nebo budily zdání, že jsou pravé. Padělaným platebním prostředkem je obecně jakákoli napodobenina, která vzhledem ke své kvalitě může být, třeba jen za určitých okolností, zaměněna s pravým platebním prostředkem.
70. Podle §234 odst. 3 tr. zákoníku jde o trestný čin úmyslný (§13 odst. 2 tr. zákoníku), úmysl musí zahrnovat skutečnost, že jde o padělaný nebo pozměněný platební prostředek a navíc je u alinei první vyžadován specifický úmysl použít platební prostředek jako pravý nebo platný. Tento úmysl musí být prokázán. Pokud by specifický úmysl prokázán nebyl a současně by se, na rozdíl od tohoto případu, nejednalo ani o alineu druhou, bylo by možné jednání kvalifikovat jako trestný čin podle §234 odst. 2 tr. zákoníku, kde úmysl zahrnuje skutečnost, že jde o padělaný nebo pozměněný platební prostředek, avšak pachatel nejedná v úmyslu jej použít jako pravý nebo platný.
71. S hmotněprávní námitkou, že nemůže být trestné vyhotovení indosamentu tak, jak je popsáno ve skutkové větě, souvisí námitka obviněného F. N., kterou vytkl oběma soudům také nerespektování ZSŠ, kdy s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 683/08, v souvislosti s čl. I. §7 ZSŠ uvedl, že i kdyby za indosanta podepsala směnku neoprávněná osoba, nic to nemění na závazku směnečného dlužníka, že blankoindosament může psát jakákoliv osoba a je naprosto nerozhodné, kdo a jak vyhotoví indosament. Dokonce i v případě, že jej podepíše za něj jiná osoba jeho jménem, je směnečný závazek výstavce směnky vlastní dán a směnečný dlužník je povinen plnit.
72. Městský soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2018, č. j. 49 T 9/2014-3413, uvedl na str. 59, že podle odvolacího soudu lze zjištěné dopsání blankoindosamentu na směnky považovat za její padělání. Podle tzv. právní věty rozsudku obviněný F. N. (stejně jako obviněný J. J.) jednáním pod body 1) až 4) výroku o vině padělal platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý a padělaný platební prostředek použil jako pravý.
73. Nejvyšší soud v tomto případě souhlasí s výše citovanou argumentací vrchního soudu o dopsání blankoindosamentu jako padělání. Nepřisvědčil proto argumentaci obviněného, který s odkazem na ZSŠ namítl, že blankoindosament může psát jakákoliv osoba a je naprosto nerozhodné, kdo a jak vyhotoví indosament, dokonce i v případě, že jej podepíše za něj jiná osoba jeho jménem, je směnečný závazek výstavce směnky vlastní dán, směnečný dlužník je povinen plnit, a proto nemůže být trestné vyhotovení indosamentu tak, jak je popsáno ve skutkové větě.
74. Obdobná situace již byla Nejvyšším soudem řešena v usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 653/2006, kde uvedl, že „ZSŠ a ani jiná právní norma nepředepisují, že je to osoba výstavce, kdo musí náležitosti na směnce vyplnit, a proto je z hlediska platnosti směnky nevýznamné, zda veškeré obsahové náležitosti vyplnil výstavce nebo kdokoliv jiný. Z tohoto důvodu není ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného za spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., za použití §143 tr. zák. (pozn. od 1. 1. 2010 §234 odst. 3, za použití §238 tr. zákoníku) rozhodné, že obviněný na směnce, kde bylo předtištěno označení, že jde o směnku a bezpodmínečný příkaz zaplatit (§1 bod 1. a 2. zák. č. 191/1950 Sb.), vlastní rukou vypsal údaje o jménu směnečníka, údaj o místě, kde má být placeno a jméno toho, komu má být placeno“. Současně ale Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že „pokud výsledky provedeného dokazování nebylo prokázáno, že obviněný v době, kdy vypisoval na směnce údaje, které byly psány jeho rukou, takto činil s vědomím, že na směnce jsou již padělány podpis příjemce – akceptanta a výstavce, a datum vystavení směnky, nelze obviněnému klást za vinu, že padělal směnku v úmyslu ji jako pravou udat, a tedy, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea první, tr. zák., za splnění dalších podmínek, však může jít o trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., za použití §143 tr. zák.“ . Odkázat lze také na obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 154/2005.
75. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného F. N. v dovolání, že když se podle závěrů znalců u směnek nejedná o padělky, tak samotné dopsání textu bez podpisu pod blankoindosament nelze považovat za trestné jednání. Ze skutkových zjištění soudů uvedených ve výroku o vině rozsudku totiž vyplývá, i když to není výslovně ve skutku uvedeno, že obviněný F. N. jednal s vědomím, že směnky jsou doplněny o směnečná prohlášení údajných výstavců na předmětné peněžní částky na řad osob (vesměs zemřelých v ÚVN) jejich osobní údaje sám získal, tedy s vědomím, že již tyto údaje jsou na směnkách padělány. Následně a s tímto vědomím on sám, resp. spoluobviněný J. J., dopsal na rub směnky text tzv. blankoindosamentu. Ze znaleckého posudku PhDr. V. Musilové (expertíza ručního písma; č. l. 433/sv. č. 3 tr. spisu), kdy se jedná již o opakované znalecké zkoumání směnky, jednoznačně vyplývá, že na směnce, která měla být vystavena dne 11. 3. 2009 (viz č. l. 299/sv. č. 3 tr. spisu), a převzetí jejíhož originálu znalkyně písemně potvrdila, text na rubu směnky (blankoindosament „za mě na řad komukoli“) vyhotovil obviněný F. N. Výstavce směnky měl být přitom T. V., který vystavení směnky ale jednoznačně vyloučil, obviněný F. N. jej znal včetně jeho osobních údajů již v souvislosti s vymáháním pohledávek z úrazového pojištění (viz příloha č. 2, písemnosti z domovní prohlídky), přičemž listina obsahující zkoušky podpisu T. V. byla zajištěna při domovní prohlídce v bydlišti obviněného F. N. Směnečné prohlášení T. V. pak znělo na řad P. I. (zemřelého v ÚVN 13. 10. 2009), kdy opět lístek s informacemi k jeho osobě byl nalezen při domovní prohlídce v bydlišti obviněného F. N. Závěr o vědomí obviněného o padělaných již předchozích údajích na směnce tak vyplývá z jednotlivých provedených důkazů v jejich souhrnu a z okolností jeho celkového společného jednání se spoluobviněným J. J. Počínaje již okolnostmi, za kterých se měly směnky dostat do dispozice obviněných J. J. a F. N., jak je městský soud uvádí na str. 48 rozsudku (od neztotožněné osoby; od již zemřelé osoby; jako výhru v karetní hře; od jistého čínského státního příslušníka, který ale podle cizinecké policie z důvodu správního vyhoštění již v r. 2006 opustil území ČR a je neznámého pobytu), přes již zmíněné listinné důkazy zajištěné při domovní prohlídce v bydlišti obviněného F. N., až po kategorické závěry znalců o autorství obviněných J. J. a F. N. jako pisatelů blankoindosamentů.
76. Obviněný F. N. zakládá svoji obhajobu jednak na skutečnosti, že podpisy výstavců směnek jsou podle znalců jejich pravými podpisy, ale městský soud po pečlivém a rozsáhlém dokazování spolehlivě prokázal, že se jedná o podpisy vylákané od nich nezjištěnou osobou a tento svůj skutkový závěr také řádně odůvodnil. Nejvyšší soud poukazuje také na původní argumentaci městského soudu o získání pravých podpisů výstavců směnek obviněnými J. J. a F. N. (viz str. 45 až 46 rozsudku), což se ale nově nepromítlo do popisu skutku ve výroku o vině, když městský soud v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ po novém projednání věci dospěl k závěru, že pravé podpisy údajných výstavců směnek byly získány nezjištěnou osobou za nezjištěných okolností (viz str. 83 rozsudku). Pokud jde o osoby, na jejichž řad mělo být podle směnečných prohlášení údajnými výstavci směnek plněno, vesměs se jedná o osoby zemřelé v ÚVN v Praze, které neměly žádný vztah k poškozeným, údajným výstavcům směnek a jejichž osobní údaje získal a poskytl obviněný F. N. O přístupu obviněného k údajům pacientů ÚVN svědčí předně sjetina ambulantních účtů pacientů této nemocnice, zajištěna při domovní prohlídce v jeho bydlišti, která mu ale měla být podle jeho tvrzení neznámou osobou vhozena do poštovní schránky, pouze ji však založil a nijak nepoužil. O podílu obviněného na padělání směnek svědčí také listina obsahující zkoušky podpisů T. V. (pozn. bod 3 a 4 výroku o vině), která byla rovněž zajištěna při domovní prohlídce v bydlišti obviněného F. N. A to stejně jako lístek s osobními údaji v ÚVN zemřelého P. I. (pozn. bod 3 výroku o vině), kterého obviněný F. N. nezná a tyto osobní údaje podle jeho výpovědi dostal od osoby, kterou zná pod přezdívkou „V.“, tedy opět od jisté neznámé a zejména neztotožnitelné osoby (viz č. l. 141/sv. č. 1 tr. spisu). Zemřelé osoby, na jejichž řad mělo být podle směnečných prohlášení výstavců směnek plněno, nejen podle znaleckých posudků (písmoznalectví) dané směnky nepodepsaly a jejich podpisy byly napodobeny, ale také nepsaly ani text na rubu směnky (blankoindosament), když naopak ve třech případech byl jako pisatel textu „za mě na řad majiteli“ zjištěn obviněný J. J. a v jednom případě textu „za mě na řad komukoli“ obviněný F. N. Podpisy těchto osob pak byly rovněž padělány. Proto nelze přisvědčit námitce obviněného, že u něj není dána úmyslná forma zavinění, když naopak skutková zjištění soudů svědčí o jeho úmyslu, a to i specifickém podle §234 odst. 3 alinea první. Námitka o absenci zavinění je proto zjevně neopodstatněná.
77. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl přisvědčit obviněnému, ani pokud jde o jeho námitku o neexistenci spolupachatelství, která je proto rovněž zjevně neopodstatněná. Podle §23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podstatou spolupachatelství je tedy společné jednání dvou nebo více osob a úmysl k tomu směřující. Podmínkou spolupachatelství není nutně to, aby každá z jednajících osob naplnila všechny zákonné znaky trestného činu. V rámci společného jednání mohou být role jednajících osob rozděleny tak, že každá z nich naplní jen některé ze znaků trestného činu, přičemž teprve souhrnem dílčích aktů vykonaných jednotlivými osobami dochází k naplnění všech znaků trestného činu. V krajním případě je v závislosti na okolnostech konkrétního případu možné dokonce i to, že naplnění znaků trestného činu vyplývá ze souhrnu dílčích aktů jednajících osob, přičemž tyto akty – posuzovány samy o sobě a mimo kontext celku – jsou ve vztahu k zákonným znakům trestného činu irelevantní. Ze skutku popsaného ve výroku o vině jako celku je zřejmé, že jednání obviněných J. J. a F. N. na sebe vzájemně navazovalo, v jednotlivých případech si měnili role, ale jednali koordinovaně a vedeni stejným úmyslem zaměřeným na získání peněžních částek uvedených na jednotlivých směnkách.
78. Z hlediska právního posouzení skutku je pak bez významu námitka obviněného F. N., že nebylo prokázáno, že by vymyslel a vypracoval plán trestné činnosti, rozděloval úkoly a vystupoval jako organizátor trestné činnosti, jak podle něj nesprávně zjistil soud prvního stupně. Jedná se o skutkový závěr městského soudu, který podle Nejvyššího soudu správně dospěl k zjištění, že obviněný F. N. hrál při páchání předmětné trestné činnosti s obviněným J. J. vůdčí roli. Tento závěr, který má oporu v provedených důkazech uvedených městským soudem v rozsudku, se pak zohlednil pouze při rozhodování o trestu, a nikoliv v právním posouzení skutku.
79. Nejvyšší soud ve věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Městský soud provedl celou řadu důkazů, které umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny. Na základě provedeného dokazování soudy důvodně shledaly za vyvrácenou obhajobu obviněného, správně uzavřely, že obviněný F. N. se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a toto jednání také správně právně kvalifikovaly.
80. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Námitky v rámci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly a tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání obviněného F. N. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
81. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro obviněným navrhovaný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. nebyly shledány důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu