ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.660.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 660/2021-646
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2021 o dovolání obviněné J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 12 To 6/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 123/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 10. 2020, č. j. 1 T 123/2020-561, byla obviněná J. K. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, za současně vysloveného dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila poškozeným způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k náhradě škody poškozenému T. T. ve výši 669 500 Kč a poškozenému M. B. ve výši 1 700 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním obviněná do všech jeho výroků. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 12 To 6/2021-602 zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výroky o vině i trestu rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 2. 2020, č. j. 1 T 79/2019-426, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č. j. 6 To 104/2020-464, a obviněnou uznal vinnou pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 1) navíc přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byla odsouzena ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současně vysloveného dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila poškozeným škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k náhradě škody poškozenému T. T. ve výši 669 500 Kč a poškozenému M. B. ve výši 1 700 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněná uvedených trestných činů dopustila v podstatě tím, že
1) v době od 9. 8. 2018 do 16.30 hodin dne 14. 8. 2018 v XY a okolí pod nepravdivou záminkou vrácení peněz po jejich doručení z Ameriky, následně pod záminkou, že získáním prostředků z prodeje bytů bude moci zapůjčenou částku neprodleně vrátit, vylákala od poškozeného F. V. částku celkem 400 000 Kč, které jí předal před Českou spořitelnou v XY, kde si vzal pro tento účel úvěr v uvedené výši, a dále uzavřel úvěrovou smlouvu u ČSOB v XY na částku 200 000 Kč, kterou po něm obviněná též požadovala, avšak vzhledem k podezření, že jej uvedla v omyl, jí již tuto částku nechtěl předat, přičemž se obviněná snažila od počátku peníze od něj vylákat tím, že předstírala citový vztah k němu a uskutečnila s ním pohlavní styk, a vzhledem ke svým příjmům si musela být vědoma skutečnosti, že nebude schopna peníze poškozenému vrátit, tak jak mu tvrdila, avšak poté, co jí poškozený odmítl poslední částku poskytnout, mu začala vyhrožovat tím, že pokud jí peníze nedá, uvede na policii, že ji znásilnil,
2) v přesně nezjištěné době od října roku 2016 do 23. 8. 2018 v Praze, v Mladé Boleslavi, v místě bydliště poškozeného v XY i na jiných místech, v úmyslu se obohatit, pod falešnými záminkami, jako např. splacení půjčky lichvářům, na dlužné nájemné, opravu auta, zaplacení školky, výhodné získání nového bytu v Praze-Petrovicích, kde budou společně žít a svou garsonku přenechá M. B. a slibů o společném soužití postupně vylákala na T. T. částku ve výši nejméně 669 500 Kč, peníze vybíral ze svého účtu číslo XY vedeného u Fio banky, a. s., a předával je J. K. v hotovosti, zasílal jí je složenkou nebo je převáděl na její účet číslo XY vedený u Komerční banky, a. s., a dále na účet číslo XY vedený u Komerční banky, a. s., které mu sdělila J. K., přičemž majitelem tohoto účtu v té době byl P. S., a dále jí zaslal finanční prostředky ze svého účtu číslo XY vedeného u Komerční banky, a. s., posléze přestala být kontaktní, větší byt v Petrovicích pro ně nezískala, neboť se jednalo o městský byt určený pro osoby v sociální tísni, o čemž věděla, peníze poškozenému do současnosti nevrátila, čímž způsobila škodu v celkové výši nejméně 669 500 Kč,
3) na jaře roku 2018 na adrese XY, XY, okres Jičín, v úmyslu sebe obohatit a s vědomím, že svým závazkům nedostojí, pod falešnou záminkou, že když jí pomůže sehnat větší byt v Petrovicích, tak získá její garsonku v Praze, vylákala z M. B. finanční hotovost ve výši 1 200 000 Kč; část finančních prostředků ve výši 250 000 Kč vybral poškozený dne 3. 4. 2018 ze svého účtu číslo XY vedeného u Fio banky, a. s., a předal je obviněné ve Fio bance v Mladé Boleslavi, zbývající finanční prostředky jí přeposlal ze svého účtu číslo XY vedeného u Fio banky, a. s., na účet číslo XY vedený u Komerční banky, a. s., které mu sdělila J. K., majitelem tohoto účtu však v té době byl P. S., a to dne 3. 4. 2018 částku ve výši 450 000 Kč a dne 4. 4. 2018 částku ve výši 500 000 Kč s tím, že zapůjčenou hotovost vrátí do 4. 4. 2019, a následně pod falešnou záminkou, že výhodně nakoupí byty v XY, poté je obratem se ziskem prodá a zisk si rozdělí, vylákala z M. B. finanční hotovost ve výši 500 000 Kč, kterou dne 16. 4. 2018 převedl ze svého účtu číslo XY vedeného u Fio banky, a. s., na její účet číslo XY vedený u Komerční banky, a. s., s tím, že zapůjčenou hotovost vrátí do 16. 4. 2019, po čase ale přestala být kontaktní, větší byt v Petrovicích nezískala, neboť se jednalo o městský byt určený pro osoby v sociální tísni, o čemž věděla, nemovitosti v XY sice dne 4. 4. 2018 zakoupila od L. K., ale uvedené nemovitosti byly omezeny zástavním právem smluvním ve prospěch České spořitelny, a. s., k zajištění pohledávky na splacení jistiny úvěru ve výši 3 512 000 Kč, do dnešního dne je tedy se ziskem neprodala, zapůjčené peníze nevrátila, čímž M. B. způsobila škodu v celkové výši 1 700 000 Kč.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že výrok o vině je založen na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními soudu. Své dovolání rozdělila do dvou částí. V části III. uvedla námitky proti skutku pod bodem 1), když původně pro tento skutek byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Klatovech, č. j. 1 T 79/2019–426 ze dne 25. 2. 2020 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. 6 To 104/2020–464, ze dne 4. 11. 2020. Proti tomuto obviněná dne 2. 3. 2021 podala dovolání vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 319/2021, o němž dosud nebylo rozhodnuto. V části IV. pak sumarizovala námitky proti skutkům pod body 2) a 3) odsuzujícího rozsudku.
5. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) obviněná namítla, že nalézací soud v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. neprověřoval, zda v rozhodném období, předcházejícím přijetí peněz od F. V., očekávala příjem peněz z ciziny, přestože jmenovaný ve své výpovědi výslovně zmínil očekávaný příjem z Ameriky, z něhož mu měla dluh splatit. Zcela pominul výpověď svědka L. K., který uvedl, že od něj obviněná během měsíce května 2018 koupila tři byty v domě čp. XY na náměstí v XY, za které dostal zaplaceno. V tomto domě, kde obviněná se synem bydlí, je pět bytů, přičemž zůstávaly na prodej ještě dva byty. Z výpovědi tohoto svědka lze tedy dovodit, že od něj mohla vedle již tří zmíněných bytů koupit ještě poslední dva byty z peněz získaných od poškozeného a jejich následným prodejem získat peníze na vrácení peněz půjčených na jejich koupi. Zdůraznila, že v odst. 15. svého rozsudku nalézací soud uvedl, že s ohledem na finanční situaci a zástavu k bytům si byla obviněná vědoma, že poškozený od ní velkou finanční částku ve velmi krátké době získat nemůže. Takový závěr soudu je založen na vadné právní úvaze, že zastavené nemovitosti nemůže jejich vlastník prodat. Zjišťování její způsobilosti zaplatit z výnosu prodeje svého majetku částku ve výši 400 000 Kč, zůstalo stranou pozornosti soudu. Absenci důkazů prokazujících její nezpůsobilost nahradil soud konstatováním, že si vzhledem ke svým příjmům musela být vědoma skutečnosti, že nebude schopna peníze poškozenému vrátit. Disponovala dostatečným majetkem, o čemž svědčí skutečnost, že dne 11. 3. 2019 zaplatila 429 000 Kč převodem na jeho účet.
6. Obviněná dále namítla, že soud opřel svůj závěr o její vině u skutku pod bodem 1) toliko o výpověď poškozeného F. V., která byla v rozporu s tím, co tvrdila obviněná (že jí pouze vracel peníze, které mu předtím půjčila ona). Při hodnocení věrohodnosti této výpovědi soud nepřípustně pominul, že poškozený F. V. vypovídal ohledně podstatných skutečností rozporně. Při výslechu policejnímu orgánu dne 15. 8. 2018 uvedl, že mu odůvodnila svoji žádost o půjčku tím, že peníze potřebuje na byt, a napsali potvrzení, že od něj převzala 429 000 Kč, které oba podepsali. Taková kvitance k důkazu předložena nebyla. Dne 17. 8. 2018 podané vysvětlení změnil a policejnímu orgánu uvedl, že potvrzení o půjčení peněz obviněná nepodepsala. Při hlavním líčení svoji výpověď opět změnil a uvedl, že o půjčce byl vyhotoven malý papírek a obviněná ho podepsala. Ani taková kvitance zápůjčky však k důkazu předložena nebyla. Obviněná také nesouhlasila s tvrzením odvolacího soudu, že předstírala citový vztah k F. V. a uskutečnila s ním pohlavní styk ve snaze získat od něj peníze. Poškozený připustil, že k zápůjčce ho přiměla vidina krásného sexu. Pokud zapůjčil obviněné peníze veden takovou vidinou, nelze takový motiv interpretovat jako uvedení v omyl, zejména pokud obviněná zmíněnou vidinu sexu podle zjištění soudu naplnila.
7. V neposlední řadě obviněná zpochybnila právní kvalifikaci přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty „pohrůžka jinou těžkou újmou“. Tímto znakem podle jejího názoru, není hrozba podáním trestního oznámení pro znásilnění, protože nebyla blíže konkretizovaná, ve spojení s §12 odst. 2 tr. zákoníku vzhledem ke stupni škodlivosti činu, který nepřekročil spodní práh trestnosti. Za těchto okolností nebyly dány zákonné podmínky pro posouzení viny obviněné podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Ve vztahu ke skutkům pod bodem 2) a 3) obviněná namítla, že soud neodůvodnil, proč uvěřil výpovědím T. T. a M. B., kteří svá tvrzení o poskytnutí půjček nedoložili kvitancemi s podpisem obviněné, a nikoliv jí. Obviněná předložila svou verzi včetně vysvětlení, že hodnověrnost výpovědi T. T. je snižována jeho snahou o odčinění újmy, kterou pociťoval, když odmítla partnerský vztah s jeho osobou. Setrvala na své verzi, že pokud ji T. T. posílal peníze, jsou to peníze, které jí dlužil. Soud vzal za prokázané, že obviněná získala od M. B. peníze na úhradu části kupní ceny bytů v XY, která činila 878 000 Kč. Jde o zjištění, které nemá oporu v provedených důkazech. Obviněná koupila byty v XY od L. K. dne 4. 4. 2018. Ten vypověděl, že kupní cena bytů mu byla zaplacena před jejich prodejem. Z výpisů z účtů však soud vzal za prokázané, že M. B. poskytl obviněné dne 3. 4. 2018 částku ve výši 250 000 Kč vybranou v hotovosti ze svého účtu u Fio banky a z téhož účtu teprve dne 16. 4. 2018 poskytl obviněné další částku 500 000 Kč. Dne 4. 4. 2018 na účet P. S. ml. poukázal 500 000 Kč a dne 3. 4. 2018 na tentýž účet poukázal 450 000 Kč.
9. Stranou pozornosti soudu, dle argumentace obviněné, zůstal i obsah smluvních vztahů, na jejichž základě měli poškození peníze obviněné poskytnout. Soud automaticky předpokládal, že obviněná je povinna peníze vrátit, tudíž že jde o půjčku, ačkoliv takový závěr neodpovídá provedeným důkazům. T. T. měl dle obviněné uvést, že peníze poskytoval osobě, s níž chtěl žít jako její partner. Svou povahou se tedy tyto poskytnuté peníze blíží spíše příspěvku na hrazení věcí společného zájmu než půjčce. Nebylo možné tedy poškozeného uvést v omyl ohledně vrácení půjčených peněz, ale jen ohledně jejich vzájemného soužití. Ve vztahu k poškozenému M. B. namítla, že se sice mohlo jednat o půjčku, ale tuto neměla splatit penězi, ale svým bytem v XY. V užívání toho bytu, případně převedení na jeho osobu poškozenému nijak nebránila.
10. Nepodložené je dle závěru obviněné i tvrzení soudu, že s ohledem na prokázaný nedostatek financí nemohla reálně očekávat, že by byla schopna vrátit oběma poškozeným vypůjčené peníze. Soud nepřípustně ztotožnil nedostatek majetku s nedostatkem peněžní formy majetku (insolvencí). Celkové majetkové poměry obviněné v době, kdy jí půjčky měly být poskytnuty, soud nezjišťoval. Kdyby tak učinil, zjistil by, že majetek obviněné byl ke splacení jejích závazků postačující.
11. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že převážná část námitek se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí, přičemž z podstatné části v dovolání použitá argumentace, konkrétně výhrady ke správnosti skutkových zjištění vedoucích k uznání viny trestným činem podvodu, neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Obviněná argumentovala extrémní nesouladem, ovšem veskrze formálně, nereflektovala skutečný obsah všech důkazů svědčících bez jakýchkoli pochybností o její vině. V posuzované věci se o případ extrémního nesouladu nejednalo, jelikož v hodnotících postupech obou soudů nenastala žádná ze situací, jež jsou soudní praxí považovány za zásadní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním z nich vyvozeným, který indikuje svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a tedy zásah do ústavně chráněného práva obviněné na spravedlivý proces. Těžiště dovolacích námitek obviněné tvoří v podstatě opakování argumentace známé soudům nižších stupňů z předcházejícího řízení. Soudy se s touto obhajobou obviněné zcela dostatečným způsobem vypořádaly ve svých rozhodnutích.
13. Ve vztahu k námitkám obviněné u skutku pod bodem 1) výroku rozsudku krajského soudu státní zástupce uvedl následující. Soudy nevycházely zcela nekriticky jen z výpovědi poškozeného F. V. Naopak vzhledem k charakteru skutku a vzájemným vztahům mezi poškozeným a obviněnou byla výpověď poškozeného podrobena zvýšené kontrole a pečlivě prověřena. Tato výpověď nestojí osamoceně, naopak koresponduje s obsahem dalších důkazů, jež byly ve věci provedeny. Pokud poškozená zdůrazňuje údajné zřejmé rozpory ve vyjádřeních poškozeného, nelze potvrdit, že by poškozený v průběhu trestního řízení (na rozdíl od dovolatelky v případě prověřování podezření z jejího znásilnění) měnil své výpovědi v podstatných rysech či účelově v reakci na vývoj dokazování. Za relevantní pak vůbec nelze považovat námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. S touto argumentací nelze věcně souhlasit, jelikož v případě obviněné o pochybnostech, natožpak o pochybnostech důvodných hovořit vůbec nelze. Verze obviněné není podložena vůbec žádným relevantním důkazem a byla naopak jinými důkazy vyvrácena.
14. Bylo-li obviněnou soudům vyčítáno neprověření očekávaných příjmů z ciziny, nebylo co více prokazovat, jelikož se jednalo o jednu ze smyšlenek, jimiž poškozeného obviněná pobízela k předání finanční hotovosti, a za jejichž pomoci jej uváděla v omyl. Pokud měly dle názoru obviněné soudy něco prověřovat, je nutno poukázat na to, že obviněná nevypovídala a nebylo tedy co ve vztahu k jejím pracovním aktivitám v zahraničí a možným příjmům z ciziny zjišťovat. Závěr o předstírání citového vztahu k poškozenému ze strany obviněné nelze rozhodně považovat za spekulaci. Obviněná soudům v rozporu s obsahem rozhodnutí podsunula právní úvahu o nemožnosti prodeje zastavených nemovitostí, přičemž ani jeden ze soudů ve věci činných netvrdil, že zástavní právo degraduje hodnotu nemovitosti v rozsahu znemožňujícím obviněné zaplatit z výnosu z prodeje nemovitostí dluh. Ve věci však šlo o to, že obviněná nemohla dosáhnout prodeje nemovitostí, na nichž vázlo zástavní právo úvěrující banky, v tak krátké době, v níž poškozenému slibovala vrácení již vylákaných a dále požadovaných peněz, přičemž těmito přísliby utvrzovala poškozeného v jeho omylu.
15. Za jedinou námitku, jenž odpovídala důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce s jistou mírou tolerance považoval výhrady obviněné týkající se právního posouzení skutku jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto ohledu však vytkl, že obviněná bez bližšího rozlišení směšuje dohromady námitku nenaplnění znaku objektivní stránky trestného činu spočívající v pohrůžce jinou těžkou újmou a nedostatečnou společenskou škodlivost trestného činu. Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu má státní zástupce za to, že byl naplněn i znak pohrůžky jiné těžké újmy, kdy postačí, aby pachatel způsobením jiné těžké újmy pouze hrozil. Obviněná však nejen hrozila jinou těžkou újmou, ale přistoupila k naplňování svých hrozeb, poškozeného vykreslila jako sexuálního loudila, s jehož požadavky na soulož zase až tak nesouhlasila. Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že byly naplněny všechny znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a současně na její jednání, které neskončilo toliko nerealizovanou hrozbou, není možné ani uplatnit materiální korektiv trestnosti jednání spočívající v nižší společenské škodlivosti. Námitka byť podřaditelná pod předmětný dovolací důvod byla tedy zjevně neopodstatněná.
16. Pokud jde o námitky proti skutkům pod body 2) a 3) výroku rozsudku krajského soudu, státní zástupce poukazuje na skutečnost, že obviněná vznesla toliko námitky vůči skutkovým zjištěním, přičemž zopakovala obsah podaného odvolání, kterým se již zabýval a vypořádal odvolací soud. Nelze potvrdit, že by se i v této části rozhodnutí v posuzované věci mělo jednat o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, jež na podkladě provedených důkazů ve svých rozhodnutích přijaly soudy, a skutečným obsahem provedených důkazů. Státní zástupce má za to, že obviněná v dovolání pouze prosazuje odlišnou skutkovou verzi, z jejího pohledu příznivou (zejména v tom smyslu, že se nejednalo o půjčku od poškozených, že jim žádné peníze nebyla povinna vrátit, a že poškozené v žádný omyl neuvedla ohledně důvodů, pro něž si od nich peníze vyžadovala), a to za pomocí vlastní interpretace až dezinterpretace vybraných důkazů. Tyto námitky však pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod nespadají.
17. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
19. Dovolání obviněné je možné rozdělit do dvou částí. V první z nich se zabývá především skutkovými otázkami, jenž se vztahují ke skutku pod bodem 1) výroku o vině z nyní napadeného rozsudku. Jedná se o skutek, pro který byla obviněná shledána vinnou a odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 2. 2020, č. j. 1 T 79/2019-426, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č. j. 6 To 104/2020-464, který nabyl právní moci. V této věci bylo také podáno dovolání, které Nejvyšší soud vede pod sp. zn 4 Tdo 558/2021, a o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Zatímco dovolání obviněné, jež podala proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 6 To 104/2020, bude pravděpodobně nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť není přípustné, s uplatněnými námitkami je třeba se vyrovnat v nyní posuzované věci. Dovoláním podaným proti pravomocnému rozhodnutí, kterým byl uložen společný trest za pokračování v trestném činu, lze uplatnit též vady předpokládané v §265b tr. ř. jako důvody dovolání, byť se vztahují pouze k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí, jež bylo zrušeno v souvislosti s uložením společného trestu, popřípadě k řízení mu předcházejícímu.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
22. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
23. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek odvolacích. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněná spatřuje v hodnocení důkazů, s nímž nesouhlasí, a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Její námitky se tak ocitají mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. To se týká v zásadě všech výhrad obviněné s výjimkou námitky související s právní kvalifikací přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterou lze s jistou mírou tolerance považovat za námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků všech soudů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
25. Jen na okraj je nutné podotknout, že soudy důvodně dospěly k závěru o vině obviněné. U skutku pod bodem 1) soudy opřely skutková zjištění o výpověď poškozeného F. V. Ten celou situaci velmi podrobně popsal, a to logicky a přiléhavě, jeho výpověď koresponduje s ostatními důkazy, zejména s listinami, které prokazují časové souvislosti a výše čerpání úvěrů. Z výpovědi pracovnic úvěrujících bank (R. P. a A. H.) vyplývá, že při jednání s poškozeným byla přítomna i obviněná, která se do jednání velmi aktivně zapojovala. Verze obviněné o vrácení dřívějšího dluhu byla vyvrácena nejen výpovědí poškozeného, který evidentně peníze nepotřeboval, a pokud by tomu tak bylo, jistě by si je nepůjčil od obviněné, kterou do té doby v podstatě neznal, ale od banky, která by mu úvěr poskytla, což se potom i ostatně stalo, ale i celkovou majetkovou situací obviněné, která rozhodně nemohla disponovat finančními prostředky na půjčku poškozenému, jak správně uzavřel Okresní soud v Klatovech (odst. 12 rozsudku). Pokud jde o svědka P. S., tato výpověď nemohla být posouzena jako relevantní především vzhledem k nedůvěryhodnosti svědka s bohatou trestní minulostí a skutečnosti, že i svědek čerpal pouze z toho, co mu dodatečně napovídala obviněná. Je tedy nutno zcela odmítnout závěr obviněné, že by soudy zcela nekriticky vycházely z výpovědi poškozeného. Naopak vzhledem k charakteru skutku a vzájemným vztahům mezi poškozeným a obviněnou byla výpověď poškozeného podrobena zvýšené kontrole a pečlivě prověřena. Nelze shledat ani údajné zřejmé rozpory ve vyjádřeních poškozeného, který pouze upřesňoval skutečnosti, na které si vzpomenul.
26. Nelze ani souhlasit s argumentem obviněné, že poškozený jí zapůjčil peníze veden vidinou „krásného sexu“, a proto nelze takový motiv interpretovat jako uvedení v omyl. Poškozený vždy trval na vrácení půjčky a obviněná mu vrácení přislíbila, když mu uvedla, že mu peníze vrátí 3. 9. 2018, až jí přijdou peníze z Ameriky. Z toho důvodu si poškozený peníze v bance půjčil a obviněné je předal. Současně mu jako důvod půjčky uvedla zakoupení bytu. Nepůjčoval jí tedy peníze pro vidinu sexuálních hrátek, byť mezi nimi k intimnímu styku došlo.
27. Je-li soudům vytýkáno neprověření očekávaných příjmů z ciziny, nebylo co prokazovat, jelikož obviněná tuto informaci nijak nekonkretizovala. Utvrzování poškozeného, že obviněná má nabýt finanční prostředky z Ameriky, bylo jen jednou ze smyšlenek, jimiž poškozeného obviněná pobízela k předání finanční hotovosti a za jejichž pomoci jej uváděla v omyl v jeho přesvědčení, že se k vynaloženým penězům někdy, nadto ve slibovaných termínech, dostane zpět. Je nutno poukázat na to, že obviněná nevypovídala, a nebylo tedy co ve vztahu k jejím pracovním aktivitám v zahraničí a možným příjmům z ciziny zjišťovat.
28. Co se týče výpovědi svědka L. K., tato nebyla z hodnotících úvah soudů vynechána (odst. 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pro skutková zjištění ve věci však neměla žádný zásadní význam. Jestliže měla obviněná v dubnu 2018 od svědka L. K. koupit tři byty, za kterýmžto účelem se musela rozsáhle zadlužit, svědčí to jen o tom, že v době svého jednání vůči poškozenému v srpnu téhož roku neměla disponibilní prostředky. Za účelem pořízení nemovitostí se obviněná ve velké míře zadlužila u banky, přičemž její jiné osobní příjmy byly velmi nízké a její životní potřeby musely být kryty sociálními dávkami (odst. 12 rozsudku Okresního soudu v Klatovech). Není tedy zřejmé, jak by bylo možno dovodit možnost nákupu dalších bytů ze strany obviněné a jejich případného zpeněžení. Nelze ani pominout, že při získání hypotečního úvěru předložila nepravdivé potvrzení o příjmech ze zaměstnání. Svědek L. K. navíc uvedl, že zbývající dva byty, které v domě byly v jeho vlastnictví, byly pronajaty P. S., který měl o ně zájem. Svědek s obviněnou o žádné další koupi zbývajících dvou bytů nejednal.
29. Soudy ve svých rozhodnutích netvrdily, že zastavená nemovitost nejde prodat, jak v dovolání uvádí obviněná. Bez pochyby zastavená nemovitost většinou prodat jde. V tomto konkrétním případě pak šlo o zástavu k hypotečnímu úvěru, a tudíž taková možnost zde existovala, nicméně prodej takové nemovitosti je ztížen tím, že většinou s ním musí souhlasit zástavní věřitel. Taková nemovitost je tedy logicky hůře prodejná. Obviněná rozhodně nemohla dosáhnout prodeje nemovitostí v tak krátké době, v níž poškozenému slibovala vrácení již vylákaných a dále požadovaných peněz, přičemž těmito přísliby utvrzovala poškozeného v jeho omylu.
30. Obviněná v předmětné době vlastnila 3 bytové jednotky v XY č. p. XY, které si pořídila za částku 4 390 000 Kč, přičemž výše hypotéčního úvěru byla 3 512 000 Kč. Lze tedy předpokládat, že pokud by všechny tři bytové jednotky prodala, pak by zisku ve výši 400 000 Kč mohla dosáhnout. Nicméně tuto okolnost je nutné zařadit do širšího kontextu páchané trestné činnosti, zejména ve vztahu ke skutkům pod body 2) a 3). Obviněná v předmětné době neměla jen dluh ve výši 400 000 Kč u poškozeného F. V., ale dále i duh ve výši nejméně 669 500 Kč ve vztahu k poškozenému T. T. a dluh ve výši 1 700 000 Kč ve vztahu k poškozenému M. B. Podvodný úmysl obviněné zde byl již v době spáchání trestného činu 9. – 14. 8. 2018, což soudy dovodily z nepravdivě tvrzeného účelu poskytnuté půjčky (zakoupení dalších bytů v XY), z nepravdivého tvrzení o zdrojích k úhradě půjčky (finančních prostředků z Ameriky), nepravdivého termínu úhrady půjčky i jednání obviněné dne 14. 8. 2018. Proto skutečnost, že obviněná dne 11. 3. 2019 (6 měsíců po prvním termínu splatnosti půjčky) poškozenému dlužné finanční prostředky uhradila, nemůže hrát žádnou roli.
31. V případě skutku pod body 2) a 3) soudy odůvodnily závěr o vině obviněné zejména na základě usvědčujících výpovědí poškozených T. T. a M. B., kteří podrobně a přesvědčivě vypověděli k finančním prostředkům poskytovaným obviněné i k tomu, za jakým účelem a jakou formou peníze obviněné poskytovali. Výpovědi poškozených soudy hodnotily v souladu s výpověďmi svědků P. H., S. N. a M. N., kteří se vyjadřovali k půjčkám poskytovaným obviněné, v souladu s výpověďmi svědků J. P. a O. H. k finanční situaci obviněné i v souladu s výpověďmi svědků P. S. mladšího a P. S. staršího k ponechání peněz posílaných na účet P. S. mladšího obviněnou. Naopak výpověď obviněné soudy posoudily jako nevěrohodnou a účelovou, když se podrobně zabývaly obhajobou obviněné, že peníze od poškozených byly splátkami půjček, které v době pobytu v USA poskytla poškozenému T. T. Podrobně a přiléhavě vysvětlily, na základě jakých provedených důkazů a úvah k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněné dospěly.
32. Obviněná konkretizovala svou námitku nevěrohodnosti svědka M. B. tím, že částku, kterou jí poskytl ve výši 878 000 Kč, měla dostat na nákup bytu v XY, ačkoliv tyto byty koupila ještě před poskytnutím celé této částky. Byty zakoupila ke dni 4. 4. 2018 a kupní cena byla zaplacena před jejich prodejem, přičemž do té doby jí M. B. poskytl jen částku 250 000 Kč. Nic takového však soudy ani poškozený neřekli. Nalézací soud pouze uvedl (odst. 22 rozsudku), že obviněné chyběla na doplacení kupní ceny skutečně zakoupených bytů v XY částka 878 000 Kč, která nebyla kryta hypotečním úvěrem, a která měla být zaplacena ještě před podpisem smluv. Neřekl však, že by ji celou měl zaplatit M. B., ale mohla být kryta i z peněz půjčených druhým poškozeným T. T. Blíže se také k tomuto vyjádřil odvolací soud (odst. 7 rozsudku), na jehož závěry Nejvyšší soud odkazuje
33. Pokud jde o povahu smluvních vztahů mezi obviněnou a poškozenými, soudy neměly pochybnosti o tom, že šlo o podvodně vylákané půjčky, když tento závěr učinily na základě výpovědi poškozených i celého kontextu projednávané věci. Obviněná nikdy ani netvrdila, že by platba od poškozeného T. T. měla být příspěvkem na další soužití s ní, jen opakovaně uváděla, že šlo o splátky dluhu, který u ní poškozený měl. Poškozený T. T. ve své výpovědi jednoznačně uvedl, že šlo o půjčku, tedy o peníze, které mu měla vrátit. Na půjčky byly sepsány smlouvy, které však zmizely v době, kdy zmizela i obviněná, a přestala s poškozeným komunikovat. Teprve následně po poskytnutí půjček obviněná poškozenému slibovala, že budou bydlet ve společném bytě, čímž mu měly být vráceny dlužné peníze. Nelze tedy dospět k závěru, že ze strany poškozeného T. T. se jednalo o příspěvek na společné soužití, ale šlo o půjčku, která byla od něj vylákána pod falešnými záminkami.
34. U smluvního vztahu s M. B. poškozená připouští, že šlo o půjčku, nicméně poukazuje, že tuto měla splatit nikoliv penězi, ale bytem v XY. Tímto disponovala a v užívání tohoto bytu, případně převedení jej na poškozeného, nijak nebránila. Předně je nutné zdůraznit, že ze smluv založených poškozeným (č. l. 54 – 57) vyplývá, že dlužná částka včetně úroku měla být uhrazena v penězích. Poškozený však připustil, že půjčku měla poškozená splatit bytem v XY, nebylo mu však nic sděleno o tom, že byt je zatížen hypotékou. Obviněná sice v předmětné době disponovala třemi byty v XY, které si pořídila 4. 4. 2018 za částku 4 390 000 Kč, nicméně tyto si pořídila na hypotéku v celkové výši 3 512 000 Kč, a tudíž byly zastaveny zástavním právem ve prospěch úvěrující banky. Bez souhlasu úvěrující banky nebylo možné byt převést a obviněná neučinila žádné kroky k tomu, aby se tak stalo. Naopak s poškozeným přestala komunikovat. Poškozený sám neměl žádný právní titul k tomu, aby svůj případný nárok uplatnil soudní cestou. Lze tedy uzavřít, že poškozený zapůjčil finanční prostředky ve výši 1 700 000 Kč obviněné s tím, že mu je může vrátit tím, že na něj převede byt v XY, aniž by však mu byla poskytnuta informace, že tento byt byl pořízen na hypotéku a je zastaven ve prospěch úvěrující banky. V tom spočívá trestnost jednání obviněné. V tomto směru je pak nepodstatné, že byla vlastníkem bytu, protože bez souhlasu hypotéční banky jej nemohla převést na obviněného a současně poškozený měl za to, že dostane byt, který zatížen žádným zástavním právem není, což odpovídalo i výši půjčky, kterou obviněné poskytl.
35. Není také pravdou, že by soudy nezkoumaly majetkové poměry obviněné. Nalézací soud se jejími majetkovými poměry zabýval (odst. 19 rozsudku nalézacího soudu) především z listin poskytnutých Městskou částí Praha-Petrovice, na jejichž základě byl obviněné poskytnut v září 2016 sociální nájemní byt. Při přidělení tohoto bytu byla zkoumána její majetková a finanční situace, která pak byla během nájemního vztahu i nadále sledována (zda obviněná splňuje podmínky pro přidělení sociálního bytu). Soud poukázal také na půjčky (u svědkyně O. H., její sestry a matky, svědka J. P.) a úvěry, které obviněná v předmětné době měla a které nesplácela. Majetkové poměry obviněné byly zjišťovány také policií na základě finančního šetření. V rámci tohoto šetření byly zjištěny všechny účty obviněné, jakož i úvěry poskytnuté bankami. Bylo sice zjištěno, že vlastnila 3 bytové jednotky v XY, které si pořídila za částku 4 390 000 Kč, ty si však pořídila z větší části prostřednictvím hypotečního úvěru ve výši 3 512 000 Kč a jsou zastaveny zástavním právem ve prospěch úvěrující banky. Nelze ani opomenout, že tento úvěr získala na základě nepravdivého potvrzení o zaměstnání. Navíc soudy dovodily, že zbytek kupní ceny byl obviněnou získán od poškozeného M. B., případně T. T. Obviněná tedy nedisponovala finančními prostředky ani majetkem, ze kterého by mohla poskytnuté půjčky zaplatit, a tudíž ani nemohla očekávat, v době přijetí těchto půjček, že je bude schopna zaplatit. Nelze se tedy ztotožnit s konstatováním obviněné, že soudy ztotožňují nedostatek majetku s nedostatkem peněžitého majetku, jelikož soudy zkoumaly příjmové a majetkové poměry obviněné komplexně.
36. Shrnuto, logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo porušeno. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje s rozsahem dokazování a se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
37. Některé další námitky obviněné pak již pouze vytrhávají z kontextu části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. jsou pro posouzení věci marginální.
38. S určitou mírou tolerance lze považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod námitku týkající se právní kvalifikace přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, podle které nebyl naplněn znak skutkové podstaty „pohrůžka jinou těžkou újmou“. Tímto znakem podle názoru obviněné není hrozba podáním trestního oznámení pro znásilnění, protože nebyla blíže konkretizována, a to ve spojení s §12 odst. 2 tr. zákoníku vzhledem ke stupni škodlivosti činu, který nepřekročil spodní práh trestnosti.
39. Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného pohrůžkou jiné těžké újmy (případně násilím nebo pohrůžkou násilí) nutí, aby něco konal (případně opominul nebo trpěl).
40. Pohrůžka jiné těžké újmy spočívá v ohrožení subjektivních občanských práv v majetkové nebo v osobní sféře postiženého subjektu, a to v takové míře, že svou závažností má stejný dopad jako případně použité násilí nebo hrozba násilím. Může se jednat například o hrozbu způsobení větší újmy na hodnotném majetku, výhrůžku závažného nactiutrhání, vyhrožování narušením osobních vztahů, rodinného života či poškozením dobré pověsti. Musí jít o jednání neoprávněné, ovšem ve vztahu k pachatelem sledovanému účelu, nikoliv ve vztahu k možnosti takového jednání. Čili za pohrůžku jiné těžké újmy může být vnímána i hrozba výkonem práva, pokud je použita účelově s cílem vynutit si na poškozeném prostřednictvím ovlivnění jeho vůle určité jeho chování. Jednání pachatele, který poškozenému vyhrožuje podáním trestního oznámení, lze pak oprávněně vnímat jako působení na vůli jiného pohrůžkou jiné těžké újmy ve smyslu znaku trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 1981, sp. zn. 6 Tz 12/81, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 495/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 301/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1535/2015). O naplnění příslušného znaku pohrůžky jiné těžké újmy ve zcela obvyklé intenzitě tedy v případě obviněné nemůže být sporu. Znakem skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku není způsobení jiné těžké újmy, jak namítá obviněná, a proto k jejímu naplnění postačí jen zjištění, že pachatel způsobením jiné těžké újmy hrozil. Postačí tedy, pokud obviněná hrozila podáním trestního oznámení poškozenému (pro znásilnění), založené na skutečnostech, které se nestaly, a není nutné, aby toto trestní oznámení blíže konkretizovala. Trestný čin vydírání je svou formou předčasně dokonaný delikt, což znamená, že zákonné znaky skutkové podstaty postihují jednání, které je přípravou k dosažení pachatelova cíle. K dokonání proto stačí samotné užití pohrůžky jinou těžkou újmou, přičemž nemusí dojít k tomu, co pachatel svým jednáním sleduje. V případech, kdy je tento trestný čin naplněn již jednáním spočívajícím v samotném vyslovení či jiném vyjádření pohrůžky, nemusí již nastat ani jiná těžká újma, k jejímuž naplňování pachatel vůbec nemusí přistoupit. V projednávané věci však obviněná navíc svou pohrůžku realizovala. Při podání vysvětlení dne 15. 8. 2018 před policejním orgánem v podstatě přistoupila k naplňování svých hrozeb, kdy poškozeného vykreslila jako sexuálního loudila, s jehož požadavky na soulož zase až tak nesouhlasila.
41. V tomto směru nemůže obstát ani námitka posouzení pronesené pohrůžky jiné těžké újmy vzhledem ke stupni společenské škodlivosti, když obviněná má za to, že intenzita jejího jednání nepřekročila spodní práh trestnosti. Především, jak bylo zdůrazněno výše, jednání obviněné neskončilo toliko u pronesení pohrůžky jiné těžké újmy, ale tato pohrůžka pak byla realizována při podání vysvětlení dne 15. 8. 2021. Zjevně se tak jedná o okolnost, která nemá pro posouzení konkrétní společenské škodlivosti jejího jednání zásadní význam. Nejedná se zde o okolnost, za které byl čin spáchán, nýbrž o okolnost, jež nastala až po činu. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele. Lze ji zohlednit zejména při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin. Chování obviněné po činu tedy nejen že nemůže svědčit o nižší míře společenské škodlivosti jejího jednání, ale naopak jí přitěžuje, jelikož z něho vyplývá pohnutka a odhodlání obviněné poškozenému skutečně ublížit a způsobit mu jinou těžkou újmu, je jím podpořen závěr o zavinění obviněné ve formě přímého úmyslu a negativně dokresluje osobu pachatelky. Jednání obviněné navíc nevykazuje vůbec žádné zvláštní, specifické rysy, jež by odůvodňovaly eventuální závěr, že jí spáchaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
42. Námitky uvedené v dovolání obviněné zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.