ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.770.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 770/2020-3209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2020 o dovolání obviněné D. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 5 To 132/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 126/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 12. 2018, sp. zn. 4 T 126/2017, a to ve výroku o vydání bezdůvodného obohacení, jímž byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost vydat poškozenému O. P. bezdůvodné obohacení ve výši 248 000 Kč, a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 5 To 132/2019, a to v části, jíž zůstal tento výrok v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 nezměněn, a ve výroku, kterým byl poškozený O. P. odkázán se zbytkem svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se ruší další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. se poškozený O. P. odkazuje s celým uplatněným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 12. 2018, č. j. 4 T 126/2017-1956, byla obviněná D. B. shledána vinnou zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a byla za to odsouzena podle §214 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo současně uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila, podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné vydat bezdůvodné obohacení, o které se obohatila na úkor poškozených L. V., J. S., V. Š., R. M. a O. P. a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený O. P. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného zločinu se obviněná dopustila jednáním spočívajícím v tom, že v období od 20. 9. 2011 do 22. 10. 2012 si nechala na svůj účet zaslat a od 20. 9. 2011 do 23. 10. 2012 užívala finanční prostředky podvodně vylákané jejím bývalým manželem I. B., nar. XY, pravomocně odsouzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 T 58/2014-1221, pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, přičemž obviněná věděla, že finanční prostředky jsou získané trestnou činností a byly vylákány pod záminkou různých investic od níže uvedených osob, přičemž se jedná o tyto prostředky zaslané na její účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.s.:
1) částku ve výši 180 000 Kč, kterou převedl poškozený L. V., nar. XY, na účet D. B. dne 20. 9. 2011;
2) částku ve výši 1 000 000 Kč, kterou převedl poškozený J. S., nar. XY, na účet D. B. dne 3. 11. 2011;
3) částku ve výši 100 000 Kč, kterou převedl poškozený L. V., nar. XY, na účet D. B. dne 28. 12. 2011;
4) částku ve výši 700 000 Kč, kterou převedl poškozený J. S., nar. XY, na účet D. B. dne 10. 1. 2012;
5) částku ve výši 200 000 Kč, kterou převedl poškozený J. S., nar. XY, na účet D. B. dne 23. 2. 2012;
6) částku ve výši 1 000 000 Kč, kterou převedl poškozený J. S., nar. XY, na účet D. B. dne 29. 2. 2012;
7) částku ve výši 25 000 Kč, kterou převedl poškozený V. Š., nar. XY, na účet D. B. dne 7. 5. 2012;
8) částku ve výši 80 000 Kč, kterou převedl poškozený V. Š., nar. XY, na účet D. B. dne 14. 5. 2012;
9) částku ve výši 600 000 Kč, kterou převedl poškozený R. M., nar. XY, na účet D. B. dne 22. 8. 2012;
10) částku ve výši 300 000 Kč, kterou vložil poškozený J. S., nar. XY, na účet D. B. dne 4. 9. 2012;
11) částku ve výši 248 000 Kč, kterou převedl poškozený O. P., nar. XY, na účet D. B. dne 22. 10. 2012,
obviněná výše uvedené finanční prostředky průběžně vybírala v hotovosti či platebními kartami či jinak čerpala v Praze 10 a na dalších místech, v různé výši, které umožňoval týdenní limit bankovních produktů, přičemž
a) po připsání částky ve výši 180 000 Kč dne 20. 9. 2011 vyčerpala z účtu částku ve výši 60 000 Kč, následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši 120 000 Kč;
b) po připsání částky ve výši 1 000 000 Kč dne 3. 11. 2011 vyčerpala z účtu částku ve výši 100 000 Kč, poté v dalších dnech vybrala v hotovosti z účtu celkovou částku 400 000 Kč a následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši 500 000 Kč;
c) po připsání částky ve výši 100 000 Kč dne 28. 12. 2011 vyčerpala z účtu částku ve výši 75 000 Kč, následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši 25 000 Kč;
d) po připsání částky ve výši 700 000 Kč dne 10. 1. 2012 vyčerpala z účtu částku ve výši 130 000 Kč, následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši 570 000 Kč;
e) po připsání částky ve výši 200 000 Kč dne 23. 2. 2012 vyčerpala z účtu částku ve výši 5 200 Kč, následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši 154 800 Kč;
f) po připsání částky ve výši 1 000 000 Kč dne 29. 2. 2012 vyčerpala z účtu částku ve výši 60 000 Kč, poté vybrala hotově částku ve výši 98 000 Kč a následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši 842 000 Kč;
g) po připsání částky ve výši 25 000 Kč dne 7. 5. 2012 vyčerpala následně průběžně tuto částku;
h) po připsání částky ve výši 80 000 Kč dne 14. 5. 2012 vyčerpala následně průběžně tuto částku;
i) po připsání částky ve výši 600 000 Kč dne 22. 8. 2012 vyčerpala z účtu částku ve výši 466 165 Kč z těchto prostředků a následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši 133 835 Kč;
j) po připsání částky ve výši 300 000 Kč dne 4. 9. 2012 vyčerpala z účtu částku ve výši 290 616 Kč a následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši 9 384 Kč;
k) po připsání částky ve výši 248 000 Kč dne 22. 10. 2012 vyčerpala z účtu částku ve výši 203 527 Kč a následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši 44 473 Kč;
všechny tyto výše uvedené prostředky následně průběžně vyčerpala v době do dne 23. 10. 2012, což činila, přestože věděla, že finanční prostředky, které I. B. podvodně vylákal pod různými záminkami od poškozených, nebudou poškozeným vráceny, finanční prostředky užívala pro svoji potřebu a získala na úkor L. V. prospěch ve výši 280 000 Kč, na úkor J. S. získala prospěch ve výši 3 200 000 Kč, na úkor V. Š. získala prospěch ve výši 105 000 Kč, na úkor R. M. získala prospěch ve výši 600 000 Kč a na úkor O. P. získala prospěch ve výši 248 000 Kč, celkově získala prospěch ve výši 4 433 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, z jehož podnětu ho Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 5 To 132/2019-3059, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněné uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila a ve výroku, jímž byl poškozený O. P. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněné podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby podle svých sil, ve lhůtě podmíněného odsouzení, vydala bezdůvodné obohacení získané trestným činem, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený O. P. odkázán se zbytkem svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla v celém rozsahu obviněná dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že výrok o vině obsahuje nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví, a již vůbec v kvalifikované skutkové podstatě. Chybně byla vyhodnocena otázka subsidiarity trestní represe a dovozena její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, a rovněž jsou předmětné výroky zatíženy extrémním nesouladem právních závěrů se skutkovými zjištěními, protože tato zjištění nelze opřít o obsah spisu nebo jím byly dokonce vyvráceny, případně soudy postupovaly jednostranně v její neprospěch. Pokud jde o aplikaci skutkové podstaty, uvedla, že obsahuje alternativy ukrytí, převodu na sebe nebo jiného a užívání výstupu z trestné činnosti jiného. Její jednání spočívalo v tom, že svému manželu I. B. poskytla k užívání svůj bankovní účet, jako jejich společný, aniž by dala svolení či pověření k páchání trestné činnosti. Za takových okolností nemohlo dojít k naplnění znaku ukrytí, neboť poškození věděli, že se jedná o její účet. Rovněž nelze aplikovat alternativu na sebe nebo jiného převede, protože vyžaduje aktivní účast, nikoli pasivní strpění užití účtu. Obviněná přitom žádné převody neprováděla, navíc I. B. byl schopen páchat trestnou činnost i bez jejího účtu. Naplněna nebyla ani alternativa spočívající v užívání, neboť její podstatou je nakládání s věcí způsobem, při kterém se využívá užitné hodnoty. Peníze však jen prošly jejím účtem, případné utrácení pak není užíváním užitné hodnoty, ale spotřebováním věci. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dále nekonzistentní, pokud dospěly v odůvodnění k závěru, že svou účastí na schůzkách s poškozenými se podílela na trestné činnosti I. B., když podílník musí nakládat s prostředky získanými trestnou činností jiného. Obviněná napadla i posouzení subjektivní stránky, protože nevěděla o převodech prostředků na účet, ani o trestné činnosti I. B. Naplněna pak nebyla rovněž kvalifikovaná skutková podstata trestného činu spočívající v získání značného prospěchu pro sebe nebo jiného. Nijak se totiž neobohatila, naopak I. B. spotřeboval i její úspory. Při dovozování výše prospěchu je třeba podle soudní praxe vycházet z čistého prospěchu. Soudy přitom nevzaly v úvahu, že I. B. část prostředků odeslal na jiné účty, neznámou část prohrál na automatech, což podkládá potřebu aplikace zásady in dubio pro reo. Nesprávně nebyla aplikována zásada ultima ratio, resp. zásada subsidiarity trestní represe, protože byla účastna civilních sporů při vymáhání nároků poškozenými, tudíž nebylo namístě řešit věc prostředky trestního práva. Dále namítla, že rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahují přesvědčivé zdůvodnění vzniku bezdůvodného obohacení na její straně, tedy jak vzniklo, popřípadě o jakou jeho skutkovou podstatu se jedná. Jeho výše totiž byla stanovena v rozsahu všech peněžních prostředků, které byly zaslány na její účet, přitom ale nebylo prokázáno, že by se o ně obohatila. Část peněz byla převedena dalším osobám, část I. B. prohrál, poškozený O. P. potom s ní uzavřel dohodu o narovnání, kterou byl nahrazen původní závazek s tím, že nový splnila. Jmenovanému poškozenému byl proto nárok přiznán v rozporu se zákonem. Závěry rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatíženy i extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Nesprávně jí totiž připisují vyvrácené skutečnosti, např. luxusní životní styl, bylo odmítnuto konzistentní svědectví I. B. a naopak soudy bezmezně věřily poškozeným, přitom je zřejmé, že obviněná se jednání s poškozenými neúčastnila, když se jednalo v jejich bydlišti, poškozeným navíc byla přiznána náhrada v řízení proti hlavnímu pachateli a civilní soudy ji neuznaly povinnou k vydání bezdůvodného obohacení. Poškození vypovídali účelově, nebyly dostatečně zodpovězeny otázky týkající se provádění transakcí a dalších úkonů v internetovém bankovnictví. Nebylo také zohledněno, že I. B. je gambler a pachatel trestné činnosti, což obviněná nevěděla, obdobného jednání se dopouštěl i po odchodu od ní a páchal ji i bez jejího účtu. Jeho trestná činnost pak byla zaměřena i na osoby, s nimiž měla přátelský či dokonce rodinný vztah, což logiku jejího protiprávního jednání vylučuje.
5. Obviněná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je v dovolacím řízení možný jen v případě existence extrémního nesouladu mezi takovými zjištěními a právními závěry, což však v dané věci nenastalo. Námitky obviněné, jimiž zpochybňovala hodnocení důkazů soudy činnými ve věci a předkládala hodnocení vlastní, proto neshledala relevantní. Námitky napadající právní posouzení skutku potom považovala v určitém rozsahu za opodstatněné. Poukázala na skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a doplnila, že případnou dohodu, kterou jiná osoba zajišťuje pachateli majetkového trestného činu odbyt získaných věcí, jejich přebírání apod., je namístě kvalifikovat jako pomoc k takovému deliktu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněné bylo kladeno za vinu, že ačkoli věděla o podvodném získání finančních prostředků I. B., nechala si je zasílat na svůj účet, přičemž se i dílčích jednání o poskytnutí peněz účastnila. Její jednání proto mělo být posouzeno jako pomoc k podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. tr. zákoníku, spáchanému I. B. Soud prvního stupně ve svém rozsudku sice na takovou možnost rovněž poukázal a konstatoval určité pochybení orgánů činných v přípravném řízení, avšak sám ji nijak nenapravil a odůvodnění jeho rozhodnutí proto není s jeho výrokem v plném souladu. Doplnila, že se však jedná o pochybení ve prospěch obviněné a není možné je, i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jakkoli napravit. Určité formulační vady státní zástupkyně shledala i v právní větě rozsudku soudu prvního stupně, stran alternativ, jak měla s penězi obviněná disponovat, a rovněž pokud jde získání značného prospěchu, aniž by to však mělo dopady na celkovou správnost rozhodnutí. Ve vztahu k námitkám týkajícím se adhezního výroku uvedla, že určení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení nebrání skutečnost, že I. B. byl zavázán k náhradě škody stran obdobných nároků poškozených. Jedná se o samostatné nároky proti oběma osobám a nelze rozhodnout o jejich plnění společně a nerozdílně. Pokud by jednomu věřiteli plnili oba dlužníci jeden dluh, platí, že v rozsahu, v jakém splnil dluh jeden z nich, zaniká povinnost k plnění druhému. Dohoda o narovnání potom nemusí znamenat zánik závazku a tvořit zákonnou překážku uplatněného nároku poškozeného O. P., a to tím spíše, že jí obviněná uznala svůj závazek co do důvodu i výše. Částečné vydání bezdůvodného obohacení by nicméně na výrok o takovém vydání vliv mít mělo. Relevantní pro trestní řízení nicméně nejsou souběžně vedená civilní řízení mezi poškozenými a obviněnou, neboť s ohledem na §9 odst. 1 tr. ř. si jsou trestní soudy povinny vyřešit otázku viny samostatně. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe státní zástupkyně s ohledem na více poškozených, kteří byli v některých případech dokonce rodinnými známými obviněné, což značilo vyšší možnost spáchání trestného činu, jakož i s přihlédnutím k výši bezdůvodného obohacení, neshledala podkladu.
7. Státní zástupkyně navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněné k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.
12. K tomu je potřeba zmínit, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
13. V části podaného mimořádného opravného prostředku ovšem obviněná napadla správnost skutkových zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. V daném rozsahu námitky obviněné tedy směřují především proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti rozsahu dokazování, přičemž se obviněná snažila provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající její představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
15. V daném případě však taková situace vyžadující zásah Nejvyššího soudu zjevně nenastala. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně odpovídajícím způsobem zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Soud druhého stupně následně tuto argumentaci potvrdil.
16. Pouze obiter dictum a ve stručnosti Nejvyšší soud k učiněným skutkovým zjištěním doplňuje, že jejich podstatou bylo jednání obviněné, která participovala na podvodném jednání jinak primárního hybatele celého děje I. B., jejího tehdejšího manžela, za které již byl odsouzen a vykonává trest odnětí svobody. Obviněná a I. B. se poškozeným prezentovali jako finančně velmi dobře situovaná rodina, přičemž I. B., který údajně byl pracovníkem Policie ČR nebo BIS (ač tomu tak nebylo), měl mít možnost výhodné investice do bytů prodávaných Ministerstvem vnitra, popřípadě do pozemků v Tismicích, a poškozeným nabízel účast v ní, popř. nabízel jiné své možnosti (např. vymožení dluhu). Poškození této možnosti i celé legendě uvěřili a zaslali částky uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně na účet obviněné. Obviněná byla části komunikace s poškozenými přítomna, o připsání peněz na svůj účet je v některých případech informovala a v následné době prováděla výběry peněz z účtu. Soudy obou stupňů naopak neuvěřily její obhajobě, že jí nic o protiprávních aktivitách I. B. nebylo známo a sama jím byla podvedena. Důvodně poukázaly na nelogičnost tvrzení, podle kterého jí měl I. B. sebe charakterizovat jako osobu, pobírající rentu z Anglie, podnikající v oblasti větrných elektráren, správy počítačové sítě apod., která však nemá zřízený žádný bankovní účet a aby ušetřil na poplatcích, potřebuje užívat její. Nereálné bylo i tvrzení, že mu předala správu účtu, neboť pro svou vytíženost nebyla schopna (a to po dobu několika měsíců, po kterou byla trestná činnost páchána, po níž ani nebyla celou dobu zaměstnána) nahlížet do internetového bankovnictví a provádět výběry peněz z bankomatů, ač to bez obtíží před sňatkem s I. B. činila, i v době jejich vztahu používala platební kartu k nákupům či výběrům, a proto mu přenechala správu účtu a v případě převodů mu přeposílala na její mobilní telefon došlý bezpečnostní kód. Navíc, jak již bylo zmíněno, byla prokázána její přítomnost na některých jednáních s poškozenými, při kterých I. B. tvrdil svoje investiční či pracovní možnosti. Uvedené skutkové závěry jednoznačně vyplynuly jednak ze svědeckých výpovědí zejména poškozených, ale i z listinných podkladů, zejména týkajících se nakládání s účtem či souvisejících finančních operací.
17. Pokud tedy obviněná zmíněná zjištění ve svém dovolání rozporovala, její argumentace se v daném rozsahu s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjela. Současně je nutné naznačená zjištění považovat za výchozí podklad pro právní kvalifikaci, tedy, jinak řečeno, při posuzování jednání není možné vycházet z modifikovaného průběhu skutkového děje, tvrzeného obviněnou v jednotlivých částech dovolání (zejména, že nevěděla o trestné činnosti I. B., neužívala účet ani platební karty apod.), ale právě ze soudy učiněných závěrů.
18. V dalších částech svého dovolání potom obviněná uplatnila tvrzení, která již hmotněprávní závěry v souladu s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadají, nicméně těmto tvrzením většinově nelze přisvědčit.
19. Především Nejvyšší soud konstatuje, že, jak do jisté míry naznačil už Obvodní soud pro Prahu 10 (viz str. 37 jeho rozsudku) a i státní zástupkyně ve svém vyjádření, ingerence obviněné do celého procesu vylákávání peněz (údajných investic) a nakládání s nimi patrně mohla přesahovat „pouhé“ podílnictví a mohla být posouzena jako účastenství na trestném činu podvodu hlavního pachatele I. B., nejspíše ve smyslu pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, resp. mohly být zváženy i další obdobné alternativy. Obviněná tudíž do jisté míry důvodně namítla, že v daném ohledu je odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nekonzistentní, pokud jen uvedl, že takové možnosti existují a orgány činné v přípravném řízení se jimi chybně nezaobíraly, avšak dále kroky k nápravě situace již nerealizoval. V aktuálně vedeném dovolacím řízení, iniciovaném mimořádným opravným prostředkem podaným obviněnou, je však již Nejvyšší soud limitován zákazem reformace in peius (§265s odst. 2 tr. ř.), tudíž vzhledem k vyšší trestnosti naznačených variantních kvalifikací jsou jakékoli další úvahy irelevantní a případná náprava vyloučená (srov. rozhodnutí publikované pod č. 5/2019 Sb. rozh. tr.).
20. Pokud pak jde o užitou právní kvalifikaci, Nejvyšší soud uvádí následující. Zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 (tedy v době, kdy se obviněná svého jednání dopustila, v aktuálním znění zmíněné normy je již §214 zrušen a shodná jednání jsou postihována prostřednictvím §216 tr. zákoníku, stanovící trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, jehož užití by však bylo pro obviněnou méně příznivé – čímž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí blíž nezaobíraly a co ovšem obviněná nijak nenapadá) se dopustil, kdo ukryl, na sebe nebo jiného převedl anebo užíval věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, získal-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Obviněné bylo konkrétně právní větou výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně kladeno za vinu jednání v podobě ukrytí, převádění na sebe nebo jiného i užívání, a to věci získané trestným činem spáchaným na území České republiky, a získání značného prospěchu pro sebe. K tomu je namístě konstatovat, že při ukrytí věci nebo jiné majetkové hodnoty pachatel s ní jedná tak, že ji odstraní z dosahu možného odhalení nebo zjištění u pachatele, spolupachatele, účastníka či jinde. Převedením na sebe nebo na jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, a směřuje k realizaci užitku z ní ať už pro sebe, nebo pro jiného. Užíváním věci nebo jiné majetkové hodnoty se rozumí disponování s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou za účelem využití její užitné hodnoty. Užíváním je i spotřebování věci nebo jiné majetkové hodnoty (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2140 a 2141).
21. V návaznosti na shora popsané skutkové závěry a teoretická východiska je zřejmé, že obviněná všechny znaky dovozené skutkové podstaty naplnila. Především jednala ve vztahu k věci (jíž se rozuměly i peněžní prostředky na účtu), která byla získána trestnou činností. Tato trestná činnost mohla být do jisté míry páchána i obviněnou, ovšem, jak již bylo řečeno, případné kvalifikační pochybení směřuje v její prospěch. Věc obviněná ukryla, neboť nikoli všichni poškození věděli již od počátku, že účet, na který zasílají peníze, je účtem poškozené (např. V. Š. zmíněnou skutečnost zjistil až posléze), tedy přispívala k omezení dohledatelnosti a dostupnosti převedených financí. Současně je zcela zjevně převedla na sebe, neboť umožnila jejich vložení na její účet, čímž se dostaly do její dispozice. Není pak rozhodné, že sama nezadala platební příkazy, kterými jí byly předmětné finanční prostředky připsány na účet, neboť tyto příkazy zadali poškození, stejně tak není rozhodné, že další nakládání s takto získanými penězi řídil především I. B., protože se tak dělo až poté, co obviněná převod na sebe umožnila. Převod potom nastal na základě aktivního jednání obviněné, která po dohodě s I. B. projevila souhlas s užitím svého účtu shora popsaným způsobem, předala mu potřebné instrumenty (karty, přístup k internetovému bankovnictví), resp. mu přeposílala na její mobilní telefon doručené přístupové kódy. Současně obviněná finanční prostředky na účtu zjevně užívala, když jimi hradila své potřeby. Objektivní stránka aplikované základní skutkové podstaty tedy byla zjevně naplněna.
22. Současně si obviněná, jak vyplynulo z učiněných zjištění, byla vědoma podstaty jednání I. B., tedy že tvrdí poškozeným mylné skutečnosti a na jejich úkor od nich získává finanční prostředky, které jim nevrátí. Byť nutně neznala všechny detailní podrobnosti, na rozdíl od poškozených, ovlivněných dílčími (a nepravdivými) informacemi od I. B. (případně dokonce podporovanými či potvrzovanými obviněnou), obviněná o podstatných momentech děje zásadní přehled měla. Za takových okolností je zjevné, že obviněná jednala úmyslně, a to vzhledem k její naznačené vědomosti v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ani v hodnocení subjektivní stránky proto nelze shledat žádné pochybení.
23. Nejvyšší soud se ztotožňuje i s aplikací kvalifikované skutkové podstaty. Na účet obviněné bylo postupně převedeno podvodně vylákaných 4 433 000 Kč, což je částka odpovídající značnému prospěchu. Není totiž namístě od ní odečítat jakékoli náklady podílníka (srov. rozhodnutí publikované pod č. 41/2011 Sb. rozh. tr.), které žádné nebyly. Celá tato částka se přitom dostala do dispozice obviněné (na její účet), tedy celý z ní vyplývající prospěch měla ve své moci. Bylo potom věcí dalších dohod a postupů mezi obviněnou a I. B., jak s již získaným značným prospěchem naloží. Spíše na okraj lze doplnit, že patrně výstižnější by byl právní závěr, že obviněná svým činem získala prospěch nikoli jen pro sebe, ale i pro jiného, a to pro I. B., který byl hlavním iniciátorem celého děje a rovněž (a zřejmě většinově) užíval prostředky na účtu obviněné. Jiným ve smyslu §214 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku totiž mohl být i pachatel hlavního (základního) trestného činu, který získal prospěch z úkonů provedených podílníkem, spočívajících např. v ukrytí či převodech věci, získané zmíněným hlavním (základním) trestným činem.
24. Souhrnně řečeno, v jednání obviněné byl správně shledán zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, a proto hmotněprávní kvalifikace byla vyslovena bez vad.
25. K obviněnou namítanému chybnému vyhodnocení společenské škodlivosti činu Nevyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
26. Obviněná přitom všechny znaky (skutkové podstaty výše zmíněného zločinu) naplnila v zásadě standardním způsobem a nelze současně dovodit existenci žádných výjimečných okolností, které by odůvodňovaly tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím deliktů dané skutkové podstaty. Trestnímu postihu obviněné proto nebránila ani zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
27. Obviněná svými dovolacími námitkami napadla rovněž výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podílník zpravidla získává bezdůvodné obohacení (rozhodnutí publikované pod č. 13/1975 Sb. rozh. tr.). Bylo tomu tak i v posuzované věci, neboť obviněná na svůj účet získala peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti I. B. O tyto prostředky se tak, jak již bylo řečeno, obohatila, neboť se dostaly plně do její dispozice (na účet, jehož byla majitelkou a ke kterému měla neomezené dispoziční oprávnění). Skutečnost, že s nimi dále nakládala jak obviněná, tak i I. B., kterému takové dispozice obviněná umožnila, na skutečnosti bezdůvodného obohacení obviněné ničeho nemění. Lze jen na okraj doplnit, že ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, byl bezdůvodným obohacením i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů, tedy mimo jiné majetek získaný trestnou činností.
28. Rovněž lze připomenout, že, jak již zmínila státní zástupkyně, bezdůvodné obohacení ve smyslu občanskoprávním se vztahuje k poškozenému, jemuž má být vydáno. Jde o to postihnout vše, co pachatel (podílník) získal neoprávněně, tedy bezdůvodně. Pokud soud rozhodne podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti jednoho z obviněných plnit poškozenému z titulu bezdůvodného obohacení a o povinnosti druhého z nich plnit tomuto poškozenému stejný dluh z titulu náhrady škody, jde o samostatné nároky, a proto nelze v adhezním řízení rozhodnout o jejich povinnosti zaplatit dluh společně a nerozdílně. Pro případ, že jednomu věřiteli (poškozenému) plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh, a tím i povinnost druhého. Jedná se o tzv. falešnou solidaritu dlužníků, tedy o případ, kdy dva subjekty jsou povinny ke stejnému plnění, přičemž nejde o solidaritu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 29/2016 Sb. rozh. tr.).
29. V zásadních momentech proto ani výroku učiněnému v adhezním řízení nelze vytknout žádnou vadu.
30. Jedinou námitkou, které Nejvyšší soud přiznal opodstatnění, bylo tvrzení obviněné, podle níž byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiřčen poškozenému O. P., a to ač s ním obviněná sjednala smlouvu o narovnání, kterým původní závazek zanikl. Jak je totiž zřejmé z učiněných zjištění, resp. ze spisového materiálu (viz č. l. 2714 až 2717), obviněná se jmenovaným poškozeným uzavřela dne 7. 9. 2016 dohodu o narovnání. V jejím rámci strany konstatovaly, že poškozený zaslal na účet obviněné částku 248 000 Kč, přičemž mezi stranami není jednota v názoru, na základě jaké a zejména jakými subjekty sjednané ústní smlouvy. Dále bylo konstatováno, že mezi sebou vedou dvě blíže specifikovaná soudní občanskoprávní řízení, bezprostředně navazující na zmíněný závazkový vztah (jehož součástí byl převod částky 248 000 Kč). V návaznosti na to se obviněná s poškozeným dohodli, že své veškeré závazky, včetně výslovně vyjmenovaných, nahrazují novým, spočívajícím v tom, že obviněná poškozenému vyplatí 150 000 Kč a poškozený ukončí veškeré soudní spory, vedené z jeho iniciativy proti obviněné, což se také podle vyjádření obviněné a poškozeného (viz č. l. 2763) stalo.
31. Překážkou rozhodnutí podle §228 odst. 1 tr. ř. může být i skutečnost, že dluh zanikl, např. obviněný již nahradil poškozenému škodu, nebo zanikl i jiným způsobem než splněním (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 2854). Takovou možností přitom může být i narovnání. Narovnání, byť je zařazeno v části čtvrté hlavě první díle šestém oddíle druhém občanského zákoníku, zaobírající se relativními majetkovými právy a označeném jako změny v obsahu závazků, nelze pojímat jako změnu v obsahu závazku již proto, že v jeho důsledku dosavadní závazek zaniká. To má za následek, že se strany narovnání nemohou původního závazku dovolávat. Strany ovšem v narovnání musejí projevit vůli, že jimi narovnaný právní stav platí namísto právního stavu dosavadního [srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 820]. Narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5793/2017).
32. Nejvyšší soud dovozuje, že právě takovou vůli měly strany zmíněné dohody o narovnání, tedy obviněná a poškozený (poškozený takový smysl smlouvy o narovnání výslovně popsal ve své výpovědi, viz č. l. 2763), neboť zjevně obligační proces cílily k zániku všech sporných otázek, na které měly zřetelně odlišné názory a jejich nahrazení novým vztahem, jehož podstatou byla realizace úkonů vedoucích k ukončení soudních sporů a výplata peněz. To ovšem současně znamená, že v době rozhodnutí soudů v předmětné trestní věci povinnost obviněné k vydání bezdůvodného obohacení netrvala, neboť již byla nahrazena povinností jinou (vyplacení určité částky), která byla splněna. V návaznosti na to nebylo možné rozhodnout ve vztahu k poškozenému O. P. ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněné k vydání bezdůvodného obohacení, ale bylo nutné jej podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázat (v celém jeho nároku ve výši 400 000 Kč) na řízení ve věcech občanskoprávních.
33. Lze doplnit, že zmíněné tvrzení již obviněná předložila soudům činným dříve ve věci, které také měly k dispozici dohodu o narovnání. Soud prvního stupně se nicméně k tomuto momentu nijak nevyjádřil, soud odvolací potom pouze stručně uvedl, že zmíněná dohoda nemá na rozhodnutí podle §228 odst. 1 tr. ř. žádný vliv, neboť vyplatila-li obviněná část bezdůvodného obohacení některému z poškozených již v průběhu řízení, znamená to, že již bude povinna doplatit jen zbývající část. Naznačená argumentace ovšem plně podstatu vztahu obviněné a poškozeného nepostihla a zcela ani neodpovídala zásadě, podle níž je při rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení nutno zjistit všechny podstatné okolnosti pro stanovení výše škody, zejména zda v době rozhodování soudu uplatněný nárok na náhradu škody trvá v nezměněné výši, zda obviněný po uplatnění tohoto nároku případně škodu, byť částečně, poškozenému nenahradil, nebo zda o tomtéž nároku již nebylo rozhodnuto v řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě v řízení před jiným příslušným orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn.. 5 Tz 199/2001).
34. Nejvyšší soud závěrem souhrnně konstatuje, že dovolací námitky obviněné nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani pod žádný jiný dovolací důvod, v části další jsou zjevně neopodstatněné, pouze v dílčí části, týkající se rozhodnutí o nároku poškozeného O. P. na vydání bezdůvodného obohacení, je shledal důvodnými.
35. Proto Nejvyšší soud následně na podkladě částečně důvodného dovolání obviněné podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vydání bezdůvodného obohacení, jímž byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost vydat poškozenému O. P. bezdůvodné obohacení ve výši 248 000 Kč, jednak napadený rozsudek soudu druhého stupně v části, a to v části, jíž zůstal tento výrok v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 nezměněn, a kterou jmenovaného poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbývajícím rozsahu ponechal napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nezměněný, neboť, jak již bylo řečeno, ostatní námitky obviněné uplatněné v dovolání buď neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, nebo byly zjevně nedůvodné. Protože podle výsledků dokazování nebyl pro vyslovení povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení podklad, Nejvyšší soud podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. poškozeného odkázal s celým uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 8. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel