ECLI:CZ:NS:2021:7.TZ.76.2021.1
sp. zn. 7 Tz 76/2021-113
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2021 v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph. D., stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného M. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 29 T 160/2020, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I.
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 29 T 160/2020,
byl porušen zákon
v neprospěch obviněného M. M. ve výroku o vině u skutku pod bodem 1), v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
Tento rozsudek Okresního soudu v Děčíně se zrušuje ve výroku o vině u skutku pod bodem 1), v celém výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené G. K. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Děčíně se přikazuje , aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §275 odst. 3 tr. ř. se obviněný M. M. nebere do vazby.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 2. 2021, č. j. 29 T 160/2020-62, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (skutek 1. rozsudku), pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (skutek 2.-6. rozsudku) a pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §205 odst. 4 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 29 T 184/2020, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit poškozené G. K. na náhradu škody částku 1 000 Kč a společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s., částku 6 506 Kč.
2. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 15. 2. 2021, neboť státní zástupce a obviněný se v hlavním líčení po vyhlášení rozsudku vzdali odvolání a obviněný učinil prohlášení, jímž co do obsahového významu vyjádřil, že si nepřeje, aby odvolání v jeho prospěch podaly jiné oprávněné osoby.
3. Ministryně spravedlnosti podala dne 14. 9. 2021 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Děčíně. Napadla výrok o vině kvalifikovaný jako zločin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a v důsledku toho také výrok o trestu. Namítla, že i když se obviněný dopustil krádeže v době nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády č. 194 ze dne 12. 3. 2020 z důvodu ohrožení zdraví výskytem koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu, nebyly splněny podmínky pro to, aby skutek mohl být posouzen podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť tu nebyla žádná věcná souvislost činu obviněného s faktickou situací, která byla důvodem vyhlášení nouzového stavu. Svou argumentaci podpořila odkazem na rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 767/21. Ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Děčíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
4. K věci se písemně, prostřednictvím svého obhájce, vyjádřil i obviněný, který se ztotožnil s právním názorem ministryně spravedlnosti a odkázal na její závěrečný návrh ve stížnosti pro porušení zákona.
5. Ke stížnosti pro porušení zákona se přípisem ze dne 1. 10. 2021 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona v tomto případě není přípustná. Argumentoval tím, že v rámci hlavního líčení obviněný po přednesu obžaloby a poučení ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. výslovně prohlásil vinu, přičemž po stanovisku státního zástupce vyhlásil soud usnesení, z jehož obsahu vyplývá, že prohlášení viny obviněného přijal a upustil v tomto rozsahu od provedení dokazování. Ze znění §206c odst. 7 tr. ř., vyplývá, že soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat, a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Dle názoru státního zástupce tak právě druhá věta citovaného ustanovení představuje limit přípustnosti též pro stížnost pro porušení zákona, neboť dosah této výluky není vázán toliko na opravný prostředek řádný, ale jakýkoli opravný prostředek bez dalšího. Uvedené ustanovení se tak nutně vztahuje i na mimořádný opravný prostředek, jímž je právě stížnost pro porušení zákona. Nepřípustnost mimořádného opravného prostředku lze dovodit i na podkladě argumentu a minore ad maius , neboť pokud je v daném případě výslovně nepřípustný již řádný opravný prostředek, který je vždy primárním prostředkem nápravy vad soudního rozhodnutí, tím spíše lze vyloučit přípustnost mimořádného opravného prostředku, jenž má naopak výrazně subsidiární povahu. Navíc, pokud by zákonodárce podání stížnosti pro porušení zákona připustit chtěl, zjevně by formuloval uvedenou výluku tak, že by vyloučil pouze podání řádných opravných prostředků. Závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona dle názoru státního zástupce odpovídá i teleologický výklad uvedeného ustanovení vloženého do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., jejímž smyslem bylo přispět ke zrychlení soudní fáze trestního řízení a zároveň i posílit roli stran v soudním řízení a snížit objem dokazování. Připuštění možnosti podání stížnosti pro porušení zákona bez dalšího by bylo zjevně v rozporu s uvedeným smyslem takto přijaté právní úpravy. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou zamítl.
6. Vyjádření Nejvyššího státního zástupce bylo zasláno ministryni spravedlnosti, která reagovala v replice ze dne 4. 11. 2021. V této replice se s názorem Nejvyššího státního zastupitelství neztotožnila. Uvedla, že v §206c odst. 7 věta druhá tr. ř. není uvedeno, že opravné prostředky nejsou přípustné proti samotnému rozhodnutí soudu, které po prohlášení viny následuje – nadto z důvodu pochybení při stanovení právní kvalifikace a stanovení trestu, které jsou výlučně na straně trestního soudu. Jazykovým výkladem ustanovení nelze s ohledem na jeho ne zcela jasnou textaci dospět k jednoznačnému závěru stran přípustnosti stížnosti pro porušení zákona. Co se týče výkladu teleologického, bylo zavedení možnosti prohlásit vinu snahou o zjednodušení a zrychlení trestního řízení tak, aby obviněný neměl možnost své stanovisko donekonečna měnit, čímž by zmíněné ustanovení ztratilo svůj smysl. V tomto smyslu proto výluka přezkumu v rámci opravných prostředků míří primárně na otázky skutkové (i s ohledem na použití termínu „skutečnosti“). Z ničeho však nevyplývá, že by bylo záměrem zákonodárce vůbec nepřipustit nápravu právních vad navazujícího rozhodnutí způsobených soudem. Argumentem pro přípustnost stížnosti pro porušení zákona je ve světle výše uvedeného i skutečnost, že obviněnému byl napadeným rozhodnutím uložen nepřiměřený trest, přičemž prohlášení o vině souhlas s výší trestu vůbec neobsahuje.
7. Ve veřejném zasedání konaném o stížnosti pro porušení zákona se obhájce obviněného plně ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona včetně závěrečného návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Navíc argumentoval tím, že má za to, že v projednávané věci je stížnost pro porušení zákona přípustná, jelikož se jedná o jediný institut, který zde umožňuje změnit zjevně nespravedlivé rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkázal na písemné vyjádření a setrval na závěru, že stížnost pro porušení zákona není v projednávané věci vůbec přípustná, byť je mu známo, že Nejvyšší soud již opakovaně rozhodl jinak.
8. Nejvyšší soud jako soud příslušný k vedení řízení o stížnosti pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná. V projednávané věci došlo v řízení před soudem prvního stupně k postupu podle §206c odst. 1 tr. ř., neboť obviněný v hlavním líčení konaném dne 15. 2. 2021 po poučení podle §206a odst. 1 tr. ř. prohlásil podle §206c odst. 1 tr. ř., že je vinný spácháním skutků tak, jak jsou popsány v obžalobě, a že souhlasí s právní kvalifikací. Okresní soud v Děčíně usnesením jeho prohlášení viny přijal a uvedl, že dokazování se v doposud neprovedeném rozsahu provádět nebude.
9. Stěžejní námitka státního zástupce ohledně přípustnosti stížnosti pro porušení zákona směřovala k druhé větě ustanovení §206c odst. 7 tr. ř., která dle jeho názoru představuje limit přípustnosti též pro stížnost pro porušení zákona, neboť dosah této výluky není vázán toliko na opravný prostředek řádný, ale jakýkoli opravný prostředek bez dalšího. Uvedené ustanovení se tak nutně vztahuje i na mimořádný opravný prostředek, jímž je právě stížnost pro porušení zákona.
10. Podle §206c odst. 1 tr. ř. pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Podle §206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.
11. Ohledně dovolání, jako jednoho z mimořádných opravných prostředků, se lze s názorem státního zástupce ztotožnit. Pokud by obviněný chtěl v předmětné věci napadnout odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, nemohl by proti tomuto výroku opravný prostředek vůbec podat – viz §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. Mohl by ho podat pouze do výroků ostatních, než na které se vztahovalo jeho prohlášení viny. Vzhledem k těmto skutečnostem by nemohl být výrok o vině obviněného odvolacím soudem přezkoumán. Z toho důvodu by proti takovému rozhodnutí nebylo možné podat dovolání, jelikož tímto lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal (nebo byl povinen přezkoumat) rozsudek soudu prvního stupně. Není tedy přípustné dovolání obviněného v rozsahu, v němž napadá výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, resp. užitou právní kvalifikaci. V tomto směru tedy nelze upřít argumentaci státního zástupce opodstatněnost.
12. Výše uvedený závěr však neplatí pro stížnost pro porušení zákona, jelikož zde jde o jinou situaci. Podle §266 odst. 1 věta první tr. ř. proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Rozhodnutí, vůči kterým je možné stížnost pro porušení zákona podat, jsou vymezeny poměrně široce. Specifická je i role stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku. Tímto mimořádným opravným prostředkem disponuje toliko ministr spravedlnosti a zakládá možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kde není spravedlivé na jeho právní moci trvat. Obecně lze uvést, že stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o jejím vyhovění je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí soudu a státního zástupce. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Ministr spravedlnosti má pouze fakultativní možnost tohoto svého oprávnění využít, a proto by k tomuto postupu měl přistoupit jen tehdy, pokud je zde nutnost nápravy vadného rozhodnutí při zásadních a podstatných vadách v zájmu dodržení zákonnosti nebo když je potřeba usměrnit soudní praxi. V projednávané věci pak není jiná možnost jak napravit zjevně nesprávné rozhodnutí soudu, než cestou tohoto mimořádného opravného prostředku.
13. Z ustanovení §206c odst. 7 věta druhá tr. ř. vyplývá, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Toto ustanovení prioritně míří na možnost podat řádný opravný prostředek, tedy odvolání. Nemožnost podat tento opravný prostředek pak vyplývá i z ustanovení §246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého rozsudek nelze napadnout odvoláním, jde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal prohlášení viny. Logicky proto nelze takové rozhodnutí v tomto rozsahu napadnout ani dovoláním, jelikož toto je možné napadnout toliko v rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal (resp. byl povinen přezkoumat) rozsudek soudu prvního stupně (§265a odst. 1 tr. ř.). Stejná situace však nepanuje u stížnosti pro porušení zákona. Především je nutné zdůraznit, že právní úprava stížnosti pro porušení zákona v ustanoveních §266 až 276 tr. ř. nijak (na rozdíl od odvolaní a z něj vycházejícího dovolání) na prohlášení viny nereaguje a vyloučení možnosti podat mimořádný opravný prostředek neupravuje.
14. Lze také souhlasit s argumentací ministryně spravedlnosti, že věta druhá §206c odst. 7 tr. ř. neuvádí, že opravné prostředky nejsou přípustné proti samotnému rozhodnutí soudu, které po prohlášení viny následuje, ale jen proti skutečnostem uvedeným v prohlášení viny. V tomto smyslu proto výluka přezkumu v rámci opravných prostředků míří primárně na otázky skutkové (i s ohledem na použití termínu „skutečnosti“). Z ničeho však nevyplývá, že by bylo záměrem zákonodárce vůbec nepřipustit nápravu právních vad navazujícího rozhodnutí, navíc z důvodu pochybení soudu při stanovení právní kvalifikace a stanovení trestu. Je nutné také zmínit, že ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona napadla i uložení nepřiměřeného trestu, přičemž prohlášení o vině souhlas s výší trestu vůbec neobsahuje.
15. Nelze ani souhlasit s teleologickým výkladem zákona č. 333/2020 Sb., který zaujalo Nejvyšší státní zastupitelství. Je možné připustit, že smyslem této novely bylo zrychlit soudní řízení a snížit rozsah dokazování, ale to se týká skutkových zjištění (viz použití termínu „skutečnosti“), což však není problém projednávané věci. Zde došlo k pochybení soudu při právní kvalifikaci jednání obviněného.
16. Poměrně zásadním argumentem ve prospěch přípustnosti stížnosti pro porušení zákona je i nerovné postavení obviněného, který by v rámci soudního řízení prohlásil vinu podle §206c odst. 1 tr. ř. oproti tomu, který prohlášení viny neučinil. Pokud obviněný prohlášení viny učiní, výrazně zjednoduší a urychlí průběh řízení před soudem. Prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. představuje kvalifikovanější formu pozitivní a aktivní účasti obviněného na konečném objasnění jeho trestné činnosti a rozhodnutí o ní (dokazování v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, se neprovádí – podle §206c odst. 6 tr. ř.). Právě tento přístup je pak nutné zohlednit i ve výši ukládaného trestu. Nelze tedy takového obviněného znevýhodnit vůči obviněnému, který prohlášení viny neučinil.
17. Současně je nutné zmínit, že rozhodování soudů o tom, zda aplikovat §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku nebyl jednotný. Některé soudy podle této přísnější kvalifikované skutkové podstaty postupovaly, jiné ale ne, proto posuzování tohoto jednání sjednotil až Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu trestního kolegia ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021.
18. V případě nemožnosti podat proti rozsudku, ve kterém obviněný prohlásil vinu, stížnost pro porušení zákona, nebylo by možné napravit zásadní a podstatné vady, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát. Záměrem zákonodárce nebylo v případě takových vad soudního rozhodnutí odejmout obviněnému jakoukoliv možnost domoci se zákonného a spravedlivého rozhodnutí v konkrétní věci. Za takové situace by totiž byla znevýhodněná ta skupina obviněných, která usnadnila svým přístupem objasnění trestné činnosti a zjednodušila řízení před soudem, oproti těm obviněným, kteří absolvovali klasické trestní řízení.
19. Z výše uvedených důvodů tedy shledal Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona přípustnou. Ostatně nejedná se o první takové rozhodnutí, když stejný právní názor Nejvyšší soud zaujal již v rozhodnutích ze dne 6. 10. 2021 pod sp. zn. 4 Tz 63/2021, dne 18. 10. 2021 pod sp. zn. 4 Tz 79/2021 a dne 9. 11. 2021 pod sp. zn. 7 Tz 81/2021.
20. Nejvyšší soud proto následně přezkoumal podle §267 odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
21. Zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se obviněný dopustil podle výroku o vině v podstatě tím, že dne 30. 4. 2020 v době od 22.00 hodin do 23.00 hodin ve Varnsdorfu, okres Děčín, na ulici XY čp. XY, v budově sociální ubytovny, v prvním patře, v době návštěvy na pokoji číslo 24 obývaném poškozenou G. K., následně v nestřeženém okamžiku této poškozené odcizil z parapetu okna volně odložený mobilní telefon značky 1 Huawei Y5 2017, čímž poškozené způsobil škodu na odcizení mobilního telefonu ve výši 1 500 Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 12. 2018, č. j. 1 T 122/2018 - 154, v právní moci téhož dne, uznán vinným mj. pro přečin krádeže dle §205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a uvedeného jednání se dopustil v době nouzového stavu vyhlášeného pro území České republiky vládou České republiky v souladu s článkem 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky a to s účinností od 14.00 hodin dne 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020.
22. Trestný čin krádeže se posoudí podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchá-li pachatel takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.
23. Vyhotovení napadeného rozsudku má formu zjednodušeného rozsudku a neobsahuje odůvodnění (§129 odst. 2 tr. ř.), takže nelze identifikovat důvody, které vedly Okresní soud v Děčíně k tomu, že posoudil skutek podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Patrně tomu tak ale bylo proto, že čin byl spáchán v době nouzového stavu.
24. Aplikace ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je alternativně podmíněna dvěma skupinami případů. První skupinu představují případy, kdy je vyhlášen stav ohrožení státu (§7 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky) nebo válečný stav (čl. 43 odst. 1 Ústavy). Přitom postačí, že čin byl spáchán v době, kdy je vyhlášen stav ohrožení státu nebo válečný stav. Výčet stavů je v citovaném ustanovení taxativní, takže jiný stav – a tudíž ani nouzový stav – není důvodem aplikace citovaného ustanovení. Druhou skupinu představují případy, kdy tu je živelní pohroma nebo jiná událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Za „událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ lze považovat nikoli nouzový stav, nýbrž fakt výskytu koronaviru označovaného jako SARS Cov-2 způsobujícího onemocnění COVID-19 v měřítku epidemie až pandemie. Avšak pouhá časová shoda doby spáchání činu s dobou zmíněné „události“ není dostatečnou podmínkou pro to, aby čin mohl být posouzen podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. K tomu je třeba, aby čin také nějak věcně souvisel s uvažovanou „událostí“, tj. s výskytem koronaviru a epidemií nemoci COVID-19 nebo s opatřeními přijatými k potlačení či omezení epidemie. Tato souvislost se demonstruje např. tím, že pachatel byl k činu motivován zvláštními okolnostmi vyplývajícími z epidemie nebo z opatření přijatých k jejímu potlačení či omezení, že takových okolností nebo opatření využil k spáchání činu, že mu takové okolnosti nebo opatření umožnily nebo usnadnily spáchání činu, že čin byl namířen proti věcem, které s ohledem na svůj význam při realizaci opatření směřujících k potlačení či omezení epidemie zasluhují zvýšenou ochranu, apod.
25. Vztáhne-li se tento výklad ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku na posuzovanou kauzu, lze konstatovat, že obviněný spáchal čin v době, kdy tu byla „událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, přičemž touto „událostí“ je třeba rozumět nikoli nouzový stav jako takový, nýbrž výskyt koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a epidemii onemocnění COVID-19. Z výroku o vině však není patrna žádná věcná souvislost činu obviněného s uvedenou „událostí“. Ze strany obviněného se podle skutkové části výroku o vině jednalo o běžnou krádež mobilního telefonu v cizím bytě, aniž by při spáchání činu hrála epidemie nebo opatření směřující k jejímu potlačení či omezení nějakou roli. Z napadeného rozsudku, tj. ani z jeho odůvodnění nebylo možné zjistit ani nějaké další okolnosti, které by soud z tohoto pohledu považoval za významné, ani právní úvahy, které ho k použité kvalifikaci činu vedly.
26. Za tohoto stavu nebylo opodstatněné posoudit skutek podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Tento závěr je v souladu s právním názorem, který byl vysloven v rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, publikovaném pod č. 19/2021 Sb. rozh. tr., a s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2021 pod sp. zn. IV. ÚS 767/21. Výrok o vině obviněného u skutku pod bodem 1. kvalifikovaném jako zločin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je v rozporu se zákonem. Tím pádem nemohou obstát ani výrok o trestu a výrok o náhradě škody u poškozené G. K.
27. Nejvyšší soud proto vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného, zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině u skutku pod bodem 1), v celém výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené G. K., zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného rozsudku (resp. jeho části) pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. S ohledem na ustanovení §269 odst. 2 tr. ř. pak nejvyšší soud zrušil výrok o vině toliko u skutku pod bodem 1., když pouze v tomto případě bylo jednání kvalifikováno jako zločin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Ostatní skutky pod body 2.– 7. pak byly spáchány až po ukončení nouzového stavu dne 17. 5. 2020. Současně nešlo o pokračující trestný čin, když došlo k přerušení pokračování podle §12 odst. 11 tr. ř. usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 5. 2020, č. j. KRPU-71567-18/TČ-2020-040272, které téhož dne bylo obviněnému doručeno.
29. Nejvyšší soud také rozhodl v souladu s §275 odst. 3 tr. ř. a obviněného nevzal do vazby, když pro vazební řízení neshledal žádný důvod. Navíc je nutné konstatovat, že obviněný nebyl propuštěn na svobodu, ale převeden do výkonu jiného trestu odnětí svobody, a to výkonu zbytku trestu z podmíněného propuštění ve věci Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 1 T 149/2016 a téhož soudu sp. zn. 1 T 122/2018.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.