ECLI:CZ:NSS:2015:8.ADS.150.2014:29
sp. zn. 8 Ads 150/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Petra Sedláka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Mgr. J. H., proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7. 12. 2010, čj. MHMP 831903/2010, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2014, čj. 1 Ad
6/2012 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Úřad městské části Prahy 10, odbor sociální, rozhodnutím ze dne 13. 9. 2010,
čj. 37525/2010/AAJ, odňal žalobci sociální dávku „doplatek na bydlení“, a to dnem 1. 8. 2010.
[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání, o kterém žalovaný rozhodl
rozhodnutím ze dne 7. 12. 2010, čj. MHMP 831903/2010 tak, že zamítl odvolání a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdil.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 12. 8. 2014, čj. 1Ad 6/2012 - 64.
[4] Městský soud vyšel ze skutečnosti, že Magistrát hl. m. Prahy (dále jen „magistrát“)
rozhodnutím ze dne 7. 12. 2010, čj. MHMP 867046/2010, potvrdil rozhodnutí Úřadu městské
části Praha 10 ze dne 13. 9. 2010, čj. 37517/2010/AAJ, jímž byl žalobci ode dne 1. 8. 2010
odejmut příspěvek na živobytí, a žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem
městského soudu ze dne 29. 7. 2014, čj. 1Ad 16/2011 - 118. Neměl-li žalobce od 1. 8. 2010 nárok
na příspěvek na živobytí, nebyla podle městského soudu splněna podmínka pro nárok
na doplatek na bydlení podle §33 odst. 3 zák. č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,
ve znění pozdějších předpisů
III.
[5] Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností, jejíž důvody
podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s.
[6] Nesouhlasil s postupem městského soudu, který o žalobě rozhodl, aniž by stěžovateli
doručil rozsudek čj. 1Ad 16/2011 - 118, ze kterého v napadeném rozhodnutí vycházel.
Podle stěžovatele rozsudek čj. 1Ad 16/2014 - 118 neexistoval ke dni vydání napadeného
rozhodnutí a tuto vadu nelze zhojit jeho dodatečným doručením dne 25. 8. 2014. Zároveň
stěžovatel namítl, že městský soud odmítl odročit jednání v nyní posuzované věci do doby,
než bude mít stěžovatel možnost seznámit se s rozsudkem čj. 1Ad 16/2014 - 118.
[7] Dále stěžovatel vznesl věcné i procesní námitky také proti rozsudku čj. 1Ad 16/2011 - 118.
Uvedl, že jej napadl ústavní stížností. Ta je jedinou ochranou stěžovatele, jelikož Nejvyšší správní
soud v neprospěch žalobce potvrdil nezákonné správní rozhodnutí o odejmutí příspěvku
na živobytí. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud vyčkal s rozhodnutím v nyní
posuzované věci do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti proti rozsudku
čj. 1Ad 16/2011 - 118.
IV.
[8] Žalovaný ve vyjádření po rekapitulaci předchozího řízení navrhl kasační stížnost
zamítnout.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Z obsahu spisů vyplynulo, že stěžovatel napadl jedinou žalobou ze dne 9. 2. 2011
rozhodnutí magistrátu ze dne 7. 12. 2010, čj. MHMP 867046/2010, kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí Úřadu městské části Prahy 10 ze dne 13. 9. 2010, čj. 37517/1010/AAJ,
jímž byla stěžovateli odejmuta sociální dávka příspěvek na živobytí, a dále rozhodnutí magistrátu
ze dne 7. 12. 2010, čj. MHMP 831903/2010 , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské
části Prahy 10 ze dne 13. 9. 2010, čj. 37525/2010/AAJ, jímž byla stěžovateli odejmuta sociální
dávka doplatek na bydlení. Usnesením ze dne 12. 1. 2012, čj. 1Ad 16/2011 - 41, vyloučil městský
soud k samostatnému projednání žalobu proti rozhodnutí magistrátu ze dne 7. 12. 2010,
čj. MHMP 831903/2010.
[12] Z §33 zákona o pomoci v hmotné nouzi vyplývá, že doplatek na bydlení je svázán
s nárokem na příspěvek na živobytí, neboť podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání
nároku na příspěvek na živobytí. Při posuzování zákonnosti rozhodnutí o odejmutí doplatku
na bydlení nelze odhlédnout od rozhodnutí o odejmutí příspěvku na živobytí. Obdobnou
otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 19. 6. 2013, čj. 3 Ads 68/2012 - 23,
kde uvedl, že „prvostupňovému rozhodnutí předcházelo rozhodnutí o odnětí příspěvku na živobytí ode dne
1. 8. 2010, přičemž v důsledku odvolání žalobce nabylo rozhodnutí původního žalovaného v této věci ze dne
17. 1. 2011, č. j. 84/SZ/11-3, právní moci až dne 20. 1. 2011. Původní žalovaný tedy správně při vydání
napadeného rozhodnutí (2. 3. 2011) vycházel z toho, že žalobci nesvědčil ke dni 1. 8. 2010 nárok na příspěvek
na živobytí, čímž nebyla splněna jedna z podmínek ustanovení §33 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi.“
[13] V kontextu nyní posuzované věci a příspěvku na živobytí městský soud rozsudkem
ze dne 1. 3. 2013, čj. 1 Ad 16/2011 – 62, zrušil rozhodnutí magistrátu ze dne 7. 12. 2010,
čj. MHMP 867046/2010. Toto rozhodnutí městského soudu bylo napadeno kasační stížností,
ke které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, čj. 3 Ads 21/2013 - 42, zrušil
rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Poté městský soud rozsudkem ze dne
29. 7. 2014, čj. 1Ad 16/2011 - 118, žalobu ve věci příspěvku na živobytí zamítl.
[14] V návaznosti na rozsudek čj. 1Ad 16/2011 - 118 ve věci příspěvku na živobytí městský
soud rozhodl i ve věci doplatku na bydlení.
[15] Stěžovatel napadl především tvrzené procesní pochybení městského soudu, který mu měl
nejprve řádně doručit rozsudek čj. 1Ad 16/2011 - 118 a nechat jej nabýt právní moci. Teprve
poté mohl městský soud rozhodnout ve věci doplatku na bydlení.
[16] Nejvyšší správní soud uzavřel, že vydání nyní napadeného rozsudku v době mezi vydáním
rozsudku městského soudu čj. 1Ad 16/2011 - 118 a jeho doručením (resp. nabytím právní moci)
nemohlo mít dopad do práv stěžovatele. Samotný procesní postup městského soudu
proto nezpůsobil nezákonnost nyní napadeného rozsudku.
[17] V souladu s §49 odst. 9 s. ř. s. je soud vázán vyhlášeným rozsudkem. I když v době
soudního jednání ve věci sp. zn. 1Ad 6/2012 (doplatek na bydlení) nebyl již dříve vydaný
rozsudek ve věci sp. zn. 1Ad 16/2011 (příspěvek na živobytí) doručen stěžovateli
a tedy pravomocný, soud jím již byl vázán. Doručení tohoto rozsudku a seznámení stěžovatele
s jeho důvody nemohlo nic změnit na již vyhlášeném výroku o zamítnutí žaloby.
[18] Stěžovatel se mýlil v názoru, že rozsudek čj. 1Ad 16/2011 - 118 neexistoval
v době vydání rozsudku čj. 1Ad 6/2012 - 64. Ani stěžovatel nezpochybnil, že rozsudek
čj. 1Ad 16/2011 - 118 byl vyhlášen před jednáním ve věci sp. zn. 1Ad 6/2012. Nelze zaměňovat
neexistenci rozsudku, jako rozhodnutí ve věci, s neexistencí či nedoručením jeho písemného
vyhotovení. S písemným vyhotovením a jeho doručením účastníkům řízení jsou spojeny další
účinky rozhodnutí jako právní moc a vykonatelnost. Samotná existence rozsudku, stejně
jako jeho závaznost pro soud, je však spojena s jeho vyhlášením.
[19] Nejvyšší správní soud neshledal porušení práv stěžovatele ani v tom, že stěžovatel
nebyl v době rozhodování ve věci sp. zn. 1Ad 6/2012 seznámen s odůvodněním rozsudku
čj. 1Ad 16/2011 - 118. Městský soud totiž vycházel z důvodů, které jsou zřejmé z kasačního
rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 21/2013 - 42 a jimiž byl vázán.
[20] Je zřejmé, že důvody vedoucí k vydání rozsudku městského soudu čj. 1Ad 16/2011 - 118
byly stěžovateli známy, o čemž svědčí i protokol o jednání ve věci sp. zn. 1Ad 6/2012 ze dne
12. 8. 2014. Stěžovatel se totiž při tomto jednání negativně vymezil proti rozsudku Nejvyššího
správního soudu ve věci příspěvku na živobytí.
[21] Dále stěžovatel namítl, že mu nedoručení rozhodnutí zkomplikovalo přípravu na jednání
a neumožnilo mu napadnout rozsudek ve věci příspěvku na živobytí mimořádným opravným
prostředkem. Ani tyto námitky nebyly důvodné.
[22] Postup městského soudu nemohl mít dopad do hmotných práv stěžovatele,
protože v době rozhodování soudu ve věci doplatku na bydlení existovalo pravomocné
a vykonatelné rozhodnutí magistrátu o odejmutí příspěvku na živobytí. Nebyly tedy splněny
podmínky pro vznik nároku na doplatek na bydlení, vymezené v §33 odst. 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Rozhodnutí magistrátu (o odejmutí příspěvku na živobytí) bylo sice zrušeno
rozsudkem městského soudu čj. 1Ad 16/2011 – 62, ale ten neobstál v kasačním přezkumu.
V důsledku zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 21/2013 - 42
mj. „obživlo“ rozhodnutí magistrátu zrušené městským soudem. Rozhodnutí magistrátu ve věci
příspěvku na živobytí tak bylo pravomocné a vykonatelné a zprostředkovaně mělo vliv
i na otázku doplatku na bydlení. Pokud pak městský soud ve věci příspěvku na živobytí zamítl
žalobu, nezměnil nic na stavu, který existoval i před vyhlášením rozsudku, tedy na vykonatelnosti
a právní moci rozhodnutí o odnětí příspěvku na živobytí. Důvody zamítnutí žaloby ve věci
příspěvku na živobytí přitom nejsou bez dalšího rozhodné pro posouzení existence podmínek
pro přiznání doplatku na bydlení.
[23] Úvaha o možnosti napadnout rozsudek ve věci příspěvku na živobytí mimořádným
opravným prostředkem není ve vztahu k nyní posuzované věci podstatná. Řízení ve správním
soudnictví není ovládáno apelačním principem. Rozsudek městského soudu 1Ad 16/2011 – 118
nabyl právní moci okamžikem doručení poslednímu z účastníků a podání kasační stížnosti
ani ústavní stížnosti nemá ze zákona odkladný účinek. Městský soud proto nebyl povinen vyčkat
s rozhodnutím související věci do uplynutí lhůty pro podání mimořádného opravného prostředku
nebo do rozhodnutí o něm, byl-li by podán.
[24] V dalších námitkách stěžovatel brojil proti rozsudku městského soudu
čj. 1Ad 16/2011 - 118 ve věci příspěvku na živobytí, a to námitkami proti procesnímu postupu
městského soudu, námitkami proti jednání soudkyně, která ve věci rozhodovala, a také věcnými
námitkami proti důvodům rozhodnutí. Dále stěžovatel polemizoval se závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 21/2013 - 42.
[25] Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti.
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu čj. 1Ad 6/2012 - 64, který se týkal doplatku
na bydlení. Kasační soud v tomto řízení není oprávněn přezkoumávat rozsudek městského soudu
čj. 1Ad 16/2011 - 118 ani rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 21/2013 - 42.
Je proto nadbytečné, aby se k nim soud nyní vyjadřoval.
[26] Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud vyčkal s rozhodnutím v nyní
projednávané věci do rozhodnutí Ústavního soudu o stížnosti proti rozsudku městského soudu
čj. 1Ad 16/2011 - 118. Nejvyšší správní soud neshledal důvody, pro které by musel přerušit řízení
ze zákona ve smyslu §48 odst. 1 a 2 s. ř. s. a neshledal ani důvody pro fakultativní přerušení
řízení podle §48 odst. 3 s. ř. s. Rozhodnutí o doplatku na bydlení je ze dne 7. 12. 2010, žaloba
proti tomuto rozhodnutí je ze dne 9. 2. 2011. Nejvyšší správní soud proto upřednostnil právní
jistotu účastníků před dalším prodlužováním řízení.
[27] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží
mu proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. února 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu