ECLI:CZ:NSS:2019:8.AFS.101.2019:29
sp. zn. 8 Afs 101/2019-29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: Ayming Česká republika s. r. o., se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3,
zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov,
proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj, se sídlem Mánesova 1803/3a, České
Budějovice, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2019, čj. 57 A 14/2019-16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobkyni se vrací soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření
ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám
zástupce žalobkyně do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný výzvou ze dne 25. 9. 2018, čj. 2007962/18/2201-62564-303392, a opakovanou
výzvou ze dne 25. 2. 2019, čj. 381867/19/2201-62564-303392, vyzval žalobkyni podle §57
odst. 1 písm. b) ve spojení s §78 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový
řád“), aby ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzev poskytla údaje, jež jsou nezbytné pro správu
daní, a to:
„údaje o klientech, kterým byly poskytnuty poradenské služby v oblasti daňového odpočtu na výzkum
a vývoj za období od roku 2015 do současnosti, a to minimálně s těmito údaji:
• název a IČ klientů
• období, za které jsou služby poskytovány
• typ poskytované služby (viz webové stránky: http://www.ayming.cz/odpocet-na-vyzkum-a-
vyvoj/odpocet-na-vyzkum-a-vyvoj/nase-sluzby/)“
[2] Žalobkyně těmto výzvám nevyhověla. Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2019,
čj. 382354/19/2201-62564-303392, jí žalovaný podle §247 odst. 2 daňového řádu uložil
pořádkovou pokutu ve výši 25 000 Kč odůvodněnou nesplněním uložené povinnosti spočívající
ve sdělení uvedených údajů.
[3] Žalobkyně podala u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu na ochranu před
nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vyzvání žalobkyně k poskytnutí údajů
o klientech, kterým byly poskytnuty služby v oblasti daňového odpočtu na výzkum a vývoj
ve smyslu §34 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, za období od roku 2015
do současnosti. Žalobkyně požadovala, aby byla žalovanému uložena povinnost nepokračovat
v nezákonném zásahu a rovněž povinnost obnovit stav před zásahem.
[4] Krajský soud shledal žalobu nepřípustnou a odmítl ji. Vycházel při tom z toho,
že samotná výzva k poskytnutí určitých informací daňovým subjektem správci daně přímo
nezasahuje do veřejných subjektivních práv daňového subjektu. Daňovému subjektu je touto
výzvou sice stanovena povinnost něco učinit – sdělit správcem daně požadované skutečnosti,
nesplnění této výzvy však samo o sobě nevyvolává žádné negativní účinky – nepůsobí vznik,
změnu či zánik jakýchkoli práv a povinností daňového subjektu. K přímému zásahu do práv
subjektu dochází až v případě postupu podle §247 daňového řádu, tj. je-li ukládána pořádková
pokuta pro nesplnění uložené povinnosti. Uložení pořádkové pokuty je činěno formou
rozhodnutí, proti němuž je přípustné jak odvolání, tak následně i správní žaloba. Právě v rámci
odvolacího řízení, či soudního řízení správního, je přistoupeno i k přezkoumání toho, zda
skutečně došlo k jednání daňového subjektu, které lze podřadit pod některou ze skutkových
podstat obsažených v §247 daňového řádu. V rámci tohoto přezkumu musí být z povahy věci
jako předběžná otázka posouzeno i to, zda daňový subjekt byl na základě výzvy povinen
požadované informace poskytnout či nikoli. Krajský soud k tomu odkázal též na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016, čj. 4 Afs 177/2016-35, a jemu předcházející
rozsudek Městského soudu v Praze, ve kterých soud v řízení o žalobě proti odvolacímu
rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty přezkoumal zákonnost výzvy podle §57 daňového řádu.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika stěžovatelky
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usnesení krajského soudu kasační
stížnost, v níž namítla nezákonnost odmítnutí žaloby.
[6] Stěžovatelka uvedla, že žalovaný požadoval informace, které jsou přísně chráněné
povinností zachovávat mlčenlivost, a uskutečňoval „rybářskou výpravu“ na její klienty. Primární
zásah do svých práv stěžovatelka nespatřovala v odvozené možnosti ukládat pořádkové pokuty.
Primárním zásahem bylo uložení povinnosti poskytnout údaje, tudíž vpád do práva
na informační sebeurčení. Vešlo-li by ve známost, že finanční správa provádí plošné kontroly
klientů stěžovatelky, bylo by porušeno též její právo na podnikání a jeho nerušený výkon.
[7] Stěžovatelka citovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 31. 7. 2006,
čj. 8 Aps 2/2006-95, a uvedla, že je podstatné posoudit, zda je výzva pro daňový subjekt závazná,
zda ho může zkrátit na jeho právech a zejména, zda mu v případě nevyhovění hrozí sankce.
Jednu z podmínek existence nezákonného zásahu podle stěžovatelky naplňuje hrozba ukládání
dalších a dalších pořádkových pokut. Stěžovatelka klade otázku, jakou možnost obrany by měla,
kdyby se požadavku žalovaného podvolila a nebyl by tak důvod pro uložení pořádkové pokuty?
Citovala též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, čj. 2 Aps 3/2007-91, který
se týkal předvolání v daňovém řízení, v němž spatřovala paralelu s její věcí. Podle stěžovatelky
neexistuje jiný účinný (včasný) prostředek obrany, a proto bylo povinností krajského soudu její
žalobu věcně projednat.
[8] Stěžovatelka požádala o vydání předběžného opatření spočívajícího v tom,
„že se žalovanému do doby skončení tohoto soudního řízení zakazuje po stěžovateli požadovat splnění uložené
povinnosti, v níž stěžovatel spatřuje nezákonný zásah, jakož i se žalovanému zakazuje ukládat další pořádkové
pokuty související s nesplněním takovéto povinnosti.“, a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry
obsaženými v usnesení krajského soudu. Krajský soud vycházel též z prakticky totožné kauzy,
zatímco stěžovatelka odkázala na nepřiléhavou judikaturu.
[10] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[11] V replice k vyjádření žalovaného, doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 30. 4. 2019,
poukázala stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017,
čj. 4 Afs 14/2017-36, publ. pod č. 3604/2017 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud
za nezákonný zásah považoval výzvu požadující poskytnutí dokladů (informací) správci daně.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadené usnesení krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Podle §82 s. ř. s. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není
rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo, žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl
nezákonný. Smyslem a účelem tohoto žalobního typu je poskytnout ochranu proti zásahům
veřejné moci, proti nimž jiná ochrana není dána.
[14] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, vymezil
podmínky důvodnosti zásahové žaloby; podle tohoto rozsudku je „ochrana podle §82 a násl. s. ř. s.
důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň - splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo
(1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo
donucením ("zásahem" správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím
(4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo
(5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování
„zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle §82
a násl. s. ř. s. poskytnout.“. Tyto podmínky doznaly změn pouze v souvislosti s novelou soudního
řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., v jejímž důsledku se lze žalobou domáhat
i pouhého určení, že zásah byl nezákonný.
[15] Předpokladem věcného projednání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je,
že se o takový zásah vůbec může jednat. Skutečnost, že žalobce nějaký úkon za nezákonný zásah
označil, ještě neznamená, že se o takový zásah jedná a že je třeba proti němu poskytnout soudní
ochranu ve správním soudnictví. K tomu, které úkony mohou či nemohou být nezákonným
zásahem, existuje bohatá judikatura tohoto soudu, přičemž obecně byl nezákonný zásah vymezen
již v rozsudku ze dne 3. 6. 2004, čj. 2 Afs 17/2003-54, podle něhož „spadá pod pojem zásahu velké
množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony
neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě),
bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd. Jedná
se tedy obecně o úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž
směřují. Tyto osoby jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání
strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu.“
Tento právní názor byl akceptován i v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004-110, publ. pod. č. 735/2006 Sb. NSS.
[16] Nejvyšší správní soud ve své dosavadní judikatuře při úvahách o tom, zda úkon správního
orgánu, označený jako nezákonný zásah, skutečně je či není nezákonným zásahem ve smyslu §82
s. ř. s., posuzoval i to, zda je tento úkon přímo vynutitelný a zda má jeho adresát k dispozici
dostatečně účinný prostředek ochrany. Přímá vynutitelnost totiž naplňuje jeden ze znaků, kterým
ustanovení §82 s. ř. s. vymezuje nezákonný zásah správního orgánu, proti němuž je poskytována
ochrana ve správním soudnictví, jímž je přímé zkrácení na právech. Bezprostředně (přímo)
vynutitelným úkonem je úkon zkracující práva jeho adresáta, který již sám o sobě umožňuje
správnímu orgánu užít donucovací nebo sankční prostředky k tomu, aby adresát úkon
respektoval. Za nezákonný zásah přímo zkracující práva tak bude třeba považovat takový úkon,
který ukládá adresátovi něco učinit a v případě že úkonu nevyhoví, hrozí mu již bez dalšího
postih (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2011, čj. 1 Aps 1/2009-264). Přímo vynutitelným
úkonem shledal Nejvyšší správní soud např. pokyn správce daně k osobní účasti jednatele
obchodní společnosti při ústním jednání v daňovém řízení (rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2008,
čj. 2 Aps 3/2007-91), opakovanou výzvu policisty směřující k prokázání totožnosti (rozsudek
NSS ze dne 27. 8. 2014, čj. 2 As 35/2014-109), výzvu k podání vysvětlení podle §60 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2018, čj. 5 As 36/2018-40);
všechny uvedené úkony mohly být přímo vynuceny předvedením.
[17] V rozsudku ze dne 22. 5. 2008, čj. 2 Aps 3/2007-91, k uvedenému Nejvyšší správní soud
judikoval: „Pokyn správce daně k osobní účasti jednatele stěžovatele při ústním jednání v daňovém řízení lze
považovat za závazný a přímo vynutitelný úkon, neboť v případě jeho nerespektování může správce daně vymoci
osobní účast předvedením prostřednictvím příslušných orgánů Policie ČR. Charakter tohoto úkonu netkví
v pouhém sdělení o stavu určitých věcí nebo určitého řízení, neboť jeho obsah je natolik spojen s negativními
důsledky, které tuto osobu za určitých zákonem předvídaných podmínek mohou postihnout, že již tuto situaci lze
považovat za zkrácení subjektivních práv této osoby. Dá se předpokládat, že daňový subjekt je do té míry ovlivněn
snahou předejít možnému předvedení prostřednictvím příslušných orgánů Policie ČR, že rozhodnutí dostavit
se k jednání v daňovém řízení nelze považovat za projev svobodné vůle, nýbrž za způsob neformálního donucení.
V daném případě proto rozhodnutí o předvolání k jednání v daňovém řízení dosahuje zákonem předpokládané
intenzity zásahu, neboť na jeho základě je daňový subjekt povinen něco konat. Výklad, podle něhož by dané
rozhodnutí bylo pouze informativní a zcela nevynutitelné, nelze považovat za přijatelný. Daňový subjekt by se tak
mohl dostat do bezvýchodné situace, neboť v případě nezákonného předvolání by neměl dostatečně účinný
prostředek ochrany, kromě možnosti vyčkat a domáhat se ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu
až po nezákonném předvedení prostřednictvím policie. Tento závěr je neudržitelný především z toho důvodu,
že nezbytným atributem dostatečně účinného prostředku ochrany práv jednotlivce je také jeho včasnost. Pokud
vycházíme z předpokladu, že nezákonné předvolání určitého kontrolovaného subjektu může v zásadě vždy
směřovat k jeho předvedení (přitom tyto úseky postupu správce daně jsou na sebe navazující a nelze je izolovat,
tedy posuzovat je pouze odděleně), je třeba upřednostnit z hlediska nutnosti garantovat jednotlivci dostatečně
rychlou ochranu jeho práv takový výklad, který pokyn správce daně k osobní účasti kontrolovaného subjektu při
ústním jednání v daňovém řízení pokládá za závazný a vynutitelný úkon směřující proti daňovému subjektu,
spojený s určitými povinnostmi kontrolovaného subjektu.“
[18] V nyní souzeném případě žalovaný opakovaně zaslal stěžovatelce výzvu podle §57 odst. 1
písm. b) ve spojení s §78 odst. 1 daňového řádu, prostřednictvím které požadoval sdělení údajů
nezbytných pro správu daní. Stěžovatelka byla poučena o možnosti uložení pořádkové pokuty,
nevyhoví-li ve stanovené lhůtě výzvě správce daně; k uložení pořádkové pokuty také došlo.
Nezákonný zásah stěžovatelka spatřovala v uložení povinnosti poskytnout údaje. Podle krajského
soudu ale samotná výzva k poskytnutí určitých informací daňovým subjektem správci daně přímo
nezasahovala do veřejných subjektivních práv stěžovatelky.
[19] Stěžovatelka sice v kasační stížnosti vylíčila, jakým negativním způsobem se jí mohla výzva
žalovaného dotknout (vešlo-li by ve známost, že finanční správa provádí plošné kontroly klientů
stěžovatelky, ohrozilo by to její podnikání; bylo porušeno právo na podnikání a informační
sebeurčení) a uvedla, že jednu z podmínek existence nezákonného zásahu naplňuje hrozba
ukládání dalších a dalších pořádkových pokut. Uvedené však nelze považovat za přímé zkrácení
stěžovatelčiných práv ve smyslu výše citované judikatury. Sdělení požadovaných informací
je totiž vynutitelné až cestou dalšího správního řízení (tedy nikoliv bezprostředně), ukládáním
pokut. V tomto dalším řízení jsou obranné prostředky včetně soudního přezkumu vyzývané
osobě zabezpečeny. V této souvislosti správně již krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 10. 2016, čj. 4 Afs 177/2016-35, a jemu předcházející rozsudek
Městského soudu v Praze.
[20] V rozsudku ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, se Nejvyšší správní soud zabýval
podobnou situací. Nezákonný zásah měla tehdy představovat výzva k neprodlenému odevzdání
cestovního pasu. Nejvyšší správní soud tehdy dospěl k závěru, podle kterého „[p]řípis správního
orgánu určité osobě, který obsahuje sdělení o stavu určitých věcí nebo určitého řízení, přímo nevynutitelnou výzvu,
aby něco učinila, a informaci o případných negativních důsledcích, které tuto osobu za určitých zákonem
předvídaných podmínek mohou postihnout, ještě nelze považovat za zkrácení subjektivních práv této osoby, (…)
Argumentace stěžovatele možností uložení pořádkové pokuty podle §45 odst. 1 správního řádu je lichá. Pokud
by k uložení této pokuty došlo, bylo by tak učiněno rozhodnutím správního orgánu, proti němuž by se mohl
stěžovatel odvolat a které by bylo případně přezkoumatelné soudem v řízení podle §65 a násl. s. ř. s.
Ze skutečnosti, že chování stěžovatele, jež je v rozporu s pokynem správního orgánu, může vyvolat následek
v podobě uložení nějaké sankce, budou-li splněny podmínky pro její uložení, totiž nijak neplyne, že by tento pokyn
samotný zasahoval do právní sféry stěžovatele. Do ní by zasáhlo teprve rozhodnutí, kterým by byla sankce
uložena.“
[21] Citované závěry jsou plně aplikovatelné i na nyní souzený případ. Samotná výzva
k poskytnutí informací podle §57 odst. 1 písm. b) daňového řádu nemohla stěžovatelku zkrátit
na subjektivních právech, šlo totiž o přímo nevynutitelnou výzvu, jejíž nesplnění nemohlo mít
samo o sobě žádné negativní důsledky (do stěžovatelčiných práv by mohlo zasáhnout, jak již
uvedeno, až uložení pořádkové pokuty podle §247 daňového řádu). Předmětná výzva sice
stěžovatelku mohla znejistit v náhledu na její právní pozici a vyvolat pocit jistého ohrožení,
právní řád však ochranu před takovým subjektivním pocitem ohrožení či nejistoty neposkytuje.
Protože nebyly splněny již prvé dvě podmínky přípustnosti zásahové žaloby – přímé zkrácení
práv – byla, jak správně uvedl již krajský soud, žaloba nepřípustná.
[22] Co se týče stěžovatelkou citované judikatury a závěrů stěžovatelkou z této judikatury
vyvozených, uvádí Nejvyšší správní soud, že stěžovatelčina argumentace („V tomto ohledu
je podstatné posoudit, zda je výzva pro daňový subjekt závazná, zda jej může zkrátit na jeho právech a zejména,
zda mu v případě nevyhovění hrozí sankce.“) je plně v souladu s výše uvedeným a Nejvyšší správní soud
ji nikterak nerozporuje. Navazující úvaha, podle které „[j]e to tak právě ona hrozba ukládání dalších
a dalších pořádkových pokut, která naplňuje jednu z mnoha podmínek existence nezákonného zásahu.“, se však
již příčí vymezení nezákonného zásahu jako závazného, přímo vynutitelného úkonu, jak byl
popsán výše. Lze jen poznamenat, že stěžovatelka mohla proti postupu správce daně podat
stížnost podle §261 daňového řádu, případně požádat nejblíže nadřízeného správce daně
o prošetření způsobu vyřízení stížnosti. Z hlediska splnění podmínek pro podání zásahové žaloby
nelze sice klást stěžovatelce k tíží, že nepodala stížnost proti postupu správce daně podle §261
daňového řádu, případně žádost o prošetření způsobu vyřízení této stížnosti nejblíže
nadřízenému správci daně, neboť tyto instrumenty nejsou jiným právním prostředkem ochrany
nebo nápravy ve smyslu §85 s. ř. s.; uvedené však nic nemění na faktu, že podmínky přímého
zkrácení na právech nebyly žalovanou výzvou splněny.
[23] Paralelu nyní souzené věci s řízením vedeným pod sp. zn. 2 Aps 3/2007 (rozsudek v této
věci citován v odst. [17]) Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatelky nespatřuje. Naopak
úvahy v tomto rozsudku vyřčené ho vedly k závěru, že výzva podle §57 odst. 1 písm. b)
daňového řádu nebyla nezákonným zásahem, proti kterému by se stěžovatelka mohla bránit
podle §82 a násl. s. ř. s. S pokynem správce daně k osobní účasti při ústním jednání v daňovém
řízení jsou totiž spojeny zcela jiné důsledky než s výzvou podle §57 odst. 1 písm. b) daňového
řádu. Nerespektuje-li předvolaná osoba tento pokyn, může správce daně vymoci osobní účast
předvedením prostřednictvím příslušníků orgánů Policie ČR. V případě nezákonného předvolání
tak předvolaná osoba nemá k dispozici dostatečně účinný prostředek ochrany, neboť ochrany
před nezákonným zásahem by se mohla dovolávat až po případném nezákonném předvedení
prostřednictvím policie. Za situace, kdy nezákonné předvolání může vždy směřovat k předvedení,
byla upřednostněna garance dostatečně rychlé ochrany.
[24] Argumentace obsažená ve stěžovatelčině replice není relevantní pro posouzení věci.
V tehdy souzeném případu shledal Nejvyšší správní soud nezákonnost výzvy správce daně
adresované žalobci proto, že se tato výzva úplně vymykala vyhledávací činnosti správce daně;
právě tím, že správce daně požadoval po tehdejším stěžovateli takový rozsah informací
a takovým postupem, který odpovídá daňové kontrole, vybočil tehdy žalovaný ze zákonných mezí
vyhledávací činnosti a právě proto Nejvyšší správní soud tehdejší výzvu považoval – a to i s odkazy
na relevantní judikaturu Nejvyššího správního a Ústavního soudu – za zásah do práv stěžovatele.
Rozhodně nyní stěžovatelkou uplatněné judikaturní závěry Nejvyššího správního soudu
nepodporují stěžovatelčinu úvahu zkratkovitě dovozující, že vzdor možnosti bránit se v jiném
řízení uložené pokutě, je zásahem i každá výzva, pro jejíž nesplnění je sankce (pokuta) ukládána.
Nelze též přehlédnout, že v tehdejším řízení šlo o nezákonný postup správce daně, jímž byl stírán
podstatný rozdíl mezi vyhledávací činností správce daně a daňovou kontrolou, kdežto v případě
nyní řešeném jsou ve hře úplně jiné okolnosti a vztahy mezi úplně jinými subjekty.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
[27] Návrhem na nařízení předběžného opatření se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť
po provedení nezbytných procesních úkonů přistoupil k bezodkladnému projednání a rozhodnutí
již tak přednostní věci (§56 odst. 3. s. ř. s.). Vzhledem k tomu rozhodl o vrácení zaplaceného
soudního poplatku za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1 000 Kč stěžovatelce.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce
JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§10a odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. května 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu