ECLI:CZ:NSS:2016:8.AFS.169.2015:29
sp. zn. 8 Afs 169/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Green Ways s. r. o.,
se sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem
se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného
ze dne 5. 9. 2013, čj. 21822/13/5000-14101-700366, a čj. 21823/13/5000-14101-700366, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2015,
čj. 29 Af 79/2013 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Platebním výměrem ze dne 15. 3. 2010, čj. 35742/10/336933709216 (dále „platební
výměr za rok 2006“), předepsal Finanční úřad v Uherském Hradišti (dále „správce daně“) žalobci
k přímému placení podle §69 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o správě daní a poplatků“) a zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o daních z příjmů“) daň z příjmů
fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ve výši 781 740 Kč za zdaňovací období
roku 2006 a penále ve výši 156 348 Kč.
[2] Platebním výměrem ze dne 15. 3. 2010, čj. 37644/10/336933709216 (dále „platební
výměr za rok 2007“), předepsal správce daně žalobci k přímému placení daň z příjmů fyzických
osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ve výši 1 272 444 Kč za zdaňovací období roku
2007 a penále ve výši 251 188 Kč.
[3] Rozhodnutím ze dne 16. 2. 2011, čj. 1612/11-1101-700366, Finanční ředitelství v Brně
změnilo platební výměr za rok 2006 tak, že předepsanou částku daně zvýšilo o částku 172 848 Kč
na částku 954 588 Kč a současně zvýšilo sdělené penále na 190 917 Kč.
[4] Rozhodnutím ze dne 16. 2. 2011, čj. 1613/11-1101-700366, Finanční ředitelství v Brně
změnilo platební výměr za rok 2007 tak, že předepsanou částku daně zvýšilo o částku 258 784 Kč
na částku 1 531 228 Kč a současně zvýšilo sdělené penále na 306 245 Kč.
[5] Žalobce podal proti oběma výše uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně
žaloby ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud obě žaloby spojil ke společnému projednání
a rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, čj. 29 Af 45/2011 – 169, zrušil obě žalobou napadená
rozhodnutí a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem
finančních orgánů, že fakturovaný příjem jednatele a společníka žalobce Václava Rathouského
byl příjmem ze závislé činnosti, nikoli příjmem ze samostatné činnosti. Důvodem zrušení bylo,
že žalovaný nesprávně zahrnul do žalobcova základu daně z příjmů i daň z přidané hodnoty.
[6] Ve věci původně rozhodovalo Finanční ředitelství v Brně, které však bylo ke dni
31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky.
Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle §20 odst. 2 zákona
č. 456/2011 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní
finanční orgány, zde Finanční ředitelství v Brně, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné
dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství (dále „žalovaný“).
[7] Rozhodnutím ze dne 5. 9. 2013, čj. 21822/13/5000-14101-700366, žalovaný zvýšil částku
předepsané daně za zdaňovací období roku 2006 ze 781 740 Kč na částku 1 166 716 Kč a penále
zvýšil na částku 233 343 Kč. Rozhodnutím ze dne 5. 9. 2013, čj. 21823/13/5000-14101-700366,
žalovaný zvýšil částku předepsané daně za zdaňovací období roku 2007 z 1 272 244 Kč na částku
1 877 884 Kč a penále zvýšil na částku 375 576 Kč.
II.
[8] Žalobce podal proti oběma rozhodnutím žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně.
Krajský soud žalobu zamítl. Povahou fakturovaných příjmů pana Václava Rathouského
se zabýval již v předchozím rozsudku čj. 29 Af 45/2011 – 169, ve kterém dospěl
k jednoznačnému závěru, že tyto příjmy měly povahu příjmů ze závislé činnosti
podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, nikoli povahu příjmů ze samostatné činnosti
podle §7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Václav Rathouský byl autorem žalobcova
obchodního konceptu založeného na principu multi level marketingu, školil další obchodní partnery,
podepisoval smlouvy s obchodními partnery žalobce, jednal s dodavateli a od počátku budoval
distribuční síť, byl partnerem obchodní sítě na pozici jedna. Zároveň byl v rozhodné době
jediným společníkem a jednatelem žalobce a shora uvedená činnost, kterou žalobci fakturoval,
se překrývala s předmětem činnosti žalobce. Jeho postavení tudíž nebylo srovnatelné
s postavením dalších partnerů obchodní sítě, ale bylo neoddělitelné od jeho postavení jakožto
jediného společníka a jednatele žalobce. Uzavření smlouvy o spolupráci mezi žalobcem a panem
Rathouským pouze vytvořilo fiktivní mezičlánek.
[9] V napadených rozhodnutích se žalovaný řídil pokynem krajského soudu a nezahrnul daň
z přidané hodnoty do žalobcova základu daně z příjmů. Oproti dřívějším rozhodnutím však nově
postupoval podle §69 odst. 1 in fine zákona o správě daní a poplatků, neboť provedl tzv. brutaci
základu daně a částku předepsané daně zvýšil v souladu s citovaným ustanovením. Tento postup
nebyl v rozporu s právním názorem krajského soudu vysloveným v předchozím zrušujícím
rozsudku (§78 odst. 5 s. ř. s.), neboť v předchozím řízení se jím krajský soud vůbec nezabýval.
[10] Žalobce jako plátce daně přitom splnil podmínky, za kterých je správce daně povinen
postupovat podle §69 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, neboť neprovedl srážku daně
z příjmů, a to ani dodatečně. Podle citovaného ustanovení přitom platí, že neprovede-li plátce
daně srážku daně vůbec či v nesprávné výši, nebo sraženou daň včas nedovede, správce daně
předepíše tyto částky k přímému placení; částka daně bude na plátci vymáhána jako dluh včetně
sankcí. Věta čtvrtá předmětného ustanovení pak upravuje zvláštní pravidla pro stanovení základu
daně v těchto případech (tzv. brutaci). Žalovanému lze vytknout, že brutaci neprovedl
již v předchozím řízení, přestože mu v tom nic nebránilo. Nejednalo se však o vadu,
která by měla vliv na zákonnost žalobou napadených rozhodnutí.
III.
[11] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl,
že krajský soud nesprávně posoudil povahu příjmů Václava Rathouského. Krajský soud
ani žalovaný nezohlednili kritéria stanovená Ústavním soudem v usnesení ze dne 20. 1. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 385/04 pro určení, zda je příjem společníka od společnosti příjmem ze závislé
činnosti, nebo jiným druhem příjmu, zejména nehodnotili pečlivě obsah vztahu
mezi společníkem a obchodní společností. Krajský soud nevysvětlil, proč se blíže nezabýval
specifiky obchodního modelu stěžovatele, který spočívá v prodeji potravinových doplňků
prostřednictvím sítě obchodních zástupců budované na principu multi level marketingu.
[12] Podle stěžovatele dominovalo v jeho vztahu s panem Rathouským postavení pana
Rathouského jako obchodního zástupce v obchodní síti, nikoli jeho postavení jakožto
stěžovatelova společníka a jednatele. Veškerý denní chod stěžovatele zajišťoval prokurista;
pan Rathouský okrajově uzavřel několik obchodů s nejvýznamnějšími dodavateli, přičemž bližší
podmínky těchto obchodů vyjednával prokurista. Pan Rathouský převážně pracoval jako
obchodník distribuční sítě. Tuto činnost vykonávají jednotliví obchodníci jako osoby samostatně
výdělečně činné. Podobně i pan Rathouský vykonával tuto činnost na vlastní riziko
a odpovědnost, za využití vlastních prostředků a majetku a bez řízení ze strany stěžovatele;
pan Rathouský nebyl ani omezen ve spolupráci s jinými subjekty. Stěžovatel k této námitce
uzavřel, že posouzení charakteru příjmů z živnosti a ze závislé činnosti je velmi problematické,
a proto je třeba aplikovat v souladu se zásadou in dubio mitius ten výklad, který je pro stěžovatele
příznivější.
[13] Dále stěžovatel namítl, že žalovaný se neřídil závazným právním názorem krajského
soudu, neboť sice nezahrnul do základu daně daň z přidané hodnoty, ale zároveň provedl
i brutaci podle §69 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, čímž v konečném důsledku navýšil
doměřenou částku daně. Žalovaný tak jednal nad rámec závazného právního názoru krajského
soudu a zhoršil konečnou situaci stěžovatele. Pokud by stěžovatel nevyužil soudní přezkum,
finální situace by pro něj byla výhodnější. Stěžovatel je tudíž penalizován za využití opravných
prostředků, které mu zákon umožňuje.
IV.
[14] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s právními závěry krajského soudu.
Tvrzení stěžovatele o činnosti pana Rathouského neodpovídají zjištěním učiněným v průběhu
daňového řízení. V daňovém řízení se neprokázalo, že by všechny záležitosti stěžovatele
zajišťoval prokurista a funkce pana Rathouského byla pouze formální. Usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 385/04 nelze na případ stěžovatele aplikovat, neboť se týkalo odlišných
skutkových okolností. Zásadním rozdílem je, že pan Rathouský byl jediným společníkem
a jednatelem stěžovatele a zároveň partnerem obchodní sítě na pozici jedna; byl autorem celého
konceptu, školil obchodní partnery, podepisoval klíčové smlouvy a od začátku budoval
distribuční síť. Vykonával tedy činnosti shodné s předmětem činnosti stěžovatele; specifika této
činnosti vzal krajský soud v potaz.
[15] K druhé kasační námitce žalovaný uvedl, že cílem daňového řízení je správně stanovit
výši daně. Odvolací orgán může v následném řízení po zrušujícím rozsudku krajského soudu činit
i další úkony nad rámec závazného právního názoru krajského soudu, aby dosáhl cíle
daňového řízení. Pokud tedy zjistil, že byly naplněny zákonné podmínky pro postup
podle §69 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, bylo jeho povinností předepsat daň k přímé
úhradě v souladu s tímto ustanovením. Na povinnost žalovaného stanovit daň ve správné výši
nemá vliv, zda již byla věc řešena v řízení před správním soudem.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti zejména brojil proti závěru krajského soudu, že odměna,
kterou vyplácel panu Rathouskému v letech 2006 a 2007, měla povahu příjmu ze závislé činnosti.
Krajský soud podle stěžovatele dostatečně nezohlednil kritéria stanovená usnesením Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 385/04 pro rozlišení, kdy příjem společníka nebo jednatele od obchodní
společnosti představuje příjem ze závislé činnosti podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních
z příjmů a kdy se jedná o příjem ze samostatné činnosti podle §7 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Ve vztahu mezi stěžovatelem a panem Rathouským dominovalo postavení pana Rathouského
jakožto obchodního zástupce; veškerý denní chod stěžovatele zajišťoval prokurista. Stěžovatel
uzavřel, že posouzení těchto případů z hlediska zákona o daních z příjmů je problematické,
a proto by se měla aplikovat zásada in dubio mitius.
[19] Nejvyšší správní soud těmto námitkám nepřisvědčil. Krajský soud se v napadeném
rozsudku velmi podrobně věnoval rozboru judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu týkající se aplikace §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů a vzal přitom v potaz
i stěžovatelem zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 385/04. V souladu s touto
judikaturou konstatoval, že §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů zakládá legální fikci,
že příjmy za práci společníků a jednatelů, které jim společnost vyplácí, mají povahu příjmů
ze závislé činnosti.
[20] Krajský soud zároveň zdůraznil, že to však neznamená, že by zdanění podle předmětného
ustanovení podléhal každý příjem, který společník či jednatel od společnosti obdrží; posouzení
každého příjmu závisí na konkrétních skutkových okolnostech. Poukázal v této souvislosti
na právní názor Ústavního soudu vyjádřený obiter dictum v usnesení sp. zn. IV. ÚS 385/04.
Ústavní soud zde rovněž odmítl paušální interpretaci §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních
z příjmů a uvedl, že je vždy třeba velmi pečlivě vážit, co je obsahem daného vztahu
mezi společníkem a společností: zda v něm dominuje postavení dané osoby jako společníka
obchodní společnosti, nebo postavení, které nasvědčuje, že daná osoba vykonává předmětnou
činnost nezávisle na společnosti jako osoba samostatně výdělečně činná. K tomuto posouzení
Ústavní soud nabídl demonstrativní výčet možných kritérií: „zda společník vykonává takovou činnost
jako osoba samostatně výdělečně činná i pro jiné subjekty, zda si hradí veškeré náklady související s touto činností
samostatně a k výkonu používá svůj obchodní majetek, zda mu obchodní společnost určuje či neurčuje způsob
provedení či dobu provedení této činnosti atd.“
[21] Krajský soud v rozsudku uvedl i podrobný přehled navazující judikatury Nejvyššího
správního soudu včetně popisu konkrétních skutkových okolností jednotlivých posuzovaných
případů. Na základě tohoto přehledu uzavřel, že Nejvyšší správní soud ustáleně posuzuje
příjmy společníků a jednatelů za práci pro společnost jako příjmy ze závislé činnosti
podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, pokud společníci a jednatelé vykonávali práci
pro společnost osobně a jejich činnost fakticky odpovídala předmětu činnosti společnosti; nebylo
rozhodné, zda byli držiteli vlastního živnostenského oprávnění.
[22] Krajskému soudu lze přisvědčit, že k aplikaci §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních
z příjmů existuje dlouhodobě ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky
ze dne 27. 8. 2004, čj. 6 Afs 9/2003 – 59, č. 889/2006 Sb. NSS, ze dne 21. 12. 2005,
čj. 5 Afs 5/2005 – 85, ze dne 12. 7. 2006, čj. 7 Afs 120/2005 – 56, ze dne 12. 7. 2006,
čj. 5 Afs 122/2005 – 70, ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 Afs 54/2007 – 50, či ze dne 31. 7. 2009,
čj. 8 Afs 57/2008 – 58). Z nedávné doby lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 4. 2014, čj. 5 Afs 102/2013 – 23, který setrvává na závěru, že pokud společník
či jednatel vykonává práci pro společnost osobně a povaha jeho činnosti naplňuje předmět
činnosti společnosti, je třeba jeho příjmy z této činnosti posuzovat jako příjmy ze závislé činnosti
podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů.
[23] Skutkové okolnosti nyní projednávané věci se od výše uvedených případů řešených
Nejvyšším správním soudem zásadně neliší. Krajský soud na podkladě správního spisu pečlivě
zdůvodnil, že činnost pana Rathouského jakožto společníka a jednatele stěžovatele vykazovala
tytéž rysy jako činnost subjektů ve výše uvedených řízeních před Nejvyšším správním soudem.
V daňovém řízení bylo prokázáno, že pan Rathouský byl v rozhodné době jediným společníkem
a jednatelem stěžovatele a jeho činnost (organizace, budování distribuční sítě, prodej výrobků,
školení obchodních zástupců, jednání a uzavírání smluv s klíčovými obchodními partnery),
za kterou mu stěžovatel vyplácel odměnu, přímo souvisela s předmětem činnosti stěžovatele
(prodej potravinových doplňků, distribuční, reklamní a zprostředkovatelská činnost). V této
souvislosti lze poukázat zejména na výpověď jednatele společnosti pana Rathouského
zaznamenanou v protokolu o ústním jednání ze dne 15. 9. 2008, výpověď svědka – prokuristy
Michala Daníšky v protokolu o ústním jednání ze dne 31. 8. 2009 a písemné vyjádření zástupce
stěžovatele ze dne 9. 10. 2008; při daňové kontrole rovněž vyšlo najevo, že stěžovatel hradil panu
Rathouskému cestovní výdaje včetně stravného a kapesného, které rovněž zahrnoval do svých
nákladů – jednalo se například o pracovní cesty do Hamburku, Pekingu či na Taiwan (vyjádření
k daňové kontrole ze dne 29. 6. 2009, protokol o ústním jednání ze dne 3. 7. 2009). Správce daně
zároveň snížil vypočtenou daň o výdaje, které pan Rathouský prokazatelně vynaložil v souvislosti
se svou činností (například výdaje na telefonní služby či reklamní tiskoviny).
[24] Stěžovatel přitom věcně nepolemizoval se zjištěným skutkovým stavem; v kasační
argumentaci se omezil pouze na obecná tvrzení, že veškerý chod společnosti zajišťoval prokurista
a že pan Rathouský vykonával činnost obchodního zástupce stěžovatele na vlastní riziko
a odpovědnost, za využití vlastních prostředků a majetku a bez řízení ze strany stěžovatele,
a že nebyl omezen ve spolupráci s jinými subjekty. K těmto tvrzením lze jen obecně konstatovat,
že stěžovatel přesvědčivě neobjasnil, v čem konkrétně se činnost pana Rathouského natolik
odlišovala od předmětu činnosti stěžovatele, že by ve výsledku bylo třeba příjem za tuto činnost
posoudit jinak než jako příjem ze závislé činnosti.
[25] Stěžovatel dále namítl, že žalovaný správní orgán nebyl oprávněn v žalobou napadených
rozhodnutích navýšit vyměřenou daň postupem podle §69 odst. 1 věty čtvrté zákona o správě
daní a poplatků, neboť krajský soud jej k tomu nezavázal právním názorem vysloveným
v předchozím zrušujícím rozsudku. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani této námitce.
[26] Zrušením rozhodnutí odvolacího orgánu se daňové řízení vrací do stádia odvolacího
řízení, ve kterém je odvolací správní orgán povinen postupovat v souladu s platnou právní
úpravou a zároveň respektovat právní názor soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku
(§78 odst. 5 s. ř. s.). Pro žalovaného je přitom závazný ten právní názor soudu, který se stal
důvodem zrušení žalobou napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 11. 2007, čj. 8 As 52/2006 – 74, č. 1655/2008 Sb. NSS). To znamená,
že pokud krajský soud nevyslovil závazný právní názor ve vztahu k některé skutkové či právní
otázce (například proto, že dosud nebyla řešena v řízení před správním orgánem nebo nebyla
obsažena v žalobních bodech), pak správnímu orgánu nic nebrání, aby si o ní učinil samostatný
úsudek a ten pak zohlednil v novém rozhodnutí ve věci.
[27] V nyní posuzované věci krajský soud nevyjádřil ve zrušujícím rozsudku
čj. 29 Af 45/2011 – 169 žádný právní názor, který by se týkal zvýšení daně postupem
podle §69 odst. 1 in fine zákona o správě daní a poplatků. Žalovaný byl tudíž oprávněn učinit
si o této otázce vlastní úsudek. Pokud dospěl k závěru, že stěžovatel splnil zákonné podmínky
pro zvýšení daně postupem dle citovaného ustanovení, byl v souladu s ním povinen daň zvýšit.
V tomto ohledu není rozhodné, že výsledná daň byla vyšší, než daň původně vyměřená. Žalovaný
byl ze zákona povinen takto postupovat; jako odvolací orgán nebyl vázán návrhem odvolatele,
a to ani tehdy, pokud v odvolání neuplatněné skutečnosti ovlivnily výsledné rozhodnutí v jeho
neprospěch (srov. §114 odst. 2 daňového řádu).
[28] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. března 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu