ECLI:CZ:NSS:2011:8.AFS.17.2011:85
sp. zn. 8 Afs 17/2011 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: R. P., zastoupen
JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupen JUDr. Alanem Korbelem,
advokátem se sídlem Nám. 14. října 3, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2007,
čj. 16/87643/2007/1561, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, čj. 6 Ca 352/2007 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 27. 8. 2007,
čj. MHMP 357571/2007/DOP – T/Fu/TAXI-rozc, uložil žalobci pokutu ve výši 400 000 Kč
a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč za porušení cenových předpisů podle
§15 odst. 1 písm. f) ve spojení s §13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“).
[2] Žalovaný odvolání žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí zamítl rozhodnutím
ze dne 8. 11. 2007, čj. 16/87643/2007/1561.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“). V ní žalovanému vytkl nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Cenová
kontrola byla uskutečněna v době bezpečnostní přestávky, tedy v okamžiku, kdy žalobce
taxislužbu nevykonával ani nenabízel. Kontrolní pracovník žalobci neoznámil zahájení kontroly
a neprokázal se příslušným oprávněním. Žalobce má za to, že se daného deliktu nedopustil.
Statickou kontrolou nemohlo být shledáno porušení nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy,
neboť žalobce žádnou jízdu neposkytoval, a proto správní orgány nemohly uzavřít, že žalobce
vykonával taxislužbu pouze na území hl. m. Prahy. Žalobce mohl zvýšit stanovenou maximální
cenu o ekonomicky oprávněné náklady ve smyslu §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí
zákon o cenách. Regulaci cen v taxislužbě považuje za protiústavní. Žalobce se dále vymezil
proti uložené povinnosti hradit náklady řízení a poukázal na nedostatečné odůvodnění uložení
pokuty. Pokuta je pro něj likvidační, neboť nedosahuje takových příjmů, aby ji byl schopen
uhradit a případné splácení by jeho rodinu zatížilo na mnoho let. Žalobce závěrem navrhl
moderaci uložené pokuty.
[4] Městský soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2010, čj. 6 Ca 352/2007 - 52, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Městský soud předně neshledal důvodnou výtku o nedostatečně zjištěném skutkovém
stavu, neboť z kontrolního protokolu a fotodokumentace plyne, že žalobce měl na dveřích svého
vozidla i v ceníku ve vozidle uvedeny ceny, které byly řádově vyšší, než ceny platné v okamžiku
nabídky. Soud žalobci nepřisvědčil ani v tom, že cenová kontrola nebyla řádně zahájena
z důvodu, že žalobce vykonával bezpečnostní přestávku. Jednalo se o kontrolu statickou
ve smyslu §13 odst. 2 zákona o cenách, nikoliv o kontrolu cenových předpisů při jízdě
se zákazníky. Na vozidle žalobce byla uvedena cena, která byla stanovena v rozporu s nařízením
č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy. Žalobce nesplnil svou povinnost provozovatele taxislužby označit
zboží cenou platnou v okamžiku nabídky, tedy cenou aktuální, jak vyžaduje §11 odst. 2 vyhlášky
č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě. Nejvyšší cena musí odpovídat
maximální, předpisy stanovené, ceně a nesmí být vyšší. Soud nezohlednil námitky, že v případě
žalobce existují odlišné podmínky, pro které by byl v souladu s §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb.
oprávněn navýšit úředně stanovou maximální cenu taxislužby o ekonomicky oprávněné náklady.
Dané ustanovení na žalobce nedopadá. Městský soud konečně neshledal regulaci cen taxislužby
na území hlavního města Prahy nezákonnou ani protiústavní.
[6] Městský soud ovšem shledal důvodnou námitku, že žalovaný se při stanovení výše pokuty
nezabýval a nezohlednil majetkové poměry žalobce tak, aby pro něj pokuta neměla likvidační
charakter. Soud přitom přihlédl k v mezidobí vzniklé judikatuře, konkrétně k usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, čj. 1 As 9/2008 - 133.
Ve smyslu tohoto usnesení se likvidační pokutou rozumí sankce, která je nepřiměřená osobním
a majetkových poměrům delikventa do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební
neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty
může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení
této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde-li
o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží.
V posuzovaném případě měl městský soud za to, že s ohledem na výši pokuty a skutečnosti
uváděné žalobcem, by onen likvidační účinek hrozil a toto riziko nelze bez dalšího vyloučit.
Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl konkrétní důvody, na jejichž základě učinil
závěr, že uložená pokuta je přiměřená zákonem stanoveným kritériím a že není v daném případě
likvidační. Odůvodnění výše pokuty proto není úplné. Městský soud tedy rozhodnutí žalovaného
zrušil a zavázal jej, aby se zabýval osobními a majetkovými poměry žalobce ke dni svého
rozhodování a nikoliv k okamžiku spáchání deliktu.
III.
[7] Proti zrušujícímu rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“). Vyjádřil v ní nesouhlas se závěrem městského soudu, že správní orgány
nedostatečně odůvodnily výši uložené pokuty. V době vydání rozhodnutí postupovaly zcela
v souladu s cenovými předpisy i správním řádem. Uvedené usnesení rozšířeného senátu bylo
vydáno více než dva roky po právní moci rozhodnutí žalovaného. Zohlednily zákonná kritéria
pro uložení pokuty i tehdejší judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel připomenul,
že v předmětném rozhodnutí rozšířeného senátu je uvedeno, že pokuta za jiné správní delikty
by neměla ztratit cokoliv ze své účinnosti, proto musí být citelným zásahem do majetkové sféry
pachatele. Žalobce však v průběhu správního řízení otázku majetkových poměru nenamítal
a své majetkové poměry nikterak nedoložil.
IV.
[8] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že vyslovený právní názor, dle kterého správní
orgány nepřihlíží k majetkovým a osobním poměrům stěžovatele, byl v souladu s předchozí
judikaturou kasačního soudu, a to např. s rozsudkem ze dne 4. 12. 2003, čj. 6 A 186/2002 - 45,
všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz. K posuzované otázce
se však následně závazným způsobem vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 - 133. Konkrétně v něm vyslovil, že „(s)právní orgán
ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele
tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační
charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu
hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových
poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu
správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné
informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ Nejvyšší správní soud
ve zbytku odkazuje na celé odůvodnění tohoto usnesení.
[12] Žalobci, osobě provozující taxislužbu, byla uložena pokuta ve výši 400 000 Kč.
Z rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nadto plyne, že mu byla třemi jinými
pravomocnými rozhodnutími uložena pokuta za porušení právních předpisů souvisejících
s provozováním taxislužby ve výši 50 000 Kč, 20 000 Kč a 50 000 Kč. Obecně je pokuta
stanovená ve výši 400 000 Kč nepochybně způsobilá ohrozit či zasáhnout majetkovou sféru
podnikající fyzické osoby. Podle shora citovaného usnesení rozšířeného senátu přitom mají
správní orgány povinnost přihlédnout i k osobním a majetkovým poměrům, byť zákon o cenách
tato kritéria v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Z obsahu
nyní přezkoumávaných správních rozhodnutí ovšem není možné riziko likvidačního působení
pokuty na žalobce bez dalšího vyloučit. Městský soud proto postupoval správně,
pokud rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu, že se kritériem osobních a majetkových poměrů
vůbec nezabýval, a to s ohledem na to, co v řízení ve vztahu k osobě žalobce vyšlo najevo.
[13] Skutečnost, že závěry rozšířeného senátu byly vysloveny až po vydání rozhodnutí
žalovaného, nemůže založit důvodnost kasační stížnosti. Správní soudy totiž postupují
od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru
ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních (srov. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 21. 10. 2008, čj. 6 As 7/2005 - 97). Rozšířený senát sjednocuje odlišné názory
na posuzovanou právní otázku, a proto je nutno jeho závěry respektovat.
[14] Nejvyšší správní soud doplňuje, že k týmž závěrům, a to za situace, kdy žalobce
ve správním řízení nenamítal likvidační charakter pokuty, dospěl i v rozsudku ze dne 12. 5. 2011,
čj. 2 Afs 32/2011 - 74. Soud v tomto rozhodnutí také přisvědčil argumentaci žalovaného
ve vztahu k potřebě citelnosti a odpovídající intenzitě uložené pokuty. Dodal však, že je současně
třeba trvat na tom, aby tato citelnost a intenzita vycházela ze zjištění o osobních a majetkových
poměrech konkrétního delikventa a právě proto je tato informace pro rozhodování správního
orgánu nezbytná.
[15] Nejvyšší správní soud nad rámec uplatněných kasačních námitek upozorňuje na další,
v mezidobí vydané, rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, čj. 8 Afs 48/2009 - 80,
podle něhož výrazem „cena platná v okamžiku nabídky“ ve smyslu §13 odst. 2 zákona o cenách,
ve znění účinném do 17. 11. 2009, se rozumí cena prodávajícím aktuálně požadovaná; skutečnost,
zda jde o cenu dovolenou právními předpisy o regulaci cen, není pro posouzení, zda prodávající
splnil své povinnosti podle uvedeného ustanovení, rozhodná. I v tomto případě Nejvyšší správní
soud odkazuje na plné odůvodnění předmětného usnesení.
[16] V nyní souzené věci byla žalobci uložena pokuta za porušení §15 odst. 1 písm. f)
ve spojení s §13 odst. 2 zákona o cenách, neboť na dveře vozidla taxislužby umístil ceník,
který neodpovídal platným cenovým předpisům. Kontrolní orgán učinil závěr o porušení
cenových předpisů a o neplnění informační povinnosti dle §13 odst. 2 zákona o cenách
na základě tzv. statické kontroly. Z předmětného usnesení rozšířeného senátu ovšem lze dovodit,
že k porušení cenových předpisů podle shora uvedených ustanovení nedojde bez dalšího jen tím,
že provozovatel taxislužby vozidlo označí cenou, která je vyšší nežli stanovená maximální cena.
Jinými slovy řečeno, skutečnost, že žalobce označil vozidlo taxislužby cenou, která je v rozporu
s cenovými předpisy, nemohla sama o sobě založit jeho odpovědnost za delikt podle §15 odst. 1
písm. f) zákona o cenách. Naopak, mají-li správní orgány v úmyslu sankcionovat provozovatele
taxislužby za nastavení cen vyšších než je cena maximální dle cenových předpisů, mohou tak činit
podle §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, nikoli aplikací písm. f) téhož ustanovení.
I tyto právní závěry musí správní orgán v dalším řízení rovněž zohlednit.
[17] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného neshledal uplatněné stížní námitky
důvodnými. V řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.). Kasační stížnost proto jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
[18] O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 a contrario a §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému žalobci náhrada nákladů nebyla přiznána, neboť mu v tomto kasačním řízení podle
obsahu soudního spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. srpna 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu