ECLI:CZ:NSS:2018:8.AFS.76.2017:88
sp. zn. 8 Afs 76/2017-88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. A. S.,
zast. Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti
žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozhodnutí bankovní
rady žalované ze dne 11. 10. 2012, čj. 2012/2980/110, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, čj. 2 A 78/2012-108,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, čj. 2 A 78/2012-108, se ruší a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Bankovní rada České národní banky shora specifikovaným rozhodnutím změnila
rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 13. 12. 2005, čj. 51/Se/35/2005/13, tak, že žalobce
je vinen tím, „že dne 29. 4. 2005 nabyl akcie emitenta ČEZ, a.s., IČO: 45274649, (ISIN CZ0005112300)
v počtu 7 500 akcií a dne 17. 5. 2005 nabyl akcie emitenta ČEZ, a.s., v počtu 10 000 akcií, ačkoliv jako
místopředseda představenstva emitenta ČEZ, a.s, v době podání pokynů k nákupům znal vnitřní informaci
o návrhu představenstva týkajícím se výše dividendy spojené s rozdělením zisku emitenta ČEZ, a.s., za rok 2004
předkládaném ke schválení valné hromadě emitenta ČEZ, a.s., tedy jako zasvěcená osoba, která získala vnitřní
informaci z titulu své funkce, využil vnitřní informaci tím, že na svůj účet přímo nabyl investiční nástroj, jehož
se vnitřní informace týkala, a tím spáchal přestupek podle §178 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém
trhu.“ Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta podle §178 odst. 2 zákona
č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve výši 1 700 000 Kč a povinnost uhradit
náklady řízení (výrok I.). Rozklad žalobce proti usnesení bankovní rady žalované ze dne
1. 10. 2012, čj. 2012/2822/110, bankovní rada zamítla a napadené usnesení potvrdila (výrok II.)
[2] Městský soud rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 11. 10. 2012 shora
specifikovaným rozsudkem zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[3] Městský soud prvořadě posuzoval běh prekluzivní lhůty k projednání přestupku. Vyšel
z toho, že určujícím pro počátek běhu prekluzivní lhůty byl den, kdy žalobce opakovaně koupil
akcie, tj. 17. 5. 2005. Od 10. 4. 2006, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního
stíhání, prekluzivní lhůta neběžela, a to až do ukončení trestního řízení, tj. do 15. 7. 2009. Lhůta
pro projednání přestupku tak uplynula 21. 8. 2009. Bankovní rada žalované sice 13. 8. 2009
vydala rozhodnutí, to ale zrušil městský soud rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 A 10/2011-88
(kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2012,
čj. 2 Afs 36/2012-43, zamítl). Žaloba proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 13. 8. 2009,
podaná po uplynutí prekluzivní lhůty 14. 10. 2009, již nemohla mít na běh lhůty k projednání
přestupku vliv. Městský soud dospěl k závěru, podle kterého měla žalovaná k prekluzi lhůty
k projednání přestupku přihlédnout z úřední povinnosti a správní řízení zastavit.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[4] Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, ve které namítla nezákonnost způsobenou nesprávným posouzením právní otázky běhu
lhůty pro projednání přestupku, případně nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost argumentace
v odůvodnění rozsudku městského soudu.
[5] Stěžovatelka namítla, že městský soud odmítl akceptovat záznam o zahájení úkonů
trestního řízení ze dne 5. 1. 2006 a za okamžik zahájení trestního řízení považoval doručení
usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 4. 2006, čímž zkrátil lhůtu pro projednání
přestupku o tři měsíce. S tímto posouzení stěžovatelka nesouhlasí; odkázala na žalobou napadené
rozhodnutí, v němž se okolnostmi významnými pro běh lhůty k projednání přestupku podrobně
zabývala, a setrvala na správnosti svých úvah, které vedly k závěru, že k uplynutí prekluzivní lhůty
nedošlo. Městský soud podle stěžovatelky neměl přehlédnout, že součástí trestního řízení
je i přípravné řízení, jehož počátek je vymezen sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního
řízení, alternativně provedením neodkladných a neopakovatelných úkonů. Teprve nebyly-li tyto
úkony provedeny, je trestní řízení zahájeno až trestním stíháním, které začíná sdělením obvinění.
[6] Stěžovatelka nesouhlasila s rozborem, který provedl městský soud ve vztahu k obsahu
záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a k usnesení o zahájení trestního stíhání. Konkrétně
uvedla, že přerušení správního řízení nemá žádný vztah k zákonnému vymezení běhu lhůt pro
projednání přestupku, neboť nijak nemění legální vymezení počátku a konce trestního řízení,
což jsou jediné okolnosti podstatné pro běh roční lhůty pro projednání přestupku. Stěžovatelce
není zřejmé, jaký konkrétní závěr vyvozuje městský soud z argumentu, podle kterého
je usnesením o zahájení trestního stíhání určen obsah dalšího trestního řízení, ani jak městský
soud dospěl k závěru, že okamžik stavení běhu lhůty pro projednání přestupku z důvodu
trestního řízení se odvozuje až od sdělení obvinění v trestním řízení. Městský soud zcela
nadbytečně zkoumal, zda záznam o zahájení úkonů trestního řízení obsahuje informaci
o provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, případně zda obsahuje pokyn, poučení
nebo informaci, že by správní řízení mělo být přerušeno. Úvahu městského soudu, podle které
argumentace stěžovatelky v jednom z četných podání adresovaných soudu mohla založit
žalobcovo legitimní očekávání, označila stěžovatelka za absurdní.
[7] Stěžovatelka rovněž namítla nepřezkoumatelnost úvah městského soudu o totožnosti
skutku. Městský soud se omezil na konstatování, že je třeba zabývat se otázkou jednoty skutku,
v rozporu s předchozími úvahami odkázal na záznam o zahájení úkonů trestního řízení, z něhož
opsal formulaci skutku a porovnal ji s výrokem žalobou napadeného rozhodnutí. Konstatoval,
že formulace se liší, aniž by uvedl, jaké závěry z toho vyvozuje. Podle stěžovatelky je naříkaný
rozsudek nepřezkoumatelný jednak pro absenci srozumitelné formulace závěru soudu
ale i pro vnitřní rozpor s jinou částí odůvodnění rozsudku. Kdyby Nejvyšší správní soud shledal,
že městský soud dospěl k závěru, že totožnost skutku nebyla zachována, vznáší stěžovatelka
z opatrnosti námitku, podle které takový závěr představuje nesprávné posouzení právní otázky.
Mělo-li jednání žalobce pokračující charakter a posuzuje-li se jako jeden čin spáchaný několika
dílčími útoky, musí být nezbytně dána totožnost v následku.
[8] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem městského soudu, podle
kterého lhůta pro projednání přestupku neběžela (až) od doručení usnesení o zahájení trestního
stíhání, a proto marně uplynula 21. 8. 2009. Upozornil na to, že stěžovatelka ve vyjádření k žalobě
uvedla, že trestní řízení proti žalobci bylo zahájeno 10. 4. 2006, a v odůvodnění rozhodnutí
o rozkladu z 13. 8. 2009 uvedla, že trestní stíhání bylo zahájeno 10. 4. 2006; stěžovatelka
tak původní výpočet účelově změnila. Ke stavení prekluzivní lhůty nemohlo dojít již záznamem
o zahájení úkonů trestního řízení, neboť skutek vymezený v tomto záznamu (zneužití informace
o výsledcích hospodaření za první čtvrtletí roku 2005) nebyl totožný se skutkem, za který byl
žalobce postižen v rozhodnutí o rozkladu (zneužití informace o návrhu představenstva na výši
dividendy za rok 2004) a záznam se týkal pouze nákupu akcií, k němuž došlo 29. 4. 2005.
Při využití různých informací nemůže být dána ani totožnost následku. Podle žalobce účelovost
nového výkladu běhu lhůt dokládá i rozhodnutí o přerušení řízení, v němž stěžovatelka jako
důvod přerušení výslovně uvedla, že dne 10. 4. 2006 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání.
Pokud by byl přijat výklad stěžovatelky, došlo by k nezákonnému prodloužení lhůty k projednání
přestupku, což by vedlo k popření účelu této prekluzivní lhůty.
[10] Žalobce se domnívá, že prekluzivní lhůta uplynula, i pokud by byl přijat výklad
stěžovatelky, neboť rozhodnutí o rozkladu ze dne 13. 8. 2009 městský soud rozsudkem ze dne
3. 4. 2012, čj. 1 A 10/2011-88, zrušil (kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, čj. 2 Afs 36/2012-43, zamítl) a další žaloba proti rozhodnutí
o rozkladu ze dne 11. 10. 2012 byla podána až 10. 12. 2012, tj. po uplynutí prekluzivní lhůty dne
26. 10. 2012, nemohla proto zastavit běh lhůty k projednání přestupku. Po zrušení rozhodnutí
o rozkladu z 11. 10. 2012 a s ohledem uplynutí prekluzivní lhůty bylo možné vydat pouze
rozhodnutí, kterým se přestupkové řízení zastavuje.
[11] Dále se žalobce vyjádřil některé své výtky k postupu stěžovatelky a ke stěžovatelčině
interpretaci dosavadního průběhu správního řízení. Mimo jiné zmínil, že uložení sankce po tolika
letech od spáchání údajného přestupku odporuje základním zásadám trestání.
[12] Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[14] Za takovou vadu lze považovat i nevyčerpání předmětu řízení před městským soudem.
Žalobní žádání bez pochybností požadovalo nejen zrušení rozhodnutí žalovaného (a to celého,
nikoliv pouze výroku I., jemuž se – výlučně – odůvodnění stěžovaného rozsudku věnovalo,
ale i výroku II.), nýbrž též zrušení rozhodnutí Komise pro cenné papíry přezkoumávané
žalovaným v rozkladovém řízení. Tato pochybení však nejsou pro rozhodnutí o kasaci
naříkaného rozsudku klíčová.
[15] Prvotně se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou od kdy – zda od sepsání záznamu
o zahájení úkonů trestního řízení, nebo od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání – dochází
ke stavení lhůty k projednání přestupku podle §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále
jen „zákon o přestupcích“), neboť tato otázka bylo pro meritorní rozhodnutí městského soudu
stěžejní. Městský soud vyšel z toho, že lhůta k projednání přestupku neběží (až) od doručení
usnesení o zahájení trestního stíhání, s čímž se žalobce ztotožnil. Podle stěžovatelky tato lhůta
neběžela (už) od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení.
[16] Podle §20 odst. 1 zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni spáchání přestupku
[p]řestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou
sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie. Podle odst. 2 téhož ustanovení
[d]o běhu lhůty podle odstavce 1 se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle
zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním právním předpisem je trestní řád.
[17] Výkladem citovaného ustanovení zákona o přestupcích se již Nejvyšší správní soud
zabýval. V rozsudku ze dne 22. 10. 2010, čj. 5 As 66/2009-56, který citoval i městský soud, uvedl:
„Součástí trestního řízení je také přípravné řízení, které je první fází trestního řízení, která předchází podání
obžaloby. Podle citovaného ustanovení trestního řádu se přípravným řízením rozumí ‚úsek řízení podle tohoto
zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných
úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání
do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku
jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování
a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování‘.“ V rozsudku ze dne
25. 1. 2007, čj. 6 As 56/2004-68, se k době, po kterou je vedeno trestního řízení, vyjádřil
takto:
„[d]oba, po kterou bylo trestní řízení vedeno, začíná běžet dnem zahájení trestního řízení, tj. nejčastěji dnem,
kdy policejní orgán sepsal záznam o zahájení úkonů trestního řízení, a končí dnem právní moci usnesení
policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu o odevzdání nebo postoupení věci příslušnému správnímu
orgánu k projednání přestupku. Dnem následujícím po tomto dni běh lhůty podle §20 odst. 1 zákona
o přestupcích pokračuje.“ Také z judikatury trestních soudů jednoznačně vyplývá, že orgán posuzující,
zda došlo k zániku odpovědnosti za přestupek „do běhu promlčecí jednoleté lhůty (§20 odst. 1
zák. č. 200/1990 Sb.) nezapočítává dobu, po kterou bylo pro týž skutek vedeno trestní řízení (§12 odst. 10 tr. ř.),
jež počíná sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem podle §158 odst. 3 tr. ř.,
a nikoli okamžikem zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. nebo podle §314b odst. 1 tr. ř.“
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 157/2009).
[18] Z citované judikatury jednoznačně plyne, že pro stanovení počátku trestního řízení,
který je určujícím i pro stavení lhůty k projednání přestupku, je stěžejní, zda byl sepsán záznam
o zahájení úkonů trestního řízení nebo zda byly provedeny neodkladné a neopakovatelné úkony.
Pouze nebyl-li ani sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení a ani nebyly provedeny
neodkladné či neopakovatelné úkony, je trestní řízení zahájeno až okamžikem zahájení trestního
stíhání.
[19] V souzeném případě byl dne 5. 1. 2006 sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení;
tímto dnem bylo trestní řízení zahájeno. Následné usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne
5. 4. 2006 bylo vydáno již v rámci běžícího trestního řízení a nemůže mít proto vliv na začátek
trestního řízení. Lhůta k projednání přestupku podle §20 zákona o přestupcích neběžela
již od 5. 1. 2006.
[20] Závěr městského soudu, podle kterého je nutné za počátek stavení lhůty k projednání
přestupku považovat 10. 4. 2006, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání,
není proto správný. Důsledkem nesprávného stanovení začátku trestního řízení bylo i nesprávné
určení počtu dní, které z lhůty k projednání přestupku uplynuly od spáchání přestupku
do zahájení trestního řízení, a to o více než tři měsíce. Uvedené se nutně muselo projevit také
nesprávným stanovením posledního dne lhůty k projednání přestupku.
[21] Městský soud v napadeném rozsudku odůvodnil, proč sepsání záznamu o zahájení úkonů
trestního řízení nepovažoval za okamžik rozhodný pro stavení lhůty k projednání přestupku.
Uvedl, že v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebylo uvedeno, že by správní řízení mělo
být přerušeno; záznam o zahájení úkonů trestního řízení označil jako formální úkon, protože
v době mezi jeho sepsáním a vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly provedeny
žádné úkony; absentuje provedení neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, jednalo se o fázi
prověřování, ve které není zřejmé, zda orgán činný v trestním řízení zahájí trestní stíhání; řízení
o přestupku je přerušeno okamžikem sdělení obvinění, protože usnesením o zahájení trestního
stíhání je určen obsah dalšího trestního řízení; ve vyjádření k žalobě stěžovatelka uvedla,
že trestní řízení bylo zahájeno 10. 4. 2006.
[22] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádný z uvedených důvodů nemůže vyvrátit závěr,
podle kterého, byl-li v souzeném případě sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení, bylo
tímto okamžikem trestní řízení ve fázi přípravného řízení zahájeno. Není přitom rozhodné, zda
orgán činný v trestním řízení provedl nějaké úkony do vydání usnesení o zahájení trestního
stíhání. I přípravné řízení zahájené sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, je totiž
součástí trestního řízení. Lhůta k projednání přestupku neběží, nastane-li zákonem předvídaná
skutečnost (vedení trestního řízení); nezáleží na tom, zda správní orgán správní řízení přeruší
(ať už z vlastní iniciativy nebo po předchozím upozornění orgánu činného v trestním řízení).
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že městský soud zcela nadbytečně
zkoumal, zda záznam o zahájení úkonů trestního řízení obsahuje pokyn, poučení nebo informaci,
že by správní řízení mělo být přerušeno; stejně tak se nadbytečně zabýval tím, zda záznam
obsahuje informaci o provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů. Tyto skutečnosti
zahájení trestního řízení v souzeném případě ovlivnit nemohly.
[23] Nesprávná informace obsažená ve vyjádření stěžovatelky k žalobě v rámci předchozího
soudního řízení vedeného u městského soud pod sp. zn. 1 A 10/2011, podle které bylo trestní
řízení proti žalobci zahájeno (až) 10. 4. 2006, nemohla pak u žalobce vyvolat legitimní očekávání,
že také stěžovatelka ztotožňuje začátek stavení lhůty k projednání přestupku s doručením
usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť případný stěžovatelčin právní omyl nemohl mít pro
běh lhůty k projednání přestupku žádný význam. Ani závěr městského soudu, podle kterého
„žalovaný až do doby rozhodnutí o kasační stížnosti rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2012,
č.j. 2 Afs 36/2012-43 vycházel ze stavu, že trestní řízení bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání.
(…) Jednání žalovaného pak skutečně působí účelově (…)“, není podložen obsahem správního spisu
a úvaha městského soudu o účelovém postupu stěžovatelky nemá reálný základ. Již v rozhodnutí
o rozkladu ze dne 13. 8. 2009, proti němuž podal žalobce žalobu (ke které se stěžovatelka chybně
vyjádřila), bankovní rada stěžovatelky totiž výslovně uvedla, že dne 10. 4. 2006 zahájila Policie
České republiky doručením usnesení o zahájení trestního stíhání trestní stíhání žalobce, tedy
nikoliv trestní řízení, jehož zahájením se staví lhůta k projednání přestupku.
[24] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla také nepřezkoumatelnost rozsudku městského
soudu v části týkající se totožnosti skutku.
[25] Městský soud v napadeném rozsudku správně konstatoval, že je potřeba zabývat
se otázkou jednoty skutku. Poté uvedl, pro jaká jednání bylo s žalobcem vedeno správní a trestní
řízení. Městský soud už ale neformuloval žádný závěr, z něhož by bylo zřejmé, zda byla podle
jeho názoru totožnost skutku dána či nikoliv. Zdá se sice, že implicitně vyjádřil o jednotě
skutku pochyby, avšak jeho mlčení ohledně právních závěrů, jež vyvodil z jím učiněných zjištění,
činí rozsudek jím přijatý nepřezkoumatelným. Totožnost skutku, pro který bylo s žalobcem
vedeno trestní a správní řízení, je přitom pro stavení lhůty k projednání přestupku nutná;
plyne to již z formulace tentýž skutek v §20 odst. 2 zákona o přestupcích. I pro vadu
nepřezkoumatelnosti nemohl proto stěžovaný rozsudek obstát.
[26] V nynější fázi řízení není na Nejvyšším správním soudu, aby se autoritativně a závazně
k otázce, zda byl skutek, pro který bylo s žalobcem vedeno trestní řízení, totožný se skutkem,
pro který s ním bylo vedeno správní řízení. Přesto Nejvyšší správní soud považuje vzhledem
k vyjádření žalobce ke kasační stížnosti za případné poukázat na svou dřívější judikaturu týkající
se vymezení skutku v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Například v rozsudku ze dne
16. 11. 2010, čj. 5 As 51/2010-94, uvedl: „Přípravné řízení je nejméně formální fáze trestního řízení,
v němž ‚policejní orgán‘ na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů
je povinen učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření
k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. V této fázi jsou opatřovány a hodnoceny
důkazy. V úředním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení je sice vymezen skutek, pro který se trestní řízení
vede, ale vzhledem k počáteční povaze úkonů tohoto druhu přípravného řízení není třeba, aby byla přesně
zachována totožnost skutku.“ Také Ústavní soud vyjádřil k totožnosti skutku závěry připomenuté
i stěžovatelkou v rozhodnutí napadeném žalobou (nález II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002).
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud opodstatněné kasační stížnosti vyhověl,
napadený rozsudek podle §110 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm však nebude moci městský soud nevzít v úvahu,
a to bez ohledu na právní závěry vyplývající z nynějšího kasačního rozsudku, právní úpravu,
jež v mezidobí nabyla účinnosti a jež významným způsobem a to ku prospěchu žalobce, nově
upravila zánik přestupkové odpovědnosti v rámci správního řízení u přestupků projednávaným
před Českou národní bankou.
[28] Částí třicátou sedmou (čl. XXXVII) zákona č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona
o některých přestupcích, byl s účinností od 1. července 2017 mimo jiné změněn zákon o České
národní bance v ustanovení §46e tak, že odstavec 3 tohoto ustanovení zní
takto:U přestupku,
k jehož projednání je příslušná Česká národní banka podle tohoto anebo jiného zákona nebo podle přímo
použitelného předpisu Evropské unie a za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň
1 000 000 Kč, činí promlčecí doba 5 let. Byla-li promlčecí doba u tohoto přestupku přerušena, odpovědnost
za přestupek zaniká nejpozději 10 let od jeho spáchání.
[29] Nejvyšší správní soud judikoval v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016,
čj. 5 As 104/2013-46, jednoznačně (byť nikoliv jednomyslně) tak, že „[r]ozhoduje-li krajský soud
ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu
za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo
zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod,
podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl
trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“
[30] Důvody, pro něž Nejvyšší správní soud precedenčně (tedy i pro budoucí právní případy)
zavázal krajské soudy k postupu vyjádřeném ve shora citované právní větě, jsou v usnesení jeho
rozšířeného senátu jednoznačně vysvětleny; nejen městský soud v dalším řízení, ale i nyní
rozhodující senát Nejvyššího správního soudu, nemohou je přehlížet.
[31] Nejvyšší správní soud nemůže však uvedené právní závěry aplikovat již v řízení
o projednávané kasační stížnosti (srov. odst. [52] citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu
NSS). To platí bez ohledu na to, že v důsledku změny relevantní právní úpravy a s přihlédnutím
k precedenčně zavazující judikatuře Nejvyššího správního soudu nemůže výsledek nynějšího
kasačního řízení představovat pro stěžovatelku nic více než vítězství v již pouze akademickém
sporu.
[32] Nejvyšší správní soud též nemůže zúplna vyhovět požadavku stěžovatelky a „[p]osoudi[t]
i další klíčové otázky předestřené v žalobě v maximálním rozsahu, který mu kasační princip řízení dovolí, tak
aby mohl být případ žalobce definitivně uzavřen a nejen strany sporu, ale i odborná veřejnost se dozvěděly, zda
jednání žalobce bylo či nebylo po právu. Připomíná však, že do značné míry se k hmotněprávnímu
posouzení žalobcova jednání vyjádřil již v rozsudku ze dne 20. 9. 2012, čj. 2 Afs 36/2012-43.
Tam, byť tehdy obiter dictum uvedenou poznámku (odst. [27]), podle níž „hmotněprávně se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje s klíčovým právním názorem stěžovatelky ohledně toho, že nabytí nebo zcizení akcie, jíž
se týká vnitřní informace, kterou má obviněný k dispozici, je přestupkem i tehdy, pokud toto nabytí nebo zcizení
bylo řádně oznámeno Komisi pro cenné papíry.“ Nejvyšší správní soud souhlasí věcně i s tím, že „[t]oto
oznámení nemá vůči přestupku podle §124 odst. 4 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu účinky
liberační. Slouží spíše k usnadnění dohledu nad osobami, které mohou vnitřními informacemi disponovat. Mezi
nimi je jistě řada osob, které mají v organizačních strukturách emitentů investičních nástrojů pouze takovou
pozici, že vnitřními informacemi nedisponují nikdy, nebo pouze výjimečně a dočasně. U takových osob není nutné
nabývání těchto investičních nástrojů zcela vyloučit, neboť dostačuje učinit je transparentním, aby orgány dohledu
mohly zjistit, zda v době provádění transakcí s těmito investičními nástroji daná osoba vzhledem ke svému
postavení mohla nějakou vnitřní informací disponovat či nikoli. Kromě toho však existuje i řada osob, které
v organizačních strukturách emitentů cenných papírů zaujímají tak významné postavení, že prakticky neustále
disponují nějakými informacemi, které naplňují definici uvedenou v §124 odst. 1 zákona o podnikání
na kapitálovém trhu, zvlášť pokud jde o emitenta, v němž - vzhledem ke komplikovanosti jeho fungování - prakticky
neustále koluje řada vnitřních informací ve smyslu této zákonné definice. Pro osoby v takovém postavení
by ustanovení §124 odst. 4 písm. a) citovaného zákona mělo implikovat, že prakticky vždy disponují nějakou
vnitřní informací, takže by prakticky nikdy neměly investiční nástroje emitenta nabývat. Možnost transparentně
takové nabytí ohlásit na tom nic nemění.“
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí, jak je stanoveno v §110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. dubna 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu