ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.96.2006:93
sp. zn. 8 Afs 96/2006 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
JUDr. Martin Burian, Veselá 14, Brno, správce konkursní podstaty úpadce Technologická
zařízení Zlín, spol. s r. o., se sídlem Mikulov, K Vápence 604E, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2006, č. j. 29 Ca 17/2005 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2004, č. j. 6370/2003/FŘ/150, žalovaný zamítl odvolání
společnosti Technologická zařízení Zlín, spol. s r. o. (dále jen „úpadce“) proti rozhodnutí
Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 16. 7. 2003, č. j. 165803/03/303914/4215, jímž byla úpadci
uložena dle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o převodu majetku státu“), povinnost
zaplatit daňový nedoplatek ve výši 9 585 619 Kč odpovídající penále na dani z přidané hodnoty.
Toto penále bylo původně předepsáno daňovému subjektu Strojírny masného průmyslu, s. p.,
jehož majetek (přesněji řečeno majetek státu, k němuž měl státní podnik právo hospodaření),
s výjimkou tělocvičny, sauny, bytového fondu a nemovitého majetku v k. ú. Nové Losiny, úpadce
nabyl smlouvou č. 053/99 o prodeji privatizovaného majetku ze dne 8 . 10. 1999, kterou uzavřel
s Fondem národního majetku ČR.
Úpadce napadl dne 19. 1. 2005 rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu
v Brně, který ji rozsudkem ze dne 10. 2. 2006, č. j. 29 Ca 17/2005 - 47, zamítl, přičemž svůj
rozsudek odůvodnil následujícím způsobem:
Krajský soud konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí není založeno na tvrzení,
že by byl úpadce univerzálním sukcesorem privatizovaného státního podniku, ale naopak
se žalovaný soustředil na podstatnou otázku, zda a z jakého důvodu došlo k přechodu povinnosti
uhradit daňový nedoplatek na příslušenství k dani z přidané hodnoty ze státního podniku
na úpadce. Dle §15 o dst. 1 zákona o převodu majetku státu přecházejí s vlastnickým právem
k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným
majetkem. Krajský soud připustil, že předmětná smlouva o prodeji privatizovaného majetku
mohla být precizněji formulována v části týkající se převáděných práv a povinností, nicméně
nesouhlasil s tvrzením úpadce, že k přechodu závazků souvisejících s privatizujícím majetkem
pro neurčitost příslušných ustanovení smlouvy nedošlo. I pokud by smlouva neobsahovala žádné
ustanovení o převodu práv a závazků, přesto by, podle krajského soudu, k přechodu těchto práv
došlo na základě kogentního ustanovení §15 odst. 1 zákona o převodu majetku státu.
Krajský soud měl za to, že žalovaný dospěl k závěru o přechodu povinnosti úhrady
daňového penále na základě rozsáhlého důkazního řízení a v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů, přičemž při tomto hodnocení důkazů nevybočil z mezí správní úvahy.
V předmětném daňovém řízení se vyskytla předběžná otázka, zda uvedená pohledávka přešla
privatizační smlouvou na úpadce, přičemž o této otázce nebylo příslušným orgánem rozhodnuto;
finanční orgány tedy byly na základě §28 odst . 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), oprávněny učinit si o této
otázce úsudek samostatně. Žalovaný své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil,
přičemž vycházel nejen z dikce zákona, předmětného textu smlouvy a ze „Zápisu o předání
a převzetí privatizovaného majetku, ale rovněž i z „Dílčího inventarizačního zápisu“
podepsaného zástupci privatizovaného státního podniku, úpadce i Fondu národního majetku,
v němž figuruje penále na dani z přidané hodnoty ve výši 9 855 619 Kč na účtu č. 343/90.
K námitce promlčení krajský soud uvedl, že v dané věci nelze aplikovat tříletou promlčecí
lhůtu dle §4 odst. 2 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní. Krajský soud v tomto ohledu
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Afs 51/2004 - 57,
k dispozici na www.nssoud.cz, podle něhož citované ustanovení zákona č. 212/1992 Sb.,
byť bylo součástí právního řádu ČR do 31. 12. 2003, nemohlo být aplikováno, neboť bylo
v rozporu s §70 odst. 1 daňového řádu, který upravuje promlčecí lhůtu jako šestiletou . V souladu
s čl. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. se od 1. 1. 1993 uplatnila přednost zákona vydaného ČNR,
tedy daňového řádu, před dosavadním federálním zákonem, jímž byl zákon č. 212/1992 Sb.
S tímto právním názorem se krajský soud ztotožnil.
Nedůvodnou shledal krajský soud rovněž žalobní námitku, podle níž nebyla dodržena
lhůta ke sdělení předpisu penále dle §63 odst . 4 daňového řádu, v tehdy účinném znění. V dané
věci správce daně nevydal vůči úpadci deklaratorní rozhodnu tí o sdělení předpisu penále
ve smyslu §63 odst. 4 daňového řádu, ale vydal rozhodnutí založené na §32 daňového řádu
ve spojení s §15 odst. 1 zákona o převodu majetku státu. Ustanovení §63 odst. 4 daňového řádu
tedy na danou věc vůbec nedopadalo.
Krajský soud rovněž připustil, že dospěl ve svých předchozích rozhodnutích (rozsudky
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 1998, č. j. 29 Ca 417/96 - 17 a ze dne 30 . 10. 2002,
č. j. 29 Ca 158/2001 - 38) k závěru, že povinnost daňového dlužníka zaplatit daňové penále,
které je svou povahou majetkovou sankcí za nesplnění uložených daňových povinností, není
závazkem ve smyslu §15 odst. 1 zákona o převodu majetku státu, který by byl způsobilý přejít
na jiné osoby. Přestože si byl krajský soud vědom negativ spojených se změnou své judikatury,
zaujal s poukazem na svou zákonnou povinnost vykládat zákon dle svého nejlepšího vědomí
a svědomí a na odlišné složení senátu v předmětné věci rozdílné stanovisko, než bylo vyjádřeno
v uvedených rozsudcích krajského soudu. Z §58 a §63 daňového řádu podle krajsk ého soudu
vyplývá, že příslušenství daně je zcela závislé na osudu daně samotné, přičemž ke vzniku
daňového penále dochází na základě zákona, bez potřeby jeho vznik deklarovat rozhodnutím,
a to na základě objektivní skutečnosti, jíž je prodlení s placením splatné částky daně,
tedy nezávisle na zavinění daňového subjektu. Z úzkého vztahu mezi daňovým penále a daní,
jejíž příslušenství tvoří, vyplývá podle krajského soudu závěr, že i daňové penále musí přecházet
dle §15 odst. 1 zákona o převodu majetku státu s převáděným majetkem na nabyvatele,
pokud s tímto majetkem souvisí.
Úpadce napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností opírající se o důvody
dle §103 odst . 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy namítal nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení, dále vady řízení
před správním orgánem s tím, že pro tyto vytýkané vady měl krajský soud žalobami napadená
rozhodnutí zrušit, a konečně úpadce namítal rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku krajsk ého
soudu pro nedostatek důvodů.
Úpadce především poukazoval na to, že se účastnil pouze 2 . etapy privatizace majetku
státního podniku, přičemž předmětem předchozí etapy byl majetek tohoto státního podniku
uvedený v bodě 1 čl. III výše uvedené smlouvy. Závazky podle úpadce nepřecházejí
na nabyvatele jen části podniku. Ve smlouvě se zmiňuje přechod jinýc h práv a závazků
souvisejících s privatizovaným majetkem na úpadce, tyto závazky ovšem nejsou nijak
specifikovány. Tato neurčitost smlouvy má za následek, že nelze určit, jaké závazky související
s privatizovaným majetkem na úpadce přešly, je tedy třeba vycházet z toho, že o závazcích nic
sjednáno nebylo.
Fond národního majetku navíc nemohl na úpadce převést více, než na něho převedlo
Ministerstvo zemědělství jakožto zakladatel privatizovaného státního podniku svým rozhodnutím
ze dne 23. 9. 1999. Toto rozhodnutí však neodpovídá znění smlouvy.
Vyjádření Fondu národního majetku, o něž se opírá žalovaný a podle něhož byl
na úpadce převeden veškerý privatizovaný majetek, včetně všech aktiv a pasiv, je podle názoru
úpadce vědomě nesprávné, neboť z předmětné smlouvy zřetelně vyplývá, že úpadce nabyl pouze
část majetku státního podniku. Pokud žalovaný z tohoto vyjádření vycházel, porušil tím zásadu
zákonnosti dle 2 odst. 1 daňového řádu. V daném případě nedošlo k univerzální sukcesi do práv
a povinností privatizovaného subjektu, neboť úpadce nebyl jediným nabyvatelem tohoto majetku
a předmětná smlouva navíc neobsahuje jakoukoli specifikaci práv a závazků souvisejících
s privatizovaným majetkem. V situaci, kdy nabyvatelů privatizovaného majetku státního podniku
je více, zůstává nejasné, zda případný závazek týkající se daňové povinnosti má být společný všem
nabyvatelům privatizovaného majetku a zda má být v takovém případě solidární či dělený.
Samotný zápis o předání a převzetí privatizovaného majetku není součástí předmětné
smlouvy, jeho podpis smluvními stranami neznamená, že by zápis tuto smlouvu aktualizoval,
jak tvrdil žalovaný. Uvedený zápis úpadce podepsal při vědomí toho, že odmítnutí podpisu bylo
spojeno se smluvní sankcí ve výši 0,05 % z kupní ceny za každý den prodlení a dále s oprávněním
Fondu národního majetku odstoupit od smlouvy. Úpadce tedy podepsal tento zápis s výhradou,
podle níž nebylo jasné, která práva a závazky a v jakém rozsahu souvisejí s privatizovaným
majetkem, neboť nebyl privatizován veškerý majetek státního podniku, navíc pohledávky
a závazky nebyly dostatečně průkazné.
Krajský soud podle názoru úpadce nehodnotil podrobněji důvody uváděné v žalobě, blíže
se uvedenými námitkami úpadce nezabýval a pouze konstatoval, že se s nimi dostatečně
vypořádal žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, aniž by uvedl, v čem spatřuje správnost
závěrů a úvah žalovaného.
Úpadce měl dále za to, že povinnost platit daňové nedoplatky není závazkem ve smyslu
§15 odst. 1 zákona o převodu majetku státu, ale zvláštní veřejnoprávní povinností. Citované
ustanovení zákona o převodu majetku státu nehovoří o přechodu daňových povinností,
nýbrž pouze o přechodu závazků souvisejících s privatizovaným majetkem, jimiž je třeba chápat
závazky soukromoprávní povahy, nikoli veřejnoprávní povinnosti. Na právní vztahy při prodeji
privatizovaného majetku je třeba vztáhnout obecnou právní úpravu závazkových vztahů
v obchodním, příp. v občanském zákoníku, zejména ustanovení o smlouvě o prodeji podniku,
která je danému závazkovému vztahu nejbližší. Ani smlouvou o prodeji podniku veřejnoprávní
povinnosti nepřecházejí.
Navíc v daném případě se jedná o daňové penále, kt eré jakožto majetková sankce
za nesplnění daňové povinnosti nemůže podle mínění úpadce přecházet na jiný subjekt dle §15
odst. 1 zákona o převodu majetku státu. Tato sankce představuje majetkovou újmu postihující
daňového dlužníka, nemůže tedy dopadnout na jiný subjekt, který se protiprávního jednání
nedopustil a který není v prodlení s úhradou své daňové povinnosti.
Úpadce poukazoval v této souvislosti na výše uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně,
od jejichž právního názoru se krajský soud v předmětné věci odklonil. Podle názoru úpadce
z ústavních principů právní jistoty a ochrany legitimního očekávání vyplývá, že Krajský soud
v Brně měl tyto své dřívější rozsudky respektovat a dojít ve skutkově totožných situacích
k totožným právním závěrům. Úpadce v této souvislosti citoval z judikatury Ústavního soudu
a Evropského soudu pro lidská práva a upozornil, že s principem legitimního očekávání pracuje
při výkladu komunitárního práva rovněž Evropský soudní dvůr. Úpadce poukázal
rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 - 73,
publikovaný pod č. 701/2005 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že v případě nejednoznačnosti právní
úpravy umožňující více výkladů nelze při výkonu veřejné správy volit takový výklad,
který jde k tíži jednotlivce (zásada in dubio mitius).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, přičemž odkázal
na odůvodnění svého rozhodnutí. Z něho mimo jiné vyplývá, že žalovaný vycházel prioritně
ze zcela jiných důkazů, než je vyjádření Fondu národního majetku, zejména vycházel ze smlouvy
o prodeji privatizovaného majetku a zápisu o předání a převzetí privatizovaného majetku státního
podniku a jeho příloh. Stanovisko Fondu národního majetku bylo zmíněno pouze z toho
důvodu, že úpadce vznesl v zápisu o převzetí majetku určité výhrady, k nimž se Fond národního
majetku vyjádřil. V žalobou napadeném rozhodnutí není zmínka o univerzální sukcesi, žalovaný
se zabýval výhradně otázkou přechodu předmětných daňových nedoplatků na úpadce, a nikoli
otázkou přechodu všech závazků státního podniku jako takových . Platná právní úprava
nevyžadovala, aby závazky státního podniku přecházející na nabyvatele byly individuálně určeny.
K přechodu těchto závazků při privatizaci dochází přímo ze zákona, přičemž jedinou podmínkou
je, aby se jednalo o závazky související s privatizovaným majetkem. Žalovaný ve svém rozhodnutí
podrobně zdůvodnil, proč v daném případě dospěl k závěru, že předmětný závazek na penále
k dani z přidané hodnoty souvisí s privatizovaným majetkem. I další argumentace úpadce je podle
názoru žalovaného účelová, úpadce byl s přesně vyčíslenými závazky privatizovaného podniku
předem seznámen. Rozsudky Krajského soudu v Brně, na něž úpadce odkazoval, se podle názoru
žalovaného týkaly skutkově odlišných věcí.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25 . 5. 2006, č. j. 44 K 20/2006 - 90, byl
prohlášen konkurs na majetek původního žalobce a stěžovatele, tedy Technologická zařízení Zlín,
spol. s r. o., přičemž účinky konkursu nastaly téhož dne. K tomuto datu tedy došlo na základě
§14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění,
k přerušení řízení o kasační stížnosti ve shora uvedené věci a zároveň ve smyslu §14 odst . 1
písm. h) zákona o konkursu a vyrovnání zanikla plná moc udělená úpadcem jeho dosavadnímu
zástupci pro předmětné řízení. Na základě výzvy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007
a její urgence ze dne 6 . 12. 2007 shora uvedený správce konkursní podstaty úpadce dne
31. 1. 2008 sdělil, že hodlá v řízení o kasační stížnosti úpadce pokračovat.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti,
takto:
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že neshledal rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Krajský soud zejména na straně 6 a 7
přezkoumávaného rozsudku zřetelně vyjádřil svůj právní názor, podle něhož závazky související
s privatizovaným majetkem, včetně daňových nedoplatků, přecházejí na jeho nabyvatele
ze zákona, tedy bez ohledu na to, s jakou mírou přesnosti jsou tyto závazky ve smlouvě o prodeji
privatizovaného majetku definovány. Zároveň měl krajský soud za to, že závěr žalovaného,
podle něhož v daném případě závazek ve formě daňového nedoplatku na penále souvisel
s privatizovaným majetkem, který nabyl úpadce, se opírá o řádně provedené dokazování
i o následné řádné zhodnocení provedených důkazů; krajský soud se tedy s tímto skutkovým
závěrem žalovaného ztotožnil a odkázal na něj. Tyto skutečnosti se jeví z pohledu většiny
uplatněných žalobních námitek jako klíčové a jsou dostatečným zdůvodněním toho, proč krajský
soud hodnotil tyto námitky jako nedůvodné. Povinností správního soudu je vypořádat
se přezkoumatelným způsobem se všemi žalobními body, jeho povinností však není reagovat
na veškeré dílčí argumenty žaloby či v případě argumentace nepřesné a nepřiléhavé dokonce
domýšlet, co žalobce ve skutečnosti mínil. Krajský soud tedy oprávněně reagoval na žalobní
námitku popírající, že by byl nabyvatel univerzálním sukcesorem privatizovaného státního
podniku, pouze konstatováním, že něco takového žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí
ani netvrdil.
Nejvyšší správní soud zároveň potvrzuje správnost uvedených závěrů krajského soudu.
V této souvislosti je třeba zmínit, že Nejvyšší správní soud se k otázce přechodu veřejnoprávních
a konkrétně daňových povinností při prodeji privatizovaného majetku již jednoznačně vyjádřil
zejména v rozsudku ze dne 25. 8. 2005, č. j. 2 Afs 181/2004 - 53, publikovaném
pod č. 712/2005 Sb. NSS, v němž konstatoval, že ustanovení §15 odst. 1 zákona o převodu
majetku státu na jiné osoby představuje zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu
daňové povinnosti podle ustanovení §45 daňového řádu. Nejvyšší správní soud v uvedené věci
odlišil smlouvu o prodeji privatizovaného majetku od smlouvy o prodeji podniku dle obchodního
zákoníku, u níž povinnosti veřejnoprávního charakteru dle ustálené judikatury Ústavního soudu
i správních soudů na nabyvatele podniku nepřecházejí. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
uvedl, že zákon o převodu majetku státu upravuje tzv . velkou privatizaci majetku státu, přičemž tak činí
kogentním způsobem a v jednotlivých právně popsaných a na sebe navazujících krocích (výběr majetku
k privatizaci, vypracování privatizačního projektu, rozhodnutí o privatizaci atd .). Podle ustanovení §15
odst. 1 cit. zákona „s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná
práva a závazky související s privatizovaným majetkem.“ Z citované zákonné dikce je zřejmé, že práva
a závazky související s privatizovaným majetkem přecházejí na nabyvatele již ze zákona ke dni
účinnosti smlouvy o prodeji a smluvně tyto účinky vyloučit není možné. Nejedná
se proto o typický převod vlastnického práva, nýbrž spíše o jeho přechod, byť samozřejmě
značně modifikovaným způsobem oproti klasickým podobám přechodu tohoto práva. Nejvyšší
správní soud v citované věci judikoval způsobem konformním z dosavadní judikaturou
Ústavního soudu, na kterou rovněž odkázal, viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne
12. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 164/01, navíc samotné citované rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu prošlo testem ústavnosti (usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS
635/05). Nejvyšší správní soud tedy ani v předmětné věci nevidí důvod, proč by se měl
od této své ustálené judikatury odchýlit.
Pokud jde o stěžejní zákonnou podmínku pro přechod předmětného daňového
nedoplatku na nabyvatele, kterou je souvislost takového závazku s privatizovaným majetkem,
dospěli žalovaný i krajský soud zcela důvodně k závěru, že tato souvislost je v daném případě
dána, a to i přesto, že úpadce nenabyl veškerý privatizovaný majetek a že z bytkový státní podnik
existoval jako právní subjekt ještě nějakou dobu po dokončení jeho privatizace. Z čl. III. bodu 1
smlouvy o prodeji privatizovaného majetku i z dalších podkladů založených ve správním spise
totiž jednoznačně vyplývá, že úpadce nabyl p rávě tu rozhodující část majetku, která sloužila
státnímu podniku k jeho podnikání a kterou tedy státní podnik používal i ke zdanitelným
plněním, jež byly předmětem daně z přidané hodnoty, k níž se v daném případě jako příslušenství
váže rovněž daňové penále. Z majetku státního podniku převáděného na úpadce byl vyloučen
pouze majetek, který k jeho výrobní a podnikatelské činnosti přímo nesloužil, konkrétně bytový
fond, tělocvična a sauna a rekreační středisko Nové Losiny .
Za daných okolností tedy není vůbec podstatné, že ve smlouvě o prodeji privatizovaného
majetku je ustanovení o přechodu závazků formulováno pouze obecně, a to obdobným
způsobem, jak činí samotný zákon. Rozhodující je, že tato smlouva skutečně nabyla účinnosti
dnem 8. 10. 1999 a zároveň byla splněna zákonná podmínka souvislosti mezi převáděným
majetkem a předmětným závazkem na daňovém penále . Z uvedených důvodů není rozhodující
ani to, že následný zápis o předání a převzetí privatizovaného majetku není přímou součástí
uvedené smlouvy, byť s jeho vyhotovením a s konkretizací převáděného majetku v tomto zápise
smlouva počítá. Není podstatné ani to, že úpadce podepsal tento zápis s výhradami či že byl,
jak tvrdí, k jeho podpisu „donucen“ pod hrozbou uplatnění smluvních sankcí. V každém případě
lze plně přisvědčit žalovanému i krajskému soudu, že existence daňových nedoplatků musela být
úpadci předem známa, neboť byla, pokud jde o pohledávky státu na samotných daních, přesně
vyčíslena již v podmínkách veřejné obchodní soutěže, a to částkou 24,267 mil. Kč a zároveň byli
zájemci o privatizaci upozorněni na to, že penále k těmto daňovým nedoplatkům může
dosáhnout celkové výše až 30 mil. Kč. Tyto skutečnosti tedy úpadce měl a mohl zohlednit ve výši
kupní ceny, kterou za předmětný majetek státního podn iku nabízel. Skutečnost, že se uvedené
závazky následně objevily v přílohách k zápisu o předání a převzetí privatizovaného majetku
i v dalších dokumentech souvisejících s převodem privatizovaného majetku na úpadce,
tedy nemohla být pro úpadce žádným překvapením.
Neobstojí ani námitka, podle níž snad měl Fond národního majetku na úpadce převést
více, než na něho předtím převedlo svým rozhodnutím ze dne 23 . 9. 1999 Ministerstvo
zemědělství jakožto zakladatel privatizovaného státního podniku. V uvedeném rozhodnutí
ministra zemědělství je majetek, jenž byl tímto převeden na Fond národního majetku a následně
privatizován úpadci, definován jako průmyslový areál jmenovaného státního podniku - SPJ 2001,
odkazuje se tedy na rozhodnutí Ministerstva financí o privatizaci majetku státu ze dne 13 . 6. 1997,
kde je privatizovaná jednotka SPJ 2001 definována zcela shodně jako následně ve smlouvě
o prodeji privatizovaného majetku. Zároveň rozhodnutí ministra zemědělství konstatuje,
že na Fond národního majetku přecházejí i veškerá práva, závazky a pohledávky,
které se k tomuto převáděnému majetku vztahují. Na těchto skutečnostech nic nemění
ani to, že toto rozhodnutí pro informaci uvádí účetní hodnotu privatizovaného majetku
k 31. 12. 1996, v každém případě se jím na Fond národního majetku převádí předmětný majetek
společně s příslušnými právy i závazky s účinností ke dni 8. 10. 1999. Žádné rozpory mezi
rozhodnutím ministra zemědělství a následnou smlouvou o prodeji privatizovaného majetku tedy
Nejvyšší správní soud neshledal. Vůči úpadci je uplatňováno pouze penále na dani z přidané
hodnoty, které vzniklo na základě §63 odst. 2 daňového řádu, v tehdy platném znění,
do 7. 10. 1999, tedy před převodem předmětného majetku státního podniku na Fond národního
majetku a posléze na úpadce.
Není zcela zřejmé, co úpadce mínil svou výhradou, že závazky státního podniku
přecházející s privatizovaným majetkem nebyly dostatečně průkazné. Tyto závazky přešly
na úpadce na základě §15 odst. 1 zákona o převodu majetku s tátu a je tedy rozhodující,
aby k rozhodnému datu existovaly, nebylo však nutné, aby příslušné platební výměry správce
daně o předpisu penále k dani z přidané hodnoty byly součástí předávacích protokolů.
Tyto platební výměry jsou v každém případě součástí správního spisu v předmětné věci.
Lze plně přisvědčit žalovanému, že jeho rozhodnutí se neopírá primárně o vyjádření
Fondu národního majetku ze dne 18. 2. 2000, žalovaný toto vyjádření pouze citoval mezi jinými
a pro výsledek věci nepochybně důležitějšími podklady pro jeho r ozhodnutí. Žalovaný si byl plně
vědom toho, že úpadce nabyl pouze část majetku, s nímž hospodařil jmenovaný státní podnik,
a řádně se s touto otázkou vypořádal (viz str. 10 a 11 žalobou napadeného rozhodnutí).
Nelze souhlasit s úpadcem ani v tom ohledu, že by nedoplatek na daňovém penále měl
mít z hlediska §15 odst. 1 zákona o převodu majetku státu jiný právní režim než nedoplatek
na samotné dani. Penále (nyní úrok z prodlení) vzniká a narůstá dle §63 odst. 2 daňového řádu
u daňového dlužníka, který je v prodlení, pouhým plynutím času, předpis penále platebním
výměrem je tedy pouze deklaratorním rozhodnutím. Penále je ve smyslu §58 daňového řádu
příslušenstvím daně, které sleduje její osud. Daňovým nedoplatkem je v souladu s §63 odst . 1
daňového řádu nezaplacená splatná daň, tedy daň včetně jejího příslušenství. Je tedy zřejmé,
že argumentace úpadce, podle níž daňové penále jakožto zvláštní druh majetkoprávní sankce
nepřechází na nabyvatele privatizovaného majetku, nemůže obstát. Nabyvatel si musí být vědom
toho, že na základě §15 odst . 1 zákona o převodu majetku státu na něho přejdou společně
s převáděným majetkem rovněž veškeré závazky s tímto majetkem související, tedy i veškeré
související daňové nedoplatky, ať již na samotné dani nebo na penále . V obou případech platí,
že nabyvatel vznik těchto daňových pohledávek „nezavinil“, je však o nich předem informován,
má tedy možnost jejich výši promítnout do kalkulace k upní ceny, kterou je ochoten
za privatizovaný majetek nabídnout. Ostatně z předpokladu, že i daňové penále přechází
v případě souvislosti s privatizovaným majetkem na nabyvatele tohoto majetku, vycházel Nejvyšší
správní soud i ve svých rozsudcích ze dne 15 . 5. 2007, č. j. 2 Afs 90/2006 - 79 a ze dne
24. 9. 2007, č. j. 2 Afs 6/2007 - 65, které se týkají shodných účastníků řízení a zabývají
se v souvislosti s předmětnou privatizací přechodem pohledávek na penále k dani z příjmů
a k dani silniční. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy nelze z hlediska dikce §15
odst. 1 zákona o převodu majetku státu činit rozdíl mezi přechodem pohledávky na samotné dani
a na daňovém penále, přičemž výklad cit . ustanovení z tohoto hlediska nevzbuzuje pochybnosti,
jež by odůvodňovaly aplikaci zásady in dubio mitius.
Konečně nelze přisvědčit ani poslední kasační námitce, podle níž nebyl krajský soud
oprávněn odchýlit se v otázce přechodu daňové povinnosti ve formě penále od své dosavadní
judikatury, byť zastával v této věci opačný právní názor. Nelze zpochybňovat, že z ústavních
zásad právní jistoty, legitimního očekávání, nediskriminace a zákazu libovůle při rozhodování
o právech a povinnostech jednotlivců vyplývá požadavek aby soudy rozhodovaly maximálně
předvídatelným způsobem, tedy aby kromě jiného pokud možno respektovaly relevantní
judikaturu k řešené právní otázce, včetně svých vlastních rozhodnutí. Zároveň je však zřejmé,
že tento požadavek nemůže být, alespoň v oblasti kontinentálního právního systému, aplikován
zcela bezvýhradně, tedy tak, že by konkrétnímu soudu znemožňoval odchýlit se od své předch ozí
judikatury ani v situaci, kdy dospěje k opačnému právnímu závěru. Možnost tzv. judikatorních
odklonů nevylučuje v opodstatněných případech ani Ústavní soud, Evropský soud pro lidská
práva ani Evropský soudní dvůr, na něž se úpadce odvolává, naopak u vš ech jmenovaných
soudních institucí lze nalézt příklady, kdy se ze závažných důvodů odchýlily od své dosavadní
rozhodovací praxe. Ústavní soud k tomu např. ve svém nálezu ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS
625/06, uvedl: „Ústavní soud si nenárokuje neomylnost; jeho judikatura nesmí ustrnout na určitém stupni
dosaženého vývoje tak, že by se Ústavní soud slepě a sveřepě držel v minulosti utvořeného právního názoru
a z tohoto důvodu by odmítal vést jakýkoli dialog s účastní ky řízení o možnosti posunu své rozhodovací praxe.
K její změně je však nutno přistupovat opatrně a zdrženlivě, tj . výlučně v nezbytných případech opodstatňujících
překročení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Aby se Ústavní soud nedopustil libovůle v rozhodování
a neporušil tak princip předvídatelnosti soudního rozhodování, je na místě, aby vlastní překonanou judikaturu
nepřešel bez povšimnutí, ale naopak v od ůvodnění svého rozhodnutí na ni upozornil a ozřejmil, jaké okolnosti
jej vedly k zaujetí odlišného - nového právního názoru.“ Nejvyšší správní soud je v takových případech
vázán §17 odst. 1 s. ř. s., dospěje-li tedy k odlišnému právnímu názoru, než vyplývá z jiného
již existujícího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, musí věc předložit rozšířenému senátu .
U krajských soudů však zákon s obdobnými sjednocovacími mechanismy nepočítá, platí
tedy obdobné pravidlo, jaké pro svůj postup formuloval Ústavní soud. Pokud krajský soud
dospěje k odlišnému právnímu názoru vyjádřeném v jiném rozhodnutí téhož soudu,
má povinnost přezkoumatelným způsobem zdůvodnit, proč v dané otázce zaujal názor jiný (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 2 As 94/2006 - 51, publikovaný
pod č. 1424/2008 Sb. NSS). Těmto požadavkům krajský soud v předmětné věci beze zbytku
dostál, když své odlišné stanovisko na danou právní otázku řádně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost dův odnou, a proto ji v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, náklady řízení mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu