ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.10.2015:39
sp. zn. 8 As 10/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého a JUDr. Michala Mazance v právní věci navrhovatelky:
Ing. M. B., zastoupené Mgr. Sebastianem Machem, advokátem se sídlem Sokolovská 352/215,
Praha 9, proti odpůrci: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1,
o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - úpravy směrné části územního plánu hlavního
města Prahy ze dne 30. 1. 2013, č. U 1110/2013, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
EKOSPOL, a. s., se sídlem Dukelských hrdinů 747/19, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
odpůrce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, čj. 3 A 133/2014 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti částku ve výši 3400 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám zástupce navrhovatelky Mgr. Sebastiana Macha, advokáta.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Odpůrce na základě podnětu osoby zúčastněné na řízení úpravou směrné části označenou
v záhlaví tohoto rozsudku upravil územní plán hlavního města Prahy tak, že zvýšil kód míry
využití území z kódu E na kód G (s maximálním koeficientem podlažních ploch KPP = 1.628)
na pozemcích parc. č. 1920/11 a 1920/12 v k. ú. Uhříněves.
II.
2. Návrhem podaným k Městskému soudu v Praze se navrhovatelka domáhala zrušení
uvedené úpravy územního plánu jako opatření obecné povahy. Městský soud shora označeným
rozsudkem jejímu návrhu vyhověl a napadené opatření obecné povahy zrušil. Městský soud
především napadenou úpravu územního plánu vyhodnotil z hlediska materiálního jako opatření
obecné povahy a dále dovodil, že navrhovatelce svědčí aktivní procesní legitimace. S odkazem
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013,
čj. 1 Aos 2/2013 - 116, pak uzavřel, že kód míry využití území měl být součástí závazné části
územního plánu a nikoliv části směrné. Jeho změna tedy neměla proběhnout v režimu úpravy
územního plánu, ale postupem stanoveným pro vydání opatření obecné povahy, mimo jiné
se zachováním procesních práv vlastníků okolních pozemků a staveb. Tento rozsudek městského
soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
3. Odpůrce (stěžovatel) podal proti uvedenému rozsudku městského soudu kasační stížnost,
a to z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Předně stěžovatel připomněl, že podmínkou aktivní procesní legitimace je dotčení
vlastnických práv a porušení procesních práv, navrhovatelka však omezení svých práv nijak
nekonkretizovala ani neprokázala. Případné omezení práv v průběhu výstavby a následného
užívání stavby je předmětem až navazujících řízení. Spornou úpravou územního plánu nemohla
být navrhovatelka dotčena na svých právech, proto ani k podání návrhu není aktivně
legitimována. Stěžovatel v této souvislosti odcitoval závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu
čj. 3 Ao 2/2009 - 23 a čj. 4 Ao 1/2010 - 432. Upozornil současně, že ve věcně obdobném
případě požádal o součinnost nadřízený orgán (Ministerstvo pro místní rozvoj), který v postupu
stěžovatele rozpor se zákonem neshledal. Pozemky ve vlastnictví navrhovatelky sousedí
s pozemky dotčenými spornou úpravou jen v malém rozsahu, resp. vůbec, městský soud
však tuto skutečnost bez dalšího odůvodnění považoval za dostatečně významnou pro dotčení
práv navrhovatelky. Stěžovatel si je vědom, že jím citovaná judikatura byla překonána usnesením
rozšířeného senátu, předchozí judikatura však v době přijetí napadené úpravy územního plánu
plně platila a stěžovatel postupoval v souladu s touto judikaturou. Navrhovatelka nebyla úpravou
směrné části územního plánu nijak dotčena na svých věcných právech, proto ani není aktivně
legitimována k podání návrhu. Městský soud se v napadeném rozsudku vůbec nezabýval
podstatou tvrzení navrhovatelky, zda může dojít k omezení jejích vlastnických práv. Mezi
pozemkem dotčeným napadenou úpravou a pozemky ve vlastnictví navrhovatelky se nachází
nejen řada jiných pozemků, ale i komunikace a stavby. Tvrzení o vzdálenosti 300 m není nijak
doloženo, městský soud neprováděl v této otázce žádné dokazování.
5. Napadený rozsudek vychází z citovaného usnesení rozšířeného senátu, které zásadním
způsobem změnilo dosavadní praxi. Stěžovatel se při přijímání úpravy územního plánu řídil
platnými předpisy, judikaturou i tehdejší praxí. O správnosti jeho postupu svědčí i judikatura
Nejvyššího správního soudu, která shodnou problematiku řeší zcela odlišným způsobem
než pozdější rozhodnutí rozšířeného senátu. Po stěžovateli nelze požadovat, aby více
než půl roku předem předjímal změnu výkladu. Citovaný názor rozšířený senát zaujal téměř rok
po projednání a vyhlášení napadené úpravy územního plánu. S odkazem na nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11 stěžovatel dodal, že při interpretaci projevů vůle by obecné soudy
měly zohlednit i stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu.
Městský soud při výkladu práva postupoval v rozporu se zákazem retroaktivity.
6. K důvodům kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel uvedl,
že pokud městský soud založil svůj rozsudek pouze na citovaném odůvodnění rozhodnutí
rozšířeného senátu, jedná se o postup v rozporu s právní logikou vedoucí navíc k právní
nejistotě. Městský soud se soustředil pouze na odůvodnění usnesení rozšířeného senátu a nijak
se nezabýval hodnocením jednotlivých námitek odpůrce proti tvrzením navrhovatelky, resp. bral
její tvrzení za prokázaná. Nerozlišil přitom ani mezi „úpravou“ a „změnou“ územního plánu,
jež představovaly před vydáním usnesení rozšířeného senátu dva naprosto odlišné nástroje
územního plánování.
7. Stěžovatel uzavřel, že městský soud svým postupem porušil právní řád, jestliže se v plném
rozsahu nevypořádal se všemi jeho námitkami. Postupoval v rozporu s principem zákazu
retroaktivity, ač je retroaktivita nepřípustná (kromě výjimek na danou věc nedopadajících).
To se týká jak posouzení aktivní legitimace navrhovatelky, tak hodnocení postupu
při projednávání a schvalování napadené úpravy územního plánu. Stěžovatel se závěry
rozšířeného senátu hodlá do budoucna řídit, nelze je však aplikovat zpětně na řízení již ukončená.
Ústava ani Listina základních práv a svobod retroaktivitu nepřipouští. Prosté převzetí závěrů
rozšířeného senátu vyvolává značnou právní nejistotu a současně otevírá možnost následných
soudních sporů o náhradu škody. Tím, že již ve fázi úprav územního plánu může účastník chránit
svá práva, fakticky dochází ke změně stavebního zákona a popření účelnosti ustanovení
o územním a stavebním řízení. Teprve v průběhu těchto řízení by měly být zkoumány dopady
navrhované stavby na okolní zástavbu.
IV.
8. Navrhovatelka ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvedla, že soud posoudil její
aktivní legitimaci správně. V návrhu i dalším vyjádření řádně a zcela konkrétně označila
a prokázala zkrácení svých práv. Pokud by odpůrce prováděl změnu územního plánu v souladu
se zákonem, měla by v takovém řízení postavení účastníka a mohla by podávat námitky. Současně
došlo k porušení jejího práva vlastnického a práva na příznivé životní prostředí. Stěžovatel
platnou právní úpravu vykládal svévolně a ve svůj prospěch a ve prospěch developerských
společností a v neprospěch obyvatel hlavního města Prahy. Napadeným rozsudkem nedošlo
k nepřípustné retroaktivitě, ale pouze ke zjednání nápravy nesprávného postupu stěžovatele.
Již v době vydání dané úpravy územního plánu probíhala veřejná diskuse o zákonnosti postupu
stěžovatele. Soudy v minulosti nikdy nelegitimizovaly daný druh rozhodnutí správních orgánů,
pouze nepřipouštěly možnost bránit se takovému postupu soudně. Ministerstvo pro místní
rozvoj, na jehož závěry stěžovatel odkazuje, není orgánem, jemuž přísluší posuzování zákonnosti
postupu správního orgánu. Stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11
nelze v dané věci použít, neboť napadená úprava územního plánu není právním úkonem
(jednáním), ale normativním správním aktem. Tvrzení stěžovatele, že se navrhovatelka mohla
domáhat ochrany svých práv až v dalších řízeních, považuje navrhovatelka za účelová.
V.
9. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
10. Kasační stížnost není důvodná.
11. Veškeré kasační námitky stěžovatele především společně zpochybňují rozsudek
městského soudu v tom smyslu, že v projednávané věci zpětně aplikuje závěry
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 Aos 2/2013 - 116. Rozšířený
senát v citovaném usnesení především dospěl k závěru, že index podlažní plochy
(jemuž v projednávané věci odpovídá termín „kód využití území“) je obecným regulativem
prostorového uspořádání území, tj. limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné; na tom
nic nemění ani to, že tento index byl nesprávně zařazen do směrné části územního plánu.
Rozšířený senát rovněž uzavřel, že má-li být v platném územním plánu nově zaveden limit využití
území mj. indexem podlažní plochy či změněny hodnoty již existující regulace, je nutno
postupovat dle §188 odst. 3, věta prvá stavebního zákona č. 183/2006 Sb., tedy přijmout
takovou změnu formou opatření obecné povahy.
12. Ke stěžovatelem namítané nepřípustnosti zpětné aplikace citovaných závěrů rozšířeného
senátu v projednávané věci je třeba v obecné rovině předeslat, že princip ochrany důvěry občanů
v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti (tzv. retroaktivity) patří k základním
principům právního státu. Principy právního státu vyžadují u každého možného případu
retroaktivity jeho výslovné vyjádření v ústavě nebo v zákoně s cílem vyloučit možnost
retroaktivní interpretace zákona a zároveň vyžadují na zákonné úrovni vyřešit s retroaktivitou
spjaté důsledky tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna (srov. nález Ústavního soudu ČSFR
sp. zn. Pl. ÚS 78/92). Judikatura Ústavního soudu setrvale vztahuje obecný zákaz pravé
retroaktivity k aplikaci právních předpisů na právní vztahy, kdy tyto právní předpisy ještě nebyly
účinné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 344/04 Sb.).
13. K námitkám uplatněným v projednávané věci je však třeba poznamenat, že Nejvyšší
správní soud ve shora označeném usnesení rozšířeného senátu sjednotil dříve nesouladnou
rozhodovací praxi jednotlivých senátů tohoto soudu týkající se soudního přezkumu územních
plánů. Došlo tedy pouze ke změně judikatury, resp. ke změně právního názoru dříve zastávaného
některými senáty daného soudu, a nikoli k retroaktivním účinkům sjednocujícího usnesení
rozšířeného senátu. Změna právního názoru vysloveného v soudních rozhodnutích
sice materiálně vykazuje obecně zpětný účinek, ale jak vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne
12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11 „ve vzájemné kolizi mezi potřebou právní jistoty a požadavkem
materiální správnosti soudního rozhodnutí však významnou roli hraje postulát vnitřní otevřenosti soudního
rozhodování jako podstatný strukturální element nezávislého nalézání práva a příkaz spravedlivého procesu
(čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Změna ustálené judikatury je – byť za určitých materiálních
a příp. procesních podmínek – přípustná a nový právní názor zpravidla nalezne své uplatnění na všechny další
kauzy, které soudy rozhodují. Řešení zmíněné kolize je třeba hledat primárně v rovině tzv. podústavního práva,
a teprve pokud to možné není, lze výjimečně uvažovat o aplikaci původního právního názoru, přičemž je třeba vzít
v úvahu práva ostatních účastníků řízení a/nebo veřejný zájem.“ Judikatura správních soudů
se přitom vyvíjí, změna právního názoru na určitou věc tedy nemůže být vyloučena.
Ačkoliv u nejvyšší soudní instance se jedná o obecně nežádoucí jev, není obecně v rozporu
s ústavními principy, pokud je nově přijatý právní názor dostatečně přesvědčivě odůvodněn
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08).
14. Citovaným usnesením rozšířeného senátu byla sjednocena roztříštěná judikatura
a byl přijat názor, který byl přesvědčivě odůvodněn a z něhož zcela zřejmě vyplývá,
jak se má do budoucna v obdobných případech postupovat, resp. jak vykládat §188 odst. 3
stavebního zákona. Účelem rozhodovací praxe rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
je do budoucna sjednocovat judikaturu. Názor rozšířeného senátu jsou proto soudy nižší instance
povinny respektovat. Obecně tedy bez dalšího nelze změnu judikatury považovat za nepřípustně
retroaktivní. Městský soud byl povinen v projednávaném případě respektovat názor přijatý
ve sjednocujícím usnesení rozšířeného senátu. Toto usnesení bylo vydáno před tím,
než byl v posuzovaném případě podán k městskému soudu návrh na zrušení napadené úpravy
územního plánu, a účastníkům řízení včetně stěžovatele tak mohl být znám. Lze tedy uzavřít,
že Nejvyšší správní soud neshledal účinky nepřípustné retroaktivity v přijetí závěrů sjednocujícího
usnesení rozšířeného senátu městským soudem v napadeném rozsudku. Došlo pouze k přijatelné
změně právního názoru, která v tomto případě není v rozporu s principem ochrany důvěry
občanů v právo. Shodný názor již ostatně Nejvyšší správní soud zaujal i v rozsudku ze dne
30. 10. 2014, čj. 10 As 51/2014 - 179, a osmý senát neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit.
K tomu lze navíc poznamenat, že ústavní stížnost proti tomuto rozsudku, jež byla argumentačně
založena mimo jiné právě na namítaném porušení principu zákazu retroaktivity, Ústavní soud
odmítl (srov. usnesení ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 232/15). Nález Ústavního soudu
zmiňovaný stěžovatelem (sp. zn. I. ÚS 3061/2011) dopadá primárně na problematiku ochrany
dobré víry při převodu vlastnického práva a týká se interpretace projevu vůle, nikoliv zákonnosti
postupu správního orgánu, jako je tomu v projednávané věci, kde je možnost jeho aplikace
jen velmi omezená.
15. Ve vztahu ke kasační námitce stěžovatele týkající se aktivní legitimace navrhovatelky
Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel dostatečně nerozlišuje mezi aktivní věcnou a aktivní
procesní legitimaci. Aktivní procesní legitimace reprezentuje přípustnost návrhu a představuje
tak jednu z podmínek řízení. V řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy je aktivní
procesní legitimace vymezena v §101a odst. 1 s. ř. s., podle něhož návrh na zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho části je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech
opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Aktivní procesní legitimace
navrhovatele je dána již jeho pouhým logickým a konsekventním tvrzením, že je opatřením
obecné povahy dotčen na svých subjektivních právech. K naplnění podmínek aktivní procesní
legitimace tak postačí hrozba realizace opatření obecné povahy, jehož důsledky dopadají do práv
navrhovatele. Není přitom rozhodné, zda k takovému zásahu v budoucnu dojde či nikoliv
(srov. již výše citované usnesení rozšířeného senátu čj. 1 Aos 2/2013 - 116). Naproti tomu aktivní
věcná legitimace je spojena s otázkou důvodnosti podaného návrhu a zkoumá se a prokazuje
až v řízení o věci samé. O ní je také meritorně rozhodováno. Nepředstavuje tedy jednu
z podmínek řízení, nýbrž je součástí posouzení důvodnosti návrhu.
16. Stěžovatel v kasační stížnosti dovozoval nedostatek aktivní procesní legitimace
navrhovatelky, neboť řádně a konkrétně neprokázala dotčení na svých právech. Městský soud
naopak s odkazem na citované závěry rozšířeného senátu dovodil, že navrhovatelka k podání
návrhu na zrušení opatření obecné povahy aktivně procesně legitimována byla. Navrhovatelka
jako spoluvlastník pozemků nacházejících se v blízkosti pozemků dotčených úpravou územního
plánu v návrhu projednávaném městským soudem výslovně uvedla, že jí byla odepřena možnost
bránit svá práva při přijímání napadené úpravy. Současně zmínila dotčení svých vlastnických práv
a konkrétně upozornila na možné omezení uživatelnosti svých nemovitostí a pokles jejich tržení
ceny. Nejvyšší správní soud s ohledem na tyto skutečnosti nespatřuje ve vztahu k citovaným
závěrům rozšířeného senátu v postupu městského soudu žádná pochybení. Navrhovatelka
logicky tvrdila konkrétní zkrácení na svých právech napadenou úpravou územního plánu,
což je k naplnění podmínky aktivní procesní legitimace dostatečné. Navrhovatelkou namítanou
nezákonností opatření obecné povahy se navíc správní soud musí vždy věcně zabývat (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1472/12). Na výše uvedeném pak nemohou
nic změnit ani stěžovatelem (pouze v obecné rovině) vznesené pochybnosti o blízkosti
(resp. vzdálenosti) nemovitostí navrhovatelky od pozemků dotčených napadenou úpravou
územního plánu. V tomto ohledu nelze přehlédnout, že sám stěžovatel ve vyjádření k návrhu
projednaného městským soudem výslovně připustil, že jeden z pozemků navrhovatelky
(parc. č. 1906/42) s pozemky dotčenými úpravou územního plánu přímo sousedí
(byť v minimálním rozsahu). Stejně tak je třeba upozornit na to, že dle dokumentace založené
ve správním spisu bylo záměrem osoby zúčastněné na řízení v návaznosti na napadenou úpravu
územního plánu umístit a vybudovat na pozemcích dotčených úpravou bytové domy (celkem
6 objektů) a v nich celkem 270 bytových jednotek. Jinak řečeno, upozorňuje-li stěžovatel
na vzdálenost pozemků navrhovatelky a vůbec samotnou možnost být dotčen úpravou územního
plánu, nelze odhlédnout ani od povahy a rozsahu provedené změny a stavebního záměru,
který má v důsledku úpravy územního plánu vzniknout. Ani tuto kasační námitku proto soud
neshledal důvodnou.
17. Jde-li o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu,
lze předeslat, že k požadavku přezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyšší správní soud v judikatuře
konstantně uvádí, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření
závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
obsaženou v žalobě; proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy.
Nepřezkoumatelné je také rozhodnutí, v němž se soud opomněl vypořádat s některou
ze včasně uplatněných žalobních námitek (srov. například rozsudky čj. 5 As 72/2010 - 60,
čj. 5 As 29/2007 - 64, čj. 4 Ads 21/2007 - 77 a čj. 1 Afs 135/2004 - 73).
18. Nejvyšší správní soud v projednávané věci v postupu městského soudu neshledal žádné
z uvedených pochybení. Předně je třeba kvalitativně rozlišit povinnost soudu vypořádat
se se všemi žalobními (návrhovými) námitkami na straně jedné a argumentací žalovaného
(odpůrce) obsaženou ve vyjádření k žalobě (návrhu) na straně druhé. Přestože nevypořádání
zásadních námitek žalovaného (odpůrce) krajským soudem může v obecné rovině vést
za určitých okolností až k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu spočívající
v nedostatku důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ans 1/2012 - 61),
v projednávané věci tomu tak není. Jak již Nejvyšší správní soud výše konstatoval, městský soud
v napadeném rozsudku správně vyšel z citovaného usnesení rozšířeného senátu, které sjednotilo
do té doby roztříštěnou judikaturu tohoto soudu. Jak plyne z odůvodnění usnesení rozšířeného
senátu, a je to ostatně patrné i z rozsáhlých citací tohoto usnesení v textu napadeného rozsudku
městského soudu, rozšířený senát se spornou otázkou změny limitů využití území zabýval
podrobně a komplexně, a to i z hlediska aktivní procení legitimace navrhovatelů (viz část
III.5 odůvodnění usnesení rozšířeného senátu). Stěžovatel ostatně ve vyjádření k návrhu
projednaného městským soudem ve vztahu k aktivní legitimaci navrhovatelky toliko odkázal
na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu a věnoval se argumentaci, podle níž případné
zásahy do práv navrhovatelky budou předmětem až následných řízení (územního a stavebního).
S touto argumentací se ovšem městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
odpovídajícím způsobem vypořádal a to i nad rámec citace odůvodnění rozšířeného senátu
(viz str. 6 - 7 rozsudku městského soudu). Ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku městského soudu tedy nemůže být důvodná.
VI.
19. Kasační stížnost odpůrce tedy Nejvyšší správní soud zamítl, neboť ji v žádném
z kasačních bodů neshledal důvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
20. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona, podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Navrhovatelka zastoupená na základě plné moci
advokátem měla v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo
na náhradu nákladů, které jí v řízení vznikly v podobě nákladů na zastoupení advokátem. Náklady
spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby [sepis vyjádření ke kasační
stížnosti - §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů] v hodnotě vypočtené podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu v částce
3100 Kč a v náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Tuto
částku je povinen stěžovatel zaplatit navrhovatelce ve lhůtě patnácti dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jejího advokáta. Osoba zúčastněná v projednávané věci nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 1. září 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu