ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.118.2020:39
sp. zn. 8 As 118/2020-39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyň: a) I. S., b) nezl. K. S., zastoupené
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra
ze dne 11. 6. 2019, čj. MV-59764-3/SO-2019, o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, čj. 6 A 136/2019-38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 2. 2019, čj. VS-2262/835.3/2-2018, zamítl
podle §13 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky (dále jen „zákon
o státním občanství“), společnou žádost žalobkyně a) a jejího manžela (M. V. S.) o udělení
státního občanství ČR, do které byla zahrnuta i žalobkyně b) jako jejich společné dítě. V záhlaví
označeným rozhodnutím ministr vnitra zamítl rozklad žalobkyň proti tomuto rozhodnutí.
Správní orgány si k posouzení žádosti vyžádaly podle §22 odst. 3 zákona o státním občanství
stanoviska Policie ČR a zpravodajských služeb, na jejichž základě dospěly k závěru, že manžel
žalobkyně a), resp. otec žalobkyně b) představuje ohrožení bezpečnosti státu.
[2] Rozhodnutí ministra vnitra napadly žalobkyně žalobou. V ní připustily, že si jsou vědomy
výluky rozhodnutí ministra vnitra ze soudního přezkumu plynoucí z §26 zákona o státním
občanství a nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/17, který se zabýval
ústavností daného ustanovení. Správní orgány podle nich ale pochybily, jelikož nerozdělily
společné řízení za situace, kdy se důvody zamítnutí žádosti netýkaly žalobkyň. Tím bylo zasaženo
do ústavně zaručených práv žalobkyň, zejm. práva na soudní ochranu.
[3] Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením žalobu odmítl. Poukázal na to,
že je napadené rozhodnutí podle §26 zákona o státním občanství vyloučeno ze soudního
přezkumu a dané ustanovení nezrušil ani Ústavní soud. Za takové situace se nemohl zabývat
ani tvrzeným porušením procesních ustanovení ve správním řízení, protože soudní výluka
dopadá na všechny případy, v nichž správní orgány postupovaly podle §26 zákona o státním
občanství.
II. Obsah kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku městského soudu podaly žalobkyně (dále „stěžovatelky“) kasační stížnost.
Opět poukázaly na to, že utajovaná informace, kvůli které žalovaný žádost zamítl, se týkala jiného
účastníka řízení. Proto stěžovatelky podaly také samostatnou žalobu a kasační stížnost. V jejich
případě došlo k odepření spravedlnosti. Pochybení spatřují v tom, že správní orgány vedly
společné řízení a nerozhodly o žádosti samostatně. V rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí
navrhly, aby bylo řízení rozděleno. Závěr městského soudu, podle kterého nelze kvůli výluce
soudního přezkumu posuzovat ani procesní otázky, považují za alibistický. Nebyla porušena
procesní práva stěžovatelek, ale bez zákonného důvodu byly zamítnuty jejich žádosti a zasažena
jejich práva na soudní ochranu. Takový postup nelze odůvodnit ani poukazem na zásadu
jednotnosti státního občanství rodiny. Ta totiž neplatí absolutně a starší syn stěžovatelky a) je již
navíc občanem ČR.
[5] Jsou si vědomy nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 a jeho závaznosti
pro soudy. Aby jeho závěry mohly napadnout u Evropského soudu pro lidská práva, musely nyní
podat kasační stížnost a následně ústavní stížnost. Mají ale za to, že by daný nález měl být
vykládán restriktivně i s ohledem na názorovou rozpolcenost pléna Ústavního soudu. Ztotožňují
se s názorem vysloveným v odlišném stanovisku čtyř soudců Ústavního soudu.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soudu odmítl.
Žádný z důvodů kasační stížnosti nepovažuje za důvodný.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal vady, k nimž
by musel podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelky uplatnily kasační námitky zpochybňující zákonnost odmítnutí jejich žaloby
[§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Mají za to, že měl městský soud jejich žalobu věcně projednat
a rozhodnout.
[10] Podle §22 odst. 3 zákona o státním občanství k žádosti o udělení státního občanství České
republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie České republiky
a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované
informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby,
které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní
celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede,
že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti vydané
podle tohoto ustanovení je vyloučeno ze soudního přezkumu (§26 zákona o státním občanství).
[11] Městský soud v napadeném usnesení vyšel kromě citovaných zákonných ustanovení také
z výše již uvedeného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost
této soudní výluky. Konstatoval, že „zákaz výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny
se vztahuje pouze na případy, ve kterých nejen že musí jít o konkrétní základní právo, ale současně se musí
rozhodnutí orgánu veřejné správy takového konkrétního základního práva skutečně týkat (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 9/14). (…) rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení
bezpečnosti státu nedochází k zásahu do základních práv a svobod, a vylučuje-li zákonodárce toto rozhodnutí
ze soudního přezkumu, nedostává se tím do rozporu se zákazem výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36
odst. 2 Listiny“ (body 63 a 64). Jak Ústavní soud uvedl ve své pozdější judikatuře, „za situace, kdy
Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 dovodil ústavní konformitu této soudní výluky, neměly správní
soudy v intencích čl. 95 odst. 1 Ústavy jinou možnost než správní žalobu stěžovatele odmítnout, resp. zamítnout
jeho následnou kasační stížnost. Z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout a k tvrzenému porušení
čl. 36 odst. 1 nebo 2 Listiny tedy nedošlo“ (viz nález ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 22/20). Tyto
závěry jsou pro Nejvyšší správní soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné bez ohledu na to,
že proti nim část pléna Ústavního soudu uplatnila odlišné stanovisko.
[12] Výše uvedenému odpovídá také ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu
zamítající kasační stížnosti směřující proti odmítavým usnesením krajských soudů (viz rozsudky
NSS ze dne 19. 7. 2019, čj. 2 As 174/2017-30, ze dne 13. 8. 2019, čj. 9 As 211/2018-37, ze dne
15. 8. 2019, čj. 9 As 85/2018-49, ze dne 27. 11. 2019, čj. 10 As 309/2019-23, ze dne 23. 1. 2020,
čj. 5 As 346/2019-27, či ze dne 2. 6. 2020, čj. 1 As 71/2020-24).
[13] Tato výluka soudního přezkumu platí bezvýjimečně. Není proto podstatné, jestli vznesené
žalobní námitky zpochybňovaly zákonnost správních rozhodnutí z hlediska hmotněprávního
nebo z hlediska tvrzených vad správního řízení. Na závěru městského soudu, který se odmítl
zabývat námitkou poukazující na nezákonnost vedení společného řízení, proto nelze shledat nic
nezákonného či alibistického, jak tvrdí stěžovatelky. Správní soudy se proto nemohly zabývat
ani námitkami zpochybňujícími správnost závěrů opírajících se o zásadu jednotnosti státního
občanství stěžovatelek a manžela stěžovatelky a), resp. otce stěžovatelky b).
[14] Jak navíc plyne z kasační stížnosti, stěžovatelky si jsou popsané soudní výluky vědomy,
stejně jako si jsou vědomy závaznosti nálezů Ústavního soudu pro zdejší soud. Samy výslovně
uvedly, že kasační stížnost podaly de facto pouze z důvodu nutnosti vyčerpat vnitrostátní
prostředky ochrany před podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, kterou chtějí
proti závěrům Ústavního soudu brojit. Nejvyšší správní soud v této souvislosti závěrem
upozorňuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle které se výluka ze soudního přezkumu
obsažená v §26 zákona o státním občanství vztahuje na řízení před správními soudy, ale nebrání
tomu, aby rozhodnutí správních orgánů přezkoumal Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti,
a to včetně podkladů, které podléhají utajení. V této souvislosti poukázal i na to, že důsledkem
současné právní úpravy může být nepřípustná situace, která se z pohledu žadatelů o státní
občanství podobá „střelbě na terč se zavázanýma očima“ (viz bod 33 a násl. výše již uvedeného
nálezu sp. zn. III. ÚS 22/20 a nález ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. III. ÚS 2116/21).
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žádná z uplatněných kasačních námitek
není důvodná, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelky neměly v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto
nemají. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec
nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. března 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu