ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.211.2018:37
sp. zn. 9 As 211/2018 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase, v právní věci žalobce: a) Š. T. D., a žalobkyň:
b) Š. Ch. a c) Š. S., žalobkyně b) a c) zast. žalobcem a), zákonným zástupcem, všichni zastoupeni
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce a)
a žalobkyň b) a c) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018,
č. j. 8 A 70/2018 - 11,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamít á.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 12. 2017, č. j. VS-111/835.3/2-2017, byla podle
§51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §13
odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů
(zákon o státním občanství České republiky), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o státním občanství“) zamítnuta žádost žalobce a) o udělení státního občanství České republiky,
do které byly zahrnuty i jeho nezletilé dcery [žalobkyně b) a c)]. K zamítnutí žádosti žalobce a) došlo
z důvodu ohrožení bezpečnosti státu ve smyslu §22 odst. 3 zákona o státním občanství. Nezletilé
dcery sdílí s ohledem na charakter společného řízení právní postavení žalobce a). Dále byla v jejich
případě zohledněna zásada jednotného státního občanství v rodině.
[2] Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 30. 4. 2018, č. j. MV-36522-6/SO-2018, byl zamítnut
rozklad žalobců proti rozhodnutí žalovaného.
II.
[3] Žalobci napadli rozhodnutí ministra vnitra žalobou u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Odkázal přitom na §26 zákona
o státním občanství, podle něhož je rozhodnutí ministra vnitra vyloučeno ze soudního přezkumu.
Návrh žalobců na přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení tohoto
ustanovení neshledal městský soud důvodným. Ústavní soud totiž v nálezu ze dne 11. 10. 2016,
sp. zn. Pl. ÚS 5/16, dospěl k závěru, že §22 odst. 3 zákona o státním občanství není v rozporu
s ústavním pořádkem. Je-li ústavně konformní ustanovení, podle něhož nemusí rozhodnutí podle
§22 odst. 3 zákona o státním občanství obsahovat odůvodnění a správní spis nemusí obsahovat
stanovisko policie a zpravodajských služeb, pak stejně nemá soud v případném soudním řízení co
přezkoumávat.
III.
[4] Proti rozsudku městského soudu podali žalobci (dále též „stěžovatelé“) kasační stížnost.
Jsou přesvědčeni o tom, že §26 zákona o státním občanství je protiústavní pro rozpor s čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu citují nálezy Ústavního soudu ve věcech zrušení
výluky soudního přezkumu v případě rozhodnutí o správním vyhoštění cizince a rozhodnutí,
opatření a jiných úkonů Bezpečnostní informační služby. Poukazují rovněž na to, že státní
občanství je nutnou podmínkou pro výkon některých ústavně zaručených práv. Vyloučením
soudního přezkumu je dále dotčeno právo nebýt diskriminován, nebýt vystaven svévoli a právo
na zachování důstojnosti. Odvolávají se na zásadu právního státu. Městský soud se těmito
námitkami dle jejich názoru nezabýval dostatečně a odmítnutím žaloby porušil základní ústavně
zaručená práva stěžovatelů. Proto navrhují, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení městského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na §26 zákona o státním občanství,
podle něhož jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení
státního občanství dle §22 odst. 3 téhož zákona. Ze stanovisek Policie ČR a zpravodajských služeb
ČR přitom vyplynulo, že stěžovatel a) ohrožuje bezpečnost státu. Ústavní soud v nálezu ze dne
11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, potvrdil, že §22 odst. 3 zákona o státním občanství nepředstavuje
porušení ústavního pořádku. Městský soud tedy nemohl než žalobu odmítnout. Proto žalovaný
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[6] Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci předně konstatuje, že usnesením ze dne
1. 8. 2018, č. j. 9 As 211/2018 - 29, řízení o této kasační stížnosti přerušil, jelikož jiný senát tohoto
soudu podal v obdobné věci (vedené pod sp. zn. 2 As 64/2017) návrh Ústavnímu soudu dle čl. 95
odst. 2 Ústavy na zrušení §26 zákona o státním občanství. V uvedeném návrhu zaujal názor,
že ustanovení vylučující soudní přezkum rozhodnutí o neudělení státního občanství z důvodu
ohrožení bezpečnosti státu je v rozporu s principem materiálního právního státu podle čl. 1 odst. 1
Ústavy, s principem zákazu diskriminace dle čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále též „Listina“) a s právem na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Rozhodnutí
Ústavního soudu přitom bylo rozhodující pro další postup ve věci.
[7] Ústavní soud nálezem ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/17, rozhodl o návrhu Nejvyššího
správního soudu tak, že jej zamítl. Překážka soudního přezkumu kasační stížnosti stěžovatelů tak
odpadla, a Nejvyšší správní soud tudíž rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku v souladu s §48 odst. 6
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. o pokračování v řízení.
[8] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud neshledal, že by napadené usnesení městského soudu bylo
nepřezkoumatelné. Přestože se městský soud k věci vyjádřil stručně, je z jeho rozhodnutí
seznatelné, z jakého důvodu žalobu odmítl i proč zaujal názor, že jím aplikovaná právní úprava je
souladná s ústavním pořádkem a nevyčkal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci návrhu
na zrušení §26 zákona o státním občanství. Ačkoliv si jistě lze představit ještě podrobnější
vypořádání uplatněných námitek, nezpůsobuje způsob zvolený městským soudem nutnost zrušení
jeho rozsudku. Postup městského soudu odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností
správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit;
úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, ÚS 989/08,
III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14).
[11] Podle §26 zákona o státním občanství [r]ozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství
České republiky podle §22 odst. 3 je vyloučeno z přezkoumání soudem.
[12] Podle §22 odst. 3 zákona o státním občanství [k] žádosti o udělení státního občanství České
republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie České republiky
a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované
informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby,
které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní
celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede,
že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.
[13] V dané věci je rozhodnou právní otázkou zákonnost usnesení o odmítnutí žaloby,
tzn., zda neexistovaly podmínky pro věcné projednání žaloby. Městský soud odmítl žalobu
z důvodu vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství z důvodu
ohrožení bezpečnosti státu podle §26 zákona o státním občanství. Stěžovatelé proti tomu
především namítali, že vyloučení soudního přezkumu tohoto rozhodnutí je v rozporu s jejich
právem na spravedlivý proces a dalšími ústavně zaručenými právy.
[14] Nejvyšší správní soud s odkazem na v této věci relevantní recentní nález Ústavního soudu
ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/1, konstatuje, že Ústavní soud neshledal rozpor uvedeného
ustanovení s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, tedy právem jednotlivce na spravedlivý proces. Konkrétně
Ústavní soud uvedl, že „zákaz výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny se vztahuje pouze
na případy, ve kterých nejen že musí jít o konkrétní základní právo, ale současně se musí rozhodnutí orgánu veřejné
správy takového konkrétního základního práva skutečně týkat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014
sp. zn. Pl. ÚS 9/14). V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS
23/11, kterým byl odmítnut návrh na zrušení výluky soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení víza. Ústavní
soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že do soukromého a rodinného života může fakticky zasáhnout
až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země, které teprve vytvořené vazby přetne, zatímco samotné
neudělení víza tento efekt nemá. V nyní posuzované věci tedy ani skutečnost, že udělení státního občanství trvale
mění status osoby žadatele – možnost realizovat a rozvíjet osobní, rodinné, sociální a ekonomické vazby, které tvoří
soukromý a rodinný život – sama o sobě nestačí pro splnění podmínky zákazu výluky ze soudního přezkumu. Proto
argumentaci navrhovatele a Veřejné ochránkyně práv (body 11. a 47. odůvodnění tohoto nálezu), že předmětný
zákaz výluky je splněn již tím, že důsledkem neudělení státního občanství je druhotné dotčení ústavně zaručených
práv neúspěšných žadatelů, je tak třeba odmítnout, neboť těchto základních práv se rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o státní občanství netýká ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.“
[15] Co se pak týče ústavní konformity kompetenční výluky podle §26 zákona o státním
občanství, Ústavní soud uvedl:
„71. Napadené ustanovení nevylučuje ze soudního přezkumu všechna rozhodnutí o neudělení státního občanství,
ale prostřednictvím odkazu na §22 odst. 3 zákona o státním občanství jen ta, kterými byla zamítnuta žádost
o udělení státního občanství z důvodů spojených s bezpečností státu na základě stanovisek Policie České republiky
a zpravodajských služeb České republiky, jejichž obsahem je utajovaná informace, podle které žadatel ohrožuje
bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové
hodnoty. Ve všech ostatních případech zamítnutí žádosti o udělení občanství pro nesplnění podmínek stanovených
zákonem o státním občanství není soudní přezkum vyloučen.
72. Ústavní soud se právní úpravou rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství z důvodů spojených
s bezpečností státu již v minulosti zabýval, když zamítl návrh na zrušení §22 odst. 3 zákona o státní občanství,
který ukládá ministerstvu, aby v odůvodnění takového zamítavého rozhodnutí nesdělovalo ty důvody nevyhovění
žádosti o udělení státního občanství, které z takových stanovisek bezpečnostních služeb vyplývají. Ústavní soud v této
věci dospěl k závěru, že: ,uvedený postup má vést k tomu, že konkrétní důvody nevyhovění žádosti nebudou žadateli
o občanství sdělovány jen v těch případech, kdy je zde reálná obava, že by jejich zpřístupnění mohlo ohrozit bezpečnost
státu či třetích osob. S ohledem na uvedené sleduje napadená právní úprava legitimní cíl, kterým jsou bezpečnostní
zájmy státu.‘ (nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16).
73. Pokud jde o cíl napadené právní úpravy, ten je s ohledem na její provázanost s §22 odst. 3 zákona o státním
občanství shodný, tzn. bezpečnostní zájmy státu – minimalizace možnosti úniku utajovaných informací. Jak bylo již
konstatováno ve shora citovaném nálezu, od kterého nemá důvod se Ústavní soud v nyní posuzované věci odchýlit,
takový cíl lze považovat za legitimní. Napadenou právní úpravu – vylučující ze soudního přezkumu toliko právě ta
rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství z důvodu utajované informace o ohrožení
bezpečnosti státu – nelze proto považovat za projev svévole zákonodárce. Ústavní soud tedy nepovažuje napadené
ustanovení za rozporné ani s principem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.“
[16] Nejvyšší správní soud pro výše uvedené závěry Ústavního soudu v dané věci neshledal,
že by napadené usnesení městského soudu bylo nezákonné, když jím byla odmítnuta
žaloba stěžovatelů z důvodu kompetenční výluky podle §26 zákona o státním občanství,
neboť toto ustanovení je ústavně konformní.
[17] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, nemají
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože podle obsahu spisu
mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu