ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.134.2016:38
sp. zn. 8 As 134/2016-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních
údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu
osobních údajů ze dne 2. 7. 2013, čj. UOOU-00148/13-86, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, čj. 3 A 86/2013-99,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2013, čj. UOOU-00148/13-86, předseda žalovaného zamítl
rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2013, čj. UOOU-00148/13-79,
podle nějž žalobce spáchal správní delikt podle §45 odst. 1 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně
osobních údajů“), neboť porušil povinnost stanovenou v §9 uvedeného zákona v souvislosti
se zpracováním citlivých údajů (profilů DNA) 14 subjektů údajů v Národní databázi profilů
DNA bez jejich výslovného souhlasu, aniž by byla naplněna některá z výjimek podle §9 písm. b)
až i) téhož zákona. Za uvedený správní delikt žalovaný uložil žalobci pokutu ve výši 650 000 Kč.
II.
[2] Proti rozhodnutí předsedy žalovaného (dále také jen „napadené rozhodnutí“) se žalobce
bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Ten napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Městský soud shledal, že Policie České republiky (dále jen „policie“) je oprávněna
odebírat genetické vzorky a pro účely budoucí identifikace uchovávat profily DNA a za tím
účelem též vést evidenci (informační systém), v níž tyto údaje zpracovává. Městský soud odmítl,
že by policie při posuzování toho, zda může zpracovávat osobní údaje včetně citlivých
údajů bez souhlasu osoby, jíž se týkají, podle §79 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky (dále jen „zákon o policii“), měla při výkladu podmínky „nezbytnosti pro plnění jejích úkolů“
vycházet pouze z textu Doporučení Rady Evropy č. r(92) 1 Výboru ministrů členským státům
o využívání analýzy deoxyribonukleové kyseliny (DNA) v rámci systému trestní justice (dále jen
„Doporučení“) a za oprávněné zpracovávání profilu DNA pro účely budoucí identifikace
považovat jen případy, kdy jde o trestné činy ohrožující život, zdraví nebo bezpečnost osob.
Doporučení totiž není závazným právním předpisem a je zastaralé. Nezbytnost odběru
genetického materiálu, zpracování profilu DNA a jeho uchování v databázi je dle městského
soudu nutno posuzovat „ve vztahu k postavení dotčeného subjektu v procesu trestního řízení a to v širším
rámci vymezení tohoto pojmu.“
[4] Městský soud poté posoudil každý ze 12 sporných případů (z celkového počtu 14;
v případech D. Š. a P. Š. žalobce uznal své pochybení), které správní orgány v rámci správního
řízení prověřovaly. Ztotožnil se s jejich závěrem, že v případech J. H., V. H., Ing. J. Š. a J. P.
policie porušila zákon o ochraně osobních údajů, neboť uchovávala citlivé údaje bez jejich
souhlasu pro účely budoucí identifikace a přitom nebyla naplněna některá z výjimek stanovených
v §9 písm. b) až i) zákona o ochraně osobních údajů; vyšel přitom ze zásady přiměřenosti
vyplývající z §11 zákona o policii. J. H., V. H. a Ing. J. Š. byli zproštěni obžaloby, nebo bylo
trestní stíhání zastaveno a jsou tedy osobami, které jsou z hlediska trestné činnosti nevinné. J. P.
se dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, což není podle městského soudu
trestná činnost natolik závažná, aby z ní vyplynula potřeba uchování profilu DNA této osoby.
[5] Městský soud však nepřisvědčil žalovanému v tom, že policie pochybila při uchovávání
citlivých údajů bez souhlasu subjektů údajů ve zbývajících případech (T. D., M. M., Z. K., M. B.,
L. S., Z. S., I. Z. a J. T.). Měl za to, že v uvedených případech při uchování profilů DNA policie
řádně využila zákonné oprávnění k tomu, aby mohla dostát splnění svých povinností při
předcházení, odhalování, vyšetřování trestných činů a stíhání jejich pachatelů; vůči uvedeným
osobám se jednalo o postup ospravedlnitelný a přiměřený vzhledem k účelu sledovanému
zpracováním (uchováním) profilů DNA, kterým je ochrana práv a svobod jiných jako obecný
úkol policie.
[6] K žádosti žalovaného o předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy
s návrhem na zrušení §86 a §65 odst. 1 zákona o policii, městský soud vyslovil, že tato zákonná
ustanovení není na místě z právního řádu odstraňovat, neboť je lze bez vážnějších problémů
ústavně konformně vyložit.
III.
[7] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností,
v níž uplatnil kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítal jednak nezákonnost
napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem
v předchozím řízení a dále měl za to, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro
nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Navrhl napadený rozsudek zrušit a vrátit věc městskému
soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel uvedl, že relevantní právní úprava (zákon o policii), jenž má žalobce
opravňovat k provozování Národní databáze profilů DNA, je nedostatečná, neboť je neurčitá,
pro adresáty právních norem málo předvídatelná a o vedení centrální databáze v ní není zmínka.
Podrobnější informace týkající se zpracování těchto údajů, konkrétně vymezení okruhu osob,
jejichž osobní a citlivé údaje budou v databázi zpracovávány, stanovení podmínek, za kterých
budou do databáze vloženy či z databáze odstraněny, a doba uchovávání těchto údajů, jsou
upraveny pouze v interním předpisu, který není veřejně přístupný. Stěžovatel se z toho důvodu
neztotožnil se závěrem městského soudu, že právní úprava obsažená zejména v §65 a §79
zákona o policii představuje dostatečný právní základ pro vedení Národní databáze profilů DNA;
z toho důvodu považoval napadený rozsudek za nezákonný.
[9] Tvrzenou nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí spatřoval
stěžovatel v tom, že se městský soud v napadeném rozsudku nevyjádřil k jeho argumentaci
týkající se požadavků na právní úpravu sběru a uchovávání osobních a citlivých údajů, jež lze
dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a z právní úpravy zpracovávání údajů v Schengenském
informačním systému.
[10] Stěžovatel také namítl, že v odůvodnění napadeného rozsudku shledává rozpor, neboť
městský soud na jedné straně považuje existující právní úpravu v zákoně o policii za dostatečný
právní základ pro zpracovávání dat v Národní databázi profilů DNA, současně však implicitně
považuje základní rozlišovací kritérium stanovené v tomto zákoně a užívané žalobcem
při posuzování oprávněnosti zpracovávání citlivých dat subjektů údajů (tj. spáchání úmyslného
či nedbalostního trestného činu) za nedostatečné, neboť v napadeném rozsudku zohledňuje
mimo to i charakter spáchaného trestného činu. V uvedeném spatřoval nepřezkoumatelnost
rozsudku pro nesrozumitelnost.
[11] Stěžovatel i v kasační stížnosti zopakoval návrh, aby Nejvyšší správní soud předložil
Ústavnímu soudu návrh na zrušení §65 odst. 1 zákona o policii, neboť dané ustanovení není
ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ z důvodu
své obecnosti a nekonkrétnosti v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
IV.
[12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce sdělil, že právní základ pro vedení Národní
databáze profilů DNA představují zákon o ochraně osobních údajů a zákon o policii, jejichž
ustanovení týkající se problematiky zpracovávání osobních údajů včetně údajů citlivých jsou
dostatečně jasná, transparentní, předvídatelná a veřejnosti dostupná.
[13] Žalobce poukázal na to, že policie při zpracovávání osobních údajů postupuje zcela
v souladu s uvedenou právní úpravou, neboť osobní údaje zpracovává zásadně za účelem plnění
jejích úkolů stanovených zákonem a velmi pečlivě posuzuje nezbytnost jejich zpracování.
Zdůraznil, že zpracování osobních údajů pro účely budoucí identifikace je preventivním
opatřením a (zejména z důvodu odhalování trestné činnosti a usvědčování pachatelů) je proto
nezbytné, aby opodstatněnost tohoto opatření byla vyvozována zejména z podstaty trestné
činnosti, jíž je nepochybně vztah osoby k vlastnímu jednání, tedy subjektivní stránka trestné
činnosti.
[14] S požadavkem stěžovatele, aby Nejvyšší správní soud předložil Ústavnímu soudu návrh
na zrušení §65 odst. 1 zákona o policii, se žalobce neztotožnil, neboť předmětné ustanovení
lze bez větších obtíží ústavně konformně vyložit a aplikovat.
[15] Žalobce navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[16] Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost. Pokud by totiž touto vadou trpěl, bylo
by to překážkou jeho přezkumu z dalších kasačních důvodů. K uvedené vadě je nadto povinen
kasační soud přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[19] Stěžovatel již ve vyjádření k žalobě nesouhlasil se žalobcem, že ustanovení zákona
o policii a zákona o ochraně osobních údajů představují dostatečný právní základ pro
provozování Národní databáze profilů DNA. Vycházel přitom z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a z právní úpravy, která je základem Schengenského informačního systému [tj. Úmluva
k provedení Schengenské dohody ze dne 14. 6. 1985, Nařízení Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 1987/2006 ze dne 20. 12. 2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského
informačního systému druhé generace (SIS II), Rozhodnutí Rady 2007/533/SV ze dne
12. 6. 2007 o zřízení, provozování a využívání Schengenského informačního systému druhé
generace (SIS II)]. V kasační stížnosti vytkl, že se touto argumentací městský soud v napadeném
rozsudku nezabýval a pouze obecně uvedl, že relevantní právní úprava, o kterou žalobce
provozování Národní databáze profilů DNA opírá, obstojí jak z pohledu práva ústavního,
tak i mezinárodního.
[20] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nevypořádání byť i jen
jednoho z tvrzení vznesených žalovaným v jeho vyjádření k žalobě krajským soudem může
způsobit nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 8. 2012, čj. 4 Ans 1/2012-61). Současně je však nutné doplnit, že argumentace žalovaného
ve vyjádření k žalobě bývá zpravidla protipólem žalobních tvrzení, jejichž opodstatněnost
se žalovaný snaží popřít. Mnohdy proto postačí, pokud krajský soud vysloví svůj právní názor
k jednotlivým námitkám žalobce, neboť tím často současně odpoví na protichůdné
argumenty žalovaného. Skutečnost, že se správní soud výslovně nevypořádá s obsahem
vyjádření žalovaného, tedy nemusí automaticky způsobovat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí
pro nedostatek důvodů, neboť postoj soudu k tvrzením žalovaného může být dostatečně zřejmý
z toho, jaké závěry přijal ve vztahu k žalobním námitkám. Tak je tomu i v právě projednávané
věci.
[21] Z napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud přisvědčil žalobci v tom, že úprava
obsažená v zákoně o policii a zákoně o ochraně osobních údajů je dostatečným právním
podkladem pro provozování Národní databáze profilů DNA. Městský soud odkázal na závěry
z rozsudku kasačního soudu ze dne 30. 4. 2014, čj. 4 As 168/2013-40, který se zabýval řešením
obdobné právní otázky, se závěrem, že posuzovaná právní úprava obstojí jak z pohledu
práva ústavního, tak mezinárodního. Nejvyšší správní soud proto neshledal tvrzené pochybení
spočívající v chybějícím vymezení vůči argumentaci stěžovatele uplatněné ve vyjádření
k žalobě. Z toho důvodu nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že napadený rozsudek trpí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[22] Stěžovatel dále v kasační stížnosti označil odůvodnění napadeného rozsudku za vnitřně
rozporné, proto považoval napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
Namítal, že městský soud na jednu stranu obecně vyhodnotil právní úpravu týkající
se zpracovávání dat v Národní databázi profilů DNA jako dostatečnou z hlediska její určitosti,
ale na druhou stranu nepřímo považoval zásadní rozlišovací kritérium užívané žalobcem
při hodnocení oprávněnosti zpracovávání citlivých údajů (tj. hledisko spáchání úmyslného
či nedbalostního trestného činu) za nedostatečné, neboť v napadeném rozsudku sám zohledňoval
mimo to i charakter spáchaného trestného činu.
[23] Nejvyšší správní soud ve své předchozí judikatuře dovodil, že nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost může být rozsudek krajského soudu, jehož odůvodnění je vystavěno
na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25).
[24] Lze přisvědčit stěžovateli, že z napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud považuje
právní úpravu týkající se zpracování dat v Národní databázi profilů DNA za dostatečnou
z hlediska její určitosti. Nelze však souhlasit s jeho tvrzením, že městský soud nepřímo považoval
kritérium užívané žalobcem při hodnocení oprávněnosti zpracovávání citlivých údajů v Národní
databáze profilů DNA, tj. hledisko spáchání úmyslného trestného činu, za nedostatečné, neboť
při přezkumu napadeného rozhodnutí zohledňoval i charakter spáchaného trestného činu.
[25] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v právě projednávané věci správní orgány
posuzovaly, zda citlivé údaje osob již zařazených v Národní databázi profilů DNA byly
zpracovávány v souladu se zákonem či zda měly být z této databáze odstraněny. Otázka,
kdy policie vůbec může u konkrétní osoby přistoupit k odebrání genetického vzorku, je upravena
v §65 zákona o policii a právě zde se v případech uvedených v odst. 1 písm. a) posuzuje
oprávněnost odběru podle toho, zda daná osoba spáchala úmyslný trestný čin. Problematiku
toho, kdy může policie získané citlivé údaje dále zpracovávat bez souhlasu osoby, jíž se tyto
údaje týkají, však upravuje §79 zákona o policii. Z něj vyplývá, že tak policie může činit pouze,
je-li to nezbytné k plnění jejích úkolů.
[26] Městský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel především z §79 zákona
o policii, přičemž v jednotlivých posuzovaných sporných případech zvažoval, zda byla
ke zpracovávání profilu DNA v Národní databázi profilů DNA naplněna též podmínka
nezbytnosti (viz str. 7 a 8 napadeného rozsudku). Postupoval tak v souladu s relevantní právní
úpravou a nelze proto přisvědčit stěžovateli, že městský soud svým postupem nepřímo vyslovil
nedostatečnost rozlišovacího kritéria pro zařazení osobních údajů včetně citlivých údajů
do Národní databáze profilů DNA (tj. kritéria spáchání úmyslného či nedbalostního trestného
činu) dle §65 odst. 1 zákona o policii tím, že se zabýval také charakterem spáchaného trestného
činu. V posuzované věci městský soud zkoumal oprávněnost dalšího zpracovávání již získaných
citlivých údajů v této databázi, a v tom případě je podle §79 zákona o policii nutno zvažovat
i požadavek na nezbytnost uchovávání těchto údajů pro plnění dalších úkolů policie.
[27] Nejvyšší správní soud tedy v odůvodnění napadeného rozsudku neshledal stěžovatelem
tvrzený vnitřní rozpor a uzavírá, že ani pro nesrozumitelnost není napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[28] Nejvyšší správní soud se následně zabýval tvrzenou nezákonností napadeného rozsudku,
která podle stěžovatele spočívala v nesprávném posouzení právní otázky, zda splňuje použitá
právní úprava, jež má být dle žalobce právním rámcem pro provozování Národní databáze
profilů DNA, požadavky na konkrétnost a předvídatelnost vyplývající z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, vzhledem k tomu, že na jejím základě mohou státní
orgány zasahovat do soukromí dotčených osob.
[29] Stěžovatel v této souvislosti konkrétně poukázal (např. v rozhodnutí ze dne 18. 4. 2013,
čj. UOOU-00148/13-79, na str. 18 nebo ve vyjádření k žalobě ze dne 5. 9. 2013 na str. 2-3)
na rozsudek Evropského soudu soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2008, ve věci S. a Marper
proti Spojenému království č. 30562/04 a 30566/04 (dále jen „věc S. a Marper”) a na nález
Ústavního soudu Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011. V kasační stížnosti pak také na rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 1. 2015, č. 68955/11, ve věci Dragojević proti
Chorvatsku (dále jen „věc Dragojević”). Měl za to, že posuzovaná právní úprava, jež je právním
rámcem pro vedení Národní databáze profilů DNA, nesplňuje v odkazovaných rozsudcích
vytčené požadavky, které je třeba klást na právní úpravu umožňující veřejné moci zasahovat
do základního práva jednotlivce na soukromí.
[30] Nejvyšší správní soud se k uvedené problematice vyjádřil již v rozsudku ze dne
30. 4. 2014, čj. 4 As 168/2013-40. Vyslovil, že: „si je vědom skutečnosti, že sběr, uchovávání a zpracování
profilu DNA představuje zásah do práv osoby (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci
S. a Marper proti Spojenému království č. 30562/04 a 30566/04), které se tento profil DNA týká,
na druhou stranu však zdůrazňuje, že tento zásah je ospravedlněn předcházejícím úmyslným a protiprávním
jednáním této osoby, která si musí být vědoma, že za splnění příslušných podmínek proti ní může být vedeno
trestní řízení a může ji být uložen trest a v souvislosti s tím bude vedena v Rejstříku trestů a v příslušných
evidencích vedených Policií, tedy že musí nést negativní následky spojené se spácháním protiprávního jednání.
Nejvyšší správní soud přitom poukazuje na to, že Národní databáze profilů DNA není veřejně přístupná,
nehrozí proto, že by si někdo třetí, mimo orgány činné v trestním řízení, jejím prostřednictvím zjišťoval citlivé
informace o subjektu údajů, resp. o pachatelích trestných činů, tj. není možná další dehonestace takové osoby
na základě uchování jejího profilu v Národní databázi profilů DNA. Informace tam uvedené budou použity
pouze v případě ověřování shody se stopami nalezenými na místě spáchání jiného trestného činu.“
[31] V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud uzavřel, že právní úprava týkající
se zpracování citlivých údajů v podobě profilů DNA vyhovuje minimálním požadavkům
na zákonný podklad pro zásah do práva na ochranu soukromého života, které formuloval
Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře, mimo jiné právě i v rozsudku ve věci
S. a Marper. S uvedeným závěrem se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje i v nyní souzené
věci.
[32] Stěžovatel v kasační stížnosti zdůrazňoval požadavek na konkrétnost a předvídatelnost
právní úpravy, která umožňuje státním orgánům zasáhnout do práva na soukromí osoby,
i ve světle závěrů vyslovených Evropským soudem pro lidská práva ve věci Dragojević. Nejvyšší
správní soud však poukazuje na to, že uvedený případ vycházel z odlišných skutkových okolností,
než těch, na nichž stojí posuzovaná věc (rozsudek se týkal nezákonnosti odposlechů v trestním
řízení) a jeho závěry tak nejsou nyní použitelné.
[33] Nejvyšší správní soud konečně neshledal, že by použitá právní úprava co do své
určitosti a konkrétnosti neobstála ve světle podmínek vymezených v nálezu Ústavního soudu
Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, jak také stěžovatel namítal. Odhlédne-li Nejvyšší správní soud
od skutečnosti, že se v nálezu Ústavní soud zabýval skutkově odlišnou věcí od té zrovna
posuzované (sběr a uchovávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci),
vyjádřil zde i obecný závěr, že právní úprava, jež umožňuje veřejné moci zasáhnout do soukromí
jednotlivců musí být „přesná a zřetelná ve svých formulacích a dostatečně předvídatelná, aby potenciálně
dotčeným jednotlivcům poskytovala dostatečnou informaci o okolnostech a podmínkách, za kterých je veřejná moc
oprávněna k zásahu do soukromí, aby případně mohli upravit své chování tak, aby se nedostali do konfliktu
s omezující normou”; tytéž požadavky na zákonný rámec zásahu veřejné moci do práva na ochranu
soukromého života jednotlivců přitom vyplývají i z rozsudku ve věci S. a Marper. Jak shora
uvedeno, skutečnost, že těmto požadavkům právní úprava týkající se zpracování citlivých údajů
v podobě jejich uchování v Národní databázi profilů DNA vyhovuje, Nejvyšší správní soud
dovodil již v rozsudku čj. 4 As 168/2013-40. Ani nyní soud nenachází důvod se od těchto závěrů
odchýlit.
[34] Nejvyšší správní soud konečně nepřehlédl stěžovatelovu námitku, že městský soud
v jiném svém rozsudku (ze dne 13. 4. 2016, čj. 6 A 5/2013-76), dospěl k odlišnému závěru,
než nyní přesto, že vycházel rovněž z rozsudku kasačního soudu čj. 4 As 168/2013-40.
S uvedeným názorem však kasační soud nesouhlasí.
[35] V odstavci 28. rozsudku čj. 6 A 5/2013-76 sice městský soud skutečně vyjádřil svůj
náhled na právní úpravu vztahující se k uchovávání profilů DNA (předmětem přezkumu zde
bylo rozhodnutí předsedy žalovaného o stanovení povinnosti k nápravě podle §40 zákona
o ochraně osobních údajů), nikoliv však, že by jej navázal na závěry vyslovené v rozsudku
čj. 4 As 168/2013-40. Na tento rozsudek kasačního soudu poukazuje v jiné části (37. odstavec)
v tom směru, že jej zaznamenal a nepřehlédl, aniž se s ním ztotožňuje či se proti němu
argumentačně vymezuje. Nadto nelze nevzít v úvahu, že uvedený rozsudek městského soudu
zrušil a žalobu odmítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, čj. 3 As 92/2016,
proto, že předmětem řízení byla otázka výkladu zákona dotýkajícího se pravomoci a působnosti
svěřené účastníkům řízení (Ministerstvo vnitra a Úřad pro ochranu osobních údajů).
Stěžovatelova výtka poukazující na nejednoznačnost a neurčitost relevantní právní úpravy
z důvodů jím uváděných (viz odst. [34]) tak nemá podle kasačního soudu vzhledem k právě
uvedenému opodstatnění.
[36] Nejvyšší správní soud shodně s tím, co již ve své judikatuře dříve vyslovil, shrnuje,
že právní úprava zákona o policii týkající se zpracovávání citlivých údajů v intencích nyní
řešeného případu vyhovuje minimálním požadavkům na zákonný podklad zásahu do práva
na ochranu soukromého života, jak je ve své judikatuře formuloval Evropský soud pro lidská
práva i Ústavní soud. Městský soud posoudil věc správně, potřebu uchování odebraných vzorků
DNA v Národní databázi profilů DNA u jednotlivých posuzovaných osob jako subjektů údajů
poměřil správně zákonnými kritérii a napadený rozsudek tudíž tvrzenou nezákonností netrpí.
[37] Nejvyšší správní soud rovněž neshledal důvod k předložení návrhu na zrušení §65 odst. 1
zákona o policii ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém
vybavení“ Ústavnímu soudu. V právě posuzované věci není předmětem posouzení odběr
biologických vzorků podle §65 odst. 1 zákona o policii, ale jejich následné zpracovávání podle
§79 odst. 1 téhož zákona. Návrh týkající se zrušení části ustanovení upravujícího samotný odběr
biologických vzorků je tedy podle Nejvyššího správního soudu mimoběžný s předmětem řízení.
VI.
[38] Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že nebyly
naplněny tvrzené kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[39] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto nárok na náhradu
nákladů řízení nemá; žalobci náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto
mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. října 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu