ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.152.2014:30
sp. zn. 8 As 152/2014 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Petra Sedláka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: M. N., zastoupeného Mgr.
Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem,
proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy
Vary – Dvory, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2013, čj. 3912/DS/13-3, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2014, čj. 17 A
49/2013 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Magistrát města Karlovy Vary, odbor dopravy, rozhodnutím ze dne 9. 9. 2013,
čj. 21584/OD-P/13, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm.
f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, pro porušení
§18 odst. 3 zákona o silničním provozu a uložil mu pokutu ve výši 8000 Kč, zákaz řízení
motorových vozidel na dobu 8 měsíců a náhradu nákladů přestupkového řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
4. 11. 2013, čj. 3912/DS/13-3, zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, který žalobu
zamítl rozsudkem ze dne 4. 8. 2014, čj. 17 A 49/2013 - 42.
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněná námitka v ad plné moci
byla uplatněna opožděně a ostatní námitky jsou nedůvodné. Podle krajského soudu
jsou jednotlivé podklady, zahrnující i důkazy, ve vzájemném souladu, neodporují si a tvoří
ucelený řetěz, který vede k závěru o spáchání přestupku a o jeho pachateli.
[5] Soud považoval za plnohodnotný důkaz oznámení přestupku ze dne 7. 4. 2013,
neboť bylo sepsáno přímo před přestupcem, který měl možnost se k němu vyjádřit. Z uvedeného
oznámení vyplývá, že žalobce s přestupkem souhlasil. Námitku ve vztahu k technickým
parametrům vozidla a právním normám upravujícím zjišťování a redukci naměřených hodnot
shledal krajský soud zcela obecnou. Z videozáznamu pořízeného Policií ČR sice jednoznačně
nevyplývá, že žalobce byl řidičem vozidla, nicméně správní orgány poukazovaly p ředevším
na skutečnost, že na videozáznamu byla viditelná registrační značka vozidla. Žalobce
byl ztotožněn až na místě kontroly, tedy po zastavení vozidla. Podle soudu žalobce ani nenamítal
záměnu řidičů. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku směřující proti rychloměru typu
Minispeed 2000 a zařízení Gesig Travimo.
[6] Za důvodnou nepovažoval krajský soud ani žalobní námitku, že správní orgány
neprovedením navrženého výslechu žalobce porušily jeho právo vyjádřit se k věci,
neboť se žalobce účasti na jednání vyhýbal, a omlouval svoji účast padělanou listinou. Žalobce
se k věci mohl vyjádřit i po zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť bylo znovu nařízeno
jednání. O tomto jednání byl žalobce informován prostřednictvím svého zástupce,
jemuž bylo adresováno předvolání. Přesto se žalobce k jednání nedostavil. Jelikož oba správní
orgány měly v daném případě skutkový stav za dostatečně zjiště ný bez důvodných pochybností
(§3 správního řádu), nevznikly důvody pro konání dalšího jednání, ani pro adresování předvolání
přímo žalobci. Krajský soud k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 11. 2011, čj. 2 As 111/2011 - 56.
III.
[7] Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského so udu kasační stížností,
ve které nejprve namítl, že by soud musel k námitce nedo statku plné moci v případě
její důvodnosti přihlížet z úřední povinnosti, neboť by stěžovateli nebylo doručeno žádné
rozhodnutí, správní rozhodnutí by nebyla pravomocná a řízení před správními orgány by bylo
stiženo procesní vadou.
[8] Dále podle stěžovatele není „podklad důkazem a nemůže být ani článkem řetězce, v případě
opačného názoru by musel soud říct, který podklad, jenž není důkazem, je součástí řetězce “. Rozhodnutí
správních orgánů jsou touto optikou nepřezkoumatelná, neboť z nich nevyplývá, jaké důkazy
a podklady tvoří řetězec, jak je propojen a jak spolu jednotlivé důkazy a podklady souvisejí.
[9] Ve věci hodnocení vyjádření stěžovatele k přestupku stěžovatel namítl, že soud překročil
rámec volného hodnocení důkazů. Stěžovatel namítl s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi
Nejvyššího správního soudu, že úřední záznam policistů nelze použít jako důkaz a pokud chtěl
správní orgán nebo soud vzít za základ svých zjištěné skutečnosti obsažené v tomto záznamu,
měl vyslechnout osoby, které jej sepsaly.
[10] Stěžovatel též brojil proti obsahu oznámení o přestupku a zaškrtnutí položky „souhlasí“
s přestupkem. Obviněný z přestupku neobdrží od policejního orgánu ani kopii sepisované listiny
a ta může později jakkoliv změněna. Podle stěžovatele je oznámení o přestupku listina,
kterou je přestupkové řízení zahájeno a nelze ji považovat za důkaz. Stěžovatel s odkazem
na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a kvazitrestní povahu přestupkového
řízení namítl, že k vyjádření učiněnému na místě samém nelze přihlížet, neboť vyjadřující
se osoba nemůže uplatnit právo na právní pomoc ani není řádně poučena jako obviněná
z přestupku.
[11] V případě účastnického výslechu stěžovatel namítl vadnou interpretaci rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2011, čj. 2 As 111/2011 - 56, neboť ve věci
stěžovatele byl výslech navržen. Pouze výjimečně je přípustný postup správního orgánu,
kdy je odmítnut výslech obviněného. Vyjádření právního zástupce obviněného nemá na rozdíl
od výslechu obviněného žádnou důkazní hodnotu.
[12] Nelze na základě zjištěného skutkového stavu bez výslechu stěžovatele a zasahujících
policistů dospět k závěru, že se sankcionovaného jednání dopustil stěžovatel. Jediné,
co bylo v průběhu řízení prokázané, je, že policisté naměřili vozidlu X rychlost 203 km/h a
osoba, která byla zastavena, předložila doklady znějící na jméno M. N. K tomu stěžovatel uvedl,
že své doklady nechával ve vozidle a je přesvědčen, že ví, kdo z jeho rodiny vozidlo řídil, ale tuto
osobu označit nechce.
[13] K tvrzenému padělání předvolání Policie ČR k výslechu stěžovatel navrhl zpracování
znaleckého posudku, který posoudí pravost otisku policejního razítka.
IV.
[14] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] První kasační námitkou brojil stěžovatel proti po stupu krajského soudu,
který se z důvodu opožděnosti nezabýval námitkou nedostatků plné moci. Stěžovatel namítal,
že správní orgány aktuálně požadují ověření plné moci pro zastupování advokátem,
což v souzené věci nebylo splněno. Nedošlo tedy k řádnému doručení správních rozhodnutí.
[18] K nutnosti ověřování plné moci se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
11. 6. 2009, čj. 1 As 43/2009 - 32, ve kterém uvedl, že lze se žalobcem „souhlasit v tom, že v souladu
s §72 odst. 1 správního řádu se rozhodnutí účastníkům oznamuje doručením ste jnopisu písemného vyhotovení
do vlastních rukou; mylný je však žalobcův výklad opírající se o ustanovení §20 odst. 2 téhož zákona.
Podle tohoto ustanovení lze písemnost, která se doručuje do vlastních rukou, doručit adresátovi, nebo též tomu,
koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou mocí s úředně ověřeným podpisem; úřední ověření není
třeba, pokud byla plná moc udělena před doručujícím orgánem.
Ve správním řízení se nicméně účastník může dát zastoupit na základě písemné plné moci tzv. obecným
zmocněncem podle §33 správního řádu. V takovém případě v souladu s §34 odst. 2 téhož zákona platí,
že se písemnosti (jakékoliv) doručují pouze zástupci s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně
vykonat. Plná moc přitom podle §33 odst. 1 správního řádu nevyžaduje úředně ověřený podpis zmocnitele.
Pokud účastník řízení obecného zmocněnce nemá (a tedy v řízení jedná a vystupuje sám), může v souladu
s §20 odst. 2 zmocnit písemnou plnou mocí jinou osobu pouze k přebírání písemností doručovaných do vlastních
rukou (a k ničemu jinému). V tomto případě tzv. zmocněnce pro doručování (a jenom v něm) však správní
řád požaduje, aby byl podpis zmocnitele na plné moci úředně ověřen. Ze vzájemnéh o vztahu
§33 a §20 odst. 2 správního řádu pak vyplývá, ž e má-li účastník správního řízení obecného zmocněnce
podle §33 správního řádu, neuplatní se §20 odst. 2 téhož zákona. To ostatně po tvrzuje výslovně i §33 odst.
1 věta druhá správního řádu, podle níž v téže věci může mít účastník současně pouze jednoho z mocněnce.“
[19] Není důvod odchýlit se od uvedeného závěru. Z obsahu spisu správních orgánů vyplývá,
že stěžovatel byl zastoupen zástupcem s generální plnou mocí, ověření proto nebylo potřeba.
Krajský soud nepochybil, pokud námitce stěžovatele nevyhověl.
[20] Důvodná není ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů,
ze kterých dle stěžovatele nevyplývá, jaké důkazy a podklady tvoří řetězec, jak je propojen
a jak spolu jednotlivé důkazy a podklady souvisejí. Námitka vychází z úvahy, že některé podklady,
o které jsou správní rozhodnutí opřena, nejsou důkazy, a proto nemohou být součástí řetězce.
[21] Z obsahu spisů vyplynulo následující. Dne 17. 4. 2013 zaslala Policie ČR, Krajské
ředitelství policie Karlovarského kraje, Magistrátu města Karlov y Vary oznámení o přestupku
čj. KRPK-32130-4/PŘ-2013-190306-S80. Podle něj byl stěžovatel podezřelý ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, kterého se měl
dopustit dne 7. 4. 2013 v 14:52 hod. na silnici I/13 u obce Bor tím, že na úseku, kde je maximální
dovolená rychlost 90 km/h byla naměřena vozidlu, které řídil, rychlost 203 km/h,
resp. 196 km/h při odečtu odchylky -3%. Podle tohoto oznámení stěžovatel s přestupkem
souhlasil. Oznámení o přestupku bylo doplněno ručně vyplněným formulářem oznámení
přestupku ze dne 7. 4. 2013, čj. KRPK-32130-4/PŘ-2013-190306-S80, úředním záznamem
Policie ČR ze dne 7. 4. 2013, čj. KRPK-32130-4/PŘ-2013-190306, o spáchaném přestupku,
který obsahoval popis jednání a zjištěnou totožnost řidiče, a ověřovacím listem silničního
rychloměru č. 8012-OL-70016-13. Dále je ve spise založeno předv olání Policie České
republiky - KŘP Ústeckého kraje ze dne 19. 4. 2013, čj. HKTČ -O/113/2013/JP, úřední záznam
o ověření předvolání, písemná zpráva Policie ČR - KŘP Ústeckého kraje, územního odboru
Teplice, že se v případě předloženého předvolání jedná o padělek, výpis z evidenční karty
stěžovatele, protokoly o ústním jednání ze dne 21. 5. 2013 a 5. 9. 2013. Z uvedených listin
vycházely správní orgány při vydání svých rozhodnutí.
[22] Krom uvedených listin vycházely správní orgány z videozáznamu uloženého
na CD pod čj. KRPK-32130/PŘ-2013-S80, které nebylo součástí spisu předloženého Nejvyššímu
správnímu soudu.
[23] Žalovaný ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že „vycházel správní orgán prvého stupně
z oznámení přestupku PČR, z úředního záznamu zpracovaného zakročujícím členem hlídky PČR
a z pořízeného videozáznamu. Z podkladů zpracovaných P4R je zcela zřejmé, že vozidlo řídil odvolatel,
neboť jeho totožnost byla ověřena občanským a řidičským průkazem, že ke změ ření vozidla došlo dne
7. dubna 2013, v 14:52 hodin, na pozemní komunikaci I/13, u obce Bor, ve směru na Karlovy Vary“ .
Pro žalovaného byly jako zcela postačující důkazy listiny vyhotovené Policií ČR a pořízený
videozáznam.
[24] Lze přisvědčit stěžovateli, že původní judikatura Nejvyššího správního soudu vycházela
z absolutní nepoužitelnosti úředního záznamu o přestupku a z oznámení o přestupku
jako důkazů v přestupkovém řízení. Tyto závěry byly vysloveny především v rozsudcích ze dne
22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 - 115, publikovaném pod č. Sb. NSS 1856/2009, a ze dne 9. 9. 2010,
čj. 1 As 34/2010 - 73, publikovaném pod č. Sb. NSS 2208/2011. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší
správní soud i v rozsudku ze dne 17. 6. 2011, čj. 7 As 83/201 0 - 63.
[25] Nicméně aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu závěry uvedené v citovaných
rozsudcích modifikovala tak, že listiny předložené Policií ČR postačují k postihu pachatele
přestupku, pokud nejsou v řízení před správním orgánem zpochybněny. Tyto závěry byly
vysloveny v rozsudcích Nejvyššího správního soudu např. ze dne 27. 2. 2014, čj. 4 As 118/2013 - 61,
dále ze dne 22. 8. 2013, čj. 1 As 45/2013 - 37, nebo ze dne 29. 5. 2014, čj. 10 As 25/2014 - 48.
Závěry čtvrtého senátu uvedené v rozsudku ze dne 27. 2. 2014 aproboval i Ústavní soud ČR,
který v usnesení ze dne 13. 11. 2014 ve věci sp. zn. III. ÚS 1838/14 uvedl, že „I v tomto směru může
Ústavní soud odkázat na napadená rozhodnutí a ústavně konformní závěr judikatury Nejvyššího správního
soudu, dle níž dokumenty obvykle obsažené v příslušném spisu (tj. oznámení o přestupku spolu s úředním
záznamem o podezření z přestupku, záznam o přestupku, ověřovací list k radarovému zařízení, výpis z evid enční
karty řidiče) zpravidla postačují k vydání rozhodnutí o spáchání či nespá chání přestupku spočívajícího
v překročení nejvyšší povolené rychlosti (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správ ního soudu ze dne 22. 5. 2014
čj. 2 As 39/2014 - 30 nebo ze dne 22. 8. 2013 čj. 1 As 45/2013 - 37). Další dokazování je pak potřeba
provádět pouze v případech, kdy z účastníkem řízení uplatněných námitek vyplývají důvodné pochybnosti
o správnosti výroku o vině či trestu.“
[26] Pokud správní orgány vycházely z listin (oznámení o přestupku, úřední záznam,
videozáznam na CD, ověřovací list k radarovému zařízení) za předpokladu, že nevznikly důvodné
pochybnosti o spáchání přestupku, byl jejich postup v souladu se zákonem a se závěry aktuálních
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.
[27] Klíčovou otázkou je, zda procesní obrana stěžovatele v řízení před správním orgánem
nebo shromážděné podklady mohly vyvolat důvodné pochybnosti o spáchání přestupku.
Stěžovatel byl v řízení před správními orgány nejprve zcela pasivní (první řízení před správním
orgánem prvního stupně), následně v odvolání tvrdil, že neexistuje vozidlo Škoda Octavia X.
K odvolání stěžovatele bylo první rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušeno, ale
pouze z důvodu procesních vad. V rámci druhého řízení před orgánem prvního stupně při
ústním jednání o přestupku nebyly vzneseny žádné konkrétní pochybnosti a zástupce stěžovatele
pouze navrhl svědeckou výpověď stěžovatele bez bližšího vyjádření, k čemu chce vypovídat,
případně co chce svou výpovědí zpochybnit. V druhém odvolání stěžovatel namítal, že a/ nebyl
v řízení slyšen, b/ nebylo vyhověno návrhu na výpověď stěžovatele, c/ ze záznamu měření nelze
dovodit, že řídil, d/ oznámení a úřední záznam nejsou použitelné důkazní prostředky. V rámci
žaloby stěžovatel pouze tvrdil, že z provedenýc h důkazů nemůže vyplývat, že by řídil právě on, a
opětovně namítal absenci vlastní výpovědi. Teprve v kasační stížnosti konkrétně uvedl, že vozidlo
mohla řídit jiná osoba, což mělo být předmětem jeho výpovědi, vozidlo neřídil on, ale někdo
z rodiny.
[28] Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel v průběhu řízení před správními orgány ani v řízení
před krajským soudem neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by zpochybňovaly věcný
obsah listin předložených Policií ČR, tedy to, že byla vozidlu n aměřena rychlost o více
jak 100 km/h vyšší než maximální povolená, ani to, že by vozidlo řídil . Totožnost řidiče
byla zjištěna hlídkou Policie ČR ze dvou dokladů, a to z občanského průkazu a řidičského
průkazu. Pokud by bylo pravdou, že stěžovatel vozidlo neřídil, jedná se o skutečnost,
kterou musel vědět již v řízení před správními orgány i v řízení před krajským soudem.
Jestliže tuto námitku, která jediná věcně zpochybňuje závěry o spáchání přestupku zachycené
v listinách Policie ČR, vznesl stěžovatel až v řízení před Nejvyšším správním soudem, jedná
se o námitku nepřípustnou podle §109 odst. 5 s. ř. s., neboť tyto skutečnosti mohl tvrdit
již nejpozději v řízení před krajským soudem a zároveň mohl navrhnout i provedení důkazů,
které by vyvrátil zjištění Policie ČR stran totožnosti řidiče, např. mohl doložit, kde se v době
spáchání přestupku zdržoval. K vyloučení závěru, že stěžovatel je pachatelem přestup ku,
nebylo třeba, aby stěžovatel uvedl, kdo z jeho rodiny vozidlo řídil.
[29] Stěžovatel též brojil proti obsahu oznámení o přestupku a zaškrtnutí položky „souhlasí“
s přestupkem s tím, že obviněný z přestupku neobdrží od policejního orgánu ani kopii sepisované
listiny a ta může později jakkoliv změněna. Stěžovatel s odkazem na Úmluvu o ochraně lidských
práv a základních svobod a kvazitrestní povahu přestupkového řízení namítl, že k vyjádření
učiněnému na místě samém nelze přihlížet, neboť vyjadřující se oso ba nemůže uplatnit právo
na právní pomoc ani není řádně poučena jako obviněná z přestupku.
[30] V případě oznámení o přestupku není podstatné, jestli se přestupce doznal nebo ne,
tedy jestli zaškrtl příslušnou kolonku „souhlasí“. Ze spisů vyplývá, že bylo objektivně zjištěno,
že vozidlu Ford Mondeo X byla na shora uvedeném úseku naměřena rychlost 203 km/h a že
řidič byl ztotožněn Policií ČR na základě dok ladů jako stěžovatel. V průběhu správního řízení
stěžovatel nebrojil proti tomu, že by vozidlo říd il někdo jiný, pouze využíval procesních námitek
k prodlužování řízení před správními orgány. I v případě, že by se při hodnocení věci odhlédlo
od zaškrtnuté kolonky „souhlasím“ v oznámení o přestupku, stále existuje dostatečný počet
významných podkladů, které podporují závěr o tom, že byl spáchán přestupek a že ho spáchal
stěžovatel. Samotné zpochybnění souhlasu s přestupkem bez zpochybnění ostatních zjištěných
skutečností nemůže mít vliv na závěry správních orgánů, neboť procesní obrana stěžovatele
spočívající v doznání nebo naopak popření spáchání přestupku je jen jeho volbou a může se
v průběhu projednání přestupku kdykoliv změnit.
[31] Stěžovatel dále namítl, že správní orgány v rozporu se zákonem odmítly provést jeho
navržený výslech s poukazem na jeho předchozí omluvu z ústního jednání a na jeho neúčast
při druhém ústním jednání. Správní soudy setrvale zdůrazňují právo obviněného z přestupku
vyjádřit se ve věci a realizovat svoji účast na projednání přestupku. Detailně se tímto právem
zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2011, čj. 2 As 111/2011 - 56, ve kterém
od sebe významově odlišil výslech obviněného od práva účastnit se ústního jednání a vyjádřit
se ve věci samé na tomto ústním jednání. Zároveň v tomto rozhodnutí aproboval postup
správního orgánu, který rozhodl ve věci, aniž by vyslechl obviněného za situace, kdy správní spis
obsahoval dostatek jiných důkazů, které spáchání přestupku dostatečně prokazovaly. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že nebylo z obsahu správního spisu patrné, že by výslech
obviněného byl nezbytný pro správné a úplné zjištění skutkového stavu.
[32] Právo účastnit se ústního projednání, právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, stejně
jako právo vyjádřit se ve věci a právo navrhovat důkazy je součást procesních práv stěžovatele,
která mohou být realizována i prostřednictvím jeho zástupce s generální plnou mocí. Jakékoliv
procesní vyjádření obviněného z přestupku není důkazním prostředkem, na rozdíl od výpovědi
obviněného. Stěžovatel nesprávně ztotožňuje právo obviněného účastnit se na řízení a právo
na vyjádření v řízení s povinností správního orgánu provést veškeré obviněným navržené důkazy.
[33] Správní orgán prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, pokud v prvním řízení
provedl ústní jednání bez účasti stěžovatele. Stejně tak postupoval v souladu se zákonem,
pokud ke druhému ústnímu jednání předvolal pouze zástupce stěžovatele. Z obsahu správního
spisu je zřejmé, že už v prvním rozhodnutí považoval správní orgán prvního stupně skutkový
stav za dostatečně zjištěný a rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů nikoliv věcných, ale procesních.
Druhé ústní jednání sice proběhlo pouze za účasti zástupce stěžovatele, ale jak vyplývá ze shora
citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, čj. 2 As 111/2011 - 56,
je tento postup v souladu se zákonem.
[34] Vedle práva stěžovatele účastnit se jednání o přestu pku stojí jeho procesní právo
navrhovat k provedení důkazy na svoji obranu. Jestliže zástupce stěžovatele u druhého ústního
jednání navrhl provedení důkazu výpovědí stěžovatele, nebyl správní orgán povinen tento důkaz
provést, neboť správní orgán není povinen provést veškeré navrhované důkazy. Správní orgán
je povinen v přestupkovém řízení provést jen takové důkazy, které povedou k objasnění věci
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, čj. 2 As 111/2011 - 56).
Pokud se správní orgán rozhodne neprovést navržený důkaz, musí ve svém rozhodnutí
zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné navržený důkaz provést, což platí i pro navržené svědecké
výpovědi v přestupkovém řízení, vč. výpovědi obviněného. Nelze však neprovedení důkazu
odůvodnit neúčastí stěžovatele u ústního jednání. Správní orgán musí v takovém případě
postupovat obdobně, jako by byl navržen výslech třetích osob, např. nepřítomných policistů.
[35] Správní orgán prvního stupně chybně zdůvodnil odmítnutí výpovědi stěžovatele
jeho procesní pasivitou v řízení a jeho neúčastní ani na jednom ústním jednání. Volba procesní
strategie a způsobu spolupráce stěžovatele se správním orgánem nemůže vést k omezení
jeho procesních práv, vč. práva navrhovat důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 – 115). Stejně vadně postupoval i žalovaný a krajský
soud, kteří se s vadnými závěry správního orgánu prvního stupně ztotožnili.
[36] Naopak správní orgán prvního stupně postupoval správně, pokud výslech stěžovatele
zhodnotil jako nadbytečný a v prvostupňovém rozhodnutí odkázal na dostatečné zjištění
skutkového stavu na základě listin předložených Policií ČR. Závěr o dostatečnosti skutkových
zjištění potvrdil následně jak žalovaný tak i krajský soud. Závěry o dostateč nosti skutkových
zjištění jsou zásadní právě i pro hodnocení případné nadbytečnosti výpovědi stěžovatele.
[37] V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na již výše uvedené k použitelnosti
listin předložených Policií ČR a znovu zdůrazňuje, že teprve v řízení před Nejvyšším správním
soudem stěžovatel uvedl, že přestupek nespáchal a že ho spáchala jiná osoba, kterou nechce
označit, neboť se jedná o příslušníka jeho rodiny. K věcnému zpochybnění spáchání přestupku
stěžovatelem došlo pouze ve vztahu k značce motorového vozidla, ve kterém byl přestupek
spáchán. Ostatní zpochybnění spáchání přestupku ze strany stěžovatele v odvolání proti druhému
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i v žalobě bylo pouze v rovině procesní
použitelnosti podkladů pro rozhodnutí správních orgánů. Každý účastník řízení, tedy i obviněný
v přestupkovém řízení, musí unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní. V posuzované věci
stěžovatel nikdy explicitně netvrdil, že by nespáchal přestupek, který je mu kladený za vinu,
a nikdy ani netvrdil, že by toto chtěl dokazovat svou výpovědí. Z protokolu o ústním jednání
ze dne 5. 9. 2013, čj. 21365/OD-P/13, není vůbec patrné, k čemu chtěl stěžovatel vypovídat
ani co chtěl svou výpovědí dokázat. Zcela logicky proto správní orgán shledal tento navržený
důkazní prostředek jako nadbytečný, neboť stěžovatel nijak věcně nezpochybnil skutkový stav
zjištěný na základě podkladů Policie ČR. Zároveň bylo stěžovateli umožněno se ve věci vyjádřit,
když byl opakovaně buď přímo, nebo prostřednictvím svého zástupce předvolán k ústnímu
jednání, kde mohl své právo realizovat a kde ho prostřednictvím svého zástupce realizoval.
[38] Blíže neodůvodněný návrh na provedení výpovědi obviněného bez jakéhokoliv věcného
zpochybnění skutkového stavu zjištěného Policií ČR rad arovým zařízením, videozáznamem
a následnou identifikací řidiče motorového vozidla dvěma doklady, z nichž bylo možno ověřit
totožnost řidiče, v situaci, kdy si byl stěžovatel zcela jistě vědom jednak hrozící sankce a jednak
i existence prekluzivní lhůty pro projednání věci, není nic jiného než procesní obstrukce ze strany
stěžovatele směřující ke zmaření účelu přestupkového řízení. Procesní obstrukce účastníků řízení
nemohou požívat ochrany soudu. Pokud stěžovatel nespáchal přestupek, měl ať v řízení
před správními orgány, nebo před krajským soudem, dostatek prostoru k věcnému popření
spáchání přestupku a předložení dostatku důkazních prostředků.
[39] Dále stěžovatel navrhl zpracování znaleckého posudku, který posoudí pravost otisku
policejního razítka. Tomuto návrh Nejvyšší správní soud nevyhověl, neboť zpracování takového
posudku by bylo pro věc zcela nadbytečné. Výše soud jasně konstatoval, že předcházející omluva
stěžovatele z jednání, jakkoliv sporná, nemohla odůvodnit postup, který by zamezil účasti
stěžovatele na řízení, resp. na ústním jednání. V posuzované věci ale přístup stěžovatele
ke správnímu orgánu omezen nebyl, proto je zcela nadbytečné se pravostí př edložené listiny
pro účely tohoto řízení zabývat.
[40] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsude k krajského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.) .
[41] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ne měl ve věci úspěch, nenáleží
mu proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad ráme c běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. března 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu