ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.279.2017:78
sp. zn. 8 As 279/2017-78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: K. L.,
zast. Mgr. Janem Bučkem, advokátem se sídlem Zátiší 3501, Frýdek-Místek, proti žalovaným:
1) Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, ve věci
ochrany proti nečinnosti žalovaného 1), 2) Ministerstvo dopravy, se sídlem Nábřeží
Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 2. 9. 2011,
čj. 808/2011-160-SPR/5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 14. 12. 2017, čj. 78 A 4/2017-43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaným 1) a 2) se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
odmítnuta jeho žaloba v části, kterou se stěžovatel domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného
1) z důvodu nepřípustnosti, a v druhé části byla jeho žaloba proti v záhlaví označenému
rozhodnutí žalovaného 2) odmítnuta pro opožděnost.
[2] Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že ze spisové dokumentace žalovaného
1) zjistil, že stěžovatel podal dvě stížnosti, které krajský soud vyhodnotil jako stížnost dle §175
a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Podání takové
stížnosti není dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, čj. 9 As 235/2015-26,
návrhem na zahájení řízení. Není proto splněna podmínka pro poskytnutí ochrany proti
nečinnosti. Není-li výsledkem vyřizování stížnosti rozhodnutí ani osvědčení správního orgánu,
nelze se ve správním soudnictví domáhat ochrany proti nečinnosti ve smyslu §79 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Ze správního spisu dále krajský soud zjistil, že rozhodnutí, proti kterému stěžovatel brojil
podanou žalobou, a to rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 16. 2. 20 11, sp. zn. DSH/43130/2010/Now,
bylo rozhodnutím správního orgánu I. stupně. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl
žalovaný 2) rozhodnutím specifikovaným v záhlaví tohoto rozsudku. Posledně zmíněné
rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 10. 9. 2011. Dvouměsíční lhůta k podání žaloby tak
uplynula dne 10. 11. 2011. Krajský soud proto žalobu ze dne 4. 5. 2017 v části směřující proti
rozhodnutí žalovaného 2) odmítl jako opožděnou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[4] Stěžovatel napadá usnesení krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[5] V kasační stížnosti uvedl, že se podanou žalobou zejména domáhal ochrany proti
nečinnosti, resp. proti nezákonnému zásahu, neboť u obou žalovaných docházelo k ukrývání
spisu. Ve věci stěžovatelovy manželky došlo k rozhodnutí o obnově řízení již dne 17. 2. 2011,
ale k rozhodnutí o odvolání až 6. 9. 2017. Krajský soud se nevypořádal s tím, čeho se stěžovatel
skutečně domáhal. Pokud krajský soud dospěl k názoru, že se v daném případě není možné
ochrany domoci nečinnostní žalobou, měl ji posoudit jako žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem. Napadené usnesení je výsledkem ryze formálního postupu soudu, aniž by se zabýval
skutečným obsahem. Pokud byla podání stěžovatele jakožto právního laika a osoby již vyššího
věku nejasná, měl jej krajský soud vyzvat k zpřesnění a nikoliv žalobu odmítnout.
[6] Stěžovatel v dalších podáních doručených Nejvyššímu správnímu soudu popisoval
skutkové okolnosti řízení o přestupku, které s ním bylo vedeno. Zejména pak jednání policistů,
ukrývání spisů, podávání stížností a dalších nekalých praktik úředních osob. Stěžovatel zaslal
Nejvyššímu správnímu soudu řadu dokumentů, které měly prokazovat jím tvrzené skutečnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadené
usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejprve je nutno uvést, že v případě odmítnutí žalobního návrhu přichází pro stěžovatele
v úvahu z povahy věci pouze kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98, č. 625/2005 Sb. NSS).
Nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. může
obecně spočívat v nesprávném posouzení právní otázky soudem (např. aplikuje-li soud výluku
ze soudního přezkumu, která na věc nedopadá), nebo v nepřezkoumatelnosti pro
nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, zejména skutkových (např. odmítne-li soud podání pro
opožděnost, ačkoliv rozhodné skutečnosti nezjistil), popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek, že došlo k odmítnutí návrhu a tím i odmítnutí
soudní ochrany, ač pro takový postup nebyly splněny podmínky (rozsudek kasačního soudu
ze dne 17. 2. 2016, čj. 6 As 2/2015-128).
[9] Stěžovatel tak v kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí návrhu může brojit pouze
proti důvodům odmítnutí, nikoliv pak proti samotnému meritu věci. Všechny námitky, kterými
stěžovatel brojil proti nezákonnému jednání úředních osob a policistů a další (bod [6] tohoto
rozsudku) jsou proto nepřípustné.
[10] Stěžovatel dále namítal, že jej krajský soud měl vyzvat, aby upravil žalobní typ. K této
otázce se již Nejvyšší správní soud hojně vyjadřoval. V rozsudku ze dne 4. 5. 2017,
čj. 9 As 329/2016-42, podrobně rozebral dosavadní judikaturu: „Nejvyšší správní soud dlouhodobě
zastává názor, že žalobce je povinen vždy zvolit jeden žalobní typ vymezený v soudním řádu správním a nemůže
jednotlivé žalobní typy navzájem zaměňovat nebo je v žalobě směšovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 4. 2005, č. j. 7 Afs 84/2004 - 84, či ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197). Ve správním
soudnictví se podle stávající judikatury nepřipouští dokonce ani alternativní či eventuální petit, pokud
by alternativy či eventuality měly spočívat v odlišných žalobních typech (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 10. 2004, č. j. 6 Ans 1/2003 - 101, č. 652/2005 Sb. NSS či ze dne 9. 12. 2015,
č. j. 10 Afs 151/2015 - 27). To je odůvodněno zejména faktem, že jednotlivým žalobním typům odpovídají
v soudním řádu správním relativně samostatné procesní úpravy, které se liší co do stanovení počátku běhu lhůt
k uplatnění žaloby, jejích náležitostí, úpravy aktivní i pasivní procesní legitimace, úpravy toho, k jakému datu
soud zjišťuje skutkový a právní stav atd. Bylo by proto mimořádně obtížné vést řízení o jedné a téže žalobě tak,
aby bylo možno na jeho konci rozhodnout v souladu s požadavky kterékoliv z procesních úprav připadajících
hypoteticky v úvahu. Žalobci, který si není jist, jaký typ žaloby by měl využít k ochraně svých práv před určitým
jednáním státní správy (např. z důvodu chybějící či nejednotné prejudikatury k dané otázce) a chce z procesní
opatrnosti vyčerpat více možností, tak nezbývá než podat několik samostatných žalob proti témuž konání
či opomenutí ze strany státní správy, byť tak může fakticky učinit v jediném podání. Za každou takto podanou
žalobu také musí zaplatit samostatně soudní poplatek (srov. výše citované rozsudky Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 Ans 21/2012 a sp. zn. 10 Afs 151/2015). Soudní řád správní ve výkladu podáveném judikaturou
Nejvyššího správního soudu načrtl mezi jednotlivými žalobními typy upravenými v soudním řádu správním zeď,
skrze niž je obtížné, ba téměř nemožné, se v průběhu řízení prolomit na druhou stranu. Jinou situací je případ
neurčité či nejednoznačné žaloby, kdy může žalobce na výzvu soudu petit upřesnit jedním či druhým směrem
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2006, č. j. 6 Ap 2/2005 - 60, či ze dne 9. 7. 2009,
č. j. 7 Aps 2/2009 – 197). […] Judikatura také připouští výjimku pro případ judikaturního obratu, případně
předchozí roztříštěné judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2012, č. j. 9 As 161/2012 – 53, ze dne 17. 12. 2015, č. j. 2 Afs 226/2015 – 39, nebo ze dne
30. 11. 2016, č. j. 6 Afs 2/2016 – 50).“
[11] Z výše uvedeného plyne, že krajské soudy mají povinnost pouze vyzvat žalobce,
aby specifikoval žalobní typ v případě, kdy není z jejich podání tento typ seznatelný.
To se v projednávané věci stalo. Krajský soud vyzval stěžovatele usnesením ze dne 11. 5. 2017,
čj. 20 Na 9/2017-4, aby uvedl, co navrhuje, tj. jakým typem žaloby se vůči žalovanému vymezuje.
Stěžovatel na uvedené reagoval přípisem, kde uvedl, že „podávám podnět k soudnímu projednání
proti nečinnosti na krajském úřadě“. Dále pak „na zaslané stížnosti nebylo odpovězeno“ a „dne
6. 3. 2017 jsem zaslal dovolání přes magistrát F.M. do dnešního dne jsem nedostal odpověď“.
Obě tyto písemnosti krajský soud po prostudování spisového materiálu vyhodnotil jako stížnosti.
V doplnění žaloby bylo dále uvedeno „proto vás žádám o rušení rozhodnutí
DSH/43130/2010/Now ze dne 16. 2. 2011“.
[12] Z doplnění žaloby je tak již seznatelné, čeho se stěžovatel domáhal. Krajský soud
tak postupoval v souladu s uvedenou judikaturou. Naopak poskytl stěžovateli určitý komfort,
když podanou žalobu vztáhl proti rozhodnutí žalovaného 2) jakožto rozhodnutí odvolacího
orgánu, místo rozhodnutí žalovaného 1), které bylo označeno v žalobě. Podat žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v řízení, kde je možno se bránit odvoláním, by bylo
dalším důvodem pro odmítnutí žaloby [§68 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ].
[13] Pro úplnost je třeba dodat, že ačkoliv se stěžovatel formálně domáhal zrušení celého
napadeného usnesení, žádným způsobem nebrojil proti odůvodnění odmítnutí žaloby směřující
proti rozhodnutí žalovaného 2) pro její opožděnost. Nejvyšší správní soud se k této otázce proto
nemůže vyjádřit, přičemž ani neshledává výjimku z vázanosti důvody kasační stížnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.).
IV. Závěr
[14] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaným, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jejich úřední povinnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. května 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu