ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.3.2013:50
sp. zn. 8 As 3/2013 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: LONDA spol. s r. o.,
Křemencova 4, Praha 1, zastoupeného JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem U Prašné
brány 3, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem
Škrétova 44/6, Praha 2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem
Rašínova 522, Zlín, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. Route Rádio s. r. o.,
Stavební 992/1, Ostrava-Poruba, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem
Sokolská 60, Praha 2, 2. NONSTOP s. r. o., M. Hübnerové 12, Brno, 3. Rádio Pálava s. r. o.,
Brněnská 3163/38, Hodonín, 4. HELLAX spol. s r.o., Dolní náměstí 18, Opava, zastoupené
JUDr. Olgou Erhartovou, advokátkou se sídlem Nad Petruskou 1, Praha 2, 5. První
rozhlasová s. r. o., Koperníkova 7/794, Praha 2, zastoupené JUDr. Olgou Erhartovou,
advokátkou se sídlem Nad Petruskou 1, Praha 2, 6. Rádio Student s. r. o., Gorkého 970/45,
Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2012, sp. zn.: 2011/394/CUN,
čj.: CUN/2840/2012, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu ze dne
6. 12. 2012, čj. 6 A 143/2012 - 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „žalovaná“) vydala dne 17. 4. 2012
pod čj. CUN/2840/2012 rozhodnutí o udělení licence (dále jen „napadené rozhodnutí“),
ve kterém udělila výrokem č. I. společnosti Route Radio s. r. o. (dále jen „vítězný uchazeč“)
licenci k provozování rozhlasového vysílání programu Rádio Dálnice prostřednictvím pozemních
vysílačů s využitím souboru technických parametrů, které tvoří kmitočtová síť Praha – Chodov
107,9 MHz/50 W, Horní Heršpice 94,1 MHz/50 W, Černice 87,8 MHz/ 50 W a Troubsko
95,9 MHz/ 50 W, na dobu 8 let od právní moc rozhodnutí, a výrokem č. II. zamítla ostatní
žádosti o udělení licence, které podal žalobce a osoby zúčastněné na řízení.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované správní žalobu k Městskému soudu v Praze.
Městský soud žalobu zamítl. Nesouhlasil s námitkou, že území, pro které se uděluje licence, musí
být celistvé. Z definice regionálního vysílání [ §2 odst. 1 písm. e) zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon“)]
nelze dovodit požadavek na celistvost území pokrytého technickými prostředky, neboť zákon
stanoví druhy vysílání v souvislosti s počtem obyvatel, nikoli v souvislosti s rozsahem území.
[3] Zákon nestanoví účastníkům licenčního řízení povinnost předkládat ekonomické výkazy.
Žalovaná vyhodnocovala ekonomickou připravenost účastníků podle aktuálního stavu v roce
2012. Nelze proto označit za chybu, že v podkladech rozhodnutí nebyl obsažen doklad
o ekonomické situaci uchazečů za rok 2009 a 2010, neboť tyto nebyly rozhodné pro posouzení
věci. Existuje sice rozdíl mezi výkazem zisku a ztrát vítězného uchazeče v roce 2009,
podle kterého v tomto roce nevyvíjel činnost, a aktuální situací. Žalovaný však přihlédl k tomu,
že vítěznému uchazeči byla již jedna licence pro jiný vysílač udělena v roce 2008 a že vítězný
uchazeč toto vysílání provozuje. Soud proto dospěl k závěru, že tento rozdíl neznamená
nezákonnost rozhodnutí o udělení licence.
[4] Žalobce rovněž činil sporným, že byl ohodnocen hůře než vítězný uchazeč v kritériu
transparentnosti vlastnických vztahů. Hodnocení žalované však vycházelo z nesporných
skutečností. Vlastnická struktura vítězného uchazeče včetně jeho koncových vlastníků je snadno
ověřitelná v obchodním rejstříku, zatímco u žalobce bylo nutno zkoumat ke zjištění koncových
vlastníků rozsáhlé podklady. Soud nesouhlasil ani s domněnkou žalobce, že vlastnická struktura
vítězného uchazeče nasvědčuje obcházení §105 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního
zákoníku.
[5] K námitce žalobce, že vítězný uchazeč nebude schopen vtěsnat nabízené pořady do 7 %
rozsahu mluveného slova, soud zdůraznil, že se jedná o rozsah minimální a je stanoven pouze
pro dobu od 6 do 18 hodin. To, zda bude vítězný uchazeč následně vysílat program ve shodě
se základní programovou specifikací a za plnění programových podmínek, však není předmětem
řízení o udělení licence.
[6] Žalobce také namítl, že na pokrytých územích se již vysílá program, jehož hlavním
prvkem je pokročilé dopravní zpravodajství a pořady pro motoristy. Poukázal na program Rádia
Impuls. Soud přisvědčil žalovanému v názoru, že Rádio Dálnice představuje specializované
dopravní rádio se specifickým průběžným vícejazyčným dopravním zpravodajstvím a stručným
všeobecným zpravodajstvím, čímž se od Rádia Impuls výrazně odlišuje. Rádio Impuls nemá
zaměřen celý program na motorismus a bezpečnost provozu.
[7] Pokud šlo o přínos uchazečů pro rozvoj původní tvorby [§17 odst. 1 písm. e) zákona],
žalobce plánoval na rozdíl od vítězného uchazeče přebírat zpravodajství a dopravní informace.
Vítězný uchazeč chtěl realizovat vlastní tvorbu v podstatně větším rozsahu. Žalovaná proto
udělila vítěznému uchazeči za toto kritérium více bodů než žalobci. Soud označil takový postup
za odůvodněný.
[8] Žalobce také vytkl napadenému rozhodnutí hodnocení přínosu žadatelů k rozvoji
národnostních, etnických a jiných menšin v České republice. Žalovaná sice neuvedla
v odůvodnění rozhodnutí hodnocení prostřednictvím získaných bodů, počty získaných bodů
však vyplývají z tabulek založených ve správním spise. Zákon neukládá žalované hodnotit kritéria
formou bodů a dle názoru soudu je slovní hodnocení zcela dostačující. Žalovaná vždy
odůvodnila své závěry vyjádřené mimo jiné bodovým hodnocením. Bodové hodnocení
nepředstavuje samostatné hodnocení oddělené od odůvodnění rozhodnutí.
[9] Soud se neztotožnil ani s názorem žalobce, že žalovaná vyložila pojem „menšina“
nepřípustně zužujícím způsobem. Žalobcův záměr oslovit menšinu drogami ohrožené mládeže
žalovaná ohodnotila 1 bodem, neboť drogami ohrožená mládež není primárně vnímána jako
menšina v obvyklém slova smyslu. Záměr vítězného uchazeče žalovaná ohodnotila 2 body,
neboť vyjadřoval jasnou podporu skupině cizojazyčných řidičů. Soud sice vyjádřil určitou
pochybnost, pokud jde o odlišnosti kultury drogově ohrožené mládeže, sama žalovaná však
záměr žalobce zohlednila. Soud tuto část odůvodnění napadeného rozhodnutí svědčící vítěznému
uchazeči vyložil tak, že cizinci (národnostní menšiny) budou moci jako řidiči poslouchat v cizích
jazycích vysílání, které jim poskytne praktické informace.
[10] Závěrem soud zdůraznil, že žalovaná jakožto odborně specializovaný orgán vychází
při rozhodování o udělení licence ze správního uvážení. Soud nemůže namísto hodnocení
správního orgánu postavit hodnocení vlastní a rozhodnout tak o věci samé, a to i kdyby sám
rozhodné skutečnosti hodnotil odlišně. Soud především hodnotí, zda žalovaná nevybočila z mezí
správního uvážení. Takové pochybení soud v šetřeném případě neshledal.
III.
[11] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností podle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[12] Stěžovatel považoval vypsání licenčního řízení za nezákonné a zřejmě účelové, neboť
jej žalovaná vypsala pro územně nesourodou a nesouvislou kmitočtovou síť. Územní nespojitost
je v rozporu s §2 odst. 1 písm. e) a f) zákona. Území pro regionální vysílání se od území
pro místní vysílání liší pouze rozsahem. Nelze vytvářet program pro izolované ostrůvky území,
pokryté kmitočty, které byly předmětem licenčního řízení.
[13] Rozdíly mezi výkazem zisku a ztrát vítězného uchazeče v roce 2009 a odůvodněním
napadeného rozhodnutí mají za následek nezákonnost rozhodnutí. Zároveň je tato skutečnost
důvodem pro zrušení rozhodnutí, neboť skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného
rozhodnutí, je v rozporu se spisy.
[14] Stěžovatel nadále považuje za diskriminační, že mu žalovaná přidělila v kritériu
průhlednosti majetkových vztahů méně bodů než vítěznému uchazeči pouze proto, že majetková
struktura stěžovatelova většinového společníka je komplikovanější. Majetková struktura
stěžovatele je dlouhodobě stabilní a vyšší počet zúčastněných subjektů představuje spolehlivou
záruku, že se tato struktura dramaticky nezmění po dobu platnosti licence.
[15] Žalovaný stěžovateli vytkl, že jeho dopravní zpravodajství je zaměřeno pouze na jeden
ze čtyř kmitočtů. Tentýž aspekt lokalizace dopravního zpravodajství však u vítězného uchazeče
nehodnotila vůbec, čímž zatížila své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Ani městský soud
k této námitce stěžovatele nezaujal žádné stanovisko.
[16] Stěžovatel dále namítl, že zahraniční řidiči nesplňují zákonné podmínky pro to, aby bylo
možné je považovat za národnostní menšinu. Nežijí na území České republiky, nejsou jejími
občany, ani neprojevují vůli být považováni za národnostní menšinu. Oproti tomu takové
sebeuvědomění existuje u menšiny drogově ohrožené mládeže, kterou stěžovatel hodlal svým
projektem podporovat. Bagatelizace tohoto přínosu žalovanou i městským soudem je proto
nepochopitelná a v rozporu s §17 odst. 1 písm. g) zákona.
[17] Stěžovatel rovněž nesouhlasil s názorem městského soudu stran významu bodového
hodnocení. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud se žalovaná rozhodla hodnotit předložené žádosti
o licenci pomocí bodů, měla tak důsledně učinit u všech uchazečů a všech kritérií. Jiný postup
je nepřípustným vybočením z mezí správního uvážení a znamená nedostatek důvodů rozhodnutí.
IV.
[18] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry městského soudu.
Námitku účelovosti vypsaného licenčního řízení označila za spekulativní. U kritéria ekonomické
připravenosti je významné, zda je toto kriterium u uchazečů splněno. Žalovaná neměla důvod
poměřovat finanční sílu a zisk jednotlivých uchazečů překračující rámec nutný
k bezproblémovému naplnění předmětného kritéria.
[19] Žalovaná setrvala na přesvědčení, že složitost vlastnické struktury a její soustředění mimo
ČR snižuje otevřenost, obecnou známost a faktickou zjistitelnost osob vykonávajících vliv
na konkrétního žadatele o licenci. Není patrné, z čeho stěžovatel dovozuje, že vyšší počet
subjektů, účastnících se na jeho většinovém společníku, představuje spolehlivou záruku,
že se v krátkodobém horizontu dramaticky nezmění jeho majetková struktura.
[20] Napadené rozhodnutí se nezmiňuje o zahraničních řidičích, nýbrž o cizojazyčných
posluchačích resp. obecně o cizincích, kteří nepochybně mohou být posádkami automobilů
nacházejících se na území pokrytém vysíláním vítězného uchazeče. Stěžovatel nedůvodně dospěl
k závěru, že cizojazyčné osoby nemohou být příslušníky národnostních menšin. Napadené
rozhodnutí nijak nebagatelizuje projekt stěžovatele v části týkající se podpory drogově závislých.
Žalovaný setrval na tom, že cizojazyční řidiči lépe odpovídají menšině vymezené v §17 odst. 1
písm. g) zákona, nežli drogami ohrožená mládež.
[21] Pokud jde o bodové hodnocení, žalovaný zdůraznil, že toto hodnocení je založeno
ve spise a je všem účastníkům přístupné. Slovní hodnocení je s bodovým hodnocením v souladu.
Napadené rozhodnutí obsahuje podrobný a logický popis úvah žalované, tvrzení stěžovatele
o údajném nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí je proto neopodstatněné.
V.
[22] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Je vhodné připomenout, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání rozhoduje o udělení
licence k provozování rozhlasového vysílání prostřednictvím pozemních vysílačů na základě
správního uvážení. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 30. 11. 2004,
čj. 3 As 24/2004 - 79, v souvislosti s rozhodováním o udělení licence konstatoval,
že „i když správní orgán rozhoduje na základě absolutně volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí
přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí
správní orgán respektovat stanovené procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování.
Nezákonnost takovéhoto rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených
mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.) nebo může být způsobena jiným porušením procesních předpisů.“
[25] Žalovaný koncipoval žalobou napadené rozhodnutí tak, že prvním výrokem rozhodl
o udělení licence k provozování rozhlasového vysílání a vymezil územní a časový rozsah vysílání.
Druhým výrokem rozhodl o zamítnutí žádosti o udělení licence ve vztahu ke každému
neúspěšnému uchazeči. Tomu odpovídá i odůvodnění rozhodnutí. Žalovaný nejprve na páté
až osmé straně podrobně uvedl zákonná kritéria, jejichž naplnění zvažoval u každého z uchazečů.
Poté na deváté až třinácté straně podrobně vysvětlil, proč dospěl k přesvědčení, že Route
Radio s. r. o. splňuje vymezená kritéria v souhrnu nejlépe. Splnění dílčích kritérií demonstroval
i na porovnání s ostatními uchazeči. V odůvodnění rozhodnutí pak následuje podrobné
vyhodnocení splnění jednotlivých kritérií u uchazečů, kteří nebyli úspěšní. V případě stěžovatele
jde o odůvodnění na stranách 28 až 32. Takový postup žalovaného při zdůvodnění rozhodnutí
je správný. Lze totiž relativně přehledně zjistit, které skutečnosti žalovaného vedly k udělení
licence vítěznému uchazeči a rovněž to, z jakých důvodů nebylo možné ostatním uchazečům
vyhovět.
[26] Městský soud proto postupoval správně, pokud se při přezkumu žalobou napadeného
rozhodnutí zaměřil v souladu s §78 odst. 1 s. ř. s. na to, zda žalovaný překročil při vydání
rozhodnutí meze správního uvážení. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem,
že se tak nestalo.
[27] Stěžovatel odkázal na podanou žalobu, kde ilustroval nezákonnost a zřejmou účelovost
ve způsobu vypsání licenčního řízení. Tato námitka není důvodná. Pokud stěžovatel odkazoval
na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 111/2010, 1 As 34/2012, 1 As 37/2012
a 1 As 46/2012, vždy se jednalo o případy, kdy žalovaný vydával podle §21 zákona souhlas
se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci. V této věci však žalovaný rozhodl o udělení
licence podle §17 zákona, tedy v řízení odlišném. Stěžovatel neformuluje svoji námitku natolik
konkrétně, že by tvrdil, že nyní přezkoumávané licenční řízení navazovalo na předtím probíhající
řízení o souhlasu se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci. I kdyby tomu tak bylo,
nelze tvrdit, že licenční řízení je z povahy věci nezákonné či účelové jenom proto, že případně
následuje poté, kdy předtím nebyly splněny podmínky pro postup podle §21 zákona.
[28] Nejvyšší správní soud zdůraznil např. v stěžovatelem zmíněném rozsudku ze dne
24. 2. 2011, čj. 7 As 111/2010 - 163, že „jestliže by Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v řízení
o schválení změny skutečností uvedených v žádosti o licenci obešla licenční řízení tím, že by přidělila provozovateli
vysílání kmitočty způsobilé být předmětem samostatného licenčního řízení, zasáhla by takovým rozhodnutím nejen
do práv účastníků řízení, nýbrž také do práv osob, které by se mohly účastnit licenčního řízení, kdyby bylo řádně
zahájeno“. Nelze proto argumentovat, že žalovaný opakovaně přidělil stěžovateli desítky kmitočtů
nezákonným způsobem. Pokud v minulosti správní soudy rušily některá rozhodnutí žalovaného,
neznamená to, že bylo třeba jenom proto zrušit i nyní přezkoumávané rozhodnutí o udělení
licence.
[29] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatele, že licenční řízení může
být vypsáno pouze pro územně souvislou kmitočtovou síť. Stěžovatel v této souvislosti
odkazoval na §2 odst. 1 písm. e) a f) zákona. Podle něj se regionálním vysíláním rozumí
rozhlasové vysílání, které může ve vymezeném územním rozsahu přijímat v případě rozhlasového
vysílání více než 1 % a méně než 80 % obyvatel České republiky počítaných podle údajů
vyplývajících z posledního sčítání lidu. Místním vysíláním je pak vysílání rozhlasového programu
určeného svým dosahem pro místně vymezenou oblast a pro tuto oblast vytvářeného; místně
vymezená územní oblast nesmí zahrnovat více než 1 % obyvatel České republiky počítaných
podle údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu.
[30] Z uvedených definic vyplývá, jak správně uvedl městský soud, že kritériem pro určení,
zda se jedná o místní či regionální vysílání, je počet obyvatel České republiky, který může přijímat
vysílání ve vymezeném územním rozsahu. Místní či regionální charakter vysílání nelze stanovit
podle toho, na jakém území je takové vysílání šířeno, a to ani z hlediska velikosti tohoto území
ani z hlediska prostorového ohraničení resp. jeho celistvosti. Takový požadavek nevyplývá z §2
odst. 1 písm. e) a f) zákona. To na druhou stranu neznamená, že by území, na kterém je program
vysílán, nehrálo žádnou roli. Ani žalovaný neformuloval napadené rozhodnutí tak, že by bylo
určující pouze množství obyvatel, pro které je program určen. Zákon předpokládá, že územní
rozsah vysílání bude vymezen ve správním rozhodnutí, jímž byla udělena licence k provozování
vysílání. To žalovaný učinil stanovením technických parametrů vysílání, prostřednictvím
specifikace jednotlivých vysílačů, vysílacích frekvencí a souřadnic WGS. Územní rozsah vysílání
je u analogového vysílání definován jako „soubor technických parametrů vysílání“ [srov. §2
odst. 1 písm. y) zákona]. Žalovaný v rozhodnutí územní rozsah vysílání výslovně vymezil.
Z žádného zákonného ustanovení však nelze dovodit požadavek na „územní spojitost“ územního
rozsahu vysílání.
[31] Ze správního spisu vyplývá, že vítězný uchazeč doručil žalované dne 2. 5. 2011 podnět
k zahájení licenčního řízení se soubory technických parametrů Praha – Chodov
107,9 MHz/100 W, Horní Heršpice 94,1 MHz/50 W, Černice 87,8 MHz/50 W a Troubsko
95,9 MHz/50 W. Žalovaná na základě tohoto podnětu zahájila jediné licenční řízení s těmito
technickými parametry a nikoli samostatná licenční řízení např. pro jednotlivé vysílače. Takový
postup nelze žalované vytýkat, neboť jednala v souladu se zásadou hospodárnosti a rychlosti
řízení. Nejvyšší správní soud ostatně doporučil žalované obdobný postup v rozsudku ze dne
31. 7. 2012, čj. 1 As 34/2012 – 80, kde poznamenal, že by při společném řízení nevznikaly
účastníkům zbytečné náklady a řízení by bylo rychlejší, neboť by nebylo potřeba vydávat více
dílčích rozhodnutí.
[32] Není důvodná ani výtka stěžovatele, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť
skutkový stav, který žalovaná vzala za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy.
Z rozhodnutí žalované nevyplývá, že hlavním kritériem pro přidělení počtu bodů
za ekonomickou, organizační a technickou připravenost uchazeče byly ekonomické výsledky
uchazeče za rok 2009, resp. to, že rozhlasové vysílání provozuje déle než čtyři roky. Žalovaná
komplexně hodnotila aktuální bankovní reference uchazeče, jeho možnosti financování vysílání,
stav jeho závazků, zkušenosti jednatele s rozhlasovým vysíláním, podrobně se zabývala i dalšími
technickými aspekty. Podle vyjádření žalované by v jejím hodnocení nebyl podstatný rozdíl,
pokud by se zjistilo, že vítězný uchazeč provozoval vysílání po kratší dobu, než žalovaná
předpokládala dle data udělení licence. Za této situace obstojí názor městského soudu, pokud
přisvědčuje oprávnění žalovaného přihlédnout z úřední činnosti i k tomu, že vítěznému uchazeči
již byla udělena licence pro jiný vysílač v roce 2008 a že toto vysílání provozuje. Obstojí
i hodnocení žalovaného, pokud z této skutečnosti a s ohledem hodnocení ekonomické
připravenosti v roce 2012 uzavřel, že vítězný žadatel tohoto kriterium splňuje.
[33] Podle stěžovatele postupoval žalovaný diskriminačně, pokud mu přidělil v kritériu
„transparentnost vlastnických vztahů“ méně bodů než vítěznému uchazeči jen proto, že majetková
struktura stěžovatelova většinového vlastníka je komplikovanější. Účelem hodnocení
transparentnosti vlastnických vztahů ve společnosti žadatele [(§17 odst. 1 písm. b) zákona)]
je podle stěžovatele mimo jiné zajistit dodržení zákonných limitů, stanovených v §56 vysílacího
zákona. Tam jsou stanoveny maximální limity pokrytí jiným než celoplošným vysíláním
v návaznosti na počet obyvatel s cílem zajistit pluralitu informací v místním a regionálním
rozhlasovém vysílání. Pouze obecný odkaz stěžovatele na uvedené ustanovení s nekonkrétním
tvrzením, že podmínky §56 lze obcházet prostřednictvím anonymních akcií, což není jeho
případ, však na druhou stranu neznamená, že jen proto je jeho vlastnická struktura přehledná
a měl být za toto kritérium příznivěji ohodnocen. K hodnocení tohoto kriteria nelze přistupovat
tak, že pokud nebude zjištěno ve vlastnické struktuře uchazeče cokoli a priori protizákonného,
je třeba toto kriterium hodnotit maximálním počtem bodů nebo alespoň tak, jako je tomu
u vítězného uchazeče.
[34] Stěžovatel tvrdí, že jeho majetková struktura je dlouhodobě stabilní a vyšší počet
subjektů, účastnících se na stěžovatelově většinovém společníkovi, nabízí spolehlivou záruku,
že se tato majetková struktura v krátkodobém horizontu nezmění. Toto tvrzení stěžovatele
však stěžovatel nedokládá konkrétními argumenty. Není rovněž zřejmé, jakým způsobem právě
stěžovatelova majetková struktura zajišťuje, že se na ní v krátkodobém horizontu nic nezmění.
Vlastnická struktura stěžovatelova majoritního společníka je rozepsána na 62 stranách textu,
jak podotkl městský soud. Za této situace obstojí závěr žalované i městského soudu, že taková
majetková struktura nepřispívá k otevřenosti žadatele a nedává předpoklady pro obecnou
známost a snadnou a stálou zjistitelnost koncových vlastníků.
[35] Stěžovatel také namítl, že napadený rozsudek i napadené rozhodnutí jsou
nepřezkoumatelné, neboť se nezabývají otázkou hodnocení kritéria „lokalizace programu“.
K námitce stěžovatele k hodnocení tohoto kritéria zaujal městský soud stanovisko
na str. 11 rozsudku. Vítězný uchazeč měl lokalizaci informací zajištěnou předjednanou spoluprací
s úřady. Není tedy pravda, že by se k této námitce vůbec nevyjádřil. Žalovaná se k tomuto kritériu
vyjádřila na str. 12 napadeného rozhodnutí, kde podrobně odůvodnila počet bodů, které vítězný
uchazeč v tomto kritériu obdržel. Uvedla, že program stanice bude vítězný uchazeč vyrábět,
nikoli přebírat, a že hlavní prvek programové skladby, tj. dopravní zpravodajství, bude pokrývat
lokalitu vymezenou dosahem předmětných vysílačů i širší region, jak dokládá spolupráce s Policií
ČR, BESIP a dalšími státními institucemi a úřady se vztahem k dopravní problematice. Námitka
nepřezkoumatelnosti hodnocení kritéria „lokalizace programu“ je proto nedůvodná.
[36] Porovnáním obsahově obdobné žalobní námitky s námitkou uplatněnou v kasační
stížnosti je zřejmé, že kasační námitka je poněkud odlišná. Zatímco v kasační stížnosti stojí
požadavek na odůvodnění potřeby rozmanitosti dopravního zpravodajství vždy se zřetelem
ke konkrétnímu území samostatně, v žalobě byla tato námitka uplatněna v souvislosti
s argumentem, že je u stěžovatele sporný přínos dopravního zpravodajství v Praze pro řidiče
přijímající vysílání z brněnského vysílače. Je třeba připomenout, že udělení licence vítěznému
uchazeči a naopak zamítnutí žádosti o licenci ostatním uchazečům je výsledkem hodnocení celé
řady dílčích kritérií. Vítěznému uchazeči nebyla licence udělena jenom proto, že by jeho projekt
skýtal větší záruku aktuálnosti dopravního zpravodajství na tom kterém území. Každé dílčí nikoli
maximální hodnocení u jednoho z kritérií nemusí být nutně vyváženo absolutním vyhověním
tomuto kritériu vítězným uchazečem. Rozhodné je hodnocení všech kritérií v jejich souhrnu.
Nezákonnost licenčního řízení proto nemůže vyplývat pouze z toho, že se žalovaný u dílčí
výhrady ke splnění jednoho z kritérií nevyjádřil obdobně i u vítězného uchazeče.
[37] Není důvodná ani námitka stěžovatele stran hodnocení kritéria „podpora menšin“. Nejvyšší
správní soud nepřehlédl, že městský soud zaujal k hodnocení tohoto kriteria zdrženlivý postoj.
Ve shodě s městským soudem lze pochybovat, nakolik je toto kriterium splnitelné v případě
konkurence projektu vítězného uchazeče a projektu stěžovatele. Rádio Dálnice je primárně
zaměřeno na cílovou skupinu řidičů, stěžovatel dle vlastní argumentace míří též na skupinu
drogami ohrožené mládeže. Nejvyšší správní soud rozumí úvahám o splnitelnosti „zajištění rozvoje
kultury“ dle vymezení kriteria v §17 odst. písm. g) zákona, zejména ve vztahu k tvrzené menšině
drogami ohrožené mládeže. Při zohlednění hledisek přezkumu správního uvážení žalovaného
však obstojí názor městského soudu, že způsob hodnocení tohoto kritéria nepředstavuje natolik
zásadní vybočení, které by mělo za následek nezákonnost celého rozhodnutí o udělení licence.
Je totiž skutečností, že i projekt žalobce hodnotil žalovaný skrze uvedené kritérium kladně.
[38] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou nedostatku důvodů rozhodnutí
pro chybějící bodové hodnocení u některých kritérií a některých uchazečů. Zákon žalované
neukládá, aby hodnocení provedla přidělením bodů. Žalovaná takový postup výslovně
nedeklarovala ani v oznámení o zahájení licenčního řízení, ani v oznámení termínu veřejného
slyšení. Žalovaná podrobně popsala na str. 8 napadeného rozhodnutí, jak bude hodnocení
provádět. Uvedla, že v souladu se svým vnitřním předpisem rozhodla o stanovení dílčích kritérií,
u kterých přidělovala jednotlivým uchazečům body na základě hlasování členů žalované. Výsledky
bodování zapisovala do tzv. rozhodovacích tabulek, které spolu s dalšími podklady tvořily základ
pro vydání rozhodnutí a které jsou součástí správního spisu. Stěžovatel nenamítl, že by neměl
možnost se s těmito podklady seznámit, ani že by tyto spisové podklady byly v rozporu
s odůvodněním rozhodnutí. Nebrojil ani proti závěru městského soudu, že slovní hodnocení
je s bodovým hodnocením v souladu. Odůvodnění rozhodnutí žalované tedy odpovídá spisovým
podkladům, byť některé dílčí závěry žalovaná výslovně neuvedla pomocí počtu bodů, ale použila
k jejich vyjádření slovní hodnocení. Ani poslední kasační námitka tedy není důvodná.
[39] S poukazem na shora uvedené důvody neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[40] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení toliko „důvodně vynaložených“. V nyní
projednávané věci soud dospěl k závěru, že žalovaný disponuje dostatečným odborným aparátem
tak, aby mohl své vlastní rozhodnutí obhájit v soudním řízení. Soud má navíc za to,
že se z povahy věci nejedná o natolik specializovanou agendu, která by legitimovala využití
externích odborníků pro zastupování v soudním řízení. Žalovaný nad rámec nákladů zastoupení
jiné náklady řízení nepožadoval.
[41] Podle §60 odst. 5 s. ř. s. mají osoby zúčastněné na řízení právo na náhradu
jen těch nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností uložených soudem.
Soud však osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti neuložil, proto rozhodl, že osoby
zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. ledna 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu