ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.34.2010:106
sp. zn. 8 As 34/2010 - 106
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Památkářská obec
českokrumlovská, se sídlem Dlouhá 30, Český Krumlov, zastoupeného Mgr. Pavlem
Černohousem, advokátem se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: OCCB a. s., se sídlem Žižkova 309/12, České Budějovice, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 6. 2009, čj. KUJCK 955/2009 OREG/9, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2009, čj. 10 Ca 104/2009 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2009, čj. KUJCK 955/2009 OREG/9, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov, stavebního úřadu,
ze dne 30. 10. 2008, čj. SÚ-4776/06-Be, kterým byla umístěna a povolena stavba „změna dokončené
stavby – přístavba a stavební úpravy objektů spojené se změnou užívání na stavbu ubytovacího zařízení – hotel,
Široká č. p. 77, Hradební č. p. 172, Český Krumlov, Vnitřní Město“ na konkrétně specifikovaných
stavebních parcelách.
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, čj. 10 Ca 104/2009 - 57, zamítl.
Krajský soud se nejprve zabýval aktivní legitimací žalobce. Ten je občanským sdružením
založeným ve smyslu §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu přírody“). Žalobce není nositelem práv
a povinností vyplývajících z hmotného práva, proto může namítat pouze zkrácení na procesních
právech ve stavebním řízení. I jeho procesní legitimace pak může být založena pouze tvrzením
o zkrácení na procesních právech.
Účastenství ve stavebním řízení upravuje pro účely posuzované věci §59 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“). Správní řízení bylo zahájeno návrhem ze dne 22. 12. 2006,
podle §190 odst. 3 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, se řízení dokončí podle dosavadních právních
předpisů. Ustanovení §59 je právní normou speciální, proto je vyloučena aplikace §27 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Zákon
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní
památkové péči“) nepřiznává postavení účastníka řízení subjektům zřízeným podle §70 zákona
na ochranu přírody. Krajský soud proto zkoumal, zda měl žalobce ve stavebním řízení postavení
účastníka podle §59 písm. c) stavebního zákona.
Podle krajského soudu má žalobce jako občanské sdružení, zřízené ve smyslu §70 zákona
na ochranu přírody, postavení účastníka pouze v řízení, jehož předmět se dotýká složky životního
prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. Ve vyjádření odboru životního
prostředí Městského úřadu v Českém Krumlově však bylo výslovně uvedeno, že není zapotřebí
podávat stanovisko se zřetelem k zájmům chráněným zákonem na ochranu přírody,
protože se jedná o stavbu v centru města. Z §1 a 2 zákona na ochranu přírody nelze dovodit,
že by se ochranou přírody a krajiny rozuměla i ochrana kulturních památek. Předmětnou stavbu
nebylo možné podřadit ani ochraně krajinného rázu a přírodního parku ve smyslu §12 zákona.
Změna existující stavby v městské památkové rezervaci nepředstavuje zásah, který by měl vliv
na krajinu, a nejde ani o kulturní dominantu krajiny. V posuzované věci tak nemohly být zájmy
na ochraně přírody a krajiny dotčeny. Podle krajského soudu nebylo možné vyložit účast
občanského sdružení tak, že sdružení zřízené podle §70 zákona na ochranu přírody
je účastníkem i tehdy, jde-li v řízení o ochranu zájmu daného zákonem o státní památkové péči.
Z podání žalobce učiněných v průběhu správního řízení krajskému soudu vyplynulo, že žalobce
uplatnil výhrady podřaditelné právě zájmům na ochraně památek. Má-li však žalobce podle
právních předpisů oprávnění účastnit se řízení týkajících se možného zásahu do zájmů
chráněných zákonem na ochranu přírody, přičemž takový zájem prokazatelně nebyl
v posuzované věci ohrožen, a uplatnil-li v řízení výhrady týkající se výlučně státní památkové
péče, pak žalobce nebyl účastníkem správního řízení. Tím se nestal ani nesprávným postupem
správních orgánů, které s ním jako s účastníkem jednaly. Občanské sdružení zřízené podle
§70 zákona na ochranu přírody není oprávněno k podání námitek vybočujících z jeho předmětu
činnosti. Krajský soud uzavřel, že žalobce neměl postavení účastníka řízení, proto nemohl být
dotčen na svých procesních právech.
Dále krajský soud uvedl, že žalobce v žalobě zopakoval odvolací námitky a podřadil
je žalobním bodům. Žalovaný se však s výhradou žalobce k aplikaci předpisů o projektové
dokumentaci vypořádal, navíc zcela správně. Odvolání žalobce se vztahovalo především
k závaznému stanovisku orgánu státní památkové péče. Takové námitky jsou však mimo předmět
činnosti žalobce. I takto uplatněné odvolací námitky navíc byly žalovaným, který postupoval
v souladu s §149 odst. 4 správního řádu, respektovány. Závazné stanovisko orgánu státní
památkové péče je subsumovaným správním aktem. Ten nepodléhá samostatnému přezkumu
ve správním soudnictví, protože jím nejsou pro stavebníka zakládána, měněna ani rušena veřejná
subjektivní práva. Závazné stanovisko orgánu státní památkové péče je přezkoumatelné pouze
na základě žaloby směřující proti rozhodnutí stavebního úřadu a pouze tehdy, pokud žalobci
svědčí aktivní legitimace. K tomu v posuzované věci nedošlo, protože žalobce nebyl účastníkem
řízení a námitky, které uplatnil, vybočují z předmětu jeho činnosti. Závazné stanovisko bylo
k odvolání žalobce přezkoumáno postupem podle §149 odst. 4 správního řádu ministerstvem
kultury. Rozhodnutí ministerstva kultury je dostatečně odůvodněno, zejm. pokud žalobce uplatnil
výhrady k závaznému stanovisku orgánu státní památkové péče, k jejichž uplatnění není
se zřetelem k předmětu své činnosti vůbec povolán.
Žalobce nehájil ve stavebním řízení zájem na ochraně přírody a krajiny. V tomto směru
neuplatnil žádné námitky v průběhu řízení ani v odvolání. Z jeho podání naopak bylo zřejmé,
že se jeho výhrady týkaly pouze ochrany zájmů památkové péče. Napadeným rozhodnutím
a rozhodnutím ministerstva kultury, jímž bylo potvrzeno závazné stanovisko orgánu památkové
péče vydané v prvním stupni, proto nemohlo být podle krajského soudu zasaženo do práva
žalobce na řádný výkon státní správy podle předpisů označených v žalobě.
Krajský soud uzavřel, že žalobce jako občanské sdružení založené podle předpisů
o ochraně přírody a krajiny nebyl vzhledem k jím uplatňovaným výhradám a vzhledem
k vyjádření odborného orgánu působícího na úseku ochrany přírody a krajiny účastníkem řízení.
Za této situace však nemohl být vydáním napadeného rozhodnutí zkrácen na svých procesních
právech. Krajský soud proto žalobu zamítl.
III.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody
podřadil §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Namítl, že krajský soud vykročil z předmětu řízení vymezeného žalobou. Rozhodoval
totiž o účasti stěžovatele ve správním řízení, přestože žalovaný tuto otázku ve správním řízení
nezpochybnil. Krajský soud nevysvětlil, proč mlčky vyloučil aplikaci §28 správního řádu.
Rozhodnutí krajského soudu je překvapivé a došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý
proces. V této souvislosti stěžovatel namítl porušení svých procesních práv v soudním řízení,
protože mu krajský soud neoznámil, že se chystá vykročit z předmětu řízení, a nevyzval jej
(za použití §118a o. s. ř.) k doplnění jeho tvrzení a návrhů důkazů, aby stěžovatel mohl účinně
hájit své účastenství ve správním řízení. Krajský soud porušil procesní práva stěžovatele v takové
míře, že to mělo vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Dále je podle stěžovatele rozsudek krajského soudu založen na chybném posouzení
právní otázky dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny. V důsledku provedení povolené stavby
dojde k zásahu do části bývalé hradební zdi (vnější viditelné konstrukce) a zásahu do střechy
(součásti střešní krajiny). Krajinný ráz historického města, tato vysoce kulturní krajina, je tvořen
mimo jiné jednotlivými stavbami – jejich podobou a památkovou hodnotou. Jejich autenticita,
zachovalost, a to včetně zasazení do prostředí, je podstatou charakteristiky a hodnot této kulturní
krajiny. Předmětem stavebního povolení byly zásahy, které by mohly mít vliv na krajinný ráz této
vysoce kulturní krajiny.
I kdyby nebyl prokázán vliv na krajinný ráz, je podle stěžovatele při posuzování
jeho účasti v předmětném stavebním řízení nutno vycházet z konstrukce účastenství podle §70
zákona na ochranu přírody, založené na možném dotčení zájmů. Vyjádření orgánu ochrany
přírody, že předmětným řízením nedojde k zásahu do hodnot chráněných zákonem na ochranu
přírody, stěžovatel nepovažoval za věcně správné.
Argumentaci krajského soudu, podle níž je občanské sdružení oprávněno uplatňovat
námitky pouze v rozsahu předmětu své činnosti a naopak není oprávněno k podání námitek
vybočujících z tohoto předmětu, stěžovatel považoval za zcela vadnou. Tvrdil, že občanská
sdružení nejsou zřizována podle §70 zákona na ochranu přírody. Cílem stěžovatele podle
jeho stanov není jen ochrana přírody a krajiny, ale také památková ochrana. I kdyby tedy vznesl
námitky pouze ve vztahu k památkové ochraně, byly by v rozsahu jeho činnosti. Krajský soud
rozhodl bez zjištění, jaké má stěžovatel stanovy. Stěžovatel v této souvislosti navrhl své stanovy
k důkazu. Také uvedl, že odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004,
čj. 5 A 137/2000 - 37, je pro chybné uvedení čísla jednacího nesrozumitelný. Krajský soud
své tvrzení nedoprovodil odkazy na právní předpisy. To ostatně ani nemohl, protože žádný
předpis neurčuje stěžovateli, jaké námitky může uplatnit. Stěžovatel může činit vše, co mu zákon
nezakazuje, tedy vznášet libovolné námitky týkající se předmětu řízení.
Námitky stěžovatele, vznesené ve správním řízení, by v případě úspěchu žaloby vedly
k ochraně krajinného rázu. Pokud je cílem zákona na ochranu přírody ochrana přírody a krajiny,
nelze vylučovat zákonné prostředky, které k tomuto cíli vedou. V opačném případě by sdružení
účastnící se řízení na základě §70 zákona na ochranu přírody nemohlo např. v územním řízení
namítat, že záměr je umísťován v území nezastavitelném podle územního plánu, že navrhovatel
nemá žádná práva k pozemku nebo že územní řízení vede obecní úřad, který není stavebním
úřadem – ani jedna z nastíněných námitek totiž nemá oporu přímo v zákoně na ochranu přírody.
Dále stěžovatel namítl, že se krajský soud odmítl zabývat námitkami proti souhlasným
stanoviskům orgánů státní památkové péče. V tomto ohledu zatížil krajský soud rozsudek vadou
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Konečně stěžovatel tvrdil, že krajský soud řádně neodůvodnil rozsudek. Z toho nejsou
seznatelné úvahy, pomocí kterých krajský soud vyloučil ze zájmů ochrany přírody ochranu
památek jako podstatných prvků krajinného rázu v kulturní krajině.
IV.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nesouhlasil s námitkou, že krajský soud
vykročil z rozsahu přezkumné činnosti. Aktivní legitimaci k podání žaloby ve správním
soudnictví soud zkoumá jako jednu z podmínek řízení. Účastenství v řízení je třeba posuzovat
materiálně, nikoliv podle toho, s kým správní orgán jednal. Krajský soud proto správně zjišťoval,
zda měl stěžovatel ve správním řízení postavení účastníka. Žalovaný zpochybnil i námitku,
že je napadený rozsudek založen na chybném posouzení dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny.
Občanské sdružení může mít postavení účastníka správního řízení, pokud je jeho posláním podle
stanov ochrana přírody a krajiny a pokud se jedná o řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy
chráněné zákonem na ochranu přírody. Krajský soud podložil svůj závěr v odůvodnění rozsudku
srozumitelnou a přesvědčivou argumentací.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Podstatou stížních námitek je nesouhlas stěžovatele s posouzením otázky jeho účastenství
ve správním řízení, resp. s tím, jak krajský soud posoudil možné dotčení zájmů chráněných
zákonem na ochranu přírody. V této souvislosti stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud vybočil
z předmětu řízení, zkoumal-li otázku účastenství stěžovatele ve správním řízení, přestože
žalovaný toto účastenství ve správním řízení nezpochybnil.
Nejvyšší správní soud především připomíná, že občanské sdružení, jehož hlavním
posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny ve smyslu §70 odst. 2 zákona na ochranu
přírody, je podle §65 odst. 2 s. ř. s. pro účely řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
aktivně legitimováno pouze v rámci okruhu námitek, v nichž brojí proti porušení
jemu příslušejících procesních práv (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, čj. 7 A 139/2001 - 67, č. 379/2004 Sb. NSS, ze dne 7. 12. 2005,
čj. 3 As 8/2005 - 118, č. 825/2006 Sb. NSS, ze dne 30. 1. 2008, čj. 8 As 31/2006 - 78, ze dne
16. 7. 2008, čj. 8 As 35/2007 - 92, ze dne 28. 1. 2009, čj. 8 As 52/2008 - 92, www.nssoud.cz,
příp. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, čj. 28 Ca 444/2001 - 100,
č. 291/2004 Sb. NSS).
Občanské sdružení ve smyslu §70 zákona na ochranu přírody tedy může být z povahy
věci a v souladu s §65 odst. 2 s. ř. s. pro účely řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
aktivně legitimováno pouze tehdy, náležela-li mu práva účastníka správního řízení. Účastenství
občanského sdružení ve správním řízení je přitom třeba posuzovat důsledně materiálně
(srov. např. rozsudek č. 825/2006 Sb. NSS). Není rozhodné, že správní orgány zacházely
s občanským sdružením jako s účastníkem řízení, přestože jím ve skutečnosti nebylo, resp. být
nemělo. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil stěžovateli, že krajský soud bezdůvodně
překročil předmět řízení, pokud posuzoval účastenství stěžovatele ve správním řízení nezávisle
na závěrech, které v tomto ohledu učinily správní orgány. Neobstála ani námitka, podle níž byl
krajský soud povinen vyzvat stěžovatele k doplnění jeho tvrzení a návrhů důkazů, aby mohl
účinně hájit své účastenství ve správním řízení. Krajskému soudu nic nebránilo, aby učinil
na základě spisů závěr, zda byl stěžovatel ve smyslu §70 zákona na ochranu přírody účastníkem
daného správního řízení.
Správní soudy již dříve opakovaně judikovaly, že zákon na ochranu přírody přiznává
občanskému sdružení postavení účastníka řízení, je-li jeho hlavním posláním podle stanov
ochrana přírody a krajiny a současně jde o řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany
přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. Tyto dvě podmínky musí být naplněny
kumulativně (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2001,
čj. 10 Ca 151/2001 - 21, uveřejněný in: Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 1020/2002,
nebo shora citovaný rozsudek č. 825/2006 Sb. NSS). Potud je logické, že se krajský soud v rámci
zkoumání otázky účastenství občanského sdružení ve správním řízení zabýval i tím, zda mohly
být ve správním řízení takové zájmy dotčeny, aniž by byl vázán závěry správních orgánů
nebo podkladovým stanoviskem orgánu ochrany přírody a krajiny, podle kterého byla
v posuzované věci vyloučena možnost dotčení zájmů chráněných zákonem na ochranu přírody.
Založil-li krajský soud svůj závěr o chybějící aktivní věcné legitimaci stěžovatele na tom,
že ve správním řízení nemohly být zájmy na ochraně přírody a krajiny dotčeny, protože se jednalo
o změnu existující stavby v městské památkové rezervaci a nedocházelo k zásahům, které mají
vliv na krajinu nebo na kulturní dominantu krajiny, nelze jeho úvahám nic vytknout. Stěžovateli
nelze přisvědčit, že by z §2 odst. 2 písm. g) zákona na ochranu přírody, resp. z §12 odst. 1
tohoto zákona eo ipso plynulo jeho právo být účastníkem správního řízení v posuzované věci.
Zájmy chráněné zákonem na ochranu přírody totiž nepochybně nejsou dotčeny v každém
územním, resp. stavebním řízení (srov. rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích
čj. 10 Ca 151/2001 - 21, a Nejvyššího správního soudu č. 825/2006 Sb. NSS).
Rozsahem věcné působnosti právní úpravy zákona na ochranu přírody se zřetelem
k výkladu pojmů krajina, resp. krajinný ráz se Nejvyšší správní soud zabýval mj. v rozsudku
ze dne 28. 12. 2006, čj. 6 A 83/2002 - 65 (www.nssoud.cz). Uzavřel přitom, že zákon na ochranu
přírody nedopadá na případy, kde stavba je umisťována do prostředí, které vůbec nemá znaky
krajiny ve smyslu tohoto zákona, resp. nemá ani krajinný ráz. Za takové prostředí
přitom - nejsou-li tu jiné skutečnosti, které by takový závěr vyvrátily - označil i zastavěnou
centrální oblast města, tedy vysoce urbanizované městské prostředí bez významných krajinných
prvků, bez výskytu druhů planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů, nalezišť nerostů
atd. Nejvyšší správní soud přitom výslovně uvedl, že zájmy obdobné zájmům na ochraně přírody
a krajiny hájí v takovém prostředí (památkové rezervaci) jiné dotčené orgány, a to orgány státní
památkové péče. Podle tohoto soudu „(ú)čelem zákona o ochraně přírody a krajiny je přispět k udržení
a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás
a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji (§1). Ochranou přírody a krajiny (§2 stejnojmenného zákona)
se rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich
společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné
celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. Tím jsou současně vymezeny společenské vztahy,
které zákonodárce zamýšlel zákonem regulovat jako vztahy právní.
Soud nemá žádnou pochybnost o tom, že také další pojmy užívané zákonem (v tomto případě „krajinný
ráz“) musí být vykládány v souladu s úvodními ustanoveními zákona a nikoli způsobem zjevně extenzivním, účel
zákona přesahujícím. (…)
Centrální část vysoce urbanizovaného prostředí nelze bez přistoupení dalších skutečností označit
za „krajinu“ ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny. Takovou další skutečností a jinou situací by bylo,
kdyby tu byl významný krajinný prvek nebo dokonce zvláště chráněné území, území přechodně chráněné
atp. O takový případ ale nešlo a nikdo to ani netvrdil. (...)
Vytýká-li se tu žalobci záměna zákonného pojmu „krajina“ s obecným pojmem „krajina“ v širokém
smyslu řecké „oikoumené“ jako pojetí části zemského povrchu obývaného a utvářeného člověkem a lidskou
pospolitostí, je tato výtka namístě. S takto širokým pojmem „krajiny“ zákon o ochraně přírody a krajiny
nepracuje…“.
Nejvyšší správní soud ani v nyní posuzované věci neshledal důvod, aby se od své
předchozí judikatury odchýlil. Ze skutečnosti, že nyní posuzovaná změna stavby (přístavba)
a s ní spojené stavební úpravy mají být realizovány v městské památkové rezervaci, nelze
bez dalšího vyvodit závěr o dotčení zájmů chráněných zákonem na ochranu přírody. Ze spisů
je zcela zjevné, že námitky uplatněné stěžovatelem spadají do působnosti právních předpisů
na úseku státní památkové péče. Stěžovatel ostatně ani v kasační stížnosti neuvedl, jakým
konkrétním způsobem by měly být potenciálně dotčeny zájmy chráněné zákonem na ochranu
přírody tak, jak je třeba je vnímat v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu
a zákona na ochranu přírody. Obecná tvrzení, že dojde k zásahu do vnější viditelné konstrukce,
resp. do střechy, nemohou ovlivnit nastíněné závěry. Nevyplynul z nich totiž konkrétní nežádoucí
způsob možného dotčení zájmu na ochraně přírody a krajiny.
Krajský soud se tedy s právní otázkou dotčení zájmů chráněných zákonem na ochranu
přírody a s ní spojenou právní otázkou účastenství stěžovatele ve správním řízení vypořádal
věcně správně a své závěry opřel o přesvědčivé odůvodnění. Nejvyšší správní soud pak stížním
námitkám nepřisvědčil.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, podle
níž se krajský soud odmítl zabývat námitkami stěžovatele proti souhlasným stanoviskům orgánů
státní památkové péče [část I bod 7) kasační stížnosti]. Zamítl-li totiž krajský soud žalobu
stěžovatele pro chybějící aktivní žalobní legitimaci s tím, že mu v předmětném správním řízení
nesvědčilo právo účastníka řízení, nijak nepochybil, nevypořádal-li námitky týkající
se souhlasných stanovisek orgánů státní památkové péče.
S ohledem na své předchozí závěry se Nejvyšší správní soud nezabýval stížními
námitkami týkajícími se charakteru námitek, které je občanské sdružení oprávněno uplatnit
ve správním řízení [část I body 5) a 6) kasační stížnosti]. Takové posouzení by totiž nebylo nijak
způsobilé projevit se v právní sféře stěžovatele, který nebyl účastníkem správního řízení a nebyl
proto ve správním řízení oprávněn uplatňovat žádné námitky. Ze stejného důvodu nebylo třeba
provádět důkaz stanovami stěžovatele, jak bylo navrženo v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přesto pro úplnost připomíná závěry, ke kterým dospěl v rozsudku ze dne 4. 2. 2010,
čj. 7 As 2/2009 - 80, www.nssoud.cz. Podle nich „občanské sdružení založené za účelem ochrany přírody
a krajiny je za splnění podmínek uvedených v ust. §70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny účastníkem
územního řízení. Zákon mu tedy, ve srovnání s jinými subjekty s odlišným posláním, přiznává privilegované
postavení. Ve správních řízeních, je úkolem těchto občanských sdružení hájit veřejný zájem na ochraně přírody
a krajiny. Tento zájem však zároveň determinuje obsah námitek a také rozsah, v jakém se správní orgány jejich
námitkami musí věcně zabývat. V územním řízení sice může každý účastník uplatnit jakékoliv námitky
a správní orgán je povinen se s nimi vypořádat (§39 stavebního zákona), avšak rozsah přezkumu námitek
účastníků řízení není neomezený a závisí nejen od jejich věcného obsahu, ale i od postavení každého konkrétního
účastníka řízení. Námitky ekologického občanského sdružení je vždy nutno posuzovat právě s přihlédnutím
k zájmům, které toto sdružení ve správním řízení hájí. Je-li sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov
je ochrana přírody a krajiny oprávněno být účastníkem správního řízení, nelze dovodit, že má možnost hájit
v tomto řízení i zájmy jiné, s ochranou přírody a krajiny nesouvisející. Takové občanské sdružení by se totiž
z pozice ochránce přírody a krajiny dostávalo do pozice univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu
a rozhodnutí správních orgánů v podstatě v neomezeném rozsahu, což podle Nejvyššího správního soudu
není smyslem a účelem účastenství ekologických občanských sdružení ve správních řízeních. Hodnotí–li
tedy správní orgány námitky ekologického občanského sdružení, musí se nejprve zabývat tím, zda se tyto týkají
zájmů, které toto sdružení hájí a které lze podřadit pod zájmy upravené zákonem o ochraně přírody a krajiny
(srovnej zejména ust. §1 až §3 citovaného zákona), případně pod jiný zákon, který rovněž občanským
sdružením přiznává privilegované postavení (viz např. ust. §23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování
vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů).(…) Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že uplatňuje-li občanské sdružení, které postavení účastníka správního řízení odvozuje z ust. §70
zákona o ochraně přírody a krajiny, námitky nesouvisející s ochranou přírody a krajiny tak, jak je vymezená
citovaným zákonem, je zcela postačující, uvede-li správní orgán, proč se takové námitky netýkají zájmů,
které má občanské sdružení ve správním řízení hájit.“
Namítl-li stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů,
Nejvyšší správní soud neshledal námitku důvodnou. Napadený rozsudek není zatížen žádnou
z vad, které by podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozhodnutí ze dne
4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS, či rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005,
čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS), založily jeho nepřezkoumatelnost. Závěry týkající
se účastenství stěžovatele ve správním řízení, resp. dotčení zájmů chráněných zákonem
na ochranu přírody, krajský soud dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Zřejmé pochybení
při citaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které stěžovatel v kasační stížnosti
opakovaně poukázal, je pouze dílčím nedostatkem odůvodnění, který v posuzované věci neměl
vliv na jeho věcnou správnost. Z obsahu kasační stížnosti je ostatně zřejmé, že stěžovatel byl
bez větších nesnází schopen identifikovat, které rozhodnutí měl krajský soud na mysli.
Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu spisu
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Osoby zúčastněné na řízení
obecně nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 5 ve spojení s §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. června 2010
JUDr. Jan Passer
předseda senátu