ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.69.2010:163
sp. zn. 8 As 69/2010 - 163
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: B. C., zastoupeného
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 3. 2008, čj. MV-19716-2/OAM-2008, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010, čj. 11 Ca 156/2008 - 129,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 2880 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Marka Čechovského, advokáta, ve lhůtě
patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 3. 2008, čj. MV-19716-2/OAM-2008, zamítl odvolání
žalobce proti usnesení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne
15. 1. 2008, čj. SCPP-4226/C-262-2007, kterým správní orgán zastavil řízení ve věci žádosti
žalobce o vydání nového rozhodnutí podle §122 odst. 6 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Nově vydaným rozhodnutím měla být podle
žádosti žalobce zrušena platnost rozhodnutí o jeho správním vyhoštění.
II.1
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, čj. 11 Ca 156/2008 - 39, zamítl. Městský soud
nepřisvědčil námitce, že správní orgány při posuzování žádosti žalobce o zrušení rozhodnutí
o správním vyhoštění nesprávně shledaly, že žalobce nesplnil jednu ze dvou kumulativních
podmínek stanovených v §122 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, a to uplynutí poloviny doby,
po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, když chybně vázaly počátek „doby správního
vyhoštění“ na vykonatelnost rozhodnutí, nikoliv na jeho právní moc.
II.2
Rozsudkem ze dne 15. 12. 2009, čj. 8 As 59/2009 - 95, Nejvyšší správní soud zrušil
ke kasační stížnosti žalobce rozsudek městského soudu a vrátil věc městskému soudu k dalšímu
řízení. Městskému soudu vytkl, že použil bez dalšího dílčí závěr Nejvyššího správního soudu,
vyslovený ve věci sp. zn. 4 As 24/2008, a dovodil, že počátek doby vyhoštění není vázán
na právní moc rozhodnutí, aniž by se vyrovnal s výslovnou svázaností relevantní doby s právní
mocí rozhodnutí, jak byla nastavena rozhodnutím o správním vyhoštění. Městský soud pochybil
i tím, že se nezabýval ani dalšími závěry v citovaném rozsudku, kde Nejvyšší správní soud
u rozhodnutí o správním vyhoštění rozlišil mezi „platností doby, po kterou bylo omezení
stanoveno“ a „účinností rozhodnutí“. Městský soud se nezabýval ani vlivem části rozhodnutí,
dle níž se doba, po kterou nelze umožnit vstup na území, přerušuje po dobu, kdy toto rozhodnutí
nelze vykonat podle §119 odst. 5 a odst. 6 a §179 zákona o pobytu cizinců a §32 odst. 5 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a namísto toho ze souvislosti mezi vykonatelností
rozhodnutí o správním vyhoštění a řízením o žádosti o mezinárodní ochranu dovodil, že doba,
po kterou nelze umožnit vstup na území, neběží v průběhu řízení o žádosti cizince o mezinárodní
ochranu. Městský soud tak podle Nejvyššího správního soudu učinil, aniž by se zabýval tím,
zda takový výklad daného ustanovení, primárně zaměřeného na ochranu práv vyhoštěného
cizince, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, nemíří nepřípustně v neprospěch žalobce.
Výklad městského soudu totiž vedl k závěru, že se běh doby, po kterou nelze umožnit vstup
na území, staví po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, přestože takový závěr z daného
ustanovení prima facie nevyplývá. Městský soud měl v přiměřeném rozsahu zohlednit vedle
judikatury Nejvyššího správního soudu i judikaturu Nejvyššího soudu.
II.3
Městský soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, čj. 11 Ca 156/2008 - 129,
zrušil rozhodnutí žalovaného, kterému vrátil věc k dalšímu řízení.
Shledal přitom důvodnou námitku, že správní orgány bez zákonné opory vázaly běh
lhůty, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území republiky, na nabytí právní moci
rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Žalovaný ani správní orgán prvního stupně řádně
neodůvodnili, na základě jaké konkrétní právní úpravy dospěli k závěru, že doba, po kterou
cizinci nebyl umožněn vstup na území, je vázána na platnost rozhodnutí o správním vyhoštění.
Městský soud proto shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Doplnil také, že zákon o pobytu cizinců v žádném ustanovení nepočítá s přerušením lhůty
a názor žalovaného o neuplynutí poloviny tříleté lhůty tak nemá zákonnou oporu.
Dále městský soud připomněl, že ve svém předchozím rozsudku odkázal na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2008, čj. 4 As 24/2008 - 77, a uzavřel,
že ani Nejvyšší správní soud neshledal námitku o vázanosti počátku doby vyhoštění na právní
moc rozhodnutí důvodnou. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla podle městského
soudu řešena situace, kdy správní úřad neuvedl konkrétní datum, od kterého počítal běh doby
vyhoštění, ale uvedl datum uplynutí tříleté doby, tj. 6. 9. 2008. Nejvyšší správní soud rozlišil mezi
„platností doby, po kterou bylo omezení stanoveno“ a „účinností rozhodnutí“ s tím,
že podstatné pro rozhodnutí je to, že doba, po níž správní vyhoštění platí, byla v napadeném
rozhodnutí zřetelně vymezena na tři roky, a to do 6. 9. 2008. Z takto učiněného závěru je patrné,
že řešil účinnost a vykonatelnost rozhodnutí, nikoliv však v souvislosti s otázkou přerušení běhu
doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 643/2008, a ze dne
27. 11. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1443/2008, podle městského soudu korespondují se závěry
rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 As 24/2008. Nejvyšší soud v nich uzavřel, že pro stanovení doby
počátku správního vyhoštění a v návaznosti na to určení jeho konce je třeba ve smyslu
§118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vzít v úvahu, že správním vyhoštěním se rozumí ukončení
pobytu cizince na území, a z dikce tohoto ustanovení dovodit, že tímto časem, resp. termínem
je s ohledem na další souvislosti textu zákona den rozhodnutí o předmětném vyhoštění,
i když jeho účinky nastávají až právní mocí rozhodnutí.
III.
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. pro nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost.
Namítl, že městský soud nevycházel z platného a účinného znění zákona o pobytu
cizinců. Dnem 24. 11. 2005 nabyl účinnosti zákon č. 428/2005 Sb. Tím došlo k novelizaci zákona
o pobytu cizinců a podle nového znění §118 odst. 1 tohoto zákona dobu, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území České republiky, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění.
Doba již není vázána na platnost rozhodnutí. I důvodová zpráva podle stěžovatele jednoznačně
svědčí závěru, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, počíná běžet teprve
okamžikem, kdy je rozhodnutí vykonatelné (realizovatelné) a cizinec již nedisponuje právním
titulem umožňujícím mu pobyt na území České republiky. Motivem zákonné úpravy měla být
skutečnost, že s ohledem na délku trvání řízení o udělení mezinárodní ochrany, kdy rozhodnutí
o správním vyhoštění není vykonatelné, by doba platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění
uplynula ještě před skončením řízení ve věci azylu a rozhodnutí by nebylo nikdy vykonáno.
Přijetím názoru městského soudu a jeho aplikací v praxi by došlo k popření a odstranění smyslu
zákonného institutu správního vyhoštění, neboť k výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění
by nemohlo dojít. Cizinec by totiž opakovanými a zjevně neopodstatněnými žádostmi o udělení
mezinárodní ochrany dosáhl uplynutí doby, po kterou nelze umožnit vstup na území České
republiky. Stěžovatel poukázal na to, že zákon č. 428/2005 Sb. rovněž v souvislosti s uvedenou
změnou zrušil ustanovení §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Podle něj se doba řízení
o žalobě do platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění nezapočítávala. S ohledem na změnu
§118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců byla totiž tato úprava shledána nadbytečnou. I zde tak měl
zákonodárce upravit, že doba, po kterou nelze umožnit vstup na území, neběží, pokud
rozhodnutí není vykonatelné.
Dále stěžovatel tvrdil irelevanci usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 643/2008
v dané věci, protože vycházelo z předchozí právní úpravy. Nová právní úprava nebyla
zohledněna ani v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1443/2008. Stěžovatel doplnil,
že Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku městský soud zavázal, aby posoudil otázku
stavění doby, po níž nelze cizinci umožnit vstup na území, v době řízení o udělení mezinárodní
ochrany. Městský soud však nevyšel z platné a účinné právní úpravy. To podle stěžovatele mohlo
být zapříčiněno nedostatky v systému ASPI, kdy si městský soud neověřil znění §118 odst. 1
zákona o pobytu cizinců z autorizovaného zdroje. Z odůvodnění rozsudku není podle stěžovatele
zřejmé, co se rozumí dnem rozhodnutí o správním vyhoštění. Může jít o den vydání rozhodnutí,
den nabytí právní moci či den, kdy uplynula lhůta k dobrovolnému splnění povinnosti.
Z §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stěžovateli vyplynulo, že dobu, po níž nelze
cizinci umožnit vstup na území České republiky, je třeba ztotožňovat s dobou vykonatelnosti
rozhodnutí. Tento výklad není výkladem v neprospěch cizince, ale jedná se o vyjádření
základního smyslu institutu správního vyhoštění. Má-li cizinec právo pobytu na území České
republiky bez ohledu na pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, což nastává
např. po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, není možno hovořit o tom, že takovému
cizinci nelze umožnit vstup na území. Přijetím opačného názoru by došlo k likvidaci institutu
správního vyhoštění. Tento výklad lze podle stěžovatele označit rovněž za návod ke zneužívání
systému mezinárodní ochrany. Došlo by také k suspendaci zásady, že každý stát má suverénní
právo rozhodovat o tom, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území.
Stěžovatel namítl také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost.
Jeho výrok měl být v rozporu s odůvodněním. Pod bodem I. výroku je konstatováno,
že se zrušuje rozhodnutí Policie České republiky ze dne 17. 3. 2008, čj. MV-19716-2/OAM-200,
ale takové rozhodnutí neexistuje. Rozhodnutí Policie České republiky bylo vydáno dne
15. 1. 2008 pod jiným číslem jednacím, zatímco soudem označené rozhodnutí vydal stěžovatel.
Není tedy zřejmé, zda městský soud zrušil rozhodnutí Policie České republiky či stěžovatele.
Konečně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s tím,
že s ohledem na nezákonnost napadeného rozsudku by jeho účinky mohly účastníky řízení
vystavit do nejistého právního postavení se zásadními dopady do aplikační praxe. Výkon a právní
následky napadeného rozsudku by pro stěžovatele znamenaly nenahraditelnou újmu,
přičemž přiznání odkladného účinku se dle něho nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých
práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
IV.
Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Ztotožnil se s městským soudem, jehož závěry
podle něj odpovídají závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. Jednání
stěžovatele žalobce považoval za ryze účelové s tím, že stěžovatel podal kasační stížnost
s návrhem na přiznání odkladného účinku pravděpodobně proto, aby mohl pokračovat
v dosavadní nezákonné aplikační praxi v obdobných věcech. Žalobce v této souvislosti poukázal
na to, že mu stěžovatel s odkazem na podání kasační stížnosti s návrhem na přiznání odkladného
účinku sdělil, že ve věci nebude do rozhodnutí o odkladném účinku činit žádné úkony. V tomto
ohledu doplnil, že argumentace stěžovatele ve vztahu k návrhu na přiznání odkladného účinku
je nejen paušální a nepřezkoumatelná, ale zejména v rozporu s faktickou situací ve věci. Žalobce
je z důvodu nezákonné aplikační praxe již několik let v rozporu s právními předpisy veden
v evidenci nežádoucích osob se všemi důsledky, které z tohoto faktu vyplývají. Za účelovou
žalobce označil i námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost.
Zjevně se jedná o chybu v psaní bez vlivu na rozhodnutí městského soudu ve věci samé.
V.1
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Podle
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. není přípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud
rozhodl znovu po zrušení jeho původního rozhodnutí Nejvyšším správním soudem. To neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu. K aplikaci tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní soud v nálezu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, http://nalus.usoud.cz, podle kterého „ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat
věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil,
a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2009, čj. 8 As 59/2009 - 95, shledal
rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Samotným posouzením
věci se Nejvyšší správní soud nezabýval. Současná kasační stížnost je proto přípustná.
V.2
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Předmětem posouzení je především otázka, zda zákon o pobytu cizinců umožňuje
přerušit běh „doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území“, na dobu, kdy probíhalo řízení
o udělení mezinárodní ochrany cizinci. Tato otázka je klíčová pro posouzení naplnění jedné
z podmínek pro vydání rozhodnutí o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění
ve smyslu §122 odst. 6 zákona o pobytu cizinců.
Městský soud přisvědčil žalobci v tom, že správní orgány nezákonně vázaly běh lhůty,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území republiky, na nabytí právní moci rozhodnutí
o neudělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel se naopak domníval, že s účinností od 24. 11. 2005
není pochyb o tom, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, počíná běžet teprve
okamžikem, kdy je rozhodnutí vykonatelné (realizovatelné) a cizinec již nedisponuje právním
titulem umožňujícím mu pobyt na území České republiky
Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §118 odst. 1 věty prvé a druhé zákona
o pobytu cizinců (ve znění účinném od 24. 11. 2005) se „(s)právním vyhoštěním…rozumí ukončení
pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit
cizinci vstup na území. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince.“
Podle §122 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění pak může
„(p)olicie…na žádost občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka vydat nové rozhodnutí, kterým zruší
platnost rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže pominuly důvody jeho vydání a uplynula polovina nebo alespoň
3 roky z doby, po kterou nelze občanu Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníkovi umožnit vstup
na území“.
Konečně podle §119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců platí, že „(r)ozhodnutí o správním
vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, je vykonatelné po nabytí právní moci
rozhodnutí, jímž se
a) mezinárodní ochrana neuděluje,
b) žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná,
c) řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje, nebo
d) azyl nebo doplňková ochrana odnímá,
jestliže marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany
nebo jestliže podle zvláštního právního předpisu podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní
ochrany nemá odkladný účinek. Rozhodnutí o správním vyhoštění není vykonatelné, přizná-li soud na žádost
cizince jeho žalobě odkladný účinek.“
V nyní posuzované věci bylo rozhodnutím ze dne 12. 5. 2006,
čj. SCPP-800-9/PH-1-ÚO-2006, žalobci uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou
žalobci nelze umožnit vstup na území České republiky byla stanovena na tři roky. Z odůvodnění
rozhodnutí ve vztahu k posuzované otázce vyplynulo, že tato doba byla stanovena na tři roky
od nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění a přerušuje se na dobu, po kterou nelze
toto rozhodnutí vykonat podle §119 odst. 5 a odst. 6 a §179 zákona o pobytu cizinců
a §32 odst. 5 zákona o azylu.
Správní orgán prvního stupně usnesením ze dne 15. 1. 2008, čj. SCPP-4226/C-262-2007,
zastavil řízení ve věci žádosti žalobce o vydání nového rozhodnutí podle §122 odst. 6 písm. a)
zákona o pobytu cizinců s tím, že nebyly naplněny podmínky předvídané tímto ustanovením.
Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, dosud nezačala běžet, jelikož zatím
nebylo pravomocně ukončeno řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci. Stěžovatel posléze
v žalobou napadeném rozhodnutí ve vztahu k podmínce uplynutí poloviny nebo alespoň tří let
z doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, přitakal názoru správního orgánu
prvního stupně. Podle něj nebyla v případě žalobce s ohledem na §119 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců předmětná podmínka naplněna.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že by naplnění podmínky uplynutí
poloviny nebo alespoň tří let z doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, bylo
zákonem o pobytu cizinců jednoznačně vázáno na vykonatelnost rozhodnutí o správním
vyhoštění, resp. že by doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, stanovená
v rozhodnutí o správním vyhoštění, byla přerušena po dobu, po kterou nelze rozhodnutí
o správním vyhoštění vykonat.
Takový výklad §122 odst. 6 ve spojení s §118 odst. 1 a §119 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců by neměl přes svůj zásadní negativní dopad do právní sféry cizince výslovnou oporu
v citovaných ustanoveních. Především by však bez dalšího neodůvodněně postihl cizince,
kteří využijí svého práva požádat na území České republiky o udělení mezinárodní ochrany
a se zřetelem k platné právní úpravě tak disponují právním titulem opravňujícím je k legálnímu
pobytu na území České republiky. Znevýhodnění cizinců (ve vztahu k naplnění dané podmínky),
kteří po rozhodnutí o správním vyhoštění, v němž jim byla stanovena doba, po kterou jim nelze
umožnit vstup na území, území České republiky s ohledem na podání žádosti o mezinárodní
ochrany a další průběh tohoto řízení neopustí, oproti cizincům, kteří z České republiky vycestují,
není opodstatněné. Tento výklad totiž vede k faktické diskriminaci osob, které určitou část doby
(příp. celou dobu), po kterou jim není dle rozhodnutí o správním vyhoštění umožněn vstup
na území, stráví z titulu žadatele o azyl legálně na území České republiky, nikoliv v zahraničí.
Takový výklad přitom již Nejvyšší správní soud (byť na jiném skutkovém půdorysu) odmítl
v rozsudku ze dne 22. 11. 2007, čj. 1 As 39/2007 - 72, www.nssoud.cz, na jehož odůvodnění
lze na tomto místě pro stručnost odkázat.
Ostatně již v rozsudku ze dne 25. 4. 2008, čj. 4 As 24/2008 - 77, www.nssoud.cz, k jehož
komplexní reflexi byl městský soud zavázán předchozím zrušujícím rozsudkem, tento soud
jednoznačně uvedl, že „(u) rozhodnutí o správním vyhoštění tak zřetelně nabývá na významu rozlišování
platnosti doby, po kterou bylo omezení stanoveno a účinnosti rozhodnutí“, přičemž nelze než dospět
k závěru, že pod pojmem účinnosti rozhodnutí je v daném kontextu třeba rozumět
jeho vykonatelnost podle zákona o pobytu cizinců. Obdobně v rozsudku ze dne 6. 12. 2007,
čj. 1 As 38/2007 - 80, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud poukázal na to, že „existoval rozdíl
mezi nemožností rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat a nezapočítáním doby, po niž běží jiné řízení do doby
platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Do doby platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění se proto
nezapočítávala pouze doba, kdy probíhalo řízení o žalobě proti samotnému rozhodnutí o správním vyhoštění;
tato konstrukce však neplatila ohledně řízení o žádosti cizince o udělení azylu.“ Jakkoliv Nejvyšší správní
soud v této věci rozhodoval v jiném právním rámci, již v předchozím zrušujícím rozsudku
vydaném v této věci připustil přiměřenou použitelnost zmíněného názoru i na nyní posuzovanou
věc.
Námitka, že městský soud vycházel z právní úpravy neúčinné v rozhodné době nemá
oporu v napadeném rozsudku. K tvrzení, že nabytím účinnosti zákona č. 428/2005 Sb.,
kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byl s účinností
od 24. 11. 2005 běh doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, nade vší pochybnost
navázán na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, pak stěžovatel nepřinesl relevantní
argumenty.
Zamýšlel-li zákonodárce docílit přijetím zákona č. 428/2005 Sb. cíle nastíněného
stěžovatelem, nic mu nebránilo novelizovat předmětnou právní úpravu jednoznačně tak, aby bylo
adresátům norem zřejmé, že běh doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území,
je po dobu řízení o udělení mezinárodní ochraně přerušen. Skutečnost, že tak zákonodárce
neučinil, nemůže sama o sobě založit důvodnost stížních námitek v posuzované věci.
Jistě lze vyjádřit pochopení pro obavu stěžovatele ze zneužívání institutu žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Nelze ale přehlížet, že zrušení platnosti rozhodnutí o správním
vyhoštění ve smyslu §122 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců je kromě podmínky plynutí
času vázáno zejména na podmínku pominutí důvodů jeho vydání. Právě tato podmínka
je způsobilá efektivně bránit tomu, aby na území České republiky legálně pobývaly nežádoucí
osoby.
V neposlední řadě je nutno poukázat na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, dle níž je pro
stanovení doby počátku správního vyhoštění a návaznosti na to určení jeho konce, třeba
ve smyslu §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vzít v úvahu, že „(s)právním vyhoštěním se rozumí
ukončení pobytu cizince na území“, a z dikce tohoto ustanovení dovodit, že tímto časem,
resp. termínem, je s ohledem na další souvislosti textu zákona den rozhodnutí o předmětném
vyhoštění, i když jeho účinky nastávají až právní mocí rozhodnutí. Nejvyšší soud v tomto ohledu
opakovaně zdůraznil, že okamžik skončení běhu doby, na kterou bylo správní vyhoštění uloženo,
je dán bez ohledu na to, kdy nastala právní moc tohoto rozhodnutí a nebo na to, kdy byla
stanovena doba vycestování, resp. kdy se stalo rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelným
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 643/2008, a ze dne
27. 11. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1443/2008, www.nsoud.cz). Se zřetelem k požadavku, aby výklad
a aplikace právních norem byly vedeny mj. kritériem vnitřní hodnotové jednoty a nerozpornosti
právního řádu, neshledal Nejvyšší správní soud potřebu se od takto vyslovených názorů v právě
řešeném případě odchýlit.
Ve vztahu k městským soudem vytknuté nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí
lze již jen ve stručnosti podotknout, že dle ustálené rozhodovací praxe správních soudů nemůže
podrobnější argumentace stěžovatele v průběhu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu zhojit nedostatek jeho odůvodnění.
Ke stížní námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost
pak Nejvyšší správní soud ve shodě s žalobcem konstatuje, že pochybení v identifikaci
zrušovaného správního rozhodnutí představuje toliko zjevnou chybu v psaní, která není
s to zatížit napadený rozsudek stěžovatelem namítanou vadou. Ani tato stížní námitka
tedy nebyla shledána důvodnou.
Nejvyšší správní soud pro úplnost podotýká, že s ohledem na neprodlené rozhodnutí
o věci samé samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelným ani nezákonným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšný žalobce byl v řízení
o kasační stížnosti zastoupen advokátem a náleží mu odměna za jeden úkon právní služby
(vyjádření ke kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní
tarif, ve znění pozdějších předpisů. Odměna činí podle §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky 2100 Kč
a dále 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3 cit. vyhlášky), celkem
tedy 2400 Kč. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok
o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Částka daně, vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 480 Kč.
Celkem byla stanovena odměna ve výši 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. ledna 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu