ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1443.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1443/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.listopadu 2008 o dovolání, které podal obviněný X. Q. V. (přepisováno též jako X. Q. V.), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 9 To 241/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 3/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 1 T 3/2008, byl obviněný X. Q. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v době od 16. 11. 2007 do 16. 1. 2008, kdy byl v 10.00 hodin zadržen orgány P. v P., K., se vědomě neoprávněně zdržoval na území České republiky, ačkoli mu bylo rozhodnutím P., O. ř., č. j., ze dne 5. 1. 2006, které nabylo právní moci dne 11. 1. 2006, uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na dva roky a současně mu byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky do 30ti dnů od okamžiku, kdy pozbude postavení žadatele o udělení azylu, což nastalo dne 16. 10. 2007, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 6 Azs 38/2007 ze dne 15. 8. 2007“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 9 To 241/2008, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že nemohl v žádném případě mařit výkon správního rozhodnutí v období od 5. 1. 2008, resp. nejpozději od 12. 1. 2008, do 16. 1. 2008, neboť správní vyhoštění uplynulo v korelaci se zákonem č. 326/1999 Sb., resp. zákonem č. 500/2004 Sb., již dne 5. 1. 2008, resp. nejpozději dne 11. 1. 2008, tedy dva roky po nabytí právní moci předmětného rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle jeho názoru soudy obou stupňů chybně vázaly běh lhůty správního vyhoštění na rozhodnutí o kasační stížnosti. Poznamenal, že správní orgán nezákonně a neoprávněně odsunul počátek běhu lhůty, pokud ve svém rozhodnutí konstatoval, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území (České republiky), neběží z důvodů uvedených v §119 odst. 4, 5 zákona č. 326/1999 Sb. a §32 odst. 5 zákona č. 325/199 S., jelikož §119 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb. se vztahuje pouze na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, aniž by mělo vliv na právní moc tohoto rozhodnutí. V návaznosti na to, soudům vytkl, že mylně operovaly s právními pojmy platnost, vykonatelnost a právní moc rozhodnutí, když je nezákonně ztotožnily. Zdůraznil přitom, že zákon v ustanovení §119 odst. 5, 6 vylučuje vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, a pokud neupravil v tomto smyslu také dobu platnosti rozhodnutí, je rozhodnutí platné a doba, po níž je cizinci zakázán vstup na území, běží bez přerušení. Vykonatelnost rozhodnutí nelze s platností spojovat na základě individuálního aktu správního orgánu a takto přerušit či pozastavit platnost rozhodnutí. Správní orgán je oprávněn zasáhnout do běhu doby platnosti jen v souladu s ustanovením §101 správního řádu formou nového rozhodnutí po provedeném novém řízení, a to jen po právní moci původního rozhodnutí. Dodal, že v případě, kdy je počátek běhu lhůty správního vyhoštění odsouván do pravomocného ukončení azylového řízení (navíc bez zákonného zmocnění), dochází k evidentnímu porušení všech ústavně zaručených základních práv a svobod, a to nejen vůči němu, ale i ke všem dalším osobám, na které je či bude tento postup aplikován. V souvislosti s tím poznamenal, že soud se mylně domnívá, že (obviněný) pozbyl postavení žadatele o azyl až právní mocí usnesení Nejvyššího správního soudu České republiky sp. zn. 6 Azs 38/2007. Z dikce §2 odst. 3 zákona o azylu totiž vyplývá, že subjekt ztrácí postavení žadatele o azyl nikoliv až po rozhodnutí o kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, ale již po nabytí právní moci rozsudku příslušného krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Zejména však obviněný namítl, že je fakticky veden v seznamu nežádoucích osob i po lhůtě, ve které mělo být již dávno ukončeno správní vyhoštění. Konstatoval přitom, že jeho argumentace plně koreluje s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) a konkrétně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 643/2008.
Závěrem této části odůvodnění shrnul, že v žádném případě nemohl mařit výkon správního rozhodnutí v období od 5. 1. 2008 do 16. 1. 2008, neboť rozhodnutí o vyhoštění bylo vydáno dne 5. 1. 2006 s dobou platnosti dvou let a tedy skončilo dne 5. 1. 2008. Vzhledem k tomu se nemohl dopustit jednání v rozsahu, v němž je mu kladeno za vinu odsuzujícím rozsudkem.
V návaznosti na uvedený závěr obviněný namítl, že byla nesprávně interpretována otázka naplnění společenské nebezpečnosti jeho jednání. Podle jeho názoru i pro případ prokázání toho, že se na území České republiky v inkriminované době zdržoval, nejednalo by se o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. z důvodu absence materiální stránky. Na území České republiky totiž pobýval pouze necelé dva měsíce, navíc se sám a dobrovolně dostavil na místně příslušné oddělení cizinecké policie (nebyl tedy orgány cizinecké policie jednostranně zadržen). Navíc na území České republiky pečuje, resp. se spolupodílí na materiálním zabezpečení a výchově svého dítěte, českého státního občana a jeho jednání tak bylo primárně motivováno zájmem o své dítě a nikoliv snahou komplikovat výkon veřejné správy. K uvedenému dodal, že soud prvního stupně svůj závěr o naplnění materiální stránky prakticky neodůvodnil a odvolací soud se s vytýkanou absencí tohoto znaku předmětného trestného činu nevypořádal vůbec.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. zák. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 9 To 241/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Každý dovolatel je totiž v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z těchto hledisek lze označit dovolací argumentaci, kterou obviněný uplatnil a jejíž podstatou jsou výhrady vůči právním závěrům soudů stran otázky platnosti, právní moci a vykonatelnosti správního rozhodnutí o vyhoštění a dále ohledně naplnění materiální stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., za právně relevantní.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán.
Ve stručnosti lze připomenout, že citované ustanovení zákona poskytuje trestněprávní ochranu nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Znak maří nebo ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze, nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Pojem „zákazu“, obsažený v dikci ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., je nutno vykládat v souladu se zjevným záměrem zákonodárce tak, že jde o jakoukoliv formu zákazu, která nejenže nemusí mít povahu trestu, ale nemusí mít charakter ani žádné jiné sankce. Povahu takového zákazu má zcela nepochybně i správní vyhoštění, kodifikované a vymezené zákonem č. 326/1999 Sb., neboť nejen nedobrovolně ukončuje pobyt cizince na území České republiky, ale navíc vymezuje i dobu, po kterou bez splnění zákonem výslovně stanovených podmínek nesmí cizinec na území České republiky vstoupit. Z hlediska obsahu tohoto správního opatření je tedy po tuto dobu pobyt cizince na území České republiky zakázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn.7 Tz 11/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který je vydáván Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, pod 3/2001 – T 72). Jinými slovy lze k rozhodnutí o správním vyhoštění poznamenat, že zákon č. 326/1999 Sb. (účinný od 1. 1. 2000), který změnil původní zákon o pobytu cizinců č. 123/1992 Sb., již nezná institut „zákazu pobytu“, ale nahradil jej „správním vyhoštěním“ (§118 - §123 cit. zák.), které je ovšem svým obsahem s původním pojmem totožné (viz rozhodnutí č. 7/2002 Sb. rozh. tr.).
Podle §118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestním řízení, ale správním opatřením omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 4 As 24/2008). Doba, po kterou nelze umožnit vstup na území, je stanovena dobou platnosti rozhodnutí.
Pro úplnost lze dodat, že podle ustanovení §119 odst. 5 zák. č. 326/1999 Sb. ve znění účinném v rozhodné době je rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, vykonatelné po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se
a) mezinárodní ochrana neuděluje,
b) žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná,
c) řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje, nebo
d) azyl nebo doplňková ochrana odnímá,
jestliže marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo jestliže podle zvláštního právního předpisu podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nemá odkladný účinek. Rozhodnutí o správním vyhoštění není vykonatelné, přizná-li soud na žádost cizince jeho žalobě odkladný účinek.
Podle §32 odst. 1 zák. 325/1999 Sb. lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu (resp. nyní ve věci mezinárodní ochrany) podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. V souladu s ustanovením §32 odst. 2 písm. a) zák. č. 325/1999 Sb. je možné ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení rozhodnutí podat žalobu proti rozhodnutí o žádosti o udělení azylu (resp. nyní rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany), jímž se tato žádost zamítá jako zjevně nedůvodná. Podání žaloby podle odstavců 1 a 2 má odkladný účinek (§32 odst. 3 zák. č. 325/1999 Sb.).
Novelou č. 350/2005, účinnou od 13. 10. 2005, bylo v ustanovení §32 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb. stanoveno, že podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu podle odstavců 1 a 2 má odkladný účinek.
V souvislosti s projednávanou trestní věcí je však třeba především uvést, že dojde-li k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany (příp. též žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany a kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o zmíněné žalobě) za situace, kdy bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, nepozbývá dané rozhodnutí platnosti, nýbrž se pouze odkládá jeho vykonatelnost. Doba, po kterou je cizinci pobyt na území České republiky zakázán se však nemění, je stále vymezena původním rozhodnutím o správním vyhoštění.
V návaznosti na to Nejvyšší soud v souladu se svým rozhodnutím ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 643/2008, konstatuje, že pro stanovení doby počátku správního vyhoštění a návaznosti na to určení jeho konce, je třeba ve smyslu §118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. vzít v úvahu, že „správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území“, a z dikce tohoto ustanovení dovodit, že tímto časem, resp. termínem, je s ohledem na další souvislosti textu zákona den rozhodnutí o předmětném vyhoštění, i když jeho účinky nastávají až právní mocí rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 4 As 24/2008).
Podle této zásady lhůta dvou roků, na kterou bylo správní vyhoštění obviněnému uloženo na základě rozhodnutí ze dne 5. 1. 2006, byla ukončena dnem 5. 1. 2008. Tedy bez ohledu na to, kdy nastala právní moc tohoto rozhodnutí a nebo na to, kdy byla stanovena doba vycestování, resp. kdy se stalo rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelným.
Pokud však jde o stanovení doby, od níž se obviněný měl trestného jednání dopouštět, pak lze se zřetelem k rozvedeným skutečnostem charakterizujícím otázku vykonatelnosti rozhodnutí, vymezení této otázky v napadeném rozhodnutí a se zřetelem k zákazu reformationis in peius (argument obviněného, podle něhož pozbyl postavení žadatele o azyl již právní mocí rozsudku místně příslušného krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, by při jeho akceptaci znamenal, že by se doba, po kterou mařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu, ve skutečnosti podstatně prodloužila, což by bylo v jeho neprospěch), akceptovat zjištění nalézacího soudu potvrzené soudem odvolacím. Ostatně v tomto směru obviněný nevznesl, s výjimkou výše uvedenou, která ovšem pro existující zákaz změny k horšímu nebyla relevantní, žádné výhrady.
Se zřetelem k těmto skutečnostem lze konstatovat, že se obviněný úmyslně neoprávněně zdržoval na území České republiky (úmyslně nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění) v době od 16. 11. 2007 do 5. 1. 2008.
Přes uvedené konstatování nebylo možno dovolání obviněného jako celku přisvědčit. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že zmíněným skutkem byly naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o materiální stránku tohoto trestného činu (rovněž obviněným vytýkanou), je na místě v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jeho znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., podle něhož je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Ze skutkových zjištění nevyplývají žádné okolnosti, které by svou výjimečnou povahou odůvodňovaly závěr, že by stupeň společenské nebezpečnosti obviněným spáchaného činu neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto skutku je zřejmé, že zákonem vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti byl v tomto případě dán. V daných souvislostech je třeba zejména upozornit na skutečnost, že obviněný spáchal po subjektivní stránce předmětný čin zjevně v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. (tedy v závažnější formě úmyslného zavinění) a z tohoto hlediska je třeba vyvozovat vyšší míru zavinění. Dále je třeba konstatovat, že dobu, po kterou mařil výkon úředního rozhodnutí nelze nijak bagatelizovat. Naopak, je třeba dovodit, že šlo o dobu výraznou, přičemž obviněný takovým jednáním zřetelně projevil neúctu vůči rozhodnutím státních orgánů a evidentní neochotu tato rozhodnutí jako taková vůbec respektovat a v podstatě zcela zmařil (nikoli „pouze“ podstatně ztěžoval) výkon rozhodnutí jiného státního orgánu. Pokud v dovolání namítá, že motivem jeho pobytu na území České republiky byla snaha podílet se na výchově, resp. materiálním zabezpečení jeho syna, pak je třeba jednak poznamenat, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se osobně na výchově syna a péči o něj podílel, jednak připomenout (stran materiálního zabezpečení), že to mohl realizovat ze zahraničí (např. prostřednictvím pošty apod.). Neobstojí ani námitka obviněného, že nedostatek potřebného stupně společenské nebezpečnosti je podmíněn jeho jednáním, kdy se sám dobrovolně dostavil na policii. Vedle již rozvedených skutečností (včetně skutečností shora uvedených k otázce ukončení lhůty správního vyhoštění) k tomu lze (i se zřetelem k obsahu dovolání) poznamenat, že takto obviněný zjevně jednal v přesvědčení, že doba, na kterou mu bylo správní vyhoštění uloženo, již uplynula. Zmíněný argument se tak s otázkou stupně společenské nebezpečnosti protiprávního jednání obviněného míjí.
Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem nutno označit dovolání obviněného (jako celek) za zjevně neopodstatněné. Předmětný skutek (byť s určitým, nikoli však zásadním upřesněním) vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Lze tak uzavřít, že právní závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, podle nichž obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., nejsou v nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý