ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.272.2018:70
sp. zn. 8 Azs 272/2018-70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci
žalobce: N. A., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se
sídlem Nádražní 2437/2, Plzeň, proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2018, čj. KRPP-62265-
35/ČJ-2018-030022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
30. 7. 2018, čj. 17 A 101/2018-32,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2018, čj. 17 A 101/2018-32, se ruší .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2018, čj. KRPP-62265-35/ČJ-2018-030022, se ruší
a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem Purkyňova 787/6,
Ostrava, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
3 400 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
IV. Žalobci se náhrada nákladů soudního řízení nepřiznává .
V. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl dne 21. 4. 2018 žalovanou zajištěn za účelem správního vyhoštění podle
§124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“). Následně žalobce požádal o mezinárodní ochranu a Ministerstvo
vnitra (dále „ministerstvo“) dne 27. 4. 2018 rozhodlo podle §46a odst. 1 písm. a) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) o uložení povinnosti setrvat v zařízení pro
zajištění cizinců po dobu 60 dnů. Dne 21. 6. 2018 vydalo ministerstvo rozhodnutí, kterým žádost
žalobce zamítlo. Žalovaná následně dne 23. 6. 2018 žalobci vydala nové rozhodnutí o zajištění
podle §124 odst. 1 písm. b) ve spojení s §124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, jímž byla doba
zajištění stanovena na dalších 90 dnů. Dne 29. 6. 2018 podal žalobce žalobu, kterou napadl
rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany a současně požádal o propuštění ze zajištění s tím,
že je stále v pozici žadatele o mezinárodní ochranu. Téhož dne žalovaná telefonicky kontaktovala
ministerstvo, které jí sdělilo, že žalobce nebude dále zajišťovat, ačkoliv by jej podle zákona
o azylu ještě na 60 dní zajistit mohlo. Na základě toho žalovaná dne 30. 6. 2018 vydala další
(v záhlaví uvedené) rozhodnutí o zajištění podle §124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, v němž
dobu zajištění stanovila opět na 90 dnů.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, v níž argumentoval, že §124 odst. 4
zákona o pobytu cizinců nepovoluje žalované znovu přezajistit žadatele o mezinárodní ochranu
podle zákona o pobytu cizinců, jestliže v minulosti již rozhodlo o jeho zajištění ministerstvo.
Z toho, že ministerstvo neprodloužilo jeho zajištění, nejde usoudit, že o jeho zajištění nerozhodlo
a že může být opět zajištěn žalovanou. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 4. 2014, čj. 6 As 146/2013-44, které sice bylo vydáno před novelizací dotčeného ustanovení
zákona o pobytu cizinců, ale dle žalobce je argumentace neměnná. Současně odkázal také
na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2016, čj. 44 A 3/2016-32, který byl vydán
po novelizaci a soud v něm dospěl ke stejnému právnímu závěru jako žalobce. Dále žalobce
tvrdil, že žalovaná nesprávně posoudila možnost realizace správního vyhoštění, jelikož stále běží
také řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. K žalobě žalobce přiložil také přípis Veřejné
ochránkyně práv, v němž mu sděluje, že dospěla ke stejnému právnímu závěru ohledně
nemožnosti „přezajištění“ z režimu zákona o azylu do režimu zákona o pobytu cizinců.
[3] Krajský soud v Plzni (dále „krajský soud“) žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem.
V odůvodnění uvedl, že nesouhlasí s tím, že by se na žalobce jako na žadatele o mezinárodní
ochranu nemohl vztahovat zákon o pobytu cizinců. Zákon o pobytu cizinců v §2 písm. a) říká,
že se zákon o pobytu cizinců nevztahuje na žadatele o mezinárodní ochranu, pokud tento zákon
nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Takovým ustanovením je právě §124 odst. 4 zákona
o pobytu cizinců, který počítá se zajištěním cizince, který požádal o mezinárodní ochranu. Soud
má za to, že jsou dány důvody pro zajištění podle §124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců,
neboť žalobce pobýval na území ČR neoprávněně, o mezinárodní ochranu požádal až poté,
co byl zadržen policií a zajištěn, přestože dle svého vyjádření cestoval přes několik zemí EU,
kde o mezinárodní ochranu požádat měl a mohl. V případě žalobce absentovala také snaha
legalizovat svůj pobyt v ČR, přestože se i zde mohl dostavit na příslušné místo k podání žádosti
o mezinárodní ochranu. Splněna byla rovněž zákonná podmínka, že ministerstvo nerozhodlo
o dalším zajištění podle zákona o azylu. Ve vztahu k druhé žalobní námitce, nemožnosti realizace
správního vyhoštění, krajský soud uvedl, že žalovaná dospěla k závěru o existenci reálného
předpokladu vyhoštění, přičemž k realizaci dojde ihned, jakmile žalobce pozbude postavení
žadatele o mezinárodní ochranu a bude skončeno řízeno o správním vyhoštění. Krajský soud
se s tímto závěrem ztotožnil.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž
zpochybňuje závěr krajského soudu v posouzení otázky přípustnosti rozhodnutí o zajištění
cizince na základě zákona o pobytu cizinců poté, co uplynulo zajištění podle zákona o azylu
a cizinec je stále v postavení žadatele o mezinárodní ochranu.
[5] Podle stěžovatele žalovaná i soud nesprávně interpretují §124 odst. 4 zákona o pobytu
cizinců, přičemž tato zjevná nesprávnost je zřejmá již z jazykového výkladu ustanovení. Aplikace
tohoto ustanovení požaduje naplnění několika podmínek, které v jeho případě splněny nebyly:
a) rozhodnutí podle §124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců musí být novým rozhodnutím.
Novým rozhodnutím je podle §125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí, které
je vydáno v době, kdy je stále účinné původní rozhodnutí o zajištění podle zákona o pobytu
cizinců. V případě stěžovatele ale žalovaná rozhodla o zajištění poté, co byl propuštěn
ze zajištění podle zákona o azylu a původní zajišťovací rozhodnutí žalované již nebylo
drahnou dobu účinné,
b) rozhodnutí podle §124 odst. 4 lze vydat v případě, že ministerstvo nerozhodlo
o zajištění podle zákona o azylu. Takovým rozhodnutím se z logiky věci i podle důvodové
zprávy rozumí rozhodnutí podle §46a odst. 1 zákona o azylu. V případě stěžovatele takové
rozhodnutí bylo vydáno a jeho doba uplynula,
c) rozhodnutí podle §124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců lze vydat v případě,
že je rozhodováno o „novém“ zajištění cizince, který je v daný moment zajištěn podle
zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel byl však v daný moment propuštěn ze zajištění podle
zákona o azylu, přičemž toto zajištění podle §127 písm. f) zákona o pobytu cizinců
ukončilo prvotní zajištění podle zákona o pobytu cizinců.
[6] Dané ustanovení tak nebylo na stěžovatele aplikovatelné, neboť dopadalo na situace,
kdy dojde k zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců, tento cizinec bezprostředně poté
požádá o mezinárodní ochranu, avšak ministerstvo nevydá v zákonné pětidenní lhůtě rozhodnutí
podle §46a odst. 1 zákona o azylu. Pouze v takové situaci „nepřerušeného zajištění“ podle §124
odst. 1 zákona o pobytu cizinců lze uvažovat o vydání rozhodnutí podle §124 odst. 4 zákona
o pobytu cizinců.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nijak nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vznesl
kasační námitku, která se týká výkladu ustanovení zákona o pobytu cizinců upravujícího zajištění
v případě žadatelů o mezinárodní ochranu.
[11] Podle §124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá nové rozhodnutí o zajištění,
nerozhodlo-li ministerstvo podle zákona o azylu, jde-li o cizince zajištěného podle tohoto zákona,
který požádal o udělení mezinárodní ochrany, a existují oprávněné důvody se domnívat,
že ač mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání
do ciziny, nebo je pozdržet. Nové rozhodnutí o zajištění policie vydá do 3 dnů od doby,
kdy mělo ministerstvo rozhodnout o zajištění.
[12] Dané ustanovení bylo přijato novelou zákona o pobytu cizinců č. 314/2015 Sb., kterým
se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony. Důvodová zpráva k tomu uvádí: „Vkládá se nový odstavec 4, který je transpozicí
čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice. Přijímací směrnice obsahuje komplexní úpravu zajištění žadatelů
o udělení mezinárodní ochrany. Pokud cizinec, který je zajištěn za účelem správního vyhoštění nebo za účelem
vycestování, podá žádost o udělení mezinárodní ochrany v době trvání zajištění, je nutné zkoumat, zda existují
důvody pro zajištění dané přijímací směrnicí, která se vztahuje na žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Tyto
důvody zkoumá a cizince primárně zajišťuje ministerstvo. Pokud tedy policie zjistí důvody pro zajištění podle
odstavce 4, a jde o situaci, kdy ministerstvo nemůže o zajištění rozhodnout, vydá nové rozhodnutí o zajištění.
Úprava rovněž vychází z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 5. 2013 Arslan (C-534/11).
Soudní dvůr Evropské unie se vyjádřil ke vztahu mezi zajištěním neoprávněně pobývajícího cizince ve smyslu tzv.
návratové směrnice a jeho žádostí o udělení mezinárodní ochrany podané během zajištění podle návratové směrnice.
Soudní dvůr ve svém rozsudku vyslovil, že návratová směrnice se vztahuje na neoprávněně pobývající státní
příslušníky třetích zemí a tedy se nevztahuje na cizince, kteří podali žádost o udělení mezinárodní ochrany.
Nicméně pokud je v zajištění podána žádost o udělení mezinárodní ochrany, lze s ohledem na individuální
posouzení každého případu ponechat osobu v zajištění, pokud existují oprávněné důvody se domnívat, že ač mohla
požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, podala žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout
se výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění nebo jej jinak ztěžovat.“
[13] Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou
se stanoví normy pro přijímání žadatelů po mezinárodní ochranu (dále jen „nová přijímací
směrnice“) v čl. 8 odst. 3 písm. d) stanoví, že žadatel o mezinárodní ochranu může být zajištěn
v případě, že je „zajištěn v rámci řízení o navrácení podle směrnice Evropského parlamentu a Rady
2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí za účelem přípravy navrácení nebo výkonu
vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií , včetně skutečnosti, že daný žadatel
již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody
se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel
nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení “.
[14] Nejvyšší správní soud se otázkou „přezajišťování“ mezi režimy zákona o pobytu cizinců
a zákona o azylu zabýval v době před výše uvedenou novelizací. V rozsudku ze dne 2. 4. 2014,
čj. 6 As 146/2013-44, č. 3055/2014 Sb. NSS, v návaznosti na závěry plynoucí z rozsudku
Soudního dvora EU ve věci Arlslan (C-534/11), které právě bylo později jedním z důvodů pro
přijetí předmětné novely, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „pravomoc stěžovatelky k zajištění
žadatele o mezinárodní ochranu by bylo možno založit též novým rozhodnutím dle §124a zákona o pobytu
cizinců, avšak jen pokud by žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově, s cílem pozdržet nebo zmařit
výkon rozhodnutí o navrácení, a pokud by pokračování zajištění bylo objektivně nutné k tomu, aby se dotyčný
nemohl definitivně vyhnout svému navrácení. To vše však pouze a jenom pouze za předpokladu, že nedojde (a tedy
ani nedošlo) k zajištění dle §46a zákona o azylu.“ Jelikož v dané věci ale k zajištění podle §46a zákona
o azylu došlo, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že další zpětné „přezajištění“ opírající
se o §124a zákona o pobytu cizinců již možné není. K tomu uvedl, že „V situaci, kdy zákonodárce
dostatečně dostupným, přesným a předvídatelným způsobem nestanovil meze, jež by zásah do práva na osobní
svobodu ohraničily a zabránily libovolnému opakování či prodlužování zajištění, nepřísluší Nejvyššímu správnímu
soudu tuto jeho činnost nahrazovat extenzívním výkladem v neprospěch základního práva na osobní svobodu.
Právě naopak, v takovém případě má Nejvyšší správní soud povinnost zvolit výklad in favorem libertatis; váže
jej tedy povinnost volby výkladu, který zasahuje do sféry jednotlivcova základního práva na osobní svobodu
co nejméně. Jak vyplývá ze shora uvedeného, vnitrostátní úprava neobsahovala žádné zákonné ustanovení,
ze kterého by vyplývalo, že cizince lze po ukončení jeho zajištění dle §127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu
cizinců a po uplynutí maximální lhůty zajištění dle §46a zákona o azylu opětovně „přezajistit“ v režimu
zákona o pobytu cizinců (§124a), nadto v situaci, kdy jeho postavení žadatele o mezinárodní ochranu nedoznalo
změn, protože o jeho žádosti nebylo dosud rozhodnuto. Vnitrostátní zákonná úprava, o kterou stěžovatelka
opřela napadené správní rozhodnutí, proto požadavkům na kvalitu právní úpravy umožňující zásahem veřejné
moci omezit osobní svobodu nedostojí.“ Nejvyšší správní soud rovněž vyslovil právní názor, že právní
oporu pro aprobaci postupu Policie ČR by nemohly poskytnout ani změny ve vnitrostátním
právu (konkrétně zákon č. 103/2013 Sb. účinný od 1. 5. 2013, kterým mělo dojít k lepšímu
provázání obou zajišťovacích institutů dle zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců) a ani změny
v právu Evropské unie, které bezprostředně reagují na závěry Soudního dvora v citovaném
rozsudku ve věci Arslan [konkrétně od 19. července 2013 účinné nové přijímací směrnice a také
směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU, o společných řízeních o přiznávání
a odnímání statusu mezinárodní ochrany („nová procedurální směrnice“)].
[15] Nejvyšší správní soud se proto v nyní projednávané věci zabýval otázkou, zda je citovaný
rozsudek aplikovatelný také po přijetí novely č. 314/2015 Sb., která reagovala na přijetí nových
unijních směrnic a na rozsudek Soudního dvora ve věci Arslan. Zároveň je mu známo,
že rozhodovací praxe jednotlivých krajských soudů je v posuzování této otázky nejednotná.
Krajský soud v Plzni takový postup žalované v napadeném rozsudku aproboval, ale jiné krajské
soudy právně totožná rozhodnutí krajských ředitelství policie rušily (viz rozsudky Krajského
soudu v Praze ze dne 4. 3. 2016, čj. 44 A 3/2016-32 nebo ze dne 4. 1. 2017, čj. 44A 30/2016-29).
Rozhodnutí správních orgánů rušily také rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 18. 7. 2018, čj. 54 A 8/2018-36, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2018,
čj. 42 A 7/2018-37, byť tyto soudy se v odůvodnění citovaných rozsudků odkázaly pouze na výše
citovanou judikaturu zdejšího soudu a v odůvodnění se nevypořádávaly se skutečností,
že v mezidobí došlo k novelizaci dotčeného ustanovení.
[16] Otázkou zákonnosti opětovného přezajištění do režimu zákona o pobytu cizinců
se v nedávné době zabýval také Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 21. 12. 2018,
čj. 4 Azs 193/2017-75, dospěl k závěru, že „§124 odst. 1 a odst. 4 zákona o pobytu cizinců neumožňují
zajistit cizince, který byl již zajištěn podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, přičemž byl ze zajištění
propuštěn a stále má status žadatele o mezinárodní ochranu podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu“.
Nejvyšší správní soud nevidí důvod, proč by se od uvedeného závěru měl nyní odchylovat,
byť si je vědom, že v nyní posuzovaném případě byl stěžovatel zajištěn dle jiného ustanovení
zákona o azylu [§46a odst. 1 písm. a)].
[17] Výše uvedenou novelou byl do zákona o azylu přijat mj. také §46a odst. 4 zákona o azylu
dopadající také dle důvodové zprávy na situaci „přezajištění“ spočívající v tom, že cizinec
zajištěný dle zákona o pobytu cizinců podá žádost o mezinárodní ochranu a následně
ministerstvo může rozhodnout o jeho zajištění v režimu zákona o azylu. Dále novela přijala i nyní
dotčený §124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, který reaguje na situaci, kdy ministerstvo
o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu nerozhodne. V takovém případě může vydat žalovaná
nové rozhodnutí o zajištění v režimu zákona o pobytu cizinců, avšak na základě rozsudku ve věci
Arslan musí být pro vydání takového rozhodnutí splněna podmínka, že z individuálních okolností
případu vyplývají skutečnosti svědčící o tom, že cizinec podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání
do ciziny, nebo je pozdržet.
[18] Situace stěžovatele je však od výše uvedených případů odlišná. Stěžovatel byl nejprve
zajištěn v režimu zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění. Následně požádal
o udělení mezinárodní ochrany. V daný moment přicházelo v úvahu dvojí řešení nastalé situace.
Buď mohlo o zajištění rozhodnout ministerstvo v režimu §46a odst. 4 zákona o azylu, nebo
v případě nevydání takového rozhodnutí mohla žalovaná vydat nové rozhodnutí o zajištění
v režimu §124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Ve stěžovatelově případě o zajištění rozhodlo
ministerstvo, které dobu zajištění stanovilo na 60 dnů. Po uplynutí této doby se ministerstvo
nerozhodlo zajištění prodlužovat (ačkoliv mu to zákon umožňuje, neboť stanoví maximální dobu
zajištění 120 dnů). Jak plyne ze správního spisu, ministerstvo tento svůj závěr žalované na základě
jejího dotazu výslovně sdělilo. Žalovaná se proto rozhodla stěžovatele opětovně zajistit podle
§124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Jak však bylo uvedeno výše, aplikace tohoto ustanovení
připadala v úvahu za situace, která v řízení nastala již dříve (poté, co stěžovatel podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany). Pravomoc pro vydávání rozhodnutí o opětovném či zpětném
„přezajištění“ zpět do režimu zákona o pobytu cizinců z tohoto ustanovení, ale ani
z transponovaných směrnic a rozsudku Soudního dvora ve věci Arslan, nevyplývá. Pokud
si žalovaná dotčenou právní úpravu takovým způsobem nesprávně vykládala, jednalo
se o extenzívní výklad v neprospěch základního práva na osobní svobodu, který je nepřípustný
(viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, čj. 6 As 146/2013-44,
č. 3055/2014 Sb. NSS).
[19] Jestliže byl tedy stěžovatel nejprve zajištěn za účelem správního vyhoštění v režimu
zákona o pobytu cizinců, následně byl po podání žádosti o mezinárodní ochranu zajištěn
v režimu zákona o azylu, neumožňuje právní úprava obsažená v §124 odst. 4 zákona o pobytu
cizinců žalované po uplynutí doby zajištění stanovené ministerstvem opětovně stěžovatele zpětně
„přezajistit“ do režimu zákona o pobytu cizinců a stěžovatel měl být propuštěn, o což také
prostřednictvím svého zástupce žádal. Předmětná novelizace totiž řešila pouze to, zda může být
zajištěna osoba v postavení žadatele o mezinárodní ochranu a na základě judikatury Soudního
dvora a předmětných směrnic do zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců transponovala
okolnosti, které je nutné před takovým zajištěním zkoumat.
[20] Ve světle výše uvedeného výkladu nemohou obstát závěry krajského soudu a předmětná
ustanovení zákona o pobytu cizinců nelze chápat tak, že by z nich vyplývala možnost nyní
posuzovaného procesního postupu. Krajský soud sice správně dospěl k závěru, že není
vyloučeno, aby se i na žadatele o mezinárodní ochranu vztahoval zákon o pobytu cizinců a bylo
možné žadatele dle zákona o pobytu cizinců zajistit. Tato možnost však bude na základě
dotčeného ustanovení možná pouze tehdy, pokud o jeho zajištění nerozhodlo ministerstvo podle
§46a zákona o azylu. Jak Nejvyšší správní soud uvedl ve výše citovaném rozsudku ze dne
21. 12. 2018, čj. 4 Azs 193/2017-75: „Z citovaných ustanovení vyplývá, že §124 odst. 4 zákona o pobytu
cizinců je vůči §46a subsidiární a lze podle něj žadatele o mezinárodní ochranu zajistit pouze v případě,
kdy Ministerstvo vnitra o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle §46a odst. 1 písm. e) nerozhodne,
ačkoliv k tomu byly splněny podmínky. (…)Žadatele o udělení mezinárodní ochrany přitom nelze zajistit ani
podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jelikož podle §2 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že ‚tento
zákon se nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, cizincem, který
je strpěn na území, azylantem nebo osobou požívající doplňkové ochrany nestanoví-li tento
zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.‘ V posuzovaném případě přitom není sporné, že stěžovatel
žadatelem o mezinárodní ochranu v době vydání dotčeného rozhodnutí žalované žadatelem o mezinárodní ochranu
byl. Ustanovení §46a odst. 1 zákona o azylu obsahuje samostatnou úpravu zajištění žadatele o mezinárodní
ochranu a s výjimkou situace předpokládané §124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců žadatele o mezinárodní
ochranu podle zákona o pobytu cizinců zajistit nelze. “ Jelikož ministerstvo v tomto případě o zajištění
rozhodlo, bylo následné přezajištění ze strany žalované v rozporu se zákonem.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud shledal naplnění
kasačního důvodu ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a r ozsudek krajského soudu proto
v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Vzhledem k tomu, že již v řízení před krajským soudem
byly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí žalované, Nejvyšší správní soud využil
své pravomoci dané §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., krajskému soudu nevrátil věc k dalšímu řízení
a současně se zrušením rozsudku krajského soudu rozhodl z důvodu procesní ekonomie také
o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalované a o vrácení věci žalované k dalšímu řízení
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. V něm je žalovaná
povinna respektovat zde vyslovený závazný právní názor Nejvyššího správního soudu.
[22] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne soud v případě, že zruší podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., použitého na základě §120 s. ř. s.,
má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Ze spisu krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu však nevyplývá,
že by stěžovateli v soudním řízení jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly; soud
tak stěžovateli žádnou náhradu nákladů soudního řízení nepřiznal.
[23] Žalovaná neměla ve věci úspěch, náhrada nákladů řízení jí tudíž nenáleží.
[24] V řízení před Nejvyšším správním soudem byl stěžovateli usnesením ze dne 6. 11. 2018,
čj. 8 Azs 272/2018-33, ustanoven zástupcem Mgr. Ladislav Bárta, advokát. Hotové výdaje
a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Odměna ustanovenému zástupci náleží za poskytnutí jednoho úkonu právní služby dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), spočívající v podání doplnění kasační stížnosti [písemné podání ve věci samé dle
§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], při sazbě 3 100 Kč za úkon právní služby [dle §7 bodu
5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna ustanoveného zástupce tak činí
3 100 Kč. Pokud jde o náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce, ta je stanovena paušálně
v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý jeden úkon právní služby.
Na náhradě hotových výdajů proto ustanovenému zástupci náleží částka 300 Kč. Celkem tedy
ve výroku III. tohoto rozsudku přiznal Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi
na odměně za zastupování stěžovatele a na náhradě hotových výdajů částku 3 400 Kč. Tato
částka bude ustanovenému zástupci vyplacena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. února 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu