ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.352.2018:46
sp. zn. 8 Azs 352/2018-46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce:
S. K., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 1. 2017, čj. OAM-353/ZA-ZA11-ZA17-2016, o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2018, čj. 32 Az 13/2017-47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce požádal dne 11. 4. 2016 o udělení mezinárodní ochrany. Jako důvod při
následném pohovoru konaném 14. 4. 2016 uvedl neúnosnou situaci, která pro něj v Turecku
nastala po ztrátě domova a bezpečí. Jako příslušník kurdské menšiny se setkal s opakovaným
slovním napadáním, a to i po přestěhování do Istanbulu. Žalovaný mu v záhlaví označeným
rozhodnutím mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále „zákon o azylu“) neudělil.
[2] Rozhodnutí žalovaného žalobce napadl u Krajského soudu v Hradci Králové (dále
„krajský soud“). Poukázal, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v rozporu
se zákonem, a to vzhledem k tomu, že se mu ve správním řízení nedostalo řádného poučení
s ohledem na to, že nemá právnické vzdělání a nebyl zastoupen, a dále vzhledem k tomu,
že žalovaný zajišťoval ve správním řízení toliko důkazy svědčící v neprospěch žalobce, které
vykládal subjektivně, a nikoliv v jejich vzájemné souvislosti. Tyto důkazy byly tendenční, zastaralé
a neodpovídaly realitě.
[3] Krajský soud žalobu výše specifikovaným rozsudkem zamítl. K námitce žalobce
o procesním pochybení žalovaného uvedl, že žalobce byl ve správním řízení poučen
za přítomnosti tlumočnice, seznámil se s podklady pro vydání rozhodnutí a nenavrhl jejich
doplnění, ani proti nim nevznesl námitky. Ve správním řízení krajský soud neshledal žádná
pochybení. Soud shledal, že podmínky pro udělení azylu anebo doplňkové ochrany žalobce
nesplňuje. Rozhodnutí žalovaného je správné, zákonné, náležitě odůvodněné a odpovídá
zjištěným informacím.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[4] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“)
kasační stížnost. V ní zaprvé namítá, že je rozhodnutí krajského soudu nezákonné pro nesprávné
posouzení právní otázky, další kasační důvod spatřuje ve vadě řízení spočívající v dedukci
skutečnosti, pro jejíž existenci není ve spisech opora, respektive je s nimi v rozporu, a namítá
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
[5] Stěžovatel v průběhu správního řízení popsal hrozbu svého pronásledování jakožto
příslušníka kurdské menšiny v Turecku, ale žalovaný i krajský soud jeho obtíže bagatelizují.
Krajský soud mu klade k tíži, že nebyl napaden fyzicky a proti psychickému nátlaku se nebránil
oficiální cestou. Takové kroky jsou však bezpředmětné a stěžovatel nebyl povinen využívat
nedostatečné a neefektivní opravné prostředky; v této souvislosti odkázal na rozsudek velkého
senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii,
stížnost č. 71503/01, odst. 127. Nadto stěžovatel podotkl, že k obdobným a horším incidentům,
než které se staly jemu, dochází na celém území Turecka. Fyzické útoky na Kurdy jsou velmi
běžné a jejich společným jmenovatelem je nečinnost bezpečnostních složek. Politicky aktivní
Kurdové jsou pronásledováni a jsou odsuzování za podporu terorismu. Z toho jednoznačně
vyplývá, že stěžovatel je ve vlasti pronásledován pro svůj původ a pro uplatňování politických
práv, přičemž bezpečnostní složky státu osobám v jeho situaci neposkytují ochranu, ale naopak
je trestají v nespravedlivých procesech. S ohledem na nárůst tureckého nacionalismu
předpokládá, že se postavení kurdské menšiny bude dále zhoršovat, proto jsou jeho obavy
z pronásledování opodstatněné. V roce 2018 navíc v Turecku došlo k útokům na příslušníky
kurdské menšiny, kterým nejenže policie nezabránila, ale v některých případech je i podporovala;
tyto informace jsou přitom aktuálnější než ty, z nichž při rozhodování vycházel žalovaný.
Vyvracejí tedy nepodložené domněnky žalovaného, že turecké bezpečnostní složky mohou
stěžovatele před popisovanými útoky ochránit.
[6] Žalovaný navíc porušil §23c písm. c) zákona o azylu, neboť nevycházel při rozhodování
z dostatečně přesných a aktuálních informací, například nevyslechl stěžovatelovy rodinné
příslušníky, kteří se nacházejí v České republice. Z toho důvodu je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné a nezákonné. Žalovaný rovněž neunesl důkazní břemeno ve vztahu
k rozhodnutí o (ne)udělení azylu, které vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu. Ten
v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82, vyslovil, že důkazním standardem pro
rozhodnutí o (ne)udělení mezinárodní ochrany je přiměřená pravděpodobnost; ta ale neznamená,
že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost,
že nenastane. Žalovaný své rozhodnutí nicméně založil na nepřezkoumatelných domněnkách
a důkazní břemeno vychýlil v neprospěch stěžovatele v rozporu se zásadou materiální pravdy.
Stěžovatel je názoru, že z jeho výpovědi a obsahu správního spisu je nutné usoudit, že existuje
přiměřená pravděpodobnost, že by byl při návratu do vlasti pronásledován pro svou etnickou
a náboženskou příslušnost a že by mu byla způsobena vážná újma ve smyslu zákona o azylu.
[7] V řízení před krajským soudem rovněž došlo k takové vadě řízení, která způsobila
nezákonnost vydaného rozhodnutí. Krajský soud totiž v rozhodnutí uvedl zcela rozporné
skutečnosti, konkrétně zdali stěžovatel využil, anebo nevyužil práva seznámit se s podklady
a navrhnout jejich doplnění před vydáním rozhodnutí žalovaného. Tuto zmatečnost správního
řízení krajský soud nenapravil, ale naopak aproboval. Závěrem stěžovatel namítá, že žalovaný měl
ex officio posoudit, zdali stěžovatel nesplňuje jiné formy mezinárodní ochrany, než o které
výslovně žádal, kupříkladu jestli u něj nejsou splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu. To žalovaný neučinil a pouze uvedl, že neexistují důvody pro udělení
jakékoliv formy mezinárodní ochrany, čímž porušil zásadu individuálního posouzení.
[8] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy, a nadále se s nimi ztotožňuje. K námitce týkající
se seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí podotýká, že ze správního spisu jednoznačně
vyplývá, že se stěžovatel 20. 10. 2016 dostavil na pracoviště žalovaného za účelem seznámení
se s podklady pro vydání rozhodnutí, avšak svého práva na jejich doplnění nevyužil. Možností
udělení humanitárního azylu se žalovaný zabýval, jak vyplývá ze strany 6 napadeného rozhodnutí
a též bodu 23 rozsudku krajského soudu. Tuto námitku navíc považuje za nepřípustné
rozšiřování žalobních bodů, neboť nebyla podrobena přezkumu krajského soudu. Stěžovatelovy
námitky nevypovídají o pochybení ze strany žalovaného anebo krajského soudu, proto žalovaný
navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost anebo zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána řádně a včas podle §106 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Kasační stížnost je přípustná, neboť se jí stěžovatel domáhá zrušení pravomocného
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví a není dán žádný z důvodů nepřípustnosti
dle §104 s. ř. s.
[10] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil ke zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti
ve smyslu §104a s. ř. s., tj. zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39 (č. 933/2006 Sb. NSS). O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní
odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu,
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[11] Předně je nutno podotknout, že stěžovatel netvrdí, v čem okolnosti jeho případu splňují
podmínky přijatelnosti ve smyslu výše uvedených kritérií. Ve své argumentaci se omezuje na věc
samou, tedy argumentaci, v čem shledává pochybení žalovaného i krajského soudu v posouzení
jeho případu.
[12] Nejvyšší správní soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal
a dospěl k závěru o nepřijatelnosti kasační stížnosti.
[13] Zdejší soud se nejprve zabýval otázkou namítané nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu. Stěžovatel neuvedl, v čem konkrétně tvrzenou nepřezkoumatelnost
shledává. Pod tuto kasační námitku nicméně lze podřadit tvrzení stěžovatele spočívající v údajné
vnitřní rozpornosti napadeného rozsudku.
[14] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní
soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“ Za výše popsané
důvody nepřezkoumatelnosti nelze v nyní projednávané věci považovat stěžovatelem namítanou
vnitřní rozpornost rozsudku krajského soudu. Uvádí-li krajský soud na jednom místě,
že se stěžovatel s podklady pro vydání rozhodnutí žalovaného neseznámil a neporozuměl svému
procesnímu právu podat proti jejich obsahu námitku anebo navrhnout jejich doplnění, jedná
se toliko o shrnutí jeho žalobní argumentace, nikoliv skutkového stavu, z nějž krajský soud při
rozhodování vycházel. Tato skutečnost nevyplývá ani ze shrnutí argumentace žalovaného
obsažené v rozsudku krajského soudu, neboť z jeho vyjádření k žalobě obsaženému ve spisu
je zjevné, že žalovaný shodně s obsahem správního spisu uvedl, že žalobce se s podklady pro
vydání rozhodnutí seznámil, avšak nevyužil svého práva navrhnout další podklady anebo podat
námitky proti zdrojům jejich informací anebo způsobu jejich získání. Z těchto skutkových zjištění
krajský soud při rozhodování prokazatelně vycházel, přičemž jeho rozhodnutí není ani v tomto
bodě, ani v žádném jiném zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti.
[15] Dále se zdejší soud zabýval kasační námitkou podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
spočívající v tvrzené vadě řízení před správním orgánem, která měla za následek porušení zákona
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodování, a pro niž měl krajský soud
podle stěžovatele rozhodnutí žalovaného zrušit. Rovněž ani tato námitka nezakládá přijatelnost
kasační stížnosti. Zdejší soud neshledal, že by krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného
nebo procesního práva, nepřihlédl-li ex offo k nyní namítaným vadám řízení před žalovaným,
neboť v rozporu se svým tvrzením byl stěžovatel v průběhu správního řízení dostatečně
procesněprávně i hmotněprávně poučen. Ze spisového materiálu je zřejmé, že v průběhu řízení
mu byla poskytnuta všechna zákonná poučení. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany byla na jeho žádost přítomna tlumočnice z tureckého jazyka. Stěžovatel podle obsahu
správního spisu využil svého práva na seznámení se s poklady, jak dokládá jím podepsaný
protokol; za přítomnosti ustanovené tlumočnice nenavrhl jejich doplnění, dále se k nim nechtěl
vyjádřit a vznést k nim připomínky, námitky anebo další doposud neuvedené skutečnosti.
[16] Žalovaný obstaral množství zpráv ze země původu, které byly součástí podkladů,
se kterými se stěžovatel seznámil. Přistupoval k danému případu individuálně a všem průběžným
žádostem stěžovatele vyhověl (žádost o tlumočení, seznámení s podklady rozhodnutí).
V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany není zaznamenán žádný dotaz
na vysvětlení jakékoli otázky ani poskytnutého poučení. Pokud stěžovatel čemukoli nerozuměl,
měl a mohl se doptat. Ostatně o jeho porozumění obsahu svých procesních práv svědčí,
že se dne 20. 10. 2016 seznámil s podklady pro rozhodnutí a využil i práva na tlumočníka.
[17] Stěžovatel si musel být i jako právní laik vědom toho, že pokud požádal o udělení
mezinárodní ochrany, bude mít jeho jednání v dané věci (např. podpis na protokolu o pohovoru
k jeho žádosti) procesní následky. Byl o nich náležitě poučen a neuvedl, že by poučení nerozuměl.
V průběhu správního řízení neuplatňoval námitky, které předložil až v soudním řízení.
[18] Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani námitka napadající nezákonnost rozsudku
krajského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud
shodně s žalovaným nesprávně posoudil jeho žádost na udělení mezinárodní ochrany z důvodů
odůvodněného strachu z pronásledování pro uplatňování politických práv a vlastní příslušnost
ke kurdské menšině. Sám však v průběhu správního řízení, řízení před krajským soudem ani
v kasační stížnosti, respektive jejím doplnění, neuvedl, jaká politická práva v zemi původu
uplatňoval, pro něž by měl být ze strany státu pronásledován. Pouze v obecné rovině popsal,
že „politicky aktivní Kurdové [jsou] pronásledováni a ve vykonstruovaných procesech odsuzováni k trestům odnětí
svobody, […]“. Při poskytnutí údajů v průběhu správního řízení stěžovatel však ke svému
politickému přesvědčení uvedl, že je sympatizantem HDP (turecká Lidově demokratická strana,
pozn. NSS), nikoliv jejím členem; nikdy se sám neúčastnil žádných demonstrací ani ničeho jiného.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67, v obecné rovině
vymezil, jak lze vykládat §12 písm. a) zákona o azylu, respektive co spadá pod politická práva,
za jejichž uplatňování je pronásledování v zemi původu azylově relevantní podle uvedeného
ustanovení. Podmínky udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu vymezil zdejší soud
v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, čj. 5 Azs 36/2008-119.
[19] Ve vztahu ke strachu z pronásledování z důvodu příslušnosti ke kurdské menšině podle
§12 písm. b) zákona o azylu je potřeba připomenout, že zdejší soud se již v minulosti zabýval
situací kurdské menšiny v Turecku a dospěl k závěru, že případné obtíže s tím spojené nedosahují
intenzity pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, případně vážné újmy podle §14a odst. 2
téhož zákona (podrobně se touto problematikou zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2012,
čj. 4 Azs 34/2011-154, dále v rozsudku ze dne 10. 12. 2015, čj. 9 Azs 250/2015-23). Stěžovatel
uvedl, že byl vystaven jen slovním útokům, a to ze strany pouze některých lidí. O hrozbě
fyzického anebo jiného závažného útoku sám pouze slyšel anebo četl, tedy měl o nich pouze
zprostředkované, nikoliv přímé informace. Nadto je nutno podotknout, že stěžovatel v kasační
stížnosti namítá útoky vůči příslušníkům kurdské menšiny v Turecku v roce 2018 (které mají být
popsány v novinových článcích, které ke kasační stížnosti v rozporu s jejím obsahem nepřiložil);
opomíjí však, že na základě §109 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, v tomto případě rozsudek
krajského soudu. Jím popsané skutečnosti navíc nelze v žádném případě považovat za natolik
závažné, aby na jejich základě vůči stěžovateli byla uplatněna zásada mezinárodního azylového
práva non refoulement.
[20] K otázce, že by žalovaný neunesl důkazní břemeno, neboť pro posouzení jeho případu
neuplatnil test „přiměřené pravděpodobnosti“, je třeba poukázat na to, že v odkazovaném
rozsudku, sp. zn. 2 Azs 71/2006, zdejší soud vyslovil, že přiměřená pravděpodobnost
nežádoucího důsledku návratu do země je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech
obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. To znamená, že k nežádoucímu důsledku
v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový
následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko
výjimečným. V nyní projednávané věci však i s ohledem na již výše uvedené nelze stěžovateli
přisvědčit, že by kurdští příslušníci v Turecku byli na celém území státu tak běžně a závažně
pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Ostatně
ani on sám nebyl svědkem žádné takové skutečnosti, informace má pouze zprostředkované.
[21] Kasační soud neshledal důvod přijatelnosti ani v kasační námitce spočívající v tom,
že by se žalovaný nezabýval možností udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Zaprvé, jak uvedl ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný, stěžovatel v žalobě podané
u krajského soudu výslovně nenamítal, že by se žalovaný otázkou možnosti udělení
humanitárního azylu vůbec nezabýval, pročež by taková kasační námitka byla u Nejvyššího
správního soudu nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.). Protože však rámcově popsal potíže, jimž
by mohl v zemi původu čelit, lze ji v tomto případě obecně považovat za uplatněnou již před
krajským soudem. O otázce (ne)udělení humanitárního azylu Nejvyšší správní soud již opakovaně
judikoval, mimo jiné v usnesení ze dne 21. 2. 2018, čj. 1 Azs 329/2017-28, ve kterém uvedl
že „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak
omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“ Nejvyšší správní soud pouze posuzuje, zda je rozhodnutí
žalovaného ve věci humanitárního azylu logické, nediskriminační a není v rozporu se zákazem
libovůle (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55). V projednávané věci Nejvyšší
správní soud ze žalobou napadeného rozhodnutí ověřil, že se žalovaný otázkou naplnění důvodů
pro udělení humanitárního azylu dostatečně zabýval, a to na základě stěžovatelem uvedených
skutečností.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného došel k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl
pro nepřijatelnost.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že soud kasační stížnost odmítl, nepřísluší náhrada
nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. dubna 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu