ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.100.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 100/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 o dovolání obviněného E. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 6 To 359/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 90/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 9 T 90/2008, byl obviněný E. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
dne 8. 10. 2007 v době kolem 13:00 hod. v Č. T., okr. K., po ul. K. ve směru od T. na křižovatce s ul. V., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda 120 L, přičemž při odbočování vpravo neumožnil E. G. a Ž. B. přecházejícím na zelený signál pro chodce „volno“ bezpečně přejít vozovku po řádně vyznačeném přechodu pro chodce,
na chodkyně na přechodu vyznačeném v prostoru, kam odbočoval, nijak nereagoval
a pravou přední částí jím řízeného vozidla narazil do E. G. přecházející vozovku z jeho pohledu z pravé strany, přičemž nárazem a následným pádem z přední kapoty vozidla způsobil E. G. poranění v podobě otřesu mozku, kontuze levého ramene, povrchových poranění končetin a hlavy a zlomeniny základního článku IV. prstu pravé dolní končetiny s dislokací, které si vyžádalo léčení od 8. 10. 2007 do 18. 11. 2007.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené E. G. na náhradě škody částku 1.940,- Kč; se zbytkem nároku poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 6 To 359/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Š. N. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v podrobnostech uvedl, že svým jednáním nemohl porušit §5 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), příp. §70 odst. 2 písm. g) tohoto zákona. Je přesvědčen, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nesprávně vycházel z premisy, že provoz na křižovatce je řízen světelným signalizačním zařízením a pokud svítí signál „doplňková zelená šipka“ a současně signál s červeným světlem „stůj“, umožňuje to řidiči pokračovat v jízdě jen ve směru, kterým šipka ukazuje, přičemž takovýto řidič nesmí ohrozit chodce přecházející komunikaci, na kterou řidič odbočuje. Toto konstatování pak odvolacímu soudu stačilo k tomu, aby upustil od provádění dalšího dokazování výslechem svědků nebo provedením vyšetřovacího pokusu. Obviněný se naopak domníval, že signalizační zařízení je seřízeno tak, že řidič odbočuje vpravo na zelenou doplňkovou šipku a zároveň chodec má na přechodu signál „stůj“, teprve po čtyřech sekundách od zhasnutí doplňkové šipky naskakuje signál „volno“ pro chodce. Nesouhlasil s tím, že odvolací soud ve svém rozhodnutí deklaroval bezvýjimečnou přednost chodců a že chodec může vstoupit do vozovky kdy chce a řidič jej nesmí ohrozit. V té souvislosti obviněný poukazoval na §54 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., kde je uvedeno, že chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo do vozovky bezprostředně před blížícím se vozidlem, a tam, kde se nachází světelný přechod pro chodce, nesmí vstupovat do vozovky na signál „stůj“. Pokud tedy chodec nerespektuje signalizační zařízení, pak není dáno zavinění řidiče ani z nevědomé nedbalosti.
Vzhledem k uvedené argumentaci obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. k datu rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Vzhledem k těmto kritériím se Nejvyšší soud nejprve zabýval povahou dovolacích námitek, které obviněný uplatnil. Shledal přitom, že v jeho dovolání se objevily některé výhrady skutkového charakteru, které však předmětem dovolání být nemohou. Obviněný totiž předložil dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, odlišnou od skutkových zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, a tak se domáhal zjištění jiných (pro něj příznivějších) skutkových okolností. Tak například argumentací, že signalizační zařízení je seřízeno tak, že řidič odbočuje vpravo na zelenou doplňkovou šipku a zároveň chodec má na přechodu signál „stůj“, a že teprve po čtyřech sekundách od zhasnutí doplňkové šipky naskakuje signál „volno“ pro chodce, v podstatě tvrdil, že poškozená přecházela přes přechod pro chodce na signál „stůj“, ačkoliv nalézací soud zjistil, že přecházela na zelený signál pro chodce „volno“. Takové námitky však pod zvolený ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by obviněný uplatnil pouze takovéto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uvedený v §265b tr. ř.
Za jedinou relevantně uplatněnou námitku – a to ještě s jistou mírou tolerance, neboť v některých bodech vycházela z předpokladu poněkud posunutého skutkového zjištění – Nejvyšší soud považoval výhradu dovolatele, že se nedopustil protiprávního jednání, protože nejednal v rozporu s žádnými dopravními předpisy; současně však dospěl k závěru, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
V obecné rovině je k této problematice zapotřebí uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Tento trestný čin lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím. V dané věci je z pohledu řešené problematiky významné právě opomenutí, neboť podle popsaných skutkových zjištění se obviněný činu dopustil tím, že při odbočování neumožnil bezpečné přejití vozovky poškozeným přecházejícím na zelený signál pro chodce „volno“.
Podle §89 odst. 2 tr. zák. se za jednání ve smyslu trestního zákona považuje i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Za opomenutí však není možné považovat každé jednání, ale musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti, s níž je ve společenských vztazích přímo počítáno a je stanovena jako povinnost právní. Za opomenutí se proto považuje jen takové jednání, při němž pachatel nevykonal to, co bylo jeho právní povinností.
V projednávaném případě, jak již bylo shora uvedeno, soudy obou stupňů shledaly jednání (opomenutí) obviněného, s nímž je spojován vzniklý následek, v tom, že jako řidič osobního motorového vozidla při odbočování vpravo neumožnil poškozeným přecházejícím na zelený signál pro chodce „volno“ bezpečně přejít vozovku po řádně vyznačeném přechodu pro chodce, na chodkyně na přechodu vyznačeném v prostoru, kam odbočoval, nijak nereagoval a pravou přední částí jím řízeného vozidla narazil do poškozené přecházející vozovku z jeho pohledu z pravé strany, přičemž nárazem a následným pádem z přední kapoty vozidla jí způsobil zranění (s ohledem na rozsah, charakter a délku léčení poškozené není pochyb o tom, že šlo o zranění rázu ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona, což ostatně obviněný ani nezpochybňoval).
S ohledem na zákonné podmínky vyjádřené v ustanovení §89 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud proto zvažoval, zda takto zjištěné opomenutí je porušením právní povinnosti. Dospěl přitom k závěru, že požadovaný právní základ pro vymezení právní povinnosti vychází jednak z ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., účinného v době spáchání trestného činu, podle kterého je řidič povinen
b) věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci
v provozu na pozemních komunikacích,
h) s výjimkou řidiče tramvaje umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky; proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo,
jednak z ustanovení §5 odst. 2 písm. f) citovaného zákona, podle něhož řidič nesmí ohrozit chodce přecházející pozemní komunikaci, na kterou řidič odbočuje,
a také z ustanovení §70 citovaného zákona, podle něhož platí:
(1) Při řízení provozu na křižovatce se užívá zejména světelných signálů tříbarevné soustavy s plnými signály nebo se směrovými signály.
(2) Při řízení provozu na křižovatce znamená pro řidiče
g) signál \"Doplňková zelená šipka\" svítící současně se signálem s červeným světlem \"Stůj!\" nebo se žlutým světlem \"Pozor!\" možnost pokračovat v jízdě jen ve směru, kterým šipka nebo šipky ukazují; přitom řidič musí dát přednost v jízdě vozidlům a jezdcům na zvířatech jedoucím ve volném směru a útvarům chodců jdoucím ve volném směru; přitom nesmí ohrozit ani omezit přecházející chodce.
Vyšel-li Nejvyšší soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, musel mu přisvědčit v argumentaci, že obviněný vjížděl do křižovatky na poslední okamžik signálu „volno“ pro jeho směr jízdy a v důsledku velmi pomalé rychlosti vjel na přechod pro chodce na ul. V. až v okamžiku, kdy se pro chodce již rozsvítil zelený signál. Podle analýzy diagramu řízení světelného signalizačního zařízení totiž od zhasnutí zelené (odbočovací) šipky pro směr jízdy obviněného do rozsvícení zelené na předmětném přechodu pro chodce je nastaven interval 4 vteřiny, což je doba, kterou obviněnému mohl trvat průjezd křižovatkou (srov. stranu 3 odůvodnění rozsudku). Pak mu ovšem musel přisvědčit i v tom, že obviněný porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. h) a §5 odst. 2 písm. f) zák. č. 361/2000 Sb., protože nesledoval dopravní situaci před sebou, ve směru své jízdy se prakticky nedíval, naopak věnoval pozornost situaci na křižovatce vlevo (což ostatně sám ve své výpovědi připustil), čímž došlo k tomu, že chodkyně přecházející po přechodu vůbec neviděl (přitom není vyloučeno, že mu ve výhledu rovněž bránila nevhodně umístěná nálepka na čelním skle jeho vozidla).
Odvolací soud tyto úvahy nalézacího soudu upřesnil poukazem na to, že při průjezdu křižovatkou obviněný jako řidič byl povinen respektovat především ustanovení §70 odst. 2 písm. g) citovaného zákona a nesměl ohrozit ani omezit přecházející chodce, a že ustanovení §5 odst. 1 písm. h) zákona, které zmínil soud prvého stupně, lze použít pouze obecně a podpůrně (za situace, že provoz motorových vozidel a chodců na komunikacích není řízen světelnými signály).
Nejvyšší soud tyto zásadně správné právní úvahy soudů obou stupňů považuje za potřebné doplnit jen v tom směru, že shora popsaná skutková zjištění svědčí i o tom, že obviněný způsobem své jízdy porušil také ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., účinného v době spáchání trestného činu, neboť se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích. Pak ale musel uzavřít, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů vytýkanými vadami netrpí. Soudy v souladu se zákonem vyložily a v zásadě správně odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela oprávněně shledaly naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák.
Také při posuzování otázky zavinění obviněného na způsobeném následku platí to, co již Nejvyšší soud uvedl shora. Obviněný sice svým vozem odbočoval na křižovatce vpravo na zelenou doplňkovou šipku, přesto zároveň přejížděl přes přechod pro chodce. Tomu však nevěnoval dostatečnou pozornost, nedůvodně spoléhal na to, že chodcům stále svítí červený signál „stůj“; ve výsledku tak nedal přednost přecházejícím chodcům a v příčinné souvislosti s tímto nedbalým jednáním [přinejmenším ve smyslu §5 písm. b) tr. zák.] způsobil poškozené zjištěná zranění.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a