ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1046.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1046/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 o dovolání obviněného D. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 4. 2018, sp. zn. 31 To 75/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 135/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Liberci nejprve trestním příkazem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 3 T 135/2017-24, uznal obviněného D. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (zkráceně)
„dne 21. 9. 2017 v 16:10 řídil … ve směru od L. na H. n. M. osobní motorové vozidlo Peugeot …, při čemž byl zadržen hlídkou Policie ČR,
a to přestože si byl vědom, že mu byla rozhodnutím Městského úřadu Tanvald … ze dne 31. 1. 2017, které nabylo právní moci dne 22. 2. 2017, uložena mimo jiné sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 12 měsíců“.
Za to mu uložil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku podmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou na dva roky (při současném vyslovení dohledu) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky.
Proti tomuto trestnímu příkazu obviněný odpor nepodal. Učinil tak ovšem v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, který považoval za nevhodné uložení pouze podmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný totiž i ve zkušební době stanovené při jeho předchozím odsouzení soustavně páchal přestupky i trestné činy.
3. Okresní soud v Liberci poté nařídil ve věci hlavní líčení a na jeho závěr rozsudkem ze dne 5. 1. 2018, č. j. 3 T 135/2017-44, znovu uznal obviněného vinným výše uvedeným skutkem, který opět právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a uložil mu podle §337 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na závěr veřejného zasedání usnesením ze dne 6. 4. 2018, sp. zn. 31 To 75/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
5. Obviněný s takovým rozhodnutím nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miroslava Dongrese proti němu podal dovolání, které formálně opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Namítl v něm, že nebyly splněny podmínky §202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, a zdůraznil, že právo obviněného být přítomen u hlavního líčení je základním nepostradatelným prvkem práva na spravedlivý proces. Před konáním hlavního líčení postupoval podle poučení uvedeného v předvolání k němu a prostřednictvím svého zaměstnavatele se omluvil, neboť musel náhle pracovně odcestovat. Takovou omluvu označil za řádnou a dodal, že pokud o ní měl soud pochyby, „mohl skrze datovou schránku zaměstnavatele napsat, že tuto omluvu nepřijímá, nebo alespoň nastavit hranice omluvy, které by osoby práva neznalé mohly splnit“. Akutnost odjezdu nedokládal proto, že ji soud nepožadoval. Z jeho strany nešlo o obstrukci, soudu se nechtěl vyhýbat, o čemž má svědčit i to, že následujícího veřejného zasedání o odvolání se zúčastnil, když se kvůli němu vrátil z pracovního pobytu ve Velké Británii. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, dodal, že postup soudu prvního stupně byl v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), neboť skutkový stav nebyl náležitě zjištěn, soud nemohl spolehlivě rozhodnout a nemohlo být dosaženo účelu trestního řízení. S ohledem na tyto skutečnosti v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a rozsudek Okresního soudu v Liberci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání obviněného nejprve v obecné rovině uvedl, že námitky dovolatele sice formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obsahově odpovídají, za důvodné je však nepovažuje. Následně citoval jak toto zákonné ustanovení, tak ustanovení §202 tr. ř., vymezující jednak materiální podmínky (věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného), jednak formální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.
7. Pokud jde o existenci podmínek materiálních, státní zástupce konstatoval, že dovolatel je zpochybnil ve značně obecné rovině, když bez bližšího konkrétního zdůvodnění uvedl, že bez jeho přítomnosti nemohl být skutkový stav náležitě zjištěn a nemohlo být dosaženo účelu trestního řízení. S tím státní zástupce nesouhlasil, neboť šlo o věc skutkově i právně zcela jednoduchou (srov. popis skutku shora). Proto nevznikly žádné rozumné pochybnosti o tom, že byl spáchán trestný čin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a že jeho pachatelem je právě obviněný. Státní zástupce připomněl, že obviněný původně akceptoval ve věci vydaný trestní příkaz a že taktéž není žádných pochyb jak o tom, že byl v minulosti opakovaně soudně trestán, tak o tom, že předmětné trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu v jiné trestní věci. Měl tudíž za to, že ve věci bylo možno spolehlivě rozhodnout o vině i o trestu i bez osobní účasti obviněného u hlavního líčení.
8. Zpochybnil-li obviněný existenci některé z formálních podmínek pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (pochybení soudu spatřoval především v tom, že soud nerespektoval jeho omluvu), státní zástupce konstatoval, že mezi podmínkami konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného zákon neuvádí absenci řádné omluvy obviněného; zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, jaké byly důvody jeho nepřítomnosti. Skutečnost, že se obviněný k hlavnímu líčení nedostavil bez řádné omluvy, má význam toliko z hlediska možnosti provádění úkonů uvedených v §202 odst. 3 tr. ř. Ze spisového materiálu však nevyplývá, že by byly u hlavního líčení úkony uvedené v tomto ustanovení prováděny. V případě, že jsou splněny podmínky §202 odst. 2 tr. ř. a není naplněna některá z okolností uvedených v §202 odst. 4 tr. ř., tedy zákon nevylučuje konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ani v případě, že obviněný svoji nepřítomnost u hlavního líčení včas a řádně omluvil. Ze žádného ustanovení trestního řádu taktéž nevyplývá, že by obviněný měl být soudem podrobně poučován o náležitostech řádné omluvy.
9. Státní zástupce nicméně připustil, že v případě, kdy by obviněný svoji nepřítomnost u hlavního líčení řádně omluvil okolnostmi, které by mu objektivně znemožňovaly dostavit se k jednání soudu, a současně požádal o odročení hlavního líčení za účelem umožnění své osobní účasti, mohlo by se konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti dostat do rozporu s ústavně garantovaným právem obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). V dané trestní věci však omluvu obviněného za řádnou a dostatečnou nepovažoval. Zdůraznil, že obviněnému bylo předvolání k hlavnímu líčení konanému dne 5. 1. 2018 doručeno již dne 29. 11. 2017. Obviněný však teprve den před konáním hlavního líčení soudu e-mailem sdělil, že se k němu z pracovních důvodů nemůže dostavit, a současně požádal o jeho odročení. V omluvě ani v k ní připojeném potvrzení zaměstnavatele neuvedl žádné bližší okolnosti těchto pracovních důvodů, zejména takové skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že potřeba pracovní cesty obviněného vznikla náhle a neodkladně a že věc nemohla být řešena jinak. Takové okolnosti obviněný nedoložil ani dodatečně, když ke svému odvolání, ve kterém brojil proti konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, připojil pouze kopii pracovní smlouvy.
10. V návaznosti na to státní zástupce zdůraznil, že je především věcí obviněného, aby – chce-li využít svých práv – svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu. Je tedy na něm samotném, aby si svoje osobní a pracovní záležitosti uspořádal tak, aby se mohl k hlavnímu líčení dostavit, pokud se k němu dostavit chce. Obviněný také měl zajisté dostatečný časový prostor k tomu, aby informoval svého zaměstnavatele o tom, že dne 5. 1. 2008 v 9.00 hod. je povinen dostavit se k hlavnímu líčení u Okresního soudu v Liberci, a že tudíž v tuto dobu nemůže plnit svoje pracovní povinnosti. Pokud by snad „pracovní důvody“ jeho nepřítomnosti vznikly náhle a neočekávaně a šlo by o záležitost, při které by nemohl být zastoupen žádným jiným zaměstnancem, bylo jeho povinností tyto skutečnosti alespoň soudu náležitě doložit. Obviněný však dal přednost svým pracovním záležitostem před účastí u hlavního líčení, a svoji nedostatečnou omluvu navíc zaslal soudu „na poslední chvíli“, kdy již nebylo v reálných možnostech soudu důvody jeho nepřítomnosti nějak blíže ověřovat. Pokud soud za této situace provedl hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, pak neporušil žádné výslovné ustanovení trestního řádu a nezasáhl ani do ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny), když obviněný ze svého vlastního rozhodnutí tohoto práva nevyužil.
11. S ohledem na uvedenou argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v posuzované trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Současně však shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
13. V úvodu této části usnesení Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Jestliže dovolatel ve svém podání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
15. Z hlediska obsahu podaného dovolání je s poukazem na uplatněný dovolací důvod významná otázka, zda soud prvního stupně mohl dne 5. 1. 2018 konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného.
16. Podmínky, za nichž může soud provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle jeho odst. 2 se hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného může provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom
a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
17. Podle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř.
18. Pro úplnost lze dodat, že odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.). O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.
19. Jestliže obviněný v podaném dovolání vytkl, že soud prvního stupně konal hlavní líčení dne 5. 1. 2018 v jeho nepřítomnosti i přes jeho omluvu a projev vůle se ho účastnit a uplatnit tak právo na obhajobu, čímž mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, nemohly takové výtky obstát ani před dovolacím soudem. V plné shodě s odvolacím soudem i se státním zástupcem je třeba zopakovat, že obviněný byl k hlavnímu líčení konanému výše uvedeného dne řádně a včas předvolán. Stalo se tak s dostatečným předstihem několika týdnů již dne 29. 11. 2017 a předvolání mu bylo doručeno do vlastních rukou (č. l. 25 p. v. spisu). V tomto předvolání byl také řádně poučen o následcích své nepřítomnosti u hlavního líčení. Obviněný se z hlavního líčení (konaného dne 5. 1. 2018 v 9.00 hodin) omluvil teprve dne 4. 1. 2018 v 11:49:26 hodin „z důvodu mého výkonu práce v zahraničí“. Spolu s takto odůvodněnou omluvou rovněž požádal soud, aby hlavní líčení odročil. Učinil tak prostřednictvím e-mailové zprávy, k níž ani nebyl připojen elektronický podpis – bylo však připojeno (nedatované) potvrzení jeho zaměstnavatele (srov. č. l. 37 až 39 spisu).
20. Takovou omluvu neshledal soud prvního stupně jako dostatečnou, a proto usnesením podle §202 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že hlavní líčení se bude konat v nepřítomnosti obviněného.
21. Odvolací soud, který se zabýval stejnou námitkou, kterou obviněný uplatnil i v dovolání, v odůvodnění napadeného usnesení (srov. jeho odstavec 5 na straně 2) vyložil, proč v procesním postupu nalézacího soudu neshledal pochybení. Připomněl, že obviněný sice avizoval svou nepřítomnost v hlavním líčení a žádal o jeho odročení s tím, že termín hlavního líčení koliduje s výkonem jeho práce v zahraničí, avšak k pracovní cestě neuvedl žádné bližší okolnosti, které by osvědčily, že šlo o takovou náhlou událost, která nemohla být bez větších potíží řešena jinak, a že takové okolnosti nedoložil ani v odvolacím řízení. Podle odvolacího soudu proto soud prvního stupně nepochybil, pokud za těchto okolností konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného.
22. Nejvyšší soud k této argumentaci, s níž se ztotožňuje, dodává, že obviněný ani při veřejném zasedání, v němž bylo projednáno jeho odvolání a k němuž se dostavil, neuvedl žádné takové skutečnosti, které by svědčily o chybném procesním postupu soudu prvního stupně (spolu s odvoláním předložil pouze špatně čitelnou kopii pracovní smlouvy uzavřené mezi ním a jeho zaměstnavatelem). A ačkoliv v průběhu veřejného zasedání měl možnost se k věci vyjádřit, takové možnosti nevyužil a neuvedl nic, co by mohlo výrok o jeho vině třeba jen zpochybnit.
23. Nejvyšší soud se se závěry nalézacího i odvolacího soudu identifikoval a námitky obviněného neshledal opodstatněnými. Jak již bylo shora zmíněno, hlavní líčení je možné provést výjimečně i bez přítomnosti obviněného jsou-li splněny všechny kumulativně stanovené podmínky. V ustanovení §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř. jsou uvedeny podmínky formální, v návětě tohoto odstavce pak podmínky věcné (materiální). Kromě toho je předpokladem takového postupu i neexistence překážek podle §202 odst. 4 tr. ř. Formální podmínky pro možnost konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného byly v dané věci bezpochyby naplněny, když je ze spisového materiálu zřejmé, že obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán [§202 odst. 2 písm. a) tr. ř.], orgány činnými v trestním řízení mu byla dána možnost se ke skutku, který je předmětem obžaloby, vyjádřit (takové možnosti však využil jen stručným doznáním), bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný měl možnost prostudovat spis [§202 odst. 2 písm. b) tr. ř.].
24. Nedostavil-li se obviněný za výše popsaných okolností k hlavnímu líčení, soud prvního stupně nepochybil, pakliže konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Procesní postup tohoto soudu pro něj nemohl být ani překvapivý a ani nepředvídatelný. Pokud jde o materiální podmínky , soud musí především dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Jde zejména o to, zda nepřítomnost obviněného nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i o trestu. V tomto směru je nutné zvážit důkazní situaci, povahu, rozsah a právní kvalifikaci zažalovaného skutku, charakter, význam, obsah a rozsah důkazů, jejichž provedení přichází v úvahu u hlavního líčení, i důkazů dosud opatřených, dosavadní stanovisko obviněného k věci a k opatřeným důkazům, způsob jeho obhajoby atd. Soud musí mít zároveň za to, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného v hlavním líčení (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2555-2556). S ohledem na konkrétní důkazní situaci, povahu a rozsah opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů soud prvního stupně zcela dostál i té podmínce, že věc bylo lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
25. Nejvyšší soud se zabýval nepřítomností obviněného v hlavním líčení i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a dále jeho práv garantovaných čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
26. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, aj.).
27. S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, která zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádějí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
28. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního stupně nebyl nekorektní. Obviněný, který byl v předvolání k hlavnímu líčení upozorněn, že je lze provést i bez jeho přítomnosti, svoji neúčast řádně neomluvil a nedoložil překážky, které by mu v ní objektivně bránily, naopak jednal způsobem, který vyvolává podezření o snaze zmařit hlavní líčení. To vše za situace, kdy obviněný, který má v opise rejstříku trestů již 11 záznamů, jako zkušený pachatel a častý účastník soudních jednání, si musel být zřetelně vědom procesní možnosti soudu prvního stupně provést hlavní líčení bez jeho přítomnosti. Takový postup soudu proto není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Shora rozvedené konkrétní okolnosti posuzovaného případu proto dovolovaly učinit závěr, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
29. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a jako takové je musel podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu