ECLI:CZ:US:2009:2.US.2152.08.1
sp. zn. II. ÚS 2152/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08 ve věci ústavní stížnosti L. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2007 sp. zn. 7 To 454/2006 o zamítnutí stěžovatelova odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu poškozování cizí věci a byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 11 Tdo 98/2008, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2007 sp. zn. 7 To 454/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 11 Tdo 98/2008 se ruší.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel v zastoupení opatrovnice pro udělení plné moci J. M. domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž dle jeho tvrzení bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedl v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 10. 2006 sp. zn. 13 T 239/2003 byl uznán vinným, že při konfliktu s řidičem vozidla zn. Volvo udeřil pěstí do zpětného zrcátka tohoto vozidla a zničil ho, čímž způsobil firmě ČSAS Jihotrans, a. s., škodu ve výši 9 667,98 Kč. Stěžovatel tímto jednáním způsobil škodu na cizím majetku, čímž spáchal trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen podle §257 odst. 1, §45 odst. 1 a 2 a §45a odst. 1 trestního zákona k trestu obecně prospěšných prací. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel odvolal, krajský soud však odvolání zamítl jako nedůvodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje postup odvolacího soudu, který několikrát nařídil ve věci veřejné zasedání, které však bylo vždy odročeno z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a pracovní neschopnosti stěžovatele. Naposledy bylo nařízeno veřejné zasedání na 24. 9. 2007. Dne 19. 9. 2007 zaslal obhájce stěžovatele (elektronickou poštou, faxem a doporučeně) omluvu stěžovatele (a současně svou) z účasti na nařízeném jednání a současně žádost o odročení veřejného zasedání vzhledem k neschopnosti stěžovatele zúčastnit se veřejného zasedání, kterou doložil lékařským potvrzením. V žádosti výslovně prohlásil, že stěžovatel nesouhlasí, aby se veřejné zasedání konalo v jeho nepřítomnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani jeho obhájce neobdrželi do 21. 9. 2007 žádné vyrozumění o žádosti o odročení jednání, kontaktoval obhájce krajský soud, který mu sdělil, že o žádosti nebylo doposud rozhodnuto. Stěžovatel s ohledem na dosavadní průběh odvolacího řízení předpokládal, že včasné a řádně podané žádosti o odročení jednání bylo opět vyhověno.
Dne 26. 10. 2007 bylo stěžovateli k rukám jeho obhájce doručeno usnesení o zamítnutí odvolání. V odůvodnění soud konstatoval, že žádost stěžovatele o odročení jednání považoval pouze za omluvu z neúčasti u veřejného zasedání, a rovněž uvedl, že stěžovatel, ač k tomu byl vyzván, nedal souhlas s vyžádáním jeho lékařských zpráv. Toto tvrzení je však podle stěžovatele bezdůvodné, jelikož dopisem ze dne 7. 6. 2007 stěžovatel poskytl krajskému soudu souhlas k nahlédnutí do zdravotní dokumentace. Veřejné zasedání se tak konalo v nepřítomnosti stěžovatele.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož důvod spatřoval v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem zejména odvolacího soudu bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny, které zaručuje každému, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Stěžovateli v účasti na veřejném zasedání bránil jeho závažný zdravotní stav, což stěžovatel několikrát doložil zprávou ošetřující lékařky.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud v podstatě zopakoval argumentaci použitou v napadeném usnesení. Zdůraznil, že zvažoval, zda zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny znamenal rovněž takový zásah do řízení, kterým došlo k porušení obecných principů spravedlivého procesu, a dospěl k závěru, že tento přiznaný zásah krajského soudu byl v daném případě akceptovatelný, neboť k němu byl zákonný podklad. Krajský soud v Brně je přesvědčen, že právo stěžovatele nebylo porušeno. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdalo. Krajské státní zastupitelství v Brně považuje i nadále rozhodnutí odvolacího soudu za správné a důvodné, stejně tak jako usnesení Nejvyššího soudu.
Všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny věty první "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.". Uvedenému právu potom odpovídá úprava hlavního líčení a veřejného zasedání v trestním řádu, který stanoví podmínky pro účast obžalovaného na těchto jednáních, a rovněž podmínky, za nichž lze konat tato jednání v jeho nepřítomnosti. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou. Obecné ustanovení §234 tr. řádu přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu, který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002 sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002 sp. zn. 6 Tdo 499/2002, ze dne 11. června 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
V nyní posuzovaném případě stěžovatel byl o konání veřejného zasedání k projednání odvolání pouze vyrozuměn, čímž dal soud najevo, že jeho přítomnost na tomto zasedání není nutná a lze rozhodnout a jednat i v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel však prostřednictvím obhájce zaslal soudu omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání a sdělil, že na účasti u veřejného zasedání trvá a nesouhlasí s jednáním ve své nepřítomnosti. V takovém případě je i podle judikatury Nejvyššího soudu třeba obviněnému s ohledem na znění čl. 38 odst. 2 Listiny umožnit účast na veřejném zasedání, a to za podmínky, že svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Sám Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu sice byl v případě stěžovatele určitým zásahem do práva obviněného podle citovaného článku Listiny, avšak shledal, že se jednalo o zásah akceptovatelný, protože soud měl k němu zákonný podklad a soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.
Ústavní soud po přezkoumání postupu odvolacího soudu a přezkoumání usnesení dovolacího soudu konstatuje, že se shora uvedeným závěrem dovolacího soudu nelze souhlasit.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit natolik konkrétním objektivním důkazem, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 6 Tdo 932/2004 a další).
Ve vztahu ke shora vytyčeným hlediskům je třeba poukázat na fakta zjištěná z obsahu spisu o projednávané trestní věci.
Veřejné zasedání k projednání odvolání stěžovatele bylo naposledy nařízeno na den 24. 9. 2007. Obhájce stěžovatele dne 19. 9. 2007 dopisem omluvil stěžovatele z účasti na jednání a současně požádal o odročení již nařízeného veřejného zasedání. Jako omluvu soudu sdělil i nadále nepříznivý zdravotní stav stěžovatele a jako doklad přiložil sdělení ošetřující lékařky o neschopnosti stěžovatele účastnit se soudního řízení. Rovněž byl na závěr vyjádřen nesouhlas stěžovatele s jednáním v jeho nepřítomnosti. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že vzhledem k tomu, že do 21. 9. 2007 neobdržel on ani jeho obhájce žádné vyrozumění o žádosti o odročení jednání, kontaktoval obhájce krajský soud, kde mu bylo sděleno, že o této žádosti nebylo dosud rozhodnuto a že se má na soud znovu obrátit telefonicky v odpoledních hodinách. O telefonický kontakt se soudem se poté obhájce snažil několikrát, avšak neúspěšně. Vzhledem k dosavadnímu průběhu odvolacího řízení, kdy soud vždy jeho žádostem o odročení jednání vyhověl, stěžovatel předpokládal, že i této žádosti bylo vyhověno.
V napadeném usnesení krajský soud k jednání bez přítomnosti stěžovatele uvedl, že žádost o odročení považoval pouze za omluvu z neúčasti u veřejného zasedání a odkázal na dopis předsedy senátu, kterým byl stěžovatel požádán o souhlas s vyžádáním lékařských zpráv o jeho zdravotnímu stavu. Soud konstatoval, že stěžovatel žádný souhlas nedal a omezil se opět pouze na potvrzení ošetřující lékařky.
Uvedené závěry odvolacího soudu však nelze s ohledem na práva stěžovatele zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny akceptovat. Stěžovatel prostřednictvím obhájce výslovně požádal o odročení veřejného zasedání a výslovně uvedl, že na své účasti na něm trvá. Na dopis předsedy senátu ohledně souhlasu stěžovatele s vyžádáním jeho lékařských zpráv reagoval obhájce tak, že kromě jiného soud informoval o postoji ošetřující lékařky k požadavku soudu a její připravenosti zpřístupnit dokumentaci stěžovatele k nahlédnutí v případě, že jí to bude soudem uloženo. Z kontextu uvedeného nelze dospět k zvěru, že stěžovatel nedal souhlas s vyžádáním lékařských zpráv k jeho zdravotnímu stavu. Naopak odvolacímu soudu v dané situaci nic nebránilo v tom, aby se, pokud měl pochybnosti o zdravotním stavu stěžovatele, se svými požadavky obrátil přímo na ošetřující lékařku stěžovatele. Skutečnost, že tak sám neučinil, a namísto toho opět nařídil veřejné zasedání, nemůže jít k tíži stěžovatele.
Po přezkoumání projednávané věci ve všech souvislostech a se zřetelem ke všem okolnostem případu Ústavní soud konstatuje, že postupem odvolacího soudu a následně i rozhodnutím soudu dovolacího bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele (čl. 38 odst. 2 Listiny) v intenzitě, která vyžaduje zrušení obou napadených rozhodnutí obecných soudů podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.