ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1092.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1092/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněných M. K. , a R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 55 To 203/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 220/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. a R. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 3 T 220/2004, byli obvinění M. a R. K. uznáni vinnými, že:
„v L. nejméně v době od 6. 1. 2001 do 21. 10. 2004 neoprávněně užívali byt o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím ve 3. patře domu v N. ulici, který je ve vlastnictví S. b. d. P. s. L., ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 1996, sp. zn. 11 C 822/94, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 30 Co 278/96, s právní mocí dne 3. 9. 1996, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu s povinností byt vyklidit do 15ti dnů od zajištění bytové náhrady, když usnesením Okresního soudu v Liberci sp. zn. E 141/97 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 30 Co 531/2000, byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu a potvrzeno, že S. b. d. P. s. prokázalo zajištění náhradního bytu“.
Takto zjištěné jednání obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle
§249a odst. 1 tr. zák. a podle §249a odst. 1 tr. zák. každému z nich uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Oba obvinění proti tomuto rozsudku podali odvolání, o nichž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl tak, že je usnesením ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 55 To 203/2007, podle §256 tr. ř. zamítl.
S rozhodnutím odvolacího soudu se obvinění (dále též „dovolatelé“) neztotožnili a prostřednictvím svého obhájce Alexandra Petrička proti němu podali společně vypracované dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v této souvislosti je vhodné poznamenat, že i když šlo o jediné písemné podání, je třeba na něj nahlížet jako na dvě dovolání, tj. podaná každým obviněným jednotlivě).
Obvinění ve svém podání především namítali, že již hodnocení otázky protiprávnosti jejich postupu ze strany soudů neodpovídá institutu užívání podle občanskoprávních předpisů, protože je nutné rozlišovat mezi užíváním protiprávním a užíváním bez právního důvodu. O protiprávní užívání bytu jde podle jejich názoru tehdy, jestliže uživateli nikdy žádné právo užívání nesvědčilo, zatímco za užívání bez právního důvodu pak považují případy, kdy uživateli právní důvod bydlení dodatečně odpadl. Dovolatelé nesouhlasili ani s názorem soudů, že po přidělení bytové náhrady již jde o protiprávní užívání bytu, neboť jsou přesvědčeni, že v rámci výkonu rozhodnutí musí mít povinný právo domáhat se posouzení toho, zda zajištěná bytová náhrada je či není přiměřená. Namítali rovněž, že přidělení bytové náhrady mimo dosavadní bydliště bylo v rozporu se zákonem, protože bylo nepřiměřené (mimo jiné proto, že měli v péči dvě nezletilé děti).
Dále obvinění poukazovali na to, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 35 Co 166/2002, byl výkon rozhodnutí odložen (ze zdravotních důvodů dovolatelky) na dobu šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. Z tohoto důvodu se minimálně v tuto dobu nemohli dopouštět protiprávního jednání. Navíc v usnesení bylo uloženo, aby po uplynutí této lhůty soud prvního stupně opět přezkoumal, zda zdravotní stav dovolatelky umožňuje přestěhování. Naplnění této podmínky však v trestním řízení nebylo vůbec zkoumáno.
V závěru svého podání obvinění navrhli (aniž citovali konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Případné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podaným dovoláním Nejvyšší soud v době svého rozhodování neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že podaná dovolání jsou přípustná, neboť napadají rozhodnutí, jímž byly odmítnuty řádné opravné prostředky proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení
§265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolateli uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaných dovoláních tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obvinění ve svém podání uvedli převážně námitky, jejichž podstata spočívala v tom, že jejich jednáním nebyla naplněna skutková podstata projednávaného trestného činu. Takové výhrady Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněné, současně však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených. Jde především o oprávnění je užívat a disponovat s nimi. Naproti tomu objektem tohoto trestného činu není domovní svoboda, neboť ta je chráněna ustanovením §238 o porušování domovní svobody.
Protiprávním užíváním se rozumí setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Za setrvání bez právního důvodu však nelze považovat např. bydlení jiného nájemce v bytě po zániku nájmu do doby, než je mu poskytnuta bytová náhrada. V těchto případech je třeba náležitě zkoumat, zda nájemce má právo na bytovou náhradu a zda mu přiměřená bytová náhrada nebyla poskytnuta pronajímatelem nebo jinou oprávněnou osobou. V případě, že takovému nájemci již byla bytová náhrada zajištěna, avšak nájemce ji nepřijme, je jeho další setrvání v bytě třeba považovat za protiprávní. [Pojem protiprávního obsazení není třeba s ohledem na charakter projednávané věci blíže vymezovat.]
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl [srov. §4 písm. a), b) tr. zák.]. Postačí však úmysl eventuální, kdy pachatel věděl, že může jít o protiprávní užívání domu, bytu či nebytového prostoru jiného, a pro případ, že tomu tak je, byl s tím srozuměn (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. Díl II. 6. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004).
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Právě ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně se podává, že obvinění „ v L. nejméně v době od 6. 1. 2001 do 21. 10. 2004 neoprávněně užívali byt o velikosti 3 + 1 …, který je ve vlastnictví S. b. d. P. s. L., ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 1996, sp. zn. 11 C 822/94, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 30 Co 278/96, s právní mocí dne 3. 9. 1996, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu s povinností byt vyklidit do 15ti dnů od zajištění bytové náhrady, když usnesením Okresního soudu v Liberci sp. zn. E 141/97 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 30 Co 531/2000, byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu a potvrzeno, že S. b. d. P. s. prokázalo zajištění náhradního bytu“.
Z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu jsou důležitá zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 1996, sp. zn. 11 C 822/94, který ve spojení s rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 30 Co 278/96, nabyl právní moci dnem 3. 9. 1996, bylo ve prospěch oprávněné osoby (S. b. d. P. s. L.) přivoleno k výpovědi z nájmu shora konkretizovaného bytu s tím, že nájemní vztah skončil ke dni 31. 12. 1996 a obviněným byla uložena povinnost vyklidit byt do 15ti dnů od zajištění náhradního bytu. Dopisem ze dne 28. 2. 1998 oprávněný sdělil povinným (dovolatelům), že pro ně zajistil bytovou náhradu a žádá je, aby se neprodleně dostavili k podpisu nájemní smlouvy a převzetí klíčů. Zároveň je upozornil, že pokud tak neučiní, bude nucen požádat soud o exekuční vyklizení. Protože obvinění ani po zajištění bytové náhrady neplnili svoji povinnost uloženou jim Okresním soudem v Liberci, podal oprávněný návrh na výkon rozhodnutí, přičemž o tomto návrhu rozhodl usnesením Okresní soud v Liberci ze dne 27. 10. 1997, sp. zn. E 141/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 29 Co 169/99, které nabylo právní moci dne 12. 3. 1999, tak, že nařídil exekuci vyklizením bytu, přičemž o provedení výkonu rozhodnutí přestěhováním povinných do bytové náhrady bude rozhodnuto dodatečně. Okresní soud v Liberci následně rozhodl usnesením ze dne 29. 12. 1999, sp. zn. E 141/97, tak, že nařídil provedení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Okresní soud v Liberci ze dne 27. 10. 1997, sp. zn. E 141/97, přestěhováním věcí povinných a všech, kdo s nimi bydlí na základě jejich práva, do náhradního bytu (blíže specifikovaného). Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 30 Co 531/2000, poté, co odvolací soud několikrát zkoumal přiměřenost bytové náhrady (oprávněný totiž nejprve zajistil bytovou náhradu s trváním nájmu pouze do konce roku 2000). Odvolatelé však ani toto rozhodnutí soudu nerespektovali, uvedený byt nevyklidili a nadále jej v době shora vymezené protiprávně užívali.
Pokud soudy nižších stupňů v trestním řízení vycházely z těchto skutkových zjištění a posoudili jednání obviněných jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., pak použité právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout. Obvinění totiž od okamžiku, kdy jim byla zajištěna bytová náhrada, užívali byt neoprávněně, bez právního titulu, který by jim svědčil, a nejpozději od této doby se dopouštěli protiprávního jednání.
Vzhledem k dovolacím námitkám obviněných je třeba uvést, že povinností soudů v rámci trestního řízení nebylo zkoumat, zda bytová náhrada byla přiměřená nebo ne. Soud vycházel z veřejných listin, ze kterých je jednoznačné, že o meritu věci,
tedy o skončení nájemního vztahu a povinnosti vyklidit byt bylo pravomocně rozhodnuto soudem v občanském soudním řízení. Tento soud také sám určil, za jakých okolností jsou obvinění povinni byt vyklidit (po zajištění náhradního bytu). Přiměřenost náhradního bytu poté zjišťoval již soud ve vykonávacím řízení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 215/99), které svou povahou zajišťuje pouze procesní prosazení a ochranu právům, nabytým v řízení nalézacím, pokud povinná osoba svou povinnost dobrovolně nesplní.
Za případnou nelze považovat ani námitku obviněných, že byli po celou dobu v dobré víře a nemohli proto jednat protiprávně. S tímto tvrzením je totiž v rozporu zjištění, že jim byla doručena všechna rozhodnutí nalézacích soudů, která také nabyla právní moci. Právě těmito rozhodnutími byla obviněným uložena povinnost vyklidit byt do 15ti dnů od zajištění bytové náhrady. Přestože jim byla oprávněnými bytová náhrada zajištěna již na podzim roku 1999 a o této skutečnosti byli v následujících měsících několikrát informováni (konkrétně ve dnech 15. 11. 1999, 29. 5. 2000 a 9. 10. 2000), byt nevyklidili, nadále v něm setrvávali a neoprávněně ho užívali po dobu několika let až do 21. 10. 2004. Z takového jednání je zřejmý úmysl obviněných, kteří jednali zcela záměrně, vědomě a chtěně [srov. §4 písm. a) tr. zák.].
Pokud obvinění ve svém podání poukazovali na to, že soudy nižších stupňů nesprávně určily datum nabytí právní moci usnesení odvolacího soudu ve vykonávacím řízení (konkrétně šlo o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 30 Co 531/2000) a v důsledku toho ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nesprávně stanovily počátek jejich protiprávního jednání, pak tomuto argumentu – ale jen jemu – Nejvyšší soud přisvědčil. Zároveň však považuje za potřebné uvést, že tato námitka nemá na projednávanou věc žádný právní význam, zejména pak pro hodnocení protiprávnosti jejich jednání, pro materiální stránku jejich činu, příp. pro druh a výši uloženého trestu. Obvinění totiž začali naplňovat zákonné znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. již okamžikem, kdy po uplynutí 15ti dnů od zajištění bytové náhrady protiprávně užívaný byt nevyklidili. Tento okamžik ovšem nastal ještě před tím, než vykonávací soudy hodnotily přiměřenost náhradního bytu. Jestliže oprávněný povinným (dovolatelům) oznámil minimálně na podzim roku 1999 (srov. č. l . 34 trestního spisu), že pro ně zajistil bytovou náhradu a vyzval je, aby se neprodleně dostavili k podpisu smlouvy, pak do 15ti dnů od této výzvy měli vyklidit byt. Pokud tak neučinili, jednali v rozporu se zákonem. Proto stanovil-li soud prvního stupně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku počátek jejich protiprávního jednání na den 6. 1. 2001, učinil tak ve prospěch dovolatelů.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a