ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1095.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1095/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovolání obviněného Mgr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 4 To 517/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 172/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 89 T 172/2005, byl obviněný Mgr. J. H. uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §45 odst. 1, 2, §45a odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný Mgr. J. H. výše uvedených trestných činů dopustil tím, že
- dne 15. 11. 2003 v době kolem 23.50 hodin po příjezdu přivolané hlídky Policie České republiky v B. v pasáži hotelu S. na ulici M. společně se spoluobviněným JUDr. A. K. napadli tuto hlídku ve složení M. B. a L. Š., kdy těmto i přes výzvu odmítli prokázat svoji totožnost, slovně jim nadávali „vy kurvy policajtský, piče jedny, my jsme právníci a tímto jste skončili“ a při tomto do policistů strkali a snažili se je několikrát uhodit a kopnout; obviněný J. H. uchopil M. B. za služební stejnokroj, zacloumal s ním se slovy „uhni ty pičo mladá, já jsem právník, mám známé a ti tě zničí“, současně se dále snažil jej fyzicky napadat, strkal do něj, proto byly proti němu použity ze strany M. B. donucovací prostředky, kdy byl pákou na rameno sveden na zem a byla mu přiložena služební pouta, přitom kolem sebe neustále kopal nohama a snažil se zasáhnout policisty; při přikládání pout obviněnému J. H. přistoupil zezadu k M. B. obviněný A. K. a snažil se jej od obviněného J. H. násilím odtáhnout a neustále přitom sprostě nadával, že jsou všichni kurvy, načež byl i on sveden na zem a byla i jemu přiložena služební pouta, kdy celou tuto událost sledovala posádka RZP (bod 2. výroku o vině rozsudku),
- na přelomu dnů 15. 11. a 16. 11. 2003 obviněný J. H. při převozu sanitním vozem od hotelu S. do F. n. v B. B. ve vozidle opětovně slovně i fyzicky napadal posádku RZP a hlídku Policie ČR se slovy „vy hajzli jedni, kurvy, já vás všechny postřílím a pozabíjím“ a MUDr. S. T. nadával „vy doktorko jedna zasraná“, dále vyhrožoval fyzickou likvidací a kolem sebe kopal a ve slovním napadání pokračoval i po příjezdu do F. n. v B. B. (bod 3. výroku o vině rozsudku).
Dále byl obviněný Mgr. J. H. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 4. 2004, č. j. 2 Zt 703/2003-18, pro skutek uvedený pod bodem 1), že dne 15. 11. 2003 kolem 23.45 hodin v B. v pasáži hotelu S. nejprve slovně a poté fyzicky napadl posádku RZP ve složení MUDr. S. T., A. V. a J. S. a tyto neustále odstrkoval, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného JUDr. A. K.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění Mgr. J. H. a JUDr. A. K. odvoláními, která shodně zaměřili proti výrokům o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soud v Brně ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 4 To 517/2006, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o uložených trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že každému z obviněných byl podle §45 odst. 1, 2, §45a odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 80 hodin.
Pro úplnost je třeba dodat, že se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí soudů obou stupňů v téže věci, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 167/2005, byly v důsledku porušení zákona v ustanoveních §254 odst. 1, §256 a §2 odst. 13 tr. ř., k němuž došlo usnesením Krajského soudu v Brně ze 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To 114/2005, a v řízení, které mu předcházelo, zrušeny citované usnesení Krajského soudu v Brně a dále rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 4 To 517/2006, podal obviněný Mgr. J. H. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), g), l) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodl věcně a místně nepříslušný soud a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel se domníval, že byla opětovně porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nadále „Listiny“). Tvrdil, že již v rámci přípravného řízení, konkrétně při svém výslechu dne 3. 12. 2003, vznesl návrh, aby vyšetřování jeho trestní věci bylo delegováno dle §25 tr. ř. mimo obvod Police ČR Městského ředitelství B. a SJmK Policie ČR z důvodů nutnosti, popř. vhodnosti, neboť v minulosti působil právě v těchto složkách Policie ČR. Usnesením Police ČR Městského ředitelství B. SKPV, OOK, TO B. Ž. bylo rozhodnuto toliko o nevyloučení policejního rady kpt. Ing. M. G. z vykonávání úkonů trestního řízení, avšak žádným způsobem nebylo rozhodnuto o návrhu na delegaci jinému orgánu Policie ČR. Ani dalšími rozhodnutími policejních orgánů v přípravném řízení o jeho návrhu na delegaci rozhodnuto nebylo a neučinil tak ani soud. Dovolatel proto žádal, aby byla dána odpověď na otázku, zda v rámci trestního řízení, pokud byl uplatněn v kterékoliv části trestního řízení návrh na delegaci podle §25 tr. ř., je třeba o takové námitce (návrhu) rozhodnout, anebo zda se jedná o rozhodnutí, které lze systematicky podřadit pod rozhodnutí o podjatosti ve smyslu §31 odst. 1 tr. ř. Nebylo-li podle obviněného rozhodnuto o návrhu na delegaci, pak přetrvávají pochybnosti o zákonnosti soudu i soudce Mgr. D. O., a tento úsudek opíral o nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 561/02 a III. ÚS 441/04. Obviněný vytkl, že tuto vadu neodstranil ani soud prvního stupně ani soud odvolací, třebaže i před nimi na nedostatek rozhodnutí o jeho návrhu na delegaci upozornil, a s jeho námitkou se řádně nevypořádaly. Není-li o návrhu na delegaci dosud rozhodnuto, nelze s jistotou říci, že Městský soud v Brně a soudce Mgr. D. O. je jeho zákonným soudcem a stejně tak není jisto, zda je odvolací soud místně příslušný. Rozhodování soudů obou stupňů označil za jednostranné a odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s dalšími pěti námitkami uvedenými pod bodem 2) jeho odvolání a v odůvodnění jim nevěnoval žádnou pozornost. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného nejprve upozornila, že obviněný neodůvodnil deklarované dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g), l), a proto pozornost soustředila na námitku dovolatele, že v jeho věci rozhodl vyloučený orgán, tedy orgán Policie ČR. Takovou námitku měl obviněný uplatnit v přípravném řízení nebo v řízení před soudem prvého nebo druhého stupně. Uvedla, že soudem druhého stupně bylo ze spisového materiálu zjištěno, že obviněný neučinil žádný návrh na delegaci podle §25 tr. ř. Z důvodů vhodnosti požádal o delegaci jak z MŘ PČR B., tak i případně SJmK, ale podle jejího přesvědčení bylo o této námitce rozhodnuto v průběhu přípravného řízení, poněvadž podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. nebyl shledán důvod k vyloučení policejního rady z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř., zčásti je zjevně neopodstatněné.
K důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Nejvyšší soud již judikoval (např. usnesení sp. zn. 8 Tdo 592/2004), že pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze redukovat jen na ty typické případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.
Obviněný dovozoval, že v důsledku ignorování jeho návrhu, aby vyšetřování v jeho trestní věci bylo z důvodů nutnosti či vhodnosti delegováno mimo PČR MŘ B. a SJmK PČR, neboť v minulosti působil právě v těchto složkách Policie ČR, není jisto, zda Městský soud v Brně byl soudem místně příslušným, soudce Mgr. D. O. zákonným soudcem a zpochybněna je i otázka, zda odvolací soud byl soudem místně příslušným. Naznačoval totiž, že došlo-li by k místní změně útvaru Policie ČR, mohlo by dojít i ke změně státního zastupitelství vykonávajícího dozor a vzhledem k tomu, že státní zástupce podává obžalobu u soudu, v jehož obvodu státní zástupce působí, dochází delegací podle §25 tr. ř. v přípravném řízení nutně ke změně v místní příslušnosti soudu.
Názor obviněného ale není správný a ani případná absence řádného rozhodnutí o jeho návrhu „na delegaci“ nemůže mít zásadně vliv na místní příslušnost soudu a nikterak nepříznivě se nemohla promítnout ani do práva obviněného na zákonného soudce.
Zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Součástí práva na zákonného soudce jsou nezpochybnitelně požadavky na dodržení zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§16 - §18 tr. ř.), na dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, včetně stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§19, 27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§30 tr. ř.). Přitom právě představa obviněného, že místní příslušnost soudu je determinována obvodem působnosti státního zástupce, který obžalobu podává, tyto zásady popírá.
Kritéria věcné a místní příslušnosti soudu jsou striktně vymezena v ustanovení §16 až 18 tr. ř. a je zjevné, že obvod, v němž působí státní zástupce podávající obžalobu, mezi nimi žádný význam nemá. Není tomu tak ani pro případ, že by eventuálně, jak naznačuje obviněný, došlo v přípravném řízení ke změně státního zástupce vykonávajícího ve věci dozor. Byla-li by totiž obžaloba podána u soudu, který není soudem místně (popř. věcně) příslušným, přichází v úvahu postup podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen soudu, u něhož byla podána obžaloba, a soudu, jenž je podle něj příslušný. Obdobně se již k této otázce ostatně vyjádřil i Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 5 To 53/2007 (č. l. 708-712).
Obviněný v dovolání opakovaně odkazoval na své vyjádření ze dne 3. 12. 2003, jímž žádal „o delegaci věci jak z MŘ PČR B., tak případně i SJmK, a to z nutnosti, případně vhodnosti, neboť v těchto služebních obvodech působil v různých funkcích u policie, a současně poukázal na ustanovení §30 a §25 tr. ř.“ (č. l. 67). Policejní orgány na ně reagovaly tak, že usnesením policejního rady Policie ČR MŘ, SKPV odboru obecné kriminality TO B. Ž. kpt. Ing. M. G. ze dne 3. 12. 2003, ČTS: MRBM-639/KPV-ZAB-TČ-03, bylo rozhodnuto, že není důvod k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci (č. l. 10). Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením vedoucího TO SKPV B. Ž. Policie ČR Městského ředitelství B. ze dne 26. 1. 2004, ČTS: MRBM 639/KPV-ZAB-TČ-2003, zamítnuta jako nedůvodná (č. l. 13). Usnesením téhož policejního orgánu ze dne 3. 2. 2004 byla „zamítnuta stížnost o podjatosti TO SKPV MŘ PČR B. Ž., neboť se nejedná o podjatost těchto policejních orgánů a není důvod odnětí či přikázání věci jinému policejnímu orgánu dle ust. §25 tr. ř. per analogiam“. V odůvodnění policejní orgán uvedl, že všichni policejní komisaři TO SKPV B. Ž. nastoupili do služebního poměru až počátkem 90. let, takže nemají žádný osobní vztah k obviněným, zúčastněným osobám a ani k projednávané věci. (č. l. 16). Usnesením Policie ČR MŘ B., velitele SKPV B. C., ze dne 4. 3. 2004 byla stížnost proti předchozímu usnesení vedoucího TO SKPV B. Ž., Policie ČR Městského ředitelství B. zamítnuta, neboť „nebyla shledána podjatost policejních orgánů“ a v odůvodnění usnesení pak vyložil, že není důvodný postup podle §25 tr. ř., poněvadž žádné okolnosti nenasvědčují skutečnostem, které by vedly k přikázání věci jinému zpracovateli trestní věci (č. l. 20, 21). Jiné rozhodnutí o odnětí a přikázání věci již učiněno nebylo, a obviněný proto vyvozoval, že o jeho návrhu nebylo v úplnosti rozhodnuto. Tento nedostatek nebylo podle něj možno překlenout odkazem na rozhodnutí o vyloučení podle §30, 31 tr. ř.
Není od věci připomenout znění ustanovení §25 tr. ř., podle něhož z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.
Především je třeba zdůraznit, že rozhodnutím o odnětí a přikázání věci ve smyslu §25 tr. ř. lze změnit toliko místní příslušnost soudu, nikoliv policejního orgánu, jak obviněný nepřesně opakovaně deklaruje. Odnětí věci příslušnému soudu a přikázání jinému soudu je opatření výjimečné a nutno dbát, aby nebylo prostředkem k porušení či obcházení zásady, že obviněný nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Proto je třeba je vnímat jako postup opřený o důvody, které musí být zřetelné, zřejmé, nepochybné a jejichž existence musí být jednoznačně prokázána. Tytéž přísné požadavky však nemusí beze zbytku platit i pro jiné orgány činné v trestním řízení, neboť bezprostřední důsledky v porušení čl. 38 odst. 1 Listiny očekávat nelze. Ve světle těchto zásad nutno pohlížet i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 561/02 a III. ÚS 441/04, jichž se obviněný dovolával.
Ústavní soud v nálezu pod sp. zn. III. ÚS 561/02 připomněl, že rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (v daném případě trestní řád). Opíraje se o tuto zásadu v nálezu pod sp. zn. III. ÚS 41/04 též konstatoval, že pokud o návrhu na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. nebylo jednoznačně procesně rozhodnuto za situace, kdy obviněný tento návrh podložil závažnými důvody způsobilými zpochybnit nestrannost soudců jinak příslušného soudu, nebyl dodržen zákonem stanovený postup podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. postup stanovený trestním řádem, což ve svém důsledku vedlo též k porušení tohoto článku z důvodu, že nebyla jednoznačně odstraněna odůvodněná pochybnost o nestrannosti soudu, a dále k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť nebyla jednoznačně vyřešena otázka zákonného soudce.
Ve vztahu k posledně zmíněnému nálezu nutno poznamenat, že v něm Ústavní soud v širším kontextu vyložil svůj pohled na otázku nestrannosti soudu a soudce v tom smyslu, že na ni nutno pohlížet ze dvou aspektů: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti. To mělo svůj význam v nazírání na již učiněné rozhodnutí o tom, že soudce soudu, u něhož byla podána obžaloba pro trestný čin útoku na veřejného činitele a kde působí jiný soudce, který měl být tímto trestným činem poškozen, nebyl vyloučen z projednávání úkonů trestního řízení; Ústavní soud naznačoval, že o přesvědčivosti takového rozhodnutí lze mít objektivní pochybnost nejen ve vztahu k soudci, jehož se rozhodnutí podle §30 odst. 1 tr. ř. týkalo, ale i ve vztahu k ostatním soudcům téhož soudu, a že návrh na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. nebylo možné ignorovat.
Nejvyšší soud tyto závěry Ústavního soudu beze zbytku respektuje, znovu ale připomíná, že situace, na kterou reagoval Ústavní soud, není totožná ani obdobná konkrétně posuzované věci. Pokládal-li obviněný za významné, že rozhodnutí o vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 tr. ř. je rozhodnutím odlišným od rozhodnutí podle §25 tr. ř. o odnětí a přikázání věci, nezpochybňuje jeho názor ani dovolací soud, je správný. Ve světle důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je však významné, zda se absence rozhodnutí podle §25 tr. ř. [event. per analogiam – viz odlišné procesní postupy při rozhodování o odnětí a přikázání věci jinému policejnímu orgánu např. podle §157 odst. 2 písm. b), §174 odst. 2 písm. f) tr. ř.], může negativně promítnout do požadavku na nestrannost soudu; jinými slovy, je-li tento návrh odůvodněn tvrzeními, která jsou pro svou závažnost způsobilá nestrannost soudu zpochybnit. To však v konkrétním případě neplatí. Námitka, že nebylo rozhodnuto o návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci, se týkala výlučně policejního orgánu, aniž by byla způsobilá jakkoliv ovlivnit příslušnost soudu. Okolnost, zda bylo správně rozhodnuto o návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci jinému policejnímu orgánu, nemá žádný význam ani pro posouzení místní příslušnosti soudu prvního stupně, ani pro posouzení místní příslušnosti odvolacího soudu a nemůže ani zpochybnit dodržení práva obviněného na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Trval-li obviněný na tom, aby bylo rozhodnuto o jeho návrhu na odnětí a přikázání věci jinému policejnímu orgánu z přípravného řízení, soud o něm relevantně ani rozhodnout nemohl, poněvadž k takovému rozhodnutí není příslušný. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že soud prvního stupně v hlavním líčení znovu provedl všechny důkazy, o které svůj závěr o vině obviněných opřel.
Odkázal-li tedy obviněný na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., učinil tak zjevně neopodstatněně.
Dovolání obviněného však nemůže být úspěšné ani s odkazem na §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Tento dovolací důvod předpokládá současné naplnění dvou podmínek: že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
V daném kontextu je významné, že „ve věci rozhodl vyloučený orgán“ tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Jinými slovy, musí jít nejenom o orgán, který je v řízení z vykonávání úkonů vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl. Proto podle praxe Nejvyššího soudu nepostačuje, že byla vyloučena kterákoliv z osob podílejících se na řízení, byť by i učinila jiná než meritorní rozhodnutí.
Obviněný námitkou, že nebylo řádně rozhodnuto o jeho návrhu „na delegaci“ jinému policejnímu orgánu, v podstatě neurčitě namítl podjatost vyšetřovatele či policejního orgánu, tedy subjektů, které zjevně nemohly vydat meritorní rozhodnutí. Za daného stavu už pak není významné, zda a že tuto námitku uplatnil před rozhodnutím odvolacího soudu, neboť námitku, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, relevantně neuplatnil. Jisto též je, že ve stadiu řízení před soudem návrh na odnětí a přikázání věci jinému soudu podle §25 tr. ř. nepodal.
K důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný sice předeslal, že si je vědom úlohy a postavení Nejvyššího soudu v tom smyslu, že mu nepřísluší provádět nové hodnocení důkazů, nicméně nechtěl se zbavit možnosti alespoň poukázat na jednostranné rozhodování soudů obou stupňů. Nepoukázal ovšem na konkrétní vady, které soudům vytýká, a zejména neuvedl žádné, které by ve svých důsledcích měly vliv na právní posouzení jeho skutků. V tomto ohledu bylo tedy dovolání ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Přihlédnout nebylo možno ani k té části výhrad, v níž obviněný, zdůrazňuje význam přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí soudu, vytkl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami pod bodem 2) a) až e), poněvadž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Přesto dovolací soud poznamenává, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se s těmito námitkami seznámil (viz strany 5, 6 rozsudku) a reagoval na ně sice stručně, ale nikoliv nepatřičně, protože se ztotožnil s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně (viz zejména strana 9 rozsudku).
Obviněný odkázal i na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, již obviněný nesprávně uplatnil.
Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, zrušil výrok o uloženém trestu a uložil trest nový. Zjevně tak nebylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, ale i kdybychom připustili, že rozhodnutí odvolacího soudu ve svých důsledcích znamenalo zamítnutí odvolání obviněného proti výroku o vině, dovolání s odkazem na dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. může být úspěšné toliko tehdy, byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný sice odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. ř., ale ani v jednom případě nebylo dovolání opřeno o důvody, které by byly relevantní. Nelze mu proto vyhovět ani s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož úspěšnost je podmíněna úspěšností ostatních důvodů dovolání.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková