ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1153.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1153/2019-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 o dovolání obviněné H. S. , nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 8 To 163/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 140/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 8 To 163/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 1 T 140/2018.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu ve Vyškově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 1 T 140/2018, byla obviněná H. S. (dále též „obviněná“, případně „dovolatelka“) uznána vinnou, že
dne 12. 6. 2018 v XY, okres Vyškov, v úmyslu obohatit se, prodala R. G. osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, registrační značky XY, barvy červená metal, VIN: XY , za částku 39 900 Kč, a ačkoliv bylo na kupní smlouvě uvedeno, že „prodávajícímu není znám skutečný stav ujetých kilometrů“, tak stav ujetých kilometrů na tachometru shora uvedeného vozidla byl v době prodeje přibližně 137 000 km, což vyplývá i ze stavu tachometru při provádění evidenční kontroly vozidla dne 18. 6. 2018 – stav 137 973 km, tak podezřelá musela vědět, že dne 12. 1. 2017, kdy shora uvedený automobil kupovala za částku 27 000 Kč od J. K., byl stav ujetých kilometrů na tachometru shora uvedeného vozidla 230 000 km, a tento odpovídal faktickému stavu, neboť vyplývá i z výpisu z evidenčních a pravidelných kontrol prováděných stanicemi technické kontroly,
a tímto jednáním způsobila poškozené R. G. , narozené XY , škodu ve výši nejméně 12 900 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jí uložil podle §209 odst. 1, §67 odst.1, 3 a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 300 Kč (celkově 15 000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by ve stanovené době nebyl peněžitý trest vykonán, vyměřil náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí rovněž uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené R. G., nar. XY, bytem XY, částku ve výši 12 900 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 8 To 163/2019, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněná se ani s tímto rozhodnutím neztotožnila a podala proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Adama Valíčka, MBA, dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jejich naplnění spatřovala v tom, že soudy ignorovaly zásadu subsidiarity trestní represe a neaplikovaly ji na předmětné řízení, neprovedly obhajobou navržené důkazy a z provedených důkazů vyvodily nesprávné závěry.
5. V prvém bloku svých námitek dovolatelka kategoricky popřela, že by měla jakýkoliv úmysl krátit poškozenou R. G. (dále jen „poškozená“) na jejích právech, či ji svým jednáním podvést. Několikrát ji výslovně upozorňovala, že reálný stav kilometrů na tachometru jí není znám. Nebylo to tvrzení účelové, nýbrž reálné a pravdivé. Daná informace byla výslovně uvedena i do samotné kupní smlouvy, kterou poškozená svým podpisem potvrdila a vzala ji na vědomí. Nelze tvrdit, že by se snažila zastírat skutečný stav, neboť poškozená měla dostatečný prostor k tomu, aby si vozidlo na místě projela, byla jí umožněna zkušební jízda, jíž byl přítomen i známý poškozené jakožto osoba mající s tímto typem vozidla zkušenosti. Pokud by někdo chtěl uskutečnit čistě účelový prodej auta (jak v tomto případě uzavřely oba soudy), nepostupoval by takto otevřeně, tedy že by poškozená měla možnost si vůz vyzkoušet a odhalit případné vady. Kdyby chtěla opravdu skrýt skutečný stav najetých kilometrů, vůbec by tento údaj neuváděla a poškozenou by důrazně neupozorňovala na to, že jí není znám.
6. Dovolatelka plně souhlasila s tím, že úmyslné stočení tachometru je nutno potrestat, nelze však bez dalšího postihovat prostředky trestního práva veškeré nesrovnalosti mezi skutečným stavem ujetých kilometrů a číselným stavem na tachometru, bez zohlednění jednotlivých odlišností případ od případu. Tímto požadovala aplikaci zásady subsidiarity trestní represe s tím, že zdůraznila akcesorní a subsidiární povahu trestního práva. Poškozená byla podle svých slov uvedena v omyl tím, že nebyla informována o skutečném stavu tachometrů. Pomineme-li, že toto tvrzení není pravdivé, tak jí občanský zákoník (§583) přiznává obranu v podobě odstoupení od smlouvy. Možnost využití jiných zákonných prostředků však nevyužila a soudy se tím nikterak nezabývaly. Ad absurdum přístup soudů je takový, že jakékoliv uvedení v omyl automaticky zakládá skutkovou podstatu trestného činu podvodu, aniž by byla zohledněna možnost postupu podle jiného zákona v souladu se subsidiaritou trestní represe. Obviněná zopakovala, že sama nevěděla skutečný stav kilometrů, tuto skutečnost uvedla do smlouvy, poškozená měla možnost se s vozidlem seznámit, což zahrnuje i elektronickou diagnostiku tachometru. Rovněž mohla zcela jednoduše zadat VIN vozidla na stránkách http://kontrolatachometru.cz/ provozovaných Ministerstvem dopravy, kde by zjistila historii kilometrů podle kontroly vozidla. V dané souvislosti obhajoba odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí „TR NS 66/2010-T 1294“, v němž je mimo jiné konstatováno následující: „ Jestliže se poškozený sám svou zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat, ocitl v situaci, kdy v rámci soukromoprávního vztahu přistoupil k nejistému obchodu a vynaložil finanční prostředky, pak s důsledky této nejistoty se musí sám také vypořádat, a to za použití soukromoprávních institutů. “.
7. Obviněná dále namítla, že soudy rovněž uvěřily fabulaci poškozené, že důvodem podání trestního oznámení bylo právě její uvedení v omyl ohledně stavu najetých kilometrů. Za tímto účelem (obviněná) předložila důkaz v podobě nahrávek, ze kterého je přístup poškozené patrný. Vozidlo jí bylo předáno ve stavu plně způsobilém k užívání, následně ovšem začala poukazovat na problémy s olejem a z tohoto důvodu požadovala vrácení peněz. Jiný počet kilometrů byl pro ni jen okrajovou záležitostí. Nahrávka je proto podstatná pro posouzení trestného činu, neboť skutečný důvod požadavku poškozené na vrácení kupní ceny, tj. problémy s olejem, lze jen těžko prokázat a v případném civilním řízení by tato musela nechat vyhotovit znalecký posudek na posouzení vad v době předání vozidla. Místo tohoto zdlouhavého postupu zvolila pro ni rychlejší a levnější cestu trestního řízení, z důvodu lehce prokazatelného stočeného tachometru, který však pro ni nebyl důvodem pro navrácení kupní ceny. Takovéto zneužívání trestního řízení je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. ÚS 61/2004-n., či sp. zn. ÚS 42/2004-n., podle nichž je nepřípustné chránit soukromá práva jednotlivců prostřednictvím institutů práva trestního. Obviněná shrnula, že postup poškozené byl toliko účelový ve snaze vyhnout se nákladům civilního řízení. Poukázala též na rozpory ve vyjádřeních poškozené, kdy v trestním oznámení uvedla, že obviněná jí měla výslovně sdělit, že stav kilometrů odpovídá tomu, co je uvedeno na tachometru, zatímco v hlavním líčení k dotazu obhájce stran tvrzení obviněné vypověděla, že ta jí neřekla nic, jen že jí stav najetých kilometrů není znám.
8. V další části svého podání dovolatelka namítla absenci vzniku škody, citovala znění ustanovení §137 a §138 odst. 1 tr. zákoníku, načež vyslovila přesvědčení, že způsob výpočtu škody soudem byl zcela nesprávný a spíše spadá do kategorie „hození cifry od stolu“. Jinak totiž nelze odečtení prodejní ceny vozidla od ceny, ze které je předtím pořídila, označit. To v podstatě potvrdil i soud druhého stupně. Pokud by tedy vozidlo obdržela darem, způsobila by škodu ve výši 39 900 Kč, což je nejen nelogické ale hlavně v rozporu se zákonem. Podle §137 tr. zákoníku i judikatury soudů (poukázala tu na „R 39/2002“) se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku v době a místě činu obvykle prodává. Částka, za kterou (obviněná) vozidlo kupovala, proto neměla být při této úvaze vůbec brána v potaz. Druhotným kritériem jsou pak účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Kritéria použitá soudy obou stupňů však nikde uvedena nejsou. Rozhodující je přitom hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoli obohacení pachatele (odkázala tu na „R 71/1971“). Praxe při stanovení výše škody na opotřebené věci vychází z obvyklé ceny, případně z odborného vyjádření nebo znaleckého posudku o stupni opotřebení. Dalším pochybením soudů podle dovolatelky bylo, že nijak nezohlednily investice, které do vozidla vložila a které činily nejméně 13 000 Kč, což se následně promítlo do prodejní ceny vozidla. Soud však opakovaně odmítl provést předložené důkazy o výši cen pořízených součástek, naprosto nereflektoval zhodnocení vozidla, které prošlo výměnou většího množství nefunkčních součástek. Nelze souhlasit s jeho závěrem, že investice byly činěny pouze z důvodu udržení vozidla v provozuschopném stavu. Pokud však soudy vzaly v potaz kupní cenu vozidla, musela být v každém případě zohledněna i investice do něj. Význam nutnosti zjišťovat skutečnou škodu je akcentován i v rozhodnutí „R 11/1967-IV“.
9. V závěrečné pasáži podaného dovolání obviněná soudům obou stupňů vytýkala neprovedení důkazů, které navrhla. Šlo jednak o nahrávky telefonních hovorů, prokazujících, že poškozená byla informována o neznámém stavu ujetých kilometrů, jakož že jediným důvodem jednání poškozené byl problém s olejem. Tyto pak významně zpochybňují věrohodnost tvrzení poškozené. Dále se jedná o doklady ke zhodnocení vozidla (přehled dílů, které byly do něj investovány, doklady k nim, výpočet hodnoty vozidla s ohledem na počet ujetých km), které mají podstatný vliv na vyčíslení škody a naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu. Soudy neprovedly ani jeden z důkazů, jejichž provedení obhajoba navrhovala, přičemž uvedené návrhy si zasluhovaly bližší odůvodnění, nežli strohé konstatování, že jejich provedení je nadbytečné a nepřinesly by ve věci nic nového. Takové ignorování důkazních návrhů obhajoby je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, např. s rozhodnutím sp. zn. III. ÚS 359/05, vztahujícím se k porušení práva na spravedlivý proces s tím, že jedním z těchto nepřípustných zásahů jsou právě případy opomenutých důkazů.
10. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 8 To 163/2019, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 1 T 140/2018, a přikázal mu jako soudu odvolacímu, aby věc v potřebném rozsahu podle §265 l odst. 1 tr. ř znovu projednal a rozhodl.
11. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve v obecné rovině rozvedl zákonný rozsah uplatněných dovolacích důvodů a posléze zdůraznil, že pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vůbec podřadit námitky, jimiž dovolatelka zpochybňovala věrohodnost výpovědi poškozené, stejně jako skutková zjištění nižších soudů, týkající se zejména okolnosti stočení tachometru, jejího povědomí o reálném stavu najetých kilometrů, jakož i úmyslu krátit poškozenou na jejích právech. Skutečnosti objektivně zjištěné na základě řetězce provedených důkazů při logických úvahách vyústily v opodstatněný závěr soudů, že primárním záměrem dovolatelky bylo se na úkor poškozené nějakým způsobem obohatit. Proto při prodeji nepravdivě předstírala, že motorové vozidlo má najetý menší počet km, než jaký ve skutečnosti mělo, a za tímto účelem záměrně sama nebo prostřednictvím jiné osoby provedla přetočení tachometru. Tímto dosáhla výhodnějších podmínek při prodeji automobilu za pro ni výhodnější cenu. Právě prokázaná manipulace s tachometrem automobilu při jeho prodeji představuje naplnění znaku uvedení v omyl předpokládaného u trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť je tím předstíráno, že vozidlo je v lepším stavu, než jaký odpovídá počtu skutečně najetých km.
12. Přes shora uvedené nicméně státní zástupce části dovolacích námitek obviněné přisvědčil, neboť dokazování ve věci zůstalo neúplným a nebyly řádně objasněny všechny skutečnosti podstatné pro závěr o její vině přečinem podvodu. Konkrétně se jednalo o konstrukci výše způsobené škody. Nalézací soud podle jeho názoru pochybil, pokud škodu stanovil prostým odpočtem částky, za kterou dovolatelka v minulosti automobil zakoupila, od částky, za kterou vozidlo posléze prodala poškozené. Částka, za kterou vozidlo od svědka J. K. zakoupila, není vůbec podstatná, neboť obvyklá prodejní cena a hodnota automobilu v té době mohla být zcela jiná. Výše způsobené škody proto měla být stanovena na podkladě odborného vyjádření, event. znaleckého posudku, jimiž by byla stanovena prodejní hodnota předmětného automobilu Škoda Fabia na základě zjištěného technického stavu s reálným (skutečným) stavem najetých km, a to ke dni jeho prodeje poškozené. Právě rozdíl takto zjištěné peněžní částky a peněžní částky, kterou poškozená posléze za vozidlo zaplatila, by byl škodou způsobenou podvodným jednáním obviněné. Pokud však soudy tuto škodu řádně nezjistily, není nade vši pochybnost objasněna její výše, resp. není postaveno najisto, že škoda způsobená trestným činem dosáhla nejméně 5 000 Kč. Nelze tedy spolehlivě uzavřít, že došlo ke spáchání trestného činu podvodu a že dovolatelka má být zavázána k náhradě škody právě ve výši určené Okresním soudem ve Vyškově.
13. K námitce dovolatelky, že soudy nezohlednily její údajné zhodnocení vozidla, státní zástupce doplnil, že oba soudy především dospěly k závěru, že k žádnému faktickému zhodnocení nedošlo, neboť dovolatelka se vozidlo pouze snažila udržet v provozuschopném stavu tak, aby je mohla užívat a posléze prodat. Nadto podstatnou pro určení škody bude právě odborným vyjádřením či znaleckým posudkem určená hodnota, za kterou se takový automobil v době prodeje poškozené – a to s přihlédnutím k reálnému stavu vozidla i skutečnému počtu najetých kilometrů – obvykle prodával.
14. Ve světle shora uvedeného nepovažoval státní zástupce za potřebné se podrobněji vyjadřovat k námitce dovolatelky, podle které soudy údajně nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Doplnil jen dvě, z jeho pohledu podstatné, skutečnosti. V prvé řadě připomněl, že tato výhrada je z valné části založena na zpochybnění skutkových zjištění a odlišném hodnocení provedených důkazů, což pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Samotný princip pak nelze chápat tak, jak to činí dovolatelka – totiž že trestní odpovědnost je vyloučena, pokud se pachatel sice dopustil společensky škodlivého (resp. závažného) jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem (v posuzovaném případě občanský zákoník, který za jistých okolností dává možnost odstoupit od smlouvy). Sama její existence totiž ještě nezakládá nutnost postupovat s odkazem na citovanou zásadu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Je to logické, neboť v opačném případě by došlo k popření jedné z podstatných funkcí trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů. Aplikace uvedené zásady je proto namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. To, zda jde právě o takový případ, již bude otázkou posouzení věci obecnými soudy.
15. V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně dne 28. 5. 2019, sp. zn. 8 To 163/2019, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 2. 2019 sp. zn. 1 T 140/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
16. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 4. 10. 2019). Případnou repliku Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
19. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Dovolatelka výslovně uplatnila jeho druhou variantu, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
21. Obsahem podání obviněné je celá řada námitek. Menší část z nich druhému uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť je jimi primárně zpochybňován rozsah provedeného dokazování i skutková zjištění přijatá oběma soudy nižších instancí. Naproti tomu větší část vznesených výhrad do oblasti hmotněprávního posouzení skutku zčásti nebo plně zapadá, ať již jde o problematiku naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, případně o požadavek na řešení věci prostředky občanského práva. Některé z těchto námitek vyhodnotil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné, naopak s jinými – především s argumentací týkající se výše způsobené škody – se do značné míry ztotožnil. S ohledem na to neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
22. Hlavním předmětem právního posouzení v daném případě bezpochyby bylo naplnění jednotlivých zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podvodu , kterého se podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou . Stejně jako u ostatních trestných činů náleží k obligatorním znakům jeho objektivní stránky jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi. Jednáním je zde myšleno uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Následkem takového jednání je pak obohacení pachatele nebo jiné osoby a zároveň způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Tyto aspekty musí být samozřejmě ve vzájemné příčinné souvislosti (k tomu srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 127 a násl.).
23. Dovolatelka zpochybňovala jak závěr soudů o svém podvodném jednání, tak také vznik, rozsah a způsob určení škodlivého následku. V prvém případě tedy odmítala, že by poškozenou jakkoliv uvedla v omyl. Argumentovala však z určité části způsobem, který se vymyká z kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Svými tvrzeními, že skutečný stav vozidla nikterak nezastírala, resp. že jí počet najetých kilometrů nebyl znám, totiž rozporovala skutková zjištění přijatá nižšími soudy. Jak bylo přitom zmíněno výše, tento okruh námitek a z nich plynoucích témat zásadně není a ani nemůže být v dovolacím řízení věcně přezkoumáván, jelikož Nejvyšší soud není na základě žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. povolán k revizi již ustáleného skutkového stavu. Nadto v posuzované trestní věci soud prvního stupně při zjišťování podstatných okolností proběhnutého děje, relevantních pro právní hodnocení skutku, postupoval zcela v souladu se základními principy trestního práva procesního (zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř.). Proto v daném směru nepřipadá v úvahu ani mimořádný zásah dovolacího soudu do skutkových závěrů soudů nižších instancí, k němuž lze přistoupit jedině v zájmu dodržení pravidel spravedlivého procesu.
24. Jen ve zkratce je možno vyzdvihnout, že obviněná byla při koupi předmětného automobilu od svědka J. K. seznámena se skutečným počtem najetých kilometrů, tedy 230 000 km. Poté jej měla rok a půl užívat její dcera, případně i další osoby. V okamžiku prodeje vozidla poškozené ovšem stav kilometrů na tachometru dosahoval pouze hodnoty okolo 137 000 km, aby při následné technické kontrole bylo odhaleno stočení ujetých kilometrů o téměř 100 000. Za této situace bylo tvrzení dovolatelky o tom, že jí není počet nejetých kilometrů znám, zjevným a vědomým zastíráním skutečného stavu, tedy informací zcela či alespoň z převážné části nepravdivou. Pokud by vozidlo opravdu užívala a s tachometrem manipulovala jiná osoba, i tak obviněná bezpochyby věděla, že stav deklarovaný při následném prodeji vozidla velmi výrazně neodpovídá skutečnosti. Proto i v případě, kdy by si z důvodu stočení tachometru třetí osobou nebyla stoprocentně jistá, kolik kilometrů její dcera či její známý (údajně Moldavan) s vozidlem najeli (a kolik tedy – na kilometr přesně – činí celkový počet najetých km), její (údajná) neznalost by se vztahovala maximálně na počet pár set či tisíců km, nikoliv na číslo pohybující se kolem sta tisíc km.
25. Po tomto dílčím závěru se lze plynule přesunout k hmotněprávnímu hodnocení předmětného skutku, tedy k naplnění znaku uvedení v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jej právní teorie chápe jako jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, je zmíněný obligatorní znak v této věci dán. Pro tento závěr svědčí v prvé řadě samotné stočení tachometru, za které je obviněná, jakožto majitelka vozidla, zodpovědná bez ohledu na to, zda jej provedla sama či tak učinila třetí osoba. Neméně podstatné je pak to, že tuto manipulaci před poškozenou vědomě zatajila. Případné právní odpovědnosti za takto jednoznačně podvodné jednání se sice pokusila vyhnout vyloženě účelovým tvrzením, že jí není počet najetých kilometrů znám. To ovšem vykazuje natolik vysokou míru nepravdivosti a zastírání, že nemůže na nezákonném charakteru jejího konání cokoliv zvrátit.
26. V celkovém kontextu tedy není pochyb o tom, že dovolatelka záměrně uvedla poškozenou v omyl. V daném směru lze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 728/2014, publikované pod č. 14/2015 Sb. rozh. tr., jehož právní věta zní takto: „ Jestliže pachatel prodává motorové vozidlo, u kterého upravil (tzv. přetočením) sám nebo prostřednictvím jiné osoby stav ukazatele počtu najetých kilometrů tak, aby vykazoval méně ujetých kilometrů, a v důsledku toho dojde k navýšení kupní ceny nejméně o částku 5000 Kč, kterou kupující, aniž by o uvedené změně věděl, zaplatí, jsou naplněny znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť pachatel tím uvedl kupujícího v omyl, způsobil mu škodu nejméně nikoliv nepatrnou a sebe nebo jiného obohatil. “.
27. V právě citovaném judikátu jsou akcentovány i další obligatorní znaky skutkové podstaty §209 odst. 1 tr. zákoníku, tedy obohacení sebe nebo jiného a především způsobení škody nikoli nepatrné , které jsou škodlivým následkem trestného činu. Namítala-li obviněná nesprávný postup nalézacího soudu při výpočtu způsobené škody, je třeba se s ní plně ztotožnit. Soud prvního stupně sice stanovil výši způsobené škody v souladu s podanou obžalobou, ale zcela chybně (a především v rozporu s ustanovením §137 tr. zákoníku), neboť tak učinil prostým odečtením ceny, za kterou dovolatelka předmětný vůz koupila, od ceny, za niž jej posléze poškozené prodala. Odvolací soud v reakci na výhradu obviněné sice v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že „vyčíslení škody ze strany soudu I. stupně není zcela přesné“, nicméně toto pochybení do určité míry bagatelizoval a nikterak je nenapravil. Proto je zapotřebí opět zdůraznit, že způsobení škody nikoli nepatrné (tj. nejméně ve výši 5 000 Kč) je zákonným znakem skutkové podstaty přečinu podvodu, takže z hlediska právního posouzení skutku je její přesné určení klíčové.
28. Podle §137 věty prvé tr. zákoníku platí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává . Právě takto se v praxi postupuje v případě, je-li předmětem útoku motorové vozidlo. Při stanovení výše škody na opotřebované věci se vychází buď z ceny, za kterou se konkrétní věc s přihlédnutím k nabídce a poptávce obvykle v době a místě činu prodává, případně z odborného vyjádření nebo znaleckého posudku o stupni opotřebení jejím používáním, poškozením apod. k době vzniku škody (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 1408 a násl.). Je tedy zcela zřejmé, že právě citovaná pravidla soud prvního (a poté ani druhého) stupně nerespektoval. Určení výše škody si do značné míry zjednodušil, nikoliv ovšem způsobem, který zákon povoluje, příp. připouští.
29. Jak již uvedla dovolatelka a posléze i státní zástupce ve svém vyjádření, cena, za kterou si obviněná vozidlo pořídila, nehraje v daném směru žádnou roli. Primárně proto, že tato okolnost není součástí přezkoumávaného skutku. Vedle toho není jisté (ani pro posouzení věci podstatné), že by se jednalo o cenu v daném místě a v daném čase obvyklou. Od příslušného údaje tudíž nelze odvíjet obvyklou cenu vozu v době jeho následného prodeje (jenž se navíc odehrál až s odstupem jednoho a půl roku), a už vůbec ne výši způsobené škody. Rozhodující je tak výhradně hodnota automobilu za a) v okamžiku, kdy byl prodán poškozené, a za b) v místě, kde k uvedené transakci došlo. Tímto se však ani jeden ze soudů nižších instancí nezabýval. V návaznosti na to rovněž nevěnoval pozornost otázce, jak se do (navýšené) prodejní ceny vozidla promítly podvodně stočené kilometry, neboť pouze tato záležitost je předmětem projednávání v této trestní věci (byť z výpovědi poškozené je patrné, že se nejednalo o jediný technický problém, který vozidlo mělo). Lze přitom opět souhlasit se státním zástupcem, že v tomto konkrétním případě bylo na místě nechat vypracovat odborné vyjádření nebo znalecký posudek, jelikož přesné určení technického stavu automobilu i stupně jeho opotřebení s přihlédnutím ke skutečnému počtu najetých kilometrů bylo bezpochyby klíčovou okolností pro zjištění, zda vůbec, a pokud ano, o jakou konkrétní částku jeho prodejní cena, stanovená i na základě nepravdivých údajů o počtu ujetých kilometrů, převyšovala jeho skutečnou hodnotu odvíjející se od skutečného stavu ukazatele kilometrů na tachometru.
30. Ve výsledku tedy oba soudy nižších instancí zákonným způsobem neurčily, zda byla protiprávním jednáním dovolatelky způsobena škoda na majetku poškozené a (případně) kolik přesně činila. Již výše bylo zmíněno, že ve výroku rozsudku uvedená částka 12 900 Kč je s ohledem na způsob jejího výpočtu v tomto směru zcela irelevantní a nemůže sloužit ani jako ukazatel výše nezákonného obohacení obviněné. Z toho plyne, že dva ze tří obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dosud nebyly v řízení bez důvodných pochybností (resp. téměř vůbec) prokázány. V současné době proto nelze uzavřít, že by posuzované jednání dovolatelky bylo trestným činem, byť tomu mnohé okolnosti případu nasvědčují.
31. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 8 To 163/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 1 T 140/2018. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
32. V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
33. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jenž bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a bude povinen provést úkony a doplnění, které Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Na něm tedy bude, aby znovu posoudil, zda obviněná zjištěným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se změřením na ty z nich, které dosud nebyly bez důvodných pochybností prokázány, tj. přesné zjištění výše způsobené škody na straně jedné a obohacení dovolatelky na straně druhé. K tomu bude zapotřebí doplnit dokazování o již zmiňované odborné vyjádření nebo znalecký posudek z příslušného oboru a odvětví ke stanovení obvyklé ceny předmětného vozidla v daném místě (v XY) a v dané době (dne 12. 6. 2018). Nejvyšší soud žádné další úkony či doplnění nalézacímu soudu výslovně nenařizuje, bude tedy pouze na jeho volné úvaze, zda ještě před doplněním dokazování ve shora uvedeném směru vyhoví případným návrhům obhajoby na další doplnění dokazování, například těm, které se týkají údajného zhodnocení automobilu.
34. Teprve v případě, že by nalézací soud i po doplněném dokazování dospěl znovu k závěru, že jednání obviněné bezezbytku naplnilo všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, bude moci posoudit i případnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, které se obhajoba domáhala. Nejvyšší soud nepovažuje za vhodné, aby se k této otázce v tomto stadiu řízení vyjadřoval, neboť s ohledem na způsob jeho rozhodnutí by to bylo předčasné. Přes určitou zdrženlivost v tomto směru není ovšem od věci odkázat na výstižné stanovisko státního zástupce k této problematice v jeho vyjádření, podle něhož trestní postih není nutně vyloučen ani v případě existence právní normy jiného odvětví (zde práva občanského), který by také umožňoval nápravu závadného stavu. Podstatné bude přihlédnout ke všem okolnostem případu, přičemž v dané věci bude mít nemalý význam právě i výše způsobené škody, jak bude dalším dokazováním zjištěna.
35. Závěrem je vhodné doplnit, že významnou roli – ať již při zvažování aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku nebo dokonce v úvahách o naplnění znaku uvedení v omyl – by naopak neměla hrát dovolatelkou namítaná nedostatečná opatrnost poškozené. K tomu je třeba poznamenat, že jak v mezilidských vztazích, tak i v obchodních jednáních lze počítat s určitou důvěrou, slušností a korektností. Proto za dodržení potřebné míry obezřetnosti, jíž se dovolatelka ze strany domáhala, nelze považovat kontrolu a ověřování si úplně každé informace, kterou jedna osoba od druhé obdrží (takové počínání by bylo spíše paranoiou, než čímkoliv jiným). Vystupování poškozené v posuzovaném případě navíc ani nelze označit jako příliš lehkovážné či neopatrné, neboť si k prohlédnutí a projetí vozidla přizvala svého známého, jenž motorovým vozidlům rozumí, a právě až na jeho doporučení se rozhodla předmětný vůz zakoupit i přesto, že obviněná deklarovala svou neznalost počtu najetých kilometrů. Dále je vhodné poukázat také určitý nepoměr v postavení obou žen, kdy poškozená byla v této oblasti (obchodu s auty) laikem, zatímco dovolatelka jednala v rámci své profesionální činnosti. Pokud by tedy chtěla komunikovat se svou smluvní partnerkou seriózně, nic jí nebránilo všechny podstatné informace poškozené sdělit (nebo si je sama zjistit, namítala-li, jak jednoduché to je) a jistě by nespoléhala na důvěru poškozené, její neznalost, případně i nedostatek času k verifikaci příslušných (nepravdivých) údajů.
36. Nakonec je nutno připomenout, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou, a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). Toto pravidlo nelze opomenout ani za situace, kdy by v dalším řízení bylo třeba i zjištěno, že škoda způsobená jejím jednáním přesahuje částku 12 900 Kč, se kterou oba soudy nižších instancí dosud operovaly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu