ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1233.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1233/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2008 o dovolání obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 13 To 48/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 17/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 4 T 17/2007, byl obviněný J. D. uznán vinným trestnými činy podplácení pod §161 odst. 1, 2 tr. zák., loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky a tři měsíce, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. 2 T 90/2006, týkající se obviněného J. D., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo podle §226 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného pro dva skutky, v nichž byly spatřovány trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byly poškozené M. K. a V. z. p. ČR odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 1) výroku o vině rozsudku dopustil tím, že dne 26. 5. 2006 kolem 11.00 hodin v úmyslu vyhnout se postihu za neoprávněné řízení motorového vozidla v době soudního zákazu této činnosti v K., ulici H., před prodejnou vozidel H., kdy bylo policistou ve služebním stejnokroji npor. M. Č. z OOP P. kontrolováno osobní motorové vozidlo zn. Seat Ibiza, které řídil, poté, co byl npor. Č. vyzván k předložení dokladů potřebných k řízení motorového vozidla, npor. Č. sdělil, že má vyslovený zákaz řízení, doklady nemá, že má u sebe pouze cestovní pas, s tím, že když ho pustí, dá mu ihned 5.000,- Kč, po tomto byl vyzván k vystoupení z vozidla, po vystoupení z vozidla policistovi sdělil „máte to zapotřebí, já Vám dám 5.000,- Kč a pojedu, budete mít klid, protože mě stejně pustí, soud mě osvobodí“, npor. Č. J. D. sdělil, že se dopouští trestného činu, když mu nabízí úplatek, načež mu J. D. sdělil, se ho nebojí, že jsou sami dva a že mu soud stejně nebude věřit, následně se na místo dostavila přivolaná hlídka OOP K.; lustrací bylo zjištěno, že J. D. má skutečně zákaz řízení motorových vozidel od 19. 7. 2005 do 19. 1. 2012 (ve věci maření výkonu úředního rozhodnutí bylo vedeno zkrácené přípravné řízení).
Trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. pod bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku měl spáchat tím, že spolu s již dříve pro tento skutek odsouzeným J. B. dne 10. 5. 2006 kolem 22.00 hodin v úmyslu se obohatit po předchozí domluvě společně vnikli na pozemek rodinného domu v obci V., ulice Š., kde vykopli zamčené vstupní dveře do domu, ve kterém byla poškozená E. Š., kterou chytili za ruce a násilím ji usadili do křesla v obývacím pokoji, přičemž po ní požadovali vydání finanční hotovosti, že si jdou pro její důchod a podobně, po dobu kolem jedné hodiny poškozenou střídavě hlídali v obývacím pokoji a prohlíželi dům, při tomto ji ohrožovali nožem, poškozená posléze využila jejich nepozornosti a z místa činu utekla, obvinění z domu odcizili finanční hotovost ve výši 4.500,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 3210, vyřezávané starožitné nástěnné hodiny, nástěnné hodiny - tzv. pendlovky, dva kusy stříbrných náramků, dva kusy náramků z chirurgické oceli, dva kusy dámských hodinek ze žlutého kovu, pánské starožitné kapesní hodinky - tzv. cibule, stříbrný medailonek, stříbrnou brož a pozlacené náušnice, svým jednáním tak způsobili poškozené E. Š. škodu na odcizených věcech v celkové hodnotě 38.380,- Kč a škodu vzniklou poškozením vstupních dveří ve výši 2.325,- Kč.
Obviněný a jeho otec J. D. starší napadli tento rozsudek odvoláními směřujícími proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 13 To 48/2008, byla odvolání obviněného i jeho otce podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti označenému usnesení Krajského soudu v Praze podal v zákonné lhůtě obviněný prostřednictvím obhájce dovolání v rozsahu odpovídajícím odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Dovolatel soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o vině trestným činem podplácení pod bodem 1) výroku o vině rozsudku vytkl, že ve skutkové větě se jednoznačně nevyjádřil, „zda v jednání obviněného spatřoval nabídku či slib úplatku anebo přímo poskytnutí úplatku ve stadiu dokonaného pokusu“. Nebylo tak podle něj řečeno, zda se u něj mělo jednat o úmysl skutečně poskytnout v daném místě a v daný čas úplatek, který pro postoj policisty nebyl naplněn, anebo zda měl dle soudu mít v úmyslu jen učinit nabídku možného úplatku v budoucnosti. Namítl, že soud se nevypořádal ani s přesným označením jednání, natož odpovídajícím úmyslem. Měl za to, že na podkladě shromážděných důkazů nebylo možno učinit závěr o vině trestným činem podplácení podle §161 tr. zák. Soudy provedené důkazy hodnotily zcela účelově a v rozporu s procesními normami; překlenuly dokazováním zjištěné rozpory vedoucí k závěru o pochybnosti věrohodnosti osamoceného svědka, vytvářely konstrukci nepřímých důkazů v rámci svědeckých výpovědí z doslechu, neprovedly běžné důkazní prostředky ku podpoře právních závěrů obhajoby.
Ve vztahu k trestným činům loupeže a porušování domovní svobody pod bodem 2) uvedl, že z popisu skutku není možno dovodit, čeho se měl dovolatel dopustit a soud pro popis skutku zvolil raději formu možného čísla, než aby se musel vypořádávat s rozpornými důkazy svědčícími pro několik variant tvrzeného společného jednání. Obviněný zpochybnil naplnění, subjektu, objektivní a subjektivní stránky trestných činů, vyjádřil přesvědčení, že právní závěry soudů jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Nesouhlasil se způsobem, jakým byla provedena fotorekognice, a za nezákonný označil postup soudů, odmítly-li pro nadbytečnost prověřit výpověď svědka D. B., který byl odsouzeným J. B. označen za jeho spolupachatele. Tvrdil, že soudy nesprávně interpretovaly provedené důkazy, které v podstatě odporují skutkovým a právním závěrům, zejména pak v daných souvislostech poukazoval na výpovědi svědků E. Š., D. M., fotorekognici či znalecký posudek z oboru ortopedie. Poškozená Š. podle něho poskytla pouze nekonkrétní popis loupežně jednající osoby, u níž přímo vylučuje jizvu a vadu chůze, ačkoliv markantní jizva na jeho hlavě je na první pohled viditelná a nebylo ani provedenými důkazy vyloučeno, že jeho pohyb vykazuje specifika spojená s následky dřívější paretické nohy, únavového a bolestivého syndromu. Poznamenal též, že ani žádná zajištěná věcná stopa jej neidentifikovala jako osobu vyskytující se na daném místě. Dodal, že neměl ani faktickou možnost realizovat svoji obhajobu, protože soud tím, že neprovedl obhajobou navrhované důkazy, nadřadil své vnitřní přesvědčení před prováděním řádného dokazování.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že soudy nesprávně označily trestný čin podplácení odkazem na §161 odst. 1, 2 tr. zák., aniž by současně uvedly, kterou z forem kvalifikované skutkové podstaty pod písmeny a) či b) měl svým jednáním naplnit. Přes uplatnění této námitky v odvolacím řízení odvolací soud vadu neodstranil, a výrok je proto neúplný. Pro úplnost poznamenal, že soudy chybně nerozhodovaly ani o přiznání či nepřiznání nároku na náhradu škody poškozené E. Š., čímž dokladoval nedůslednost rozhodování ve věci samé.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené unesení Krajského soudu v Praze zrušil, aby zrušil také další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu v Kolíně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně obou skutků, jimiž byl uznán vinným, uplatnil námitky, které převážně směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Kolíně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Praze.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jímž se měl obviněný J. D. jako spolupachatel dopustit trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., v podstatě vytkl, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování; soudy neprovedly jím navrhované důkazy - neprověřily výpověď svědka D. B. a provedené důkazy nesprávně hodnotily. V této souvislosti poukazoval především na procesní vady, které podle něj provázely fotorekognici, na nepřesvědčivost výpovědi poškozené – svědkyně E. Š., svědka D. M. či znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie MUDr. V. S. Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky tak uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje, jež stála na jeho tvrzení, že se činu společně s již odsouzeným J. B. nedopustil, na místě činu se vůbec nevyskytoval, primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně pak ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se uvedených trestných činů nedopustil. Těmito námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, které uzavřely, že obviněný spolu s již odsouzeným, původně spoluobviněným J. B. v úmyslu se obohatit vykopli dveře domu, ve kterém byla poškozená E. Š., kterou chytili za ruce a násilím ji usadili do křesla v obývacím pokoji, přičemž po ní požadovali vydání finanční hotovosti, že si jdou pro její důchod a podobně, po dobu kolem jedné hodiny poškozenou střídavě hlídali v obývacím pokoji a prohlíželi dům, při tomto ji ohrožovali nožem, poškozená posléze využila jejich nepozornosti a z místa činu utekla, obvinění z domu odcizili finanční hotovost 4.500,- Kč a další věci popsané v rozsudku, a způsobili tak odcizením věcí škodu ve výši 38.380,- Kč a další škodu poškozením vstupních dveří.
Námitky skutkové podle praxe dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Na rozdíl od dovolatele je Nejvyšší soud přesvědčen, že o takovou situaci se v posuzované věci nejedná. Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly Z odůvodnění rozsudku soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 8 až 10 rozsudku soudu prvního stupně. strany 6 až 8 usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč své závěry o vině obviněného opřel zejména o výpověď poškozené E. Š., fotorekognici, kterou nelze hodnotit jako nezákonnou, neboť poškozená byla před vlastní fotorekognicí řádně vyslechnuta, popsala pachatele a následně ho identifikovala na fotografiích (č. l. 65 – 68) a následně i v rámci hlavního líčení označila obviněného za pachatele trestného činu (č. l. 338, 339). Soudy se obsáhle věnovaly jak hodnocení přesvědčivosti výpovědi poškozené E. Š., tak provedené rekognici (strana 5 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 a 7 napadeného usnesení odvolacího soudu). Vypořádaly se i s námitkami obviněného, které se týkaly jizvy, jíž si poškozená nevšimla, a též jím tvrzené omezené hybnosti dolních končetin. V daných souvislostech není od věci připomenout, že svědkyně obviněného bezpečně poznala v přípravném řízení i hlavním líčení a z její výpovědi v hlavním líčení je zjevné, že svědkyně tak učinila pouze v případě, že si byla totožností pachatelů útoku jistá. Tvrzení obviněného, že byl v době činu omezen v hybnosti, bylo vyvráceno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie MUDr. V. S., který měl dostatek potřebných a relevantních podkladů, aby zaujal přesvědčivé závěry. S usvědčujícími důkazy v podobě výpovědi poškozené a „fotorekognice“ korespondovala, byť podpůrně, i výpověď svědka D. M., který uvedl, že si u něho obviněný J. D. schoval tašku s nějakými věcmi a také mu popsal vniknutí do domu staré paní a odcizení věcí. Soudy zároveň vysvětlily, proč neuvěřily výpovědi spolupachatele J. B., který označil za spolupachatele D. B., a ani výpovědím otce obviněného J. D. a družky obviněného K. P. Soud prvního stupně na podkladě těchto důkazů uzavřel, že to byl obviněný, kdo se společně s J. B. dopustil násilného vniknutí do domu poškozené E. Š. a loupežného útoku vůči ní. Se závěry soudu prvního stupně odvolací soud souhlasil, sám je svými úvahami ještě podpořil a ani dovolací soud nemá důvod se od nich odchýlit.
Souhlasit nelze ani s výtkou obviněného, že skutek je popsán tak, že z něj vlastně ani není možné dovodit, čeho konkrétně se osobním jednáním měl dopustit právě on. Nelze pominout, že obviněný byl uznán vinným uvedenými trestnými činy jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Takto definované spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O společné jednání v tomto smyslu jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému provedení trestného činu, jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). V tomto případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě nenaplňují znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Právě o tuto formu součinnosti spoluobviněných šlo a soud prvního stupně nepochybil, pokud ve výroku o vině nepopsal konkrétní jednání, jehož se dopustil právě a jen dovolatel. Zcela jistě si jeho postup nelze vykládat jako neschopnost vypořádat se se vzájemně rozpornými důkazy svědčícími pro několik odlišných variant společného jednání, jak se domnívá obviněný.
Obdobně nutno nahlížet i na ty výhrady vůči správnosti skutkových zjištění pod bodem 1), v němž byl spatřován trestný čin podplácení podle §161 tr. zák., jejichž podstatou je zpochybnění věrohodnosti svědka M. Č. a nepřímých důkazů, které jeho výpověď podporují. Soud prvního stupně přesvědčivě vyložil, proč závěr o vině obviněného opřel o usvědčující výpověď M. Č., která byla nepřímo potvrzována i výpověďmi svědků J. P. a T. E. (strana 7, 8 rozsudku). Obviněný v odvolání uplatnil výhrady, jež byly v mnohém shodné s těmi, jež byly obsaženy i v dovolání, a odvolací soud na ně přiléhavě reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí, ztotožňuje se v rozhodující míře s úvahami soudu prvního stupně (strana 5 usnesení). Způsob, jakým soudy obou stupňů nahlížely a hodnotily provedené důkazy, shledává správným i dovolací soud.
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně pod bodem 1) výroku o vině jeho rozsudku, byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., zejména zda se jednalo o dokonaný trestný čin či jen jeho pokus.
Trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 ustanovení §161 tr. zák. naplní, kdo
a) spáchá čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, nebo
b) spáchá takový čin vůči veřejnému činiteli.
Po subjektivní stránce je u trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák..
Podstata jednání obviněného spočívala podle skutkových zjištění soudu prvního stupně v tom, že obviněný v úmyslu vyhnout se postihu za neoprávněné řízení motorového vozidla v době soudního zákazu této činnosti, když byl policistou ve služebním stejnokroji npor. M. Č. kontrolován v osobním vozidle, které řídil, poté, co byl tímto policistou vyzván k předložení dokladů potřebných k řízení motorového vozidla, sdělil mu, že má vyslovený zákaz řízení, doklady nemá, že má u sebe pouze cestovní pas, s tím, že když ho pustí, dá mu ihned 5.000,- Kč, po tomto byl vyzván k vystoupení z vozidla, po vystoupení z vozidla policistovi sdělil „máte to zapotřebí, já Vám dám 5.000,- Kč a pojedu, budete mít klid, protože mě stejně pustí, soud mě osvobodí“.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky ty zákonné znaky trestného činu podplácení podle §161 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jinému v souvislosti s obstaráváním (nepřesně uvedeno „obstaráním“) věcí obecného zájmu nabídl úplatek a takový čin spáchal vůči veřejnému činiteli. Naplnění právě těchto zákonných znaků trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. má oporu v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
V obecné rovině není od věci připomenout, že objektem trestného činu podplácení je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu. Za nabídnutí úplatku se považuje jednání, kterým pachatel projevuje ochotu úplatu poskytnout proto, aby při obstarávání věci obecného zájmu bylo jeho požadavku vyhověno. Je jím jakýkoli, ať výslovný nebo konkludentní návrh na poskytnutí úplatku. Z časového hlediska může být nabídka úplatku formulována tak, že k plnění z ní může dojít okamžitě po její akceptaci nebo v budoucnu, a to jak před obstaráním věci obecného zájmu, tak i po obstarání věci obecného zájmu, o kterou se jedná srov. přiměřeně viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1004 s.. Trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. je dokonán nejen poskytnutím úplatku, ale též jeho nabídnutím nebo slíbením, přičemž se nevyžaduje, aby podplácená osoba úplatek přijala (srov. rozhodnutí č. 17/1978 Sb. rozh. tr.).
Veřejným činitelem je dle §89 odst. 9 tr. zák. mimo jiné příslušník ozbrojených sil, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
V návaznosti na to je třeba přisvědčit názoru soudů obou stupňů, že z kontextu skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolatel nabídl policistovi, který vůči němu prováděl služební zákrok, určité peněžní plnění za tím účelem, aby jeho delikt fakticky ponechal bez povšimnutí a bez náležitého postihu (tedy v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu nabídl veřejnému činiteli úplatek). V jeho jednání nutno spatřovat nabídku úplatku a tedy dokonaný trestný čin podplácení podle §161 tr. zák.; proto je třeba pohlížet na výtku obviněného, že z rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, zda se v jednání obviněného „spatřuje nabídku či slib úplatku anebo přímo poskytnutí úplatku ve stadiu dokonaného pokusu“, jako na neopodstatněnou a nerelevantní. I kdyby se zde jednalo o jinou formu jednání, tj. o slib či poskytnutí úplatku, nebylo by to podstatné, neboť trestní zákon mezi těmito formami uplácení nečiní rozdílu v otázce trestnosti.
Namítal-li dále obviněný, že nebyly naplněny ani další znaky trestného činu konkrétně subjekt, objektivní stránka a subjektivní stránka, nelze mu přisvědčit.
Z obsahu rozhodnutí a spisového materiálu je zřejmé, že nelze mít pochybnosti o tom, že to byl právě obviněný J. D., kdo se dopustil činu popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Je zjevné, že tato zjištění naplňují znaky subjektu a objektivní stránky trestného činu podplácení, jak již bylo ostatně vyloženo.
Stran subjektivní stránky soud prvního stupně již ve skutkové části výroku o vině uvedl, že obviněný byl veden úmyslem vyhnout se postihu za neoprávněné řízení motorového vozidla, přičemž se zřetelem k okolnostem, za nichž tak činil, si musel být vědom toho, že nabízená finanční částka má povahu nabídky úplatku. Obviněný policistovi ve služebním stejnokroji nabídl úplatek, aby se tak vyhnul trestnímu postihu, chtěl porušit zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného a zjevně jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Jednání obviněného proto vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a v této části je jeho dovolání zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Námitky obsažené v dovolání obviněného J. D., jejichž těžiště tvořila výtka, že soud prvního stupně neoznačil formu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podplácení, kterou měl obviněný svým jednáním naplnit, je částečně opodstatněná.
Obviněný námitku stran úplnosti výroku o vině trestným činem podplácení uplatnil i v odvolání. Odvolací soud dal obviněnému za pravdu, když připustil, že se soud prvního stupně dopustil pochybení formálního rázu, pakliže nevyjádřil, že se jedná o kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného trestného činu uvedenou v odst. 2 písm. b) §161 tr. zák. Uvedl, že s ohledem na znění skutkové části výroku o vině a tzv. právní větu nelze mít pochybnosti o tom, že soud prvního stupně spatřoval v jednání obviněného trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (strana 9).
S názorem odvolacího soudu lze v zásadě souhlasit.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž byl obviněný uznán vinným, obsahovat označení trestného činu, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení (tzv. právní věta výroku o vině), nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání skutku jakož i uvedením zákonných znaků odůvodňujících určitou trestní sazbu (tzv. skutková věta výroku o vině); stejně tak výrok o trestu musí odpovídat zákonným požadavkům §122 odst. 1 tr. ř.
Soud první stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině popsal průběh skutkového děje i všechny další podstatné okolnosti děje, z nichž je zřejmé, že obviněný, který měl uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorového vozidla a přesto řídil, sdělil npor. M. Č., policistovi ve služebním stejnokroji, po výzvě k předložení dokladů potřebných k řízení motorového vozidla, že když ho pustí, dá mu ihned 5.000,- Kč. V právní větě pak spatřoval v činu obviněného zákonné znaky, že „jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu nabídl úplatek a takový čin spáchal vůči veřejnému činiteli a podřadil jej pod skutkovou podstatu trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, 2 tr. zák.
Bylo již uvedeno, že kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 §161 tr. zák. naplní, kdo
a) spáchá čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, nebo
b) spáchá takový čin vůči veřejnému činiteli.
Je zřejmé a konstatoval to ostatně již odvolací soud, že soud prvního stupně pochybil, pokud v rámci právní věty neoznačil uvedením písmene, kterou z forem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podplácení podle §161 odst. 2 tr. zák. v jednání obviněného spatřoval, a právní věta v rozsudku soudu prvního stupně tak zcela neodpovídá požadavkům uvedeným v §120 odst. 3 tr. ř.
I kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným ve smyslu vytýkané vady, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v tomto rozsahu a z tohoto důvodu v něm uvedeného by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Doplněním označení trestného činu, kterého se pachatel dopustil, by nemohlo dojít k žádné relevantní změně právní kvalifikace činu obviněného a tato změna by nemohla zásadně ovlivnit ani závěry rozhodné pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Pochybností není ani o tom, že sporná otázka není otázkou zásadního právního významu.
Pro úplnost třeba dodat, že se nelze zabývat námitkou obviněného, který tvrdil, že v rozsudku chybí výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené E. Š. I kdyby poškozená řádným návrhem uplatnila svůj nárok na náhradu škody a soud prvního stupně o něm nerozhodl, nebylo by možné takovou vadu zhojit s ohledem na zákaz reformace in peius. V posuzované věci však poškozená E. Š. v hlavním líčení před zahájením dokazování prohlásila, že se nepřipojuje s nárokem na náhradu škody (viz č. l. 334), a za takových okolností soud správně o jejím nároku na náhradu škody nerozhodoval
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. D. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková