ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1378.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1378/2012-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovolání obviněných Z. Ž. , a P. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 7 To 127/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 32/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněných Z. Ž. a P. R. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 3 T 32/2012, uznal obviněné Z. Ž., P. R., P. R. a B. Č. [dále jen „obviněný(í)“ nebo „dovolatel(é)“] vinnými, že:
„dne 22. 1. 2012 v době okolo 04:30 hod. ve F. na ulici S. v herně H. poté, co se předem dohodli na vloupání do výherního automatu a odcizení peněz z něj za pomoci univerzálního klíče a rozdělili si své úkoly, a poté, co si společně objekt prohlédli, hráli v něm na výherních automatech a vyčkávali na vhodný okamžik, obžalovaný P. R. zabavil obsluhu herny A. S., obžalovaní P. R. a B. Č. jí bránili ve výhledu na výherní hrací automat a obžalovaný Z. Ž. za pomoci univerzálního klíče vnikl do výherního hracího automatu značky Kajot, z něhož odcizil finanční hotovost ve výši 73.660,-- Kč, a svým společným jednáním tak poškozené společnosti Hvězda group, s. r. o., se sídlem F., S., způsobili škodu odcizením ve výši 73.660,-- Kč a poškozené společnosti KIMEX CASINO, a. s., se sídlem P., M., poškozením dvou zámků výherního hracího automatu způsobili škodu ve výši 860,-- Kč, přičemž bezprostředně po činu byli zadrženi hlídkou Policie ČR, přičemž obžalovaný Z. Ž. se tohoto jednání dopustil přesto, že dne 13. 1. 2011 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. 6 T 209/2008, který nabyl právní moci dne 15. 7. 2009, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), c), trestního zákona účinného do 31. 12. 2009“.
Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval v případě obviněného Z. Ž. jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku a u ostatních tří obviněných jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, 4 písm. a) trestního zákoníku. Za to obviněnému Z. Ž. uložil podle §205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; obviněnému P. R. uložil podle §205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem, a podle §70 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to 4 ks vteřinových lepidel zn. Super Glue, t. č. uložených v přílohové obálce spisu; obviněnému P. R. uložil podle §205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; obviněnému B. Č. uložil podle §205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Zároveň soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil všem obviněným za povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené společnosti KIMEX CASINO, a. s., škodu ve výši 860,-- Kč; poškozenou Hvězda group, s. r. o., podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obvinění Z. Ž., P. R. a P. R. Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 7 To 127/2012, tak, že z podnětu odvolání všech tří obviněných podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestech ohledně všech jmenovaných obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Z. Ž. uložil podle §205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, obviněnému P. R. uložil podle §205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §70 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to 4 ks vteřinových lepidel zn. Super Glue, t. č. uložených v přílohové obálce spisu; obviněnému P. R. uložil podle §205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Se shora uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnili již jen obvinění Z. Ž. a P. R. a podali proti němu dovolání.
Obviněný Z. Ž. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Boháče a uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl v něm, že rozhodnutí o vině spočívá na nesprávném právním posouzení jeho jednání, jež nemělo být kvalifikováno jako zločin krádeže podle §205 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, protože skutek neměl být posouzen jako spáchaný členem organizované skupiny. Ve skutkovém popisu totiž nebyly zjištěny skutečnosti, ze kterých by vyplýval vysoký stupeň plánovitosti a koordinovanosti pachatelů. Soudy se navíc nezabývaly problematikou rozdílu mezi spolupachatelstvím ve smyslu ustanovení §23 trestního zákoníku a organizovanou skupinou ve smyslu §205 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku.
Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že pouze převzal konstatování soudu prvního stupně o tom, že se všichni obvinění jednání dopustili jako členové organizované skupiny, po předchozí dohodě a po rozdělení jednotlivých úkolů. Tvrdil, že pokud se popsaného jednání dopustili, tak jedině jako spolupachatelé; žádným důkazem nebylo prokázáno, že by mezi nimi byly plánovitě rozděleny úkoly a koordinováno jednání, naopak ze způsobu provedení činu je patrná značná spontánnost. Jejich jednání se nevyznačovalo ani potřebným stupněm „společenské nebezpečnosti“ nutným k tomu, aby mohlo být kvalifikováno jako jednání člena organizované skupiny, navíc způsobená škoda nebyla nijak enormní. Soudy prý nevzaly v úvahu princip presumpce neviny a nesprávně zohlednily skutečnost, že proti nim probíhají další trestní řízení týkající se obdobných protiprávních činů.
V závěru svého podání tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu „k novému projednání a rozhodnutí“.
Obviněný P. R. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Michala Račoka a uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ) a g) tr. ř.
Dovolatel uvedl, že skutek, který byl předmětem obžaloby, byl soudy obou stupňů nesprávně právně posouzen, neboť nebyl naplněn obligatorní znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu krádeže podle §205 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se spolu s dalšími osobami dopustil trestné činnosti po předchozí dohodě a po rozdělení jednotlivých úkolů. Naplnění znaku „organizované skupiny“ vylučuje také okolnost, že se jednalo o jediný skutek, ke kterému došlo náhodně, a proto nelze hovořit o žádné plánovitosti a koordinovanosti, natož o přistoupení člena ke skupině. Cílem jejich cesty bylo dopravit D. L. na S. a navštívit rodné místo matky. Chybou soudů podle jeho názoru bylo, že tato svědkyně nebyla vyslechnuta.
Obviněný dále namítl, že se přímo trestné činnosti, tj. vloupání do hracího automatu, nezúčastnil. V předmětné herně pouze hrál, vybíral výhry a bavil se s obsluhou herny u baru, proto nelze hovořit o tom, že by „zabavil obsluhu herny“, jak se uvádí v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Považoval rovněž za nesprávné, že se soudy dostatečným způsobem nezabývaly hodnocením jejich jednání z hlediska ustanovení §23 trestního zákoníku o spolupachatelství, resp. §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku o účastenství. Takové úvahy v rozhodnutích soudů zcela chybí, a proto nesplňují náležitosti ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Jestliže bylo možné uvažovat o mírnější právní kvalifikaci, pak vzhledem k zásadě „in dubio pro reo“ měla být zvolena právní kvalifikace pro pachatele příznivější.
S ohledem na uvedené obviněný P. R. v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K oběma dovoláním se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného Z. Ž. státní zástupce uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování. Následně konstatoval, za jakých podmínek se lze úspěšně domáhat zásahu do skutkových zjištění. Takovou situaci však v dané věci neshledal.
Státní zástupce v postupu soudů nižších stupňů neshledal žádné pochybení. K námitce stran naplnění znaku „organizované skupiny“ uvedl, že judikatura jej pojímá jako sdružení více osob (nejméně tří), ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter a prostřednictvím ní lze spáchat i jen ojedinělý jednorázový trestný čin. Dovolatelovu námitku, že „v souzeném případě a ve skutkovém popisu nejsou zjištěny skutečnosti, ze kterých by vyplýval vysoký stupeň plánovitosti a koordinovanosti pachatelů“, považoval za bezpředmětnou, neboť pro učinění závěru, že v určitém případě šlo o organizovanou skupinu, se zjištění „vysokého stupně plánovitosti a koordinovanosti“ nepožaduje. Za relevantní nepovažoval ani výhrady dovolatele, že se soudy nezabývaly problematikou rozdílu mezi spolupachatelstvím a organizovanou skupinou, neboť institut spolupachatelství není ve vztahu k institutu organizované skupiny v tom poměru, že by uplatnění jednoho z nich vylučovalo uplatnění druhého. Tyto instituty na sobě nejsou závislé ani se nijak nepodmiňují, proto nelze soudům vytýkat, že se nezabývaly „problematikou rozdílu“ mezi nimi.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a souhlasil, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Státní zástupce se vyjádřil rovněž k dovolání obviněného P. R . Nad rámec shodných konstatování jako ve vyjádření k dovolání prvního z dovolatelů uvedl, že námitka tohoto obviněného (že nelze hovořit o tom, že by zabavil obsluhu herny) je irelevantní, neboť směřovala proti skutkovým zjištěním soudů. Za důvodnou nepovažoval ani tu námitku, že soudy patřičně nezvážily rozdíl mezi spolupachatelstvím a organizovanou skupinou, což odůvodnil stejnými argumenty jako v předchozím vyjádření, na které také odkázal. K tomu však dodal, že i pokud by námitka obviněného stran jeho účasti jako pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku byla důvodná, nemohlo by to na jeho postavení nic zásadního změnit a byl by tudíž namístě postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Účastník na trestném činu (tedy i pomocník) je totiž trestně odpovědný v zásadě stejně jako přímý pachatel, kromě toho se na něj i jako na pachatele hledí (odkázal přitom na §24 odst. 2 a §113 trestního zákoníku).
V návaznosti na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud také dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a souhlasil, aby takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, a už z tohoto důvodu je přípustnost jeho podání omezena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005).
Podle §265a odst. 1 tr. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud před rozhodnutím o podaných dovoláních reagoval jak na některé argumenty dovolatelů, tak na okolnosti vyplývající z obsahu spisu, a vyžádal si zprávy o stavu řízení v dalších trestních věcech všech čtyř obviněných. Zatímco ze zprávy Okresního soudu v Kroměříži zjistil, že o obžalobě podané na všechny obviněné dne 6. 6. 2012 dosud nebylo rozhodnuto (hlavní líčení nařízené na 28. 8. 2012 bylo odročeno na neurčito), ze zprávy Okresního soudu v Novém Jičíně zjistil, že rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 3 T 24/2012, který nabyl právní moci dne 26. 9. 2012, tento soud podle §45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil ve výše citovaném rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku výrok o vině o zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku u obviněného Z. Ž. a o zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, 4 písm. a) trestního zákoníku u obviněných P. R., P. R. a B. Č., a současně zrušil celý výrok o trestech uložených obviněným shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a nově rozhodl tak, že obviněného Z. Ž. uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku a obviněné B. Č., P. R. a P. R. uznal vinnými zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3, 4 písm. a) trestního zákoníku (do popisu zahrnul jednak dílčí útok popsaný v úvodu odůvodnění tohoto usnesení, jednak další dva dílčí útoky, jichž se dopustili dne 20. 1. 2012 v době od 03:00 hod do 05:00 hod. ve F. a dne 20. 1. 2012 v době od 06:20 hod. do 07:10 hod v N.). Za to obviněnému Z. Ž. uložil podle §205 odst. 4 trestního zákoníku za použití §45 odst. 1 trestního zákoníku společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, obviněnému B. Č. podle §205 odst. 4 trestního zákoníku za použití §45 odst. 1 trestního zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, obviněnému P. R. podle §205 odst. 4 trestního zákoníku za použití §45 odst. 1 trestního zákoníku společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §70 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (v rozsudku blíže specifikovaných), a obviněnému P. R. podle §205 odst. 4 trestního zákoníku za použití §45 odst. 1 trestního zákoníku společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Nakonec znovu rozhodl o náhradě škody.
S ohledem na toto zjištění je tak v posuzované věci zjevné, že v okamžiku rozhodování Nejvyššího soudu již neexistoval ani dovoláními napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 7 To 127/2012, ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 3 T 32/2012, neboť výroky o vině i trestu z nich byly ohledně všech obviněných (tedy i ohledně obou dovolatelů) zrušeny výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 3 T 24/2012.
Nejvyšší soud sice přezkoumává podle hledisek uvedených v ustanovení §265i odst. 3 až 5 tr. ř. napadené pravomocné rozhodnutí ve věci samé na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc), ovšem nezbytným předpokladem provedení této jeho činnosti je, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec existovalo rozhodnutí napadené dovoláním (resp. výrok rozhodnutí napadený dovoláním). Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo později k jeho zrušení, popřípadě došlo ke zrušení výroku napadeného dovoláním (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či trestu společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí (popřípadě proti neexistujícímu výroku) podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, publikované pod č. T 683 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4, C.H.Beck Praha).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud za popsaného stavu věci musel postupovat podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a dovolání obou obviněných odmítnout, neboť nejsou přípustná. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a