ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1417.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1417/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2005 dovolání obviněných mladistvých L. D. a P. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 4 Tmo 59/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Tm 153/2004, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 4 Tmo 59/2005, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 8 Tm 153/2004, v celém rozsahu zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 8 Tm 153/2004, byli obvinění mladiství (nadále jen mladiství) uznáni vinnými proviněními krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzeni podle §45 odst. 1, 2, §45a odst. 1 tr. zák., §26 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestnímu opatření obecně prospěšných prací ve výměře 70 hodin; podle §26 odst. 1, §18 odst. 1 písm. e) zákona č. 218/2003 Sb. jim bylo uloženo, aby podle svých sil nahradili škodu způsobenou proviněním. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvým uložena povinnost zaplatit poškozenému S. K. společně a nerozdílně na náhradě škody částku ve výši 15.000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladiství provinění krádeže a porušování domovní svobody dopustili tím, že dne 16. 7. 2004 v době od 6.30 do 17.15 hodin v Ř. u B. na ulici U K. v domě se vloupali za pomoci vyrobeného paklíče společně s I. K., nezletilým J. K. a s dosud neustanovenou osobou jménem J. M. do uzamčené ložnice rodičů I. K., tuto prohledali a odcizili zde ze skříně zlaté šperky a finanční hotovost v částce 4.000,- Kč, čímž způsobili poškozenému S. K. škodu v celkové výši 15.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli mladiství L. D. i P. H. odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestnímu opatření. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 4 Tmo 59/2005, byla odvolání mladistvých podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali mladiství v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázali v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dovoláních oba mladiství shodně vytkli, že se skutku, který je jim kladen za vinu, nedopustili a nespáchali ani provinění krádeže, ani provinění porušování domovní svobody, jimiž byli uznáni vinnými. Ve vztahu k provinění porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. uvedli, že do rodinného domku byli pozváni svědkyní I. K., která zde má trvalé bydliště. Když ta projevila zájem otevřít pokoj svých rodičů, otevřel jej M. J. a oni s jejím souhlasem vstoupili do otevřeného pokoje, v důsledku čehož se tohoto provinění dopustit nemohli. Podle mladistvých nebylo možno vyslovit závěr ani o jejich vině proviněním krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. K naplnění skutkové podstaty tohoto provinění se vyžaduje úmyslné zavinění, což však podle nich prokázáno nebylo, poněvadž svědkyně I. K., jejíž výpověď hodnotili jako nevěrohodnou, jim věci darovala. Zdůraznili, že při vstupu do domu neměli v úmyslu toto provinění spáchat, věci jim byly darovány a nebylo zřejmé, že by svědkyně nebyla oprávněná jim je darovat. Namítli, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by se provinění krádeže dopustili právě oni. Oba mladiství navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním mladistvých uvedl, že pokud mladiství uplatnili námitky, jejichž prostřednictvím předkládali dovolacímu soudu k posouzení jinou verzi průběhu skutkového děje, než jakou vzaly za podklad svého rozhodnutí soudy obou stupňů, resp. brojili proti správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů, podali dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Takto je třeba podle něj hodnotit jejich tvrzení, že se nedopustili skutku, který je jim kladen za vinu, a též ty pasáže, v nichž namítli, že věci, na jejichž odcizení se měli podílet, jim byly darovány I. K., v důsledku čehož zpochybnili existenci subjektivní stránky provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. Naproti tomu byl dovolací důvod podle jeho názoru relevantně uplatněn v té části, v níž dovolatelé zpochybnili správnost právního posouzení skutku jako provinění porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a v níž vytkli, že není zřejmé, kde nalézací soud spatřoval prvek úmyslného zavinění, bez kterého nelze trestný čin krádeže spáchat. V tomto ohledu shledal dovolání mladistvých opodstatněnými. Ve vztahu k provinění porušování domovní svobody zdůraznil, že mladiství byli pozváni do domku rodičů I. K. právě touto svědkyní, vstoupili tam s jejím souhlasem, přičemž nelze pochybovat o tom, že I. K. byla osobou oprávněnou takový souhlas dát. Pro vstup mladistvých do uzamčené ložnice rodičů I. K. bylo taktéž určující stanovisko této svědkyně, a nikoliv stanovisko jejích rodičů. Tento argument svědčící pro nedostatek subjektivní stránky skutkové podstaty provinění porušování domovní svobody byl doplněn názorem, že pokud dala oprávněná osoba souhlas ke vstupu do domu nebo do bytu, potom samostatnou ochranu ve smyslu §238 tr. zák. nelze poskytovat jednotlivým, byť uzamčeným místnostem, které svým způsobem užívání tvoří toliko součást nebo příslušenství takového domu či bytu. Ve vztahu k provinění krádeže státní zástupce poznamenal, že námitku dovolatelů, že není zřejmé, z jakých skutkových okolností soudy dovodily existenci subjektivní stránky tohoto provinění, lze považovat za zjevně neopodstatněnou, poněvadž závěr o odcizení cizích věcí soudy přesvědčivě odůvodnily. Na druhé straně ale nepokládal za přesvědčivé závěry soudů, pokud byl mladistvý L. D. uznán vinným coby spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. proviněním krádeže podle §247 tr. zák. Tento závěr je podle něj zpochybněn především výsledky dokazování, z nichž plyne, že mladistvý se nepodílel na prohledávání ložnice rodičů I. K. Dodal, že konkrétní účast tohoto mladistvého by nevylučovala jeho trestní odpovědnost za provinění podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., avšak upozornil, že toto provinění je přísněji trestné než provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., jímž byl uznán vinným.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně jakož i rozsudek Městského soudu v Brně zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání mladistvých jsou zčásti důvodná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli mladiství deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili rovněž námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně, tedy námitky skutkové. Povahu těchto námitek mají především ty, jimiž brojili proti způsobu hodnocení svědkyně I. K., a jejichž podstatou bylo opakování obhajoby, že se žádného protiprávního jednání nedopustili, poněvadž věci, na jejichž odcizení se měli podílet, jim tato svědkyně darovala.
Jako námitku právní nelze tuto výhradu mladistvých označit ani ve vztahu k subjektivní stránce a úmyslnému zavinění provinění; podle mladistvých nelze hovořit o úmyslném zavinění též proto, že věci jim byly darovány svědkyní I. K.
Závěr o formě zavinění je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudů, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Mladiství zaměřili dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, pokud z nich nevyplynulo, že věci jim svědkyně I. K. darovala, nikoli proti tomu, že by zjištění soudů nenaplňovala zákonné znaky zavinění. I v této části tedy mladiství uplatnili námitky skutkové. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn zejména v té části dovolání, v níž mladiství zpochybnili správnost právního posouzení skutku a namítli, že skutek nelze právně kvalifikovat jako provinění porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. pro absenci subjektivní i objektivní stránky a nelze je posoudit ani jako provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. pro absenci subjektivní stránky.
Protože dovolání nebylo možné v této části odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání jsou důvodná.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že ve skutku mladistvých soud shledal znaky jednak provinění porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že neoprávněně vnikli do bytu jiného a překonali překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jednak provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., jež spočívají v tom, že si přisvojili cizí věc tím, že se jí zmocnili, čin spáchali vloupáním, a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě těchto provinění, spolehlivě neobsahuje.
Provinění porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, užije-li při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Objektem trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. je domovní svoboda; označená skutková podstata chrání nedotknutelnost obydlí zaručenou čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto článku není do obydlí dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Z toho a contrario vyplývá, že pokud osoba vstoupí do obydlí se souhlasem toho, kdo v něm bydlí, neporušuje nedotknutelnost obydlí a nejedná tak proti zájmu chráněnému v ustanovení §238 tr. zák. Jestliže je v čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod kritérium nedotknutelnosti obydlí vyjádřeno dikcí, že do obydlí není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí, znamená to, že otázka, kdo je vlastníkem objektu a jaké je jeho stanovisko ke vstupu třetí osoby do obydlí, je sama o sobě nerozhodná. Kritériem nedotknutelnosti obydlí tedy není souhlas či nesouhlas osoby, která je vlastníkem objektu, nýbrž souhlas či nesouhlas osoby, která v objektu oprávněně bydlí.
Na těchto principech stojí praxe soudů, podle níž vstup do domu nebo bytu jiného s právně relevantním souhlasem některé z osob, které v něm oprávněně bydlí, nemůže naplňovat znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., a to ani v případě, když další z takových osob se vstupem nesouhlasí (k tomu srov. č. 28/1997 Sb. rozh. tr.).
Podle zjištění soudů se mladiství dopustili skutku spočívajícího v tom, že se společně s I. K., nezletilým J. K. a další neustanovenou osobou jménem J. M. vloupali za pomoci vyrobeného paklíče do uzamčené ložnice rodičů I. K., tuto prohledali a odcizili zde finanční hotovost a šperky, a tak způsobili škodu v celkové výši 15.000,- Kč.
Ač to soudy výslovně nezdůraznily, nebylo vyvráceno tvrzení mladistvých, že do domu rodičů I. K. vešli na její pozvání a také po celou dobu jejich pobytu v něm jim svědkyně nedala žádným způsobem najevo, že s jejich návštěvou nesouhlasí a nevyzvala je k odchodu. I. K. v rodinném domku žila společně se svými rodiči, v době činu byla zletilá a z ničeho není patrno, že by její způsobilost k právním úkonům byla nějak omezena. Byla proto osobou, jejíž případný souhlas s tím, aby mladiství do domu vstoupili a zdržovali se v něm, vylučoval protiprávnost jejich jednání.
Takové jednání ostatně mladistvým ani nebylo kladeno za vinu a v něm provinění porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. spatřováno nebylo. Podstata jednání kvalifikovaného jako provinění porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. měla spočívat v tom, že společně s I. K. vnikli za pomoci vyrobeného paklíče do uzamčené ložnice rodičů I. K., jež tvořila součást obytného prostoru rodinného domku.
Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku vyjádřil tak, že skutek byl kvalifikován i jako provinění porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., neboť neoprávněně vnikli do bytu jiného, a zvláště upozornil, že podle ustálené judikatury lze za byt jiného považovat i uzavřený pokoj, a překonali překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí (strana 5).
Odvolací soud závěry soudu prvního stupně doplnil a předeslal, že mladiství jednali s dalšími pachateli jako spolupachatelé. V daných souvislostech pak zdůraznil, že mladiství překonali překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí do místnosti (ložnice) užívané rodiči I. K. Jednotlivé pokoje, tedy i ložnice, pokud si uživatelé či majitelé nepřejí, aby třetí osoby bez jejich souhlasu zde setrvávaly, jsou součástí domu. Jestliže byl pokoj uzavřený, museli si být oba mladiství vědomi, že rodiče I. K. si nepřejí, aby tam kdokoliv, tedy i oni, vstupovali. Podle odvolacího soudu není proto pochyb o tom, že šlo o součást bytu jiného, které je rovněž poskytována ochrana podle ustanovení §238 tr. zák. (strana 2).
S těmito závěry odvolacího soudu souhlasit nelze.
Z popisu skutku logicky plyne, že mladiství vnikli za pomoci vyrobeného paklíče do uzamčené ložnice rodičů I. K. s jejím vědomím a souhlasem, z výsledků provedeného dokazování se dokonce naznačuje, že se tak stalo z jejího podnětu. Znamená to, že i když byla ložnice rodičů svědkyně uzamčená, pro mladistvé bylo relevantní, zda je ke vstupu do ní vyzvala (či s ním nejméně souhlasila) oprávněná uživatelka domu, jíž svědkyně evidentně byla. Přestože soudy jasné zjištění ohledně souhlasu či výzvy svědkyně ke vniknutí do uzamčené ložnice jejích rodičů neučinily, lze konstatovat, že se tak s jejím souhlasem stalo. Pro mladistvé byl souhlas oprávněné uživatelky určující a nic na tom nemění ani okolnost, že šlo o ložnici jejích rodičů, která byla uzamčená, v důsledku čehož si měli být mladiství vědomi, že si nepřejí, aby do ní kdokoliv cizí vstupoval. Za takových okolností nelze spolehlivě vyvodit subjektivní stránku provinění porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., jak to naznačuje odvolací soud.
Přisvědčit ale nelze ani názoru, že ochrana poskytovaná ustanovením §238 tr. zák. je poskytována samostatně i součástem bytu.
Jisté je, že ochrana poskytovaná ustanovením §238 tr. zák. se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má své soukromí a svou domácnost. Ložnice rodičů I. K. byla součástí rodinného domku, z výsledků dokazování neplyne, že by tento pokoj měl povahu věcně i formálně samostatného obydlí odděleného od ostatních částí domku tak, že by ostatní uživatelé domu do něj neměli a nemohli mít přístup. Pokud všechny osoby, které v domku bydlely, obývaly dům jako celek, aniž by byl rozdělen na samostatná a vzájemně oddělená obydlí, pak je též dům jako celek jedním obydlím všech osob, které v něm bydlí. Nelze proto ani hovořit o tom, že by jednotlivé součásti domu byly samostatnými obydlími, jimž by bylo třeba poskytnout ochranu podle §238 tr. zák. Na tomto závěru nic nemění ani zjištění, že obytné místnosti tvořící z hlediska způsobu jejich užívání součást domu, jsou uzamčené. Souhlasila-li tedy oprávněná uživatelka se vstupem do rodinného domku, souhlasila se vstupem do všech prostor k bydlení.
Přiléhavá není ani poznámka soudu prvního stupně, že podle ustálené judikatury lze za byt jiného považovat i uzavřený pokoj. Tak by tomu bylo jen tenkrát, byl-li by určen k samostatnému bydlení a byl samostatným obydlím (k tomu např. č. 8/1990 Sb. rozh. tr.); o to v posuzované věci nešlo.
Jestliže byl skutek mladistvých posouzen jako provinění porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., stalo se tak z důvodů, které nelze akceptovat, a napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze (s jistou mírou tolerance) podřadit i námitku mladistvých, že nebyla prokázána subjektivní stránka provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., poněvadž „není zřejmé, kde nalézací soud spatřuje prvek úmyslného zavinění, bez kterého nelze trestný čin spáchat, když je zřejmé, že při vstupu do domu žádný takový úmysl neměli a dále když je I. K. vyzvala k tomu, aby si vzali některé věci, tak v jednání, že si je na její výzvu vzali, nelze spatřovat prvek úmyslného zavinění“.
Provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou a čin spáchá vloupáním.
Ze skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v odpovídající části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že podstatným bylo v daném ohledu zjištění, že mladiství společně s dalšími jmenovanými osobami vnikli za pomoci vyrobeného paklíče do uzamčené ložnice rodičů I. K., tuto prohledali a odcizili zde finanční hotovost a šperky, čímž způsobili škodu v celkové výši 15.000,- Kč.
Soudy obou stupňů správně uzavřely, že finanční hotovost a šperky, jichž se pachatelé zmocnili v ložnici rodičů svědkyně I. K., měly ve vztahu k nim povahu „cizí věci“. Přiléhavě tak vyvodily nejen proto, že byli svědkyní I. K. informováni, že jde o ložnici jejích rodičů, a zejména též ze způsobu vniknutí do ložnice. Neobstojí proto námitka, že byli-li I. K. vyzváni, aby si některé věci vzali, nelze v jejich jednání spatřovat úmyslné zavinění. Věci v ložnici rodičů svědkyně I. K. byly věcmi cizími jak pro tuto svědkyni, tak i pro mladistvé, a o této skutečnosti mladiství věděli. Jestliže by se jich za takových okolností zmocnili, učinili by tak v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., jak vyvozoval již soud prvního stupně.
Odvolací soud i v této souvislosti předeslal, že oba mladiství spolu s dalšími pachateli jednali jako spolupachatelé a tento závěr podle něho vyplývá z výpovědi svědka J. K., který uvedl, že …„všichni jsme hledali“.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin (provinění) spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu (provinění) společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je potom naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu směřují k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu č. 36/1973 Sb. rozh. tr. aj.).
Stávající skutková zjištění však dovolují spolehlivě učinit takový závěr jen ohledně mladistvého P. H., nikoliv též ohledně mladistvého L. D. Ve vztahu k mladistvému P. H. bylo prokázáno, že tento vstoupil do otevřené ložnice, věděl, že byla otevřena za pomoci vyrobeného paklíče, prohledával zde věci a též si nějaké vzal, ač věděl, že jsou to věci náležející rodičům svědkyně I. K. Jde-li však o mladistvého L. D., důkazy provedené v hlavním líčení byly v rozsudku soudu prvního stupně rekapitulovány, ale z odůvodnění rozhodnutí již není patrné, jak byly hodnoceny a k jakým konkrétním skutkovým zjištěním soud stran mladistvého L. D. dospěl. Tento nedostatek neodstranil svým rozhodnutím ani odvolací soud.
Mladistvý L. D. uvedl, že po násilném vniknutí provedeném M. J. do místnosti vešel, ale jen tam stál a díval se na ostatní. Žádné věci si tam nevzal, nic neprohledával, později mu dal jeden řetízek mladistvý P. H. (č. l. 41, 42). Mladistvý P. H. potvrdil, že do pokoje vešli všichni a začali zde - kromě mladistvého L. D., který se jen díval - hledat peníze. Dodal, že jeden řetízek dal mladistvému L. D. (č. l. 32). Svědek J. K. v hlavním líčení vypověděl, že po otevření ložnice M. J. (S.) vešli do ní všichni, jen L. (mladistvý L. D.) stál mezi dveřmi. Dále pokračoval, že tam hledali všichni a našli peníze a nějaké zlato. Peníze si rozdělili a myslí si, že každý si vzal tisícovku (č. l. 108).
Je evidentní, že dovolatelé a svědek J. K. nevypovídají o konkrétní účasti mladistvého L. D. zcela shodně. Z rekapitulovaných výpovědí se však naznačuje, že mladistvý L. D., vstoupil-li do otevřené ložnice rodičů svědkyně I. K., žádné věci neprohledával a jasné ani není, kdy a jaké věci od ostatních spolupachatelů převzal. V této souvislosti se z výpovědí mladistvých naznačuje, že „později“ (bez bližšího časového určení) mu dal mladistvý P. H. řetízek a z výpovědí svědka J. K. nelze spolehlivě zjistit, zda (případně kdy) si i on vzal tisícovku. Zjištění konkrétní účasti mladistvého L. D. na společném jednání je však významná pro správnost závěru o jeho spolupachatelství na provinění krádeže, jímž byl uznán vinným, pro možnost vyslovení závěru o naplnění subjektivní stránky tohoto provinění. Odpověď na tuto otázku předpokládá doplnit v naznačeném směru dokazování o výslechy mladistvých i svědka J. K. Dosud zjištěné poznatky nevylučují, že mladistvý L. D. by mohl být trestně odpovědný nejméně ve smyslu provinění podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. Jak ovšem správně upozornil státní zástupce ve svém vyjádření, provinění podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. je přísněji trestné než provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., a proto bude na soudu prvního stupně, aby se důsledně vypořádal též se zákazem reformace in peius.
Protože napadené usnesení Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obou mladistvých z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch mladistvých, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková