ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1586.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1586/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2007 o dovolání obviněného G. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 61 To 106/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 92/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 24 T 92/2003, byl obviněný G. Š. uznán vinným, že
„6. 6. 2002 okolo 02:30 hodin, společně s dosud neztotožněným spolupachatelem přistoupili k poškozenému R. H., přiložili mu nůž k tělu, údery pěstí do obličeje jej srazili na zem, kde do něj kopali, dokud se nepřestal bránit, a následně mu z ruky strhli pánské náramkové hodinky značky Paris, z krku mu strhli dva pánské řetízky z pozlaceného stříbra, ze zadní kapsy kalhot mu sebrali osobní doklady a pokusili se mu sejmout z prstu prsten, což se jim nepodařilo, a s ostatními věcmi z místa činu utekli, činem způsobili poškozenému celkovou škodu ve výši 2.550,- Kč
a tohoto jednání se dopustil, ač byl rozsudkem Okresního soudu Česká Lípa ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. 4 T 613/1993, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 4. 1995, sp. zn. 31 To 50/1995, uznán vinným též pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, který dne 7. 5. 1999 vykonal“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se (obviněný) dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a odsoudil jej podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci spočívající v propadnutí jednoho kusu imitace loveckého nože – rukojeť paroží a jednoho kusu nože o délce 23,5 cm s černou rukojetí v černém pouzdře. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 24 T 119/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 9 To 178/2003, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu.
Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 61 To 106/2006 ve veřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2006 jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce Mgr. M. Z. dovoláním, jež v obecné rovině opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř.
První z uvedených dovolacích důvodů obviněný uplatnil v přesvědčení, že nebyly splněny předpoklady pro právní kvalifikaci jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §42 odst. 1 tr. zák., a to zejména po stránce materiální, neboť se uvedeného skutku dopustil až po více než třech letech po vykonání trestu za předchozí loupež. Vytkl rovněž, že v průběhu řízení před soudy obou stupňů nebyly odstraněny důvodné pochybnosti, zda se loupežného útoku, k němuž došlo dne 6. 6. 2002, dopustil právě on. Domníval se, že při posuzování této otázky nelze s jistotou vycházet z výpovědi poškozeného R. H., který ho označil za pachatele loupežného útoku, poněvadž schopnost jmenovaného vnímat byla v době útoku v důsledku silné opilosti značně snížena.
V námitkách podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný poukázal na své odsouzení pro loupežný útok ze dne 5. 6. 2002 z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 24 T 119/2002 (chybně uvedeno sp. zn. 24 T 119/2003), a dovozoval, že tento útok společně s nyní projednávaným útokem ze dne 6. 6. 2002 představovaly pokračování podle §88 odst. 3 tr. zák. (dovolatel měl nepochybně na mysli §89 odst. 3 citovaného zákona) v jednom trestném činu loupeže. Pro tuto právní kvalifikaci podle něj svědčí to, že oba útoky naplňují skutkovou podstatu téhož trestného činu, byly vedeny jednotným záměrem opatřit si peníze a movité věci poškozených, byly spáchány podobným způsobem ve dvou po sobě následujících dnech, a to vždy v pozdních nočních, resp. časných ranních hodinách, a obětí byl vždy náhodný chodec na prázdné ulici v P. Protože se tedy podle názoru obviněného nejednalo o dva samostatné trestné činy a jelikož za útok ze dne 5. 6. 2002 byl již pravomocně odsouzen výše označeným rozsudkem sp. zn. 24 T 119/2002 k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, bylo jeho trestní stíhání pro útok ze dne 6. 6. 2002 nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a mělo být zastaveno.
Na základě výše uvedených skutečností obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, jímž by zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 61 To 106/2006, a věc by vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. předloženo Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním věci v neveřejném zasedání. Státní zástupkyně tohoto státního zastupitelství ve svém vyjádření zaujala názor, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se státní zástupkyně ztotožnila s názorem soudů obou stupňů, pokud posoudily skutek obviněného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. Poukázala na to, že obviněný znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl již pro takový trestný čin potrestán, a to rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. 4 T 613/1993, kterým byl odsouzen rovněž pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, který vykonal dne 7. 5. 1999. Poté byl znovu třikrát odsouzen pro majetkovou trestnou činnost k nepodmíněným trestům tak, že v době od propuštění z výkonu trestu do spáchání nyní projednávané trestné činnosti si fakticky odpykal trest odnětí svobody v trvání dvou let, což podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost jeho jednání. Poznamenala rovněž, že obviněný v tomto případě použil nože, přičemž za početní převahy s dalším pachatelem poškozeného R. H. fyzicky napadli údery pěstí a kopáním. Tento způsob provedení byl daleko agresivnější než další dva útoky, pro které byl obviněný odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 24 T 119/2002, a proto bylo v daném případě třeba jeho jednání již kvalifikovat jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že obžaloba na obviněného byla k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 podána pro všechny útoky, tedy i pro útok ze dne 6. 6. 2002, avšak jednání vůči poškozenému R. H. bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Protože státní zástupkyně neshledala ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními soudů a jejich právním posouzením, navrhla Nejvyššímu soudu podané dovolání odmítnout v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně je třeba uvést, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Uvedeným kritériím vyhovuje dovolání obviněného pouze částečně. Pod žádný z důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatele, v jejichž rámci zpochybnil svoji účast na napadení poškozeného R. H. a tvrdil, že nebylo bezpečně prokázáno, že se tohoto loupežného útoku dopustil právě on (z výpovědi jmenovaného poškozeného nelze podle něj vycházet, neboť byl v době útoku silně podnapilý a jeho schopnost vnímání byla velmi snížena). Charakter takto vytknutých vad svědčí toliko o snaze obviněného akcentovat vlastní hodnocení provedených důkazů a dosáhnout tak prosazení odlišných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Tyto námitky se v žádném případě nikterak nedotýkají otázky právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným a jenž je popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a stojí tak mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože obviněným vytýkané nedostatky měly v této části výlučně povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, a jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Pokud by obviněný deklaroval pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jeho rámci uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však v další části svého dovolání vznesl rovněž výhrady, jež by citovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat – vytkl totiž, že nebyly splněny veškeré zákonné předpoklady pro právní kvalifikaci jeho jednání jako jednání spáchaného za podmínek zvlášť nebezpečené recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., a to zejména po stránce materiální, neboť se uvedeného skutku dopustil až po více než třech letech po vykonání trestu za předchozí loupež.
Takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu důvodné.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§41 odst. 1 tr. zák.). Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§41 odst. 2 tr. zák.).
Ve smyslu §42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody. Podle §42 odst. 2 tr. zák. nesmí horní hranice trestní sazby ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let.
Nejvyšší soud v uvedených souvislostech připomíná, že zvlášť nebezpečná recidiva je nejzávažnějším, kvalifikovaným případem recidivy, proto je (na rozdíl od jiných forem recidivy) předmětem zvláštní úpravy v trestním zákoně. Smyslem takové úpravy je důraznější postup proti zvlášť nebezpečným recidivistům a jejich citelnější trestání. V aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě se výrazně projevuje represivní stránka trestního práva a zdůrazňuje se jeho ochranná funkce. Tím se trestní zákon snaží omezit opětovné páchání zvlášť závažných úmyslných trestných činů.
Pro posouzení, zda obviněný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že (obviněný) společným jednáním užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a znovu spáchat zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují jak zákonné znaky jmenovaného trestného činu, tak i znaky nezbytné pro spolehlivé posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák.
V posuzovaném případě není pochyb o tom, že soudy zjištěné jednání obviněného vykazuje všechny (formální i materiální) znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Stejně tak není pochyb o tom, že jsou splněny formální zákonné podmínky pro označení obviněného za zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je zvlášť závažným trestným činem (§41 odst. 2 tr. zák.), neboť jde o úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (v daném případě jde konkrétně o deset let). Splněna je i podmínka tzv. zpětnosti, tedy potrestání obviněného pro takový úmyslný trestný čin v minulosti. To je dostatečně zřejmé už ze samotného popisu skutku ve výrokové části rozsudku.
Základní otázkou proto je, zda toto opětovné spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. obviněným má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, resp. zda je splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Při komplexním posuzování této podmínky je třeba připomenout zjištění, která učinily již soudy prvního a druhého stupně a jež popsaly v závěru odůvodnění svých rozhodnutí. Obviněný je pachatelem v minulosti opakovaně soudně trestaným (v rejstříku trestů má více než deset záznamů) pro převážně majetkovou trestnou činnost. Po odsouzení, k němuž došlo již shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. 4 T 613/1993, a jímž byl ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 4. 1995, sp. zn. 31 To 50/1995, uznán vinným též trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, který dne 7. 5. 1999 vykonal, byl znovu třikrát odsouzen (Okresním soudem Plzeň – město a Obvodním soudem pro Prahu 1) opět pro převážně majetkovou trestnou činnost k nepodmíněným trestům odnětí svobody, které postupně vykonal v celkové délce dvacetičtyř měsíců. To samozřejmě zásadním způsobem mění pohled na délku doby, která uplynula od posledního odsouzení obviněného, a současně podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Vždyť obviněný během této doby nejen opakovaně projevoval neúctu ke společensky chráněným zájmům, ale současně prokazoval, že z předchozích odsouzení si nevzal pražádné ponaučení. Na svobodě se nacházel vždy jen po poměrně krátkou dobu (řádově v měsících), neboť po spáchání skutku v projednávané věci byl dne 7. 6. 2002 zadržen a následně vzat do vazby.
Soudy obou stupňů nemohly přehlédnout ani stoupající závažnost obviněným spáchaných skutků, zejména pak gradaci použitého násilí. Zatímco při útoku spáchaném dne 5. 6. 2002 užil jen nižší formy násilí, při němž vytrhl poškozené kabelku, jíž se následně zmocnil, při dalším útoku spáchaném dne 6. 6. 2002 již užil hrubého fyzického násilí (navíc se spolupachatelem) a neváhal ani použít nůž, který pro zdůraznění pohrůžky přiložil poškozenému k tělu.
Již z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněného posoudily jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Zákonem vyžadované formální i materiální znaky pro takovou kvalifikaci byly bezezbytku splněny.
Jakkoliv obviněnému lze přisvědčit v argumentaci, že se souzeného skutku dopustil až po více než třech letech po vykonání trestu za předchozí loupež (přesněji za 37 měsíců), nelze nevidět, že téměř dvě třetiny z této doby (přesně 24 měsíce) strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. V mezidobí (od 7. 5. 1999 do 7. 6. 2002 – srov. shora) tak pobýval na svobodě pouhých 13 měsíců, což rozhodně není doba natolik dlouhá, aby bránila soudům učinit závěr o naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
Obstát nemohly ani výhrady obviněného, jež uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a jimiž se domáhal vyslovení nepřípustnosti svého trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Citovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů taxativně uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat jen tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Založil-li obviněný existenci tohoto dovolacího důvodu na argumentaci, že nyní projednávaný skutek a jednání, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 24 T 119/2002, měly být soudy správně právně kvalifikovány jako jediný pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jedná se o námitky, jež mají sice právní povahu, ale nelze jim přiznat opodstatnění.
Pokračováním v trestném činu se podle §89 odst. 3 tr. zák. rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Z uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být dány současně:
a) jednotlivé útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).
Podstatné je, že při pokračování v trestném činu musí každý dílčí akt znovu naplňovat znaky trestného činu, resp. provinění, ať dokonaného, nebo nedokonaného. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek.
Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ nelze považovat za pochybení, pokud i soudy prvního a druhého stupně považovaly útoky obviněného z 5. června 2002 a z 6. června 2002 za dva samostatné trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (z obsahu spisu je zřejmé, že stejným způsobem posuzoval oba skutky již státní zástupce v podané obžalobě; soudy tuto právní kvalifikaci akceptovaly, byť to ve svých rozhodnutích blíže nezdůvodnily). Pokud soud prvního stupně nerozhodl o obou skutcích jediným rozsudkem, stalo se tak pouze z procesních důvodů (poškozeného R. H. nebylo možno vyslechnout jako svědka v hlavním líčení, proto skutek jeho se týkající byl vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí).
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodnutí soudů, že jde o dva samostatné trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., může obstát, neboť všechny zákonné podmínky (srov. shora) pro závěr o pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák. bezezbytku splněny nebyly. Při srovnání obou útoků jsou zřejmé odlišnosti už ve způsobu provedení útoku (v prvním případě obviněný jednal sám a beze zbraně, ve druhém případě se spolupachatelem a s použitím nože), především však nelze dovodit jednotící záměr na straně obviněného (subjektivní souvislost), který – jak sám i v dovolání uvedl – využil příležitost a přepadl náhodné chodce.
Ve své podstatě jsou však takovéto úvahy při současné právní úpravě bezpředmětné, neboť i v případě, že by oba zmiňované skutky byly soudy posouzeny jako jediný pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nebránilo by jim to rozhodnout o nich postupně. Rozdíl by byl jen v tom, zda by obviněnému (při uznání viny oběma skutky) byl ukládán trest úhrnný podle §35 odst. 1 tr. zák., nebo trest souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák., případně trest společný podle §37a tr. zák.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. sice platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, současně však platí, že podle §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně uvedeno jinak.
Naposledy citované ustanovení bylo vtěleno do trestního řádu s účinností od 1. 1. 2002 novelou č. 265/2001 Sb. a významně zasáhlo do dosavadní koncepce skutku v procesním pojetí. Pokračující trestný čin je sice z hlediska hmotného práva (podle trestního zákona) nadále jedním skutkem, ale procesně (z hlediska trestního řádu) je od uvedené doby samostatným skutkem též každý dílčí útok pokračujícího trestného činu. Toto procesní pojetí se promítá i do dalších navazujících ustanovení trestního řádu, zejména do §11 odst. 2, podle něhož za situace, když se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 týká jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání (srov. usnesení Ústavního soudu publikované pod č. 18 ve sv. 30 Sb. nál. a usn. ÚS). Z toho je patrné, že ani pravomocné odsouzení za některé dílčí útoky jednoho a téhož pokračujícího trestného činu nebrání tomu, aby byl později tentýž obviněný trestně stíhán a odsouzen za další dílčí útoky stejného pokračujícího trestného činu a aby mu byl případně uložen společný trest podle §37a tr. zák. i za dříve souzené útoky tohoto pokračujícího trestného činu.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že námitka obviněného uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nemohla obstát. Trestní stíhání obviněného pro skutek spáchaný dne 6. 6. 2002 nebylo nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a proto nebylo důvodu jej zastavovat.
Nejvyšší soud z těchto důvodů zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a